Ottův slovník naučný/Dědické právo

Ottův slovník naučný
Dědická žaloba	Dědické právo	Dědické sbratření

Údaje o textu
Titulek:	Dědické právo
Autor:	Jan Jaromír Hanel, Heřman Šikl, Albín Bráf
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Sedmý díl. Praha : J. Otto, 1893. S. 132–140. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Dědické právo

Dědické právo. Tak nazývá se soubor oněch právních norem, kteréž se týkají posloupnosti v ona práva majetková, kteráž smrtí dosavadního držitele svého nezanikají, nýbrž pouze pozbývají podmětu svého. V další řadě nazývá se d-ckým p-vem též oprávnění určité osoby uvázati se ve jmění zemřelého neb určitou čásť jeho. D. p. tvoří veledůležitý obor práva soukromého vzdor tomu, že rozvoj jeho počíná vlastně teprve tou dobou, kdy jiné důležité řády práva soukromého přispěly již k jistému stupni rozkladu svého. Vším právem praví se v ohledu tom (Gans), že d. p. jest výsledkem rozkladu původního pojmu rodinného na poli práv majetkových. V další řadě však lze říci, že není žádného oboru práva soukromého, v jehož rozvoji by se tak jasně zrcadlil veškeren vývoj hmotné i duševní osvěty národů, jako právě v rozvoji d-ho p-va. Proto též jak kulturní, tak i právní historikové i právní filosofové odevždy obzvláštní pozornost d-mu p-vu věnovali, tak že literatura tohoto oboru práva soukromého jest velmi bohatá, ano i pokus státi se mohl, pozorovati rozvoj jeho s hlediska universálně historického (srv. Gans, Das Erbrecht in weltgeschichtlicher Entwickelung, Štutg., 1824–29, 4 sv.).

Rozvoj d-ho p-va mohl vůbec teprve tenkráte počíti, když nabyla osobnost jednotlivců i svoboda jejich v oboru majetkovém výrazu právního. Ve společnosti despoticky ovládané není podmínek pro rozvoj d-ho p-va, neboť despota jest jediným pánem poddaných svých i majetku jejich, tak že pouze na dobré jeho vůli nebo nedbalosti jeho orgánů závisí, zdali a komu snad majetek osoby zemřelé dostati se má. Skutečně též nenalézáme ani dnes ještě stopy jakéhos d-ho p-va u oněch divochů, u nichž despotismus v plné bezuzdnosti se ještě vyskytuje. Ani doba t. zv. patriarchálních řádů nejeví se ještě příznivou rozvoji d-ho p-va. V době té nalézají se v platnosti t. zv. řády rodové (viz Rod), při nichž jednotlivec pouze jako člen rodu a pokud členem tím byl, v právu jakéhos významu požíval; sám o sobě, zejména byl-li z rodu pro zločin (zlosyn = zlý syn; изгой) vyloučen, naprosto postrádal svobody i práva. Subjektem práv majetkových byl tu pouze rod jako celek; smrť jednotlivého člena rodu měla podobně jako narození člena jiného pouze ten následek, že se tím měniti mohl podíl, jakýž měli ostatní členové rodové jednoty ve výtěžku společné práce i jiných důchodech, plynoucích z majetku všem společného.

Když však řády rodové mizeti počaly a na místo rodů jednotlivé rodiny nastupovaly, tvořily se též přirozené podmínky pro vznik d-ho p-va. Svazek pojící členy rodiny ke společnému otci uvolnil se úmrtím tohoto a rodina jeho rozkládala se v tolik i v oboru právním samostatných kruhů, kolik tu bylo osob, jež samy opět mohly založiti rodiny. Mezi tyto osoby rozkládal se též majetek otcovský. Tím vysvětliti sobě lze jak vznik d-ho p-va vůbec, tak i zjev, že jednak d. p., jakmile se vyskytovati počíná, jeví se jako d. p. zákonné, při němž upravení poměrů majetkových po smrti zůstavitelově právem samým tak jest opatřeno, že zůstavitel samovolným snad opatřením změny nějaké v ohledu tom ani způsobiti nemůže, jednak že majetek zemřelého dělí se rovnými díly mezi ony osoby, avšak též pouze ony, které samy rodiny založiti mohly, že tedy na př. dcery, osoby neduživé atd. z dědictví jsou pravidelně vyloučeny. Čím více dále nabývala v právu jednotlivá osoba významu jako pravidelný podmét právních poměrů, tím jasněji vystupuje též v oboru d-ho p-va moment svobody individuální v popředí a vlastníku, jemuž právo přiznává v míře vždy obsáhlejší volnost majetkem svým libovolně nakládati, přiznává se pozvolnu též oprávnění nakládati majetkem svým i pro případ smrti své, buďto tak, že určitou jednu nebo více osob za nástupce svého v oněch poměrech majetkových, jež smrtí jeho se nerozpadají, smlouvou nebo t. zv. závětí označuje, buďto, že z pozůstalosti své určitým osobám některé přesně vytknuté předměty již z předu určuje (odkazy). V dějinách d-ho p-va lze tedy rozeznávati tři hlavní doby: dobu, ve které žádné d. p. se ještě nevyskytuje, dobu t. zv. d-ho p-va zákonného, a konečně dobu vyskytujících se pořízení dědických. Arciť však poskytuje nám právní historie velmi málo příkladů takových národů, u nichž bychom mohli veškera tato období stopovati; s druhé pak strany nelze říci, že by snad období tato přesně byla vzájemné ohraničena, jakož zejména i dnes ještě d. p. zákonné konkurruje s pořízeními pro případ smrti učiněnými. Že pak pořízení taková (dědické smlouvy, závěti) jsou zjevem mladším, toho doklady dosti četné poskytuje právní historie. I u Římanů, kde již zákon dvanácti desek (lex XII tabularum) svobodu pořizování stanovil, a kde právnická terminologie tomu nasvědčovati se zdá, že závěti jsou útvarem starším, vysvítá opak toho ze samého způsobu pořizování pro případ smrti (testamentum in comitiis calatis, t. in procinctu), který jest totožným se způsobem, jakýmž zákony se stanovily, a který tudíž ukazuje pořízení jakožto výjimku z obecného pravidla, posloupnosti na základě svazků příbuzenských (lex specialis). Zcela podobný zjev vyskytuje se i u jiných národů starověku. U Indů na př. teprve v právu dob pozdějších přiznává se pořízení pro případ smrti učiněnému platnost a pouze v tom způsobu, že otec již za života i plné síly předsevzal rozdělení statků svých. Podobně i u Židů jeví se závěti řádem pozdějším a vyskytují se původně jen ve formě darování, pro případ smrti učiněných, avšak již za života darujícího působivých. I u Číňanů, kde volnost majetkem svým nakládati poměrně velmi záhy a měrou obsáhlou se byla vyvinula, jeví se pořízení, pro případ smrti učiněná, pouhým potvrzením těch poměrů, které po smrti pořizujícího po právu samém beztoho nastoupiti měly. Libovolná změna poměrů těch jevila se přímo skutkem, kterýž veřejným trestem stíhati se má. U Řeků konečně, měl-li kdo syny, nemohl vůbec pořizovati závětí o jmění svém. Ano, i když tu synů nebylo, nýbrž jen dcery, mělo pořízení takové pouze tenkráte platnost, když se byl přijal dědic za syna, a toto přijetí bylo vlastně jediným obsahem řecké závěti (διασήχη).

Velmi jasně lze stopovati d. p. ve všech shora uvedených obdobích dějin jeho u národů germánských, zejména u Němců, a u Slovanů, i budiž tedy tuto podrobněji vylíčeno.

D. p. německé. V době, ve které nalézáme poněkud bezpečnější zprávy o kulturních poměrech národů germánských, trvalo u nich ještě zřízení rodové, nebylo tudíž základu pro rozvoj d-ho p-va. Ještě zprávu Tacitovu (Germania c. 20) vysvětliti lze v ten smysl, ze o nějaké dědické posloupnosti není tu řeči, nýbrž že po smrti jedné osoby ti, kdož nejbližšími jejími příbuznými, tedy členy rodu jejího byli (děti, bratr, ujec, strýc), v držbě majetku jejího pokračovali. Pozvolnost, s jakou se dál rozklad řádů rodových, vysvětluje, že i v dobách pozdějších, kdy již vlastnictví individuální bylo pravidlem, nejbližším příbuzným přiznávalo se právo, zameziti účinek jakékoliv disposice majetkem, kteráž by mohla býti na úkor budoucímu jim připadnutí jeho, dále pak, že nebylo lze jednostranným opatřením pro případ smrti zameziti přechod majetku na ty osoby, které podle svazku příbuzenského měly nejbližší nárok na majetek ten. Smrtí majitele statku odpadla pro nejbližší jeho příbuzné vlastně jen ona překážka, pro kterou tito nemohli se v plné míře ujmouti práva, již za života jeho jim příslušejícího, nebylo jakéhos mezičasí mezi smrtí zůstavitelovou a nabytím dědictví (hereditas jacens); okamžikem smrti přecházela práva zemřelého na nejbližší příbuzné (der Todte erbt den Lebendigen, le mort saisit le vif), z nichžto bližší vždy vylučoval dalšího. Ani t. zv. právo repraesentační nemělo místa, nedědil tedy vnuk pozůstalý po synu zemřelém za života otcova vedle strýce svého. Řád posloupnosti dědické byl tedy t. zv. parentelní řád, jehož podstata v tom záležela, že ti, kdož měli se zemřelým bližšího předka společného, vylučovali ty, kdož se zůstavitelem prostřednictvím vzdálenějšího předka byli spřízněni. Tříd posloupnosti bylo tolik, kolik se dalo stanoviti společných se zůstavitelem předků s potomstvem jejich; z pravidla však na nejvýše šest takových tříd se vyskytuje. Mezi více dědici stejně vzdálenými dělila se pozůstalost vždy rovným dílem; jen porůznu vyskytuje se jakási přednost toho neb onoho dědice před ostatními; tak na př. meč odevzdáván nejbojovnějšímu atd. Důležitý vliv ohledně způsobilosti dědické jevil zejména rozdíl pohlaví. Dcery z pravidla vylučovány jsou z dědictví pozemkového, nebo nastupovaly pouze tenkráte, nebylo-li tu příbuzných mužských. Podobně i osoby neduživé, mrzáci i blbci z dědictví jsou vylučováni; konečně i děti mimo manželství zrozené neměly d-ho p-va. Vdova pravidelně neobdržela určité části manželovy pozůstalosti, nýbrž pouze doživotní důchod, kteréhož však vstupujíc v druhý sňatek, pozbývala. Mimo to dědicové manželovi byli povinni poskytovati jí příspěvek na vychování dětí, s nimiž mohla též až do smrti své nebo do jejich zletilosti chlebiti společně. Nezůstalo-li žádných příbuzných po zůstaviteli, připadala pozůstalost komoře královské. – Pořízení pro případ smrti se v ranním středověku ještě nevyskytují; avšak tvoří se již základy pro rozvoj jejich. Takovým základem byla především smlouva zvaná adfathimus (v. t.), v další řadě taková, z pravidla písemně vyjádřená opatření, kterými zůstavitel některým osobám, jež neměly nároku na dědictví, na př. dcerám, vnukům ze synů jeho zemřelých, nějaké předměty neb určité obnosy zanechával, anebo jednomu z dědiců za zvláštní služby větší obnos určoval, nežli by mu jinak připadal, anebo konečně církvi za blaho duše své jisté nadání činil (ad piam causam, pro salute animae). Arciť neměla opatření ta odporovati právům čekaneckým.

V pozdním středověku ustálily se poměry zákonného d-ho p-va v první řadě v tom směru, že jest pevně upraven řád posloupnosti. První třídu dědiců tvořili tu potomci. Oni nepotřebují ani nyní zvláště v pozůstalost se uvazovati, aniž bylo potřebí nějakého formálního odevzdání jim dědictví; jejich d. p. ani zůstavitelem samým skráceno býti nemohlo. Nebylo-li tu potomků, nastupují předkové. Případ, kdy předkové nabývají dědictví po potomcích, pokládalo právo německé za žalostný (tristis atque luctuosa), proto též ani v památkách právních pozdního středověku přesných i souhlasných zásad o posloupnosti jejich nenalézáme. Přece však v celku se uznává, že předkové před pobočními příbuznými k dědictví se povolávají, zejména když se jedná o jmění přešlé od nich na zemřelého. Na místě třetím pozváni jsou k dědictví příbuzní poboční, pravidelně až do sedmého pokolení (parentely) tak, že pokolení bližší vylučuje vždy vzdálenější a polokrevní že ustupují plnokrevným příbuzným stejného pokolení. Někdy určovalo se též v případě dědictví pobočních příbuzných, že se má rozděliti pozůstalost mezi příbuzné se strany otcovy i matčiny dle původu svého (paterna paternis, materna maternis), nelze-li však původ ten určiti, že mají mezi příbuznými stejně vzdálenými míti přednost příbuzní s otcovy strany před ostatními. Ostatně jeví se i tu ještě přednost pohlaví mužského před ženským, jde-li o dědictví pozemkové. Předměty, jichž užíváno k výzbroji rytířské, řečené rytířská úprava (Heergewede), měly se dostati nejbližšímu příbuznému po meči a podobně u osob selského původu nářadí polní, kdežto naopak svrchky, ženské potřeby (plátna, šperky, nářadí ložní), řečené ženská úprava (Gerade), od vdovy připadnouti měla nejbližší ženské příbuzné, v první řadě svobodné, nevybyté dceři. Syn oddavší se stavu duchovnímu mohl taktéž pouze část ženské úpravy obdržeti. Movitá pozůstalost manželky, pokud netvořila »ženskou úpravu«, zastala manželovi, a na vzájem měla i vdova nárok na podíl v movité pozůstalosti zemřelého manžela a na polovici veškerých zásob špižních, jež v době smrti manželovy v domě i ve dvoře se nalézaly (Musstheil). Po třicet dnů od smrti hospodářovy nemělo se ostatně v hospodářství jeho ničeho měniti, aniž směli věřitelé nastupovati na vdovu nebo na děti.

Pořízení pro případ smrti vyskytují se v pozdním středověku především ve formě t. zv. smluv dědických, kterými se zakládal anebo vylučoval nárok dědický. První z obou těchto druhů (t.zv. affirmativní smlouva děd.) vyvinuly se z adfathimu, kdežto základ t. zv. dědických smluv záporných hledati sluší ve smlouvách, kterými syn, jemuž otec samostatné hospodářství byl založil a jej tím z moci své propustil, zříkal se dědictví otcova, aby toto přešlo výhradně na ostatní syny, v moci otcově zůstavší. Smlouvy affirmativní dědické uzavírány zejména též jako dědické sbratření (v. t); dědické smlouvy záporné uzavíraly rodiny šlechtické, zejména často dcery za tím účelem, aby pojistily mužskému kmeni rodiny své přednost v dědění statků i práv rodinných. Jednostranným pořizováním o jmění pro případ smrti právo něm. ani nyní ještě nepřálo, ztěžujíc je všelijak; nedopouštělo zřizování závětí na smrtelném loži, obmezovalo pořízení taková jen na nepatrné obnosy, svrchky atd. Jmenování dědiců taková pořízení ani obsahovati nemohla. Poněvadž však dědické smlouvy jednostranně byly neodvolatelny, snažila se obzvl. od XIII. stol. počínajíc jednotlivá města o to, aby výsadou panovníka říšského uděleno bylo měšťanům jejich právo, závětí o jmění svém pořizovati, a také církev, v jejížto prospěch přečasto závěti takové zněly, všemožně podporovala jejich zřizování i šetření se strany zákonných dědiců. Teprve počátkem XVI. stol. (notariátním řádem c. Maximiliána I. z r. 1512) zahájeno zdomácnění testamentů římsko-právních, jmenování dědice obsahujících, i v právu německém, a těmito testamenty vždy více vytlačovány jsou z užívání i smlouvy dědické.

V době nejnovější zachovaly se starší řády něm. d-ho p-va v první řadě ohledně dědění ve statky dědické, kmenové i lenní, kdežto jinak zásady římského práva o universální sukcessi i svobodě pořizování vždy obvyklejšími se stávaly. Za to však zjevné výhody plynoucí z nedělitelnosti i z nezcizitelnosti rodinných statků pro lesk i moc rodin šlechtických vedly ke stanovení domácích zákonů i rozvoji rodinných observancí, kterými zásady staršího německého d-ho p-va o přednosti kmene mužského před ženským i zvláštní řád posloupnosti v platnosti se udržely. Řád parentelní jest i v moderních zákonodárstvech uznáván. Ohledně statků selských konečně vedl jak zájem vrchnosti pozemkové, tak i obyvatelstva selského samého k tomu, že pro případ smrti zakazováno jest veškeré dělení statků selských. Zásada tato sice ustoupila v době nejnovější volné dělitelnosti pozemků selských, avšak na novo klestí již sobě dráhu názor, že volnost dělitelnosti pozemků takových v případu posloupnosti dědické vede ke zchudnutí stavu selského, i vydávají se druhdy přímo zákony, dle kterýchž statky selské vždy jen na jednoho dědice mají přecházeti. (V Rakousku zavedeny jsou zák. ze dne 1. dubna 1889 č. 52, ř. z. zvláštní předpisy o dělení dědictví při rolnických usedlostech střední velikosti.) – Srv. Sydow, Darstllg. d. Erbrechts (1828); Siegel, Dasdeutsche Erbrecht (1853); Wasserschleben, Erbenfolge (1870); týž, Successionsordnung (1880); Amira, Erbenfolge u. Verwandtschaftsgliederung (1874) a j.

D. p. slovanské. Dějiny národů slovanských dosvědčují veskrze platnost řádů rodových v prvotních dobách kulturního rozvoje národů těchto a přirozeně tudíž i u nich d. p. v dobách oněch vůbec se nevyskytuje. Právo to pojí se i tu k rozvoji individuálního vlastnictví; toto pak – zejména pokud se týče takových předmětů majetkových, jež ve právu nejdříve významu nabyti mohly, jako pozemků, nářadí polního a p. – teprve rozkladem řádů rodových nabývá významu. Jakož však rozklad tento ani u všech národů slovanských stejnou dobou, ani pojednou se neudal, tak i důsledky jeho, zračící se v rozvoji d-ho p-va, ani pojednou, ani stejnoměrně nevystupují. Nejrychleji vyvinovalo se d. p. v Čechách, kdežto u jižních Slovanů, kde zřízení rodové v zadrugách namnoze až do dob našich se zachovalo, d. p. poměrně nejpozději se vyvinovati počalo, a nejmladší forma jeho, jevící se v posledních pořízeních, i dnes ještě nezdomácněla. Jak hluboko byly zakořeněny názory o jednotě rodové, viděti na poli d-ho p-va zejména v řádu t. zv. spolků, vedle kterého dědicové společně k pozůstalosti povolaní tuto společně bez jejího skutečného rozdělení drželi a užívali a kteréžto spolky ještě ve XIII. i násl. stol. velmi zhusta se vyskytují. Rozklad řádů rodových měl dále v zápětí druhdy i vzájemné odcizení sobě rodin z rodů dříve sloučených; důsledně vyskytuje se někdy i ta zásada, že poboční příbuzní po sobě nedědí, nýbrž pozůstalost osoby bezdětné že stává se odúmrtí i připadá knížeti. Tak ustanovuje na př. »úplná ruská pravda« z r. 1113 (čl. 103). Další důslednost řádů rodových i v tom se vyskytuje, že osoby pro zločin z rodu vyloučené zůstaly též vyloučeny z dědictví a že děti nemanželské, jež taktéž v rod nenáležely, naprosto postrádaly práva dědického vůči svému zploditeli.

Jako v právu německém i u národů slovanských vyvinulo se d. p. nejprve ve formě zákonného či vlastně nápadního práva, v němž to též posloupnost dle pokolení se upravuje a podobně i rozdíl mezi nemovitostmi a svrchky, jakož i rozdíl mezi dědinou a pozemky od zůstavitele samého teprve nové nabytými v d-m p-vu má značný význam.

Mezi příbuznými byli v přední řade k dědictví povoláni potomkové zůstavitelovi. I v právu slov. panuje obecně zásada, že bližší pokolení vylučuje vzdálenější a i právo repraesentační se pravidelné neuznávalo. Mezi více stejně oprávněnými dědici dělila se pozůstalost rovným dílem, kterážto zásada tou měrou se hájila, že stanoveno, že nejstarší má děliti, nejmladší první díl voliti a kterýkoliv prostřední vyšším odhadem (per plus offerentiam) díl tento na se potáhnouti může. Zvláštní zásady vyvinuly se ohledně d-ho p-va potomků pohlaví ženského. V právu českém vyslovují již statuta ducis Ottonis (1189) zásadu, že dědictví otcovo připadá na dcery, není-li tu synů, v »úplné pravdě ruské« ustanovuje se totéž, avšak pouze ohledně pozůstalosti bojarské (čl. 104), kdežto dcery »smerdovy« (článek 103) i při nedostatku synů z dědictví otcova jsou vyloučeny. V právu srbském stanoví zákonník c. St. Dušana (1354) v míře velmi obmezené jakési d. p. dcer ke šperkům nalézajícím se v pozůstalosti otcově, a to pouze, není-li tu synů (čl. 136). V právu polském však vyvinul se obyčej, patrně z Uher se rozšířivší (Decr. Andr. II. ai 1222), že dcery nevybyté, vedle synů pozůstalé, mají obdržeti dohromady jednu čtvrtinu pozůstalosti otcovy (quarta puellaris), kteroužto zásadu statut Litevský z r. 1529 výslovně potvrdil. (Rozd. IV., art. 7.). V dobách pozdějších však d. p. dcer vždy více k platnosti přichází. V právu českém se dcery otce zemřevšího bez synů jmenují přímo dědičkami, i mají právo »vkročiti ve všecko zboží otce svého i v jiná práva všecka pohlaví mužskému příslušná též jako syn« (Všehrd), v právu polském pak již za Vladislava Jagellonského r. 1423 ustanoveno, že dcery nemající bratrů mají míti přednost před ostatními příbuznými otce jejich i ohledně nemovitostí, a statut Mazovský z r. 1536 přímo stanoví, že v případě tom ani dřívější se odřeknutí dcer závazné moci míti nemá. Pouze vnukové po zemřelých synech mají míti naprostou přednost před dcerami. Konečně ve právu ruském, zvaném sudebník Ivana Vasiljeviče III. (1497), dcerám v nedostatku synů taktéž d. p. i k nemovitostem se přiznává (čl. 60).

Nezůstalo-li po zemřelém potomků, pozváno jest k pozůstalosti jeho poboční příbuzenstvo, taktéž tím způsobem, že bližší vždy vzdálenějšího vylučoval a stejně vzdálení že pozůstalost mezi sebou dělili rovným dílem. Přednost kmene mužského před ženským, jakož i příbuzných plnokrevných před polokrevnými vyskytuje se i v této třídě. Vedle toho však v některých právech, jako zejména právu polském, nabyla též platnosti zásada, že má se při zboží dědickém hleděti na původ jeho a pokud rozeznávati to lze, jmění od otcovských příbuzných na zůstavitele přešlé že opět se má navrátiti k otcovským příbuzným a podobně i jmění od matčiných příbuzných že mají nabyti příbuzní se strany matčiny. To nazýváno resolutio fortunarum. V polském právu i ve třídě pobočních příbuzných platily zásady o řečené »quarta puellaris«.

Jakož konečně v právu německém, tak i v právu slovanském jeví se nastupování předků v pozůstalost potomků výjimkou, pravidlo tvoří i tu zásada ve statutu Wislickém (1347) vyslovená, že filius vivente patre non habet altcuius rei dominium a tudíž též se povždy uznávalo pravidlem hereditatem descendere, non ascendere. Ostatně vyvinulo se d. p. předků poměrně velmi pozdě, namnoze teprve v XVI. st. (v pol. pr. 1588), pravidla pak, dle kterých se posloupnost předků řídila, nebyla vůbec ustálena, nýbrž rozhodováno od případu k případu, až konečně zásady římského práva tu dříve, tu později jsou přijaty. Hlavní péče vynakládána tu na to, aby matka vdova po synu bezdětném snachou svojí nebyla zbavena výživy v domě syna svého. – Vdova konečně dle práva slov. vůbec dědičkou muže svého nebyla; původně měla zajisté jen nárok na výživu v rodu i rodině zemřelého manžela. Přinesla-li v manželství věno, dostačující k výživě její vdovské, měla na tomto přestati; neměla-li však věna nebo nedostačovalo-li toto, mohla společně s dětmi svými chlebiti až do smrti své nebo »do stavu svého proměnění«, t. j. vstoupení v nový sňatek. – Pozůstalost osoby zemřevší bez příbuzenstva oprávněného k posloupnosti spadá ovšem na komoru panovníkovu jako odúmrť.

Posloupnost tato nápadní tvořila u národů slov. arci povždy pravidlo; zprávy týkající se pořízení pro případ smrti dokazují samy o sobě výjimečnost jejich. Tak jako v právu něm. jeví se i u národů slov. smlouvy dědické, a to kladné či nabývací, i záporné či odříkání se dědictví. Jako kladné smlouvy dědické lze zejména též nazvati spolky, kterými sobě dvě osoby vzájemně pojišťují nápad dědický a které jednostranně rušiti se více nemohly (Všehrd VI., 17). Smlouvy dědické záporné vyskytují se pak nejčastěji ve formě odříkání se dcer dědictví, jež by jim po smrti rodičů jejich připadnouti mělo, ve prospěch bratrů svých. Ovšem toto odřeknutí jevilo i ten následek, že, kdo dědictví druhého se byl odřekl, nedědil po něm ani tenkráte, umřel-li tento bez všelikého příbuzenstva jiného; pozůstalost spadla tu jako odúmrť do komory panovničí.

Závěti, jakožto jednostranná, vždy odvolatelná pořízení o jmění svém pro případ smrti, v právu slovanském samostatně se nevyvinuly, nýbrž při jejich uvádění v obyčej veskrze patrným jest vliv církve. Počátky d-ho p-va testamentárního teprve ve XIII. stol. se vyskytují, avšak teprve v XVI. stol. jeví se užívání závětí obecnějším. Že i tu závěti v první řadě neobsahovaly nic jiného než stanovení odkazů ve prospěch církve, jest přirozeno; proto též v Rusku nazývají se závěti »duchovnyja gramoty«, a církev tudíž také bděla nad tím, aby dědicové šetřili vůle zemřelého, vyslovené v závěti. Závětí však dědice jmenovati mohl sobě původně pouze ten, kdo sám neměl přirozených dědiců, zejména tedy vlastních dětí; poněvadž pak v případu tom vlastně skracován nárok panovníka na odúmrť, vyžadováno druhdy ku pořízení závětí svolení panovníkova. Jakmile obyčej závětí pořizovati se ustálil, upravovány jsou též, druhdy velmi podrobně, jejich forma, podmínky platnosti atd. Ostatně vyskytují se i v právu slovan. dosti četná obmezení vzhledem k sestavení i obsahu testamentu či kšaftu, jako zejména, že se smí jimi pořizovati pouze o statcích movitých, za plné síly tělesné i duševní. Ústně pořizovati bylo pravidelně naprosto zakázáno. – Srov. Hube (Župański), Gesch. Darst. d. Erbfolger. d. Slaven (1836); Maciejowski, Hist. prawodawstwa slow. (II. vyd. III. i V. sv); Vocel, O staročeském d-m p-vu (1861); Hanel, O d-m p-vu polském (Právník X.); O d-m p-vu ruském (t., XIV.). –l.

D. p. rakouské a obecné (římské). V subjektivním smyslu je d. p. absolutní (nikoli však věcné, jak § 308 obč. z. mylně uvádí), to jest proti každému působící právo nastoupiti ve veškerost majetkových poměra zemřelého (§ 532. obč. zák.). Právo toto opírati se musí o t. zv. delační důvod, jímž jest podle rak. práva v prvé řadě dědická smlouva, v druhé testament, ve třetí jisté poměry zákonem vyznačené, hlavně rodinné. Přednost náleží tedy dědici smlouvou povolanému; pokud jí není, nastává posloupnost z testamentu, a pokud není testamentu, posloupnost t. zv. ze zákona (ab intestato). Ostatek se tyto důvody delační na vzájem nevylučují, nýbrž mohou různí dědicové z různých důvodů, ano i jeden a týž z více důvodů děditi (na př. tři čtvrtiny ze smlouvy dědické a čtvrtinu z testamentu nebo ze zákona), § 534. o. z. Římské právo nezná smlouvy dědické, posloupnost ab intestato nastává pak vůbec jen tehdáž, když není testamentu, t. j. zůstavitel intestatus decedit. Oba delační důvody se tedy vylučují (Neque enim idem ex parte testatus et ex parte intestatus decedere potest, § 5. J. de hered. instit., 2. 14.). O testamentu a dědické smlouvě viz zvláštní články; zde sluší přihlédnouti k posloupnosti ab intestato.

Ve starém civilním právu římském rozhodovalo v té příčině t. zv. příbuzenství civilní (agnatio), zakládající se na otcovské moci (patria potestas); povolaní sluli legitimi heredes. Stav ten změněn byl však postupně ve prospěch příbuzenství krevního (cognatio) částečně praetorem (jenž udílel t. zv. bonorum possessio, kdež pak bonorum possessor nebyl sice dědicem, heres, nýbrž jen na místě dědicově, heredis loco, požíval však dědických žalob jakožto actiones utiles a kromě toho zvláštního interdictum quorum bonorum), částečně pozdějšími zákony (S. C. Orphitianum, S. C. Tertullianum), až konečně upraven Justiniánem v Nov. 118. Podle této dělí se cognati ve čtyři třídy (ordines), z nichž bližší vylučuje vzdálenější (successio ordinum), totiž 1. descendenty bez obmezení stupně, 2. ascendenty a sourozence z týchž rodičů s jejich descendenty, 3. sourozence z jednoho z rodičů s jejich descendenty, konečně 4. veškero ostatní postranní krevní příbuzenstvo. Uvnitř tříd nastupují za sebou jednotlivé stupně (successio graduum). Děti jsou vyloučeny, pokud žije jejich parens (rodič) k dědictví způsobilý. Adopce rovná se, ovšem s modifikacemi, příbuzenství krevnímu. Nemanželské příbuzenství zakládá dědické právo vůbec jen proti matce, děti z manželství putativního rovnají se po výtce manželským. Dělení děje se pravidlem rovnou měrou (successio in capita); děti vstupující na místo otce obdrží dohromady jeho díl (successio in stirpes); z ascendentů připadá polovice otcovské, polovice mateřské straně (successio in lineas). V nedostatku příbuzných nastupuje pozůstalý manžel. Kromě toho přísluší jisté obmezené, mimořádné právo dědické nemajetné vdově po majetném manželu, pak dětem zplozeným v koňkubinátě (liberi naturales) po otci a na vzájem.

Právo rakouské přijalo čiře lineární parentelní posloupnost. Obecná dělí se v pět navzájem se nevylučujících tříd, zakládajíc se 1. v manželském příbuzenství, 2. v legitimaci, 3. v nemanželském příbuzenství, 4. v adopci, 5. v manželství. Ad 1. Manželské příbuzenstvo, bez ohledu k pohlaví, dělí se v 6 linií či parentel (§§ 730–750. o. z.), a sice tvoří zůstavitel a veškeří jeho descendenti parentelu první, jeho rodiče s veškerými svými descendenty druhou atd. Příbuzní přes šestou linii nedědí (§ 751 o. z.). Bližší linie vylučuje vzdálenější naprosto (§§ 735. 738. 741. 744. 748. o. z.). Děti dědí stejným dílem (in capita), vnukům připadá podíl dříve zemřelého otce (in stirpes, dle kmenů), což se též u pravnukův atd. opakuje. Ascendenti dědí dle stran, otcovské a mateřské, vždy polovicí, na místě zemřelého nastupují potomci dle kmenů. Tak provedeno důsledně u všech šesti linií. Potomci dětí ještě žijících nemají dědického práva ab intestato (§ 732. o. z.), ani když otec jejich následkem své nezpůsobilosti (viz Dědic) nedědí, leda že tato nastala nedovoleným vystěhováním. Nechce-li nebo nemůže-li některý z příbuzných děditi, přibývá podíl jeho spoludědicům (akkrescence). Ad 2. Manželským dětem rovnají se v příčině pozůstalosti allodiální děti pozdějším sňatkem (per subsequens matrimonium) legitimované (§ 161. o. z.) a děti z manželství putativního (pokud aspoň jeden z manželů bez své viny o překážce manželství nevěděl), § 160. 752. o. z.; d. p. po rodičích a ostatních příbuzných jest vzájemné. Děti, milostí vladařovou legitimované (per rescriptum principis, § 162. o. z.) dědí allodiální pozůstalost po otci (nikoliv po ostatních členech rodiny), pokud k tomu cíli legitimovány byly. Také tu jest d. p. vzájemné § 753. 756. o. z.). V příčině statků svěřenských (fideikommiss) platí obmezení §§ 160. 161. 753. o. z. Ad 3. Děti nemanželské dědí jen po matce a nikdy statků svěřenských. Též navzájem má toliko matka d. p. (§ 754. o. z.). Ad 4. Děti adoptované dědí po rodičích vlastních i po zvoliteli; tento nemá však vzájemného d-ho p-va (§ 755. o. z.). Ad 5. Pozůstalý manžel obdrží – předpokládajíc, že manželství nebylo rozloučeno (u nekatolíků a židů), ani jeho vinou rozvedeno (§§ 759. 1266. o. z.) – jsou-li tři děti anebo více, rovný díl s nimi, je-li jich méně, čtvrtinu pozůstalosti; avšak jen k doživotnému užívání sukcesse singulární); není-li dětí, dědí čtvrtinu pozůstalosti, a není-li vůbec dědiců, celou pozůstalost (§§ 757.–760. o. z.). Kromě této obecné platí ještě mimořádná posloupnost ab intestato u světských duchovních, kdež připadá třetina chudým, třetina příbuzným a třetina kostelu, pokud u něho zůstavitel stále ustanoven byl, jinak též příbuzným. Pokud jsou příbuzní sami chudi, může jim také první třetina poměrně dána býti. (Srv. dv. dekr. ze 27. listop. 1807 č. 828. a ze 16. září 1824 č. 2040. s. sb. z. a v příčině členů Něm. řádu § 13. pat. z 28. čna 1840 č. 451.) Není-li vůbec dědiců, resp. nechtí-li se dědicové známí přihlásiti, nebo nepřihlásí-li se neznámí přes vyzvání do roka, připadá pozůstalost jakožto od úmrť (bonum vacans) státu. Dědicové mají však dědickou žalobu na vydání pozůstalosti až do promlčení (§ 128. 130. cís. pat. z 9. srpna 1854 č. 208 říš. zák.). Viz i Dědic. Šikl.

D. p. po stránce hospodářsko-sociální. Jako všecko právo, tak i d. p. mění během dob svou podobu účinkem poměrů, potřeb a panujících názorů. Poměry a potřeby života hospodářského byly při tom vždy činitelem sice převážným, ale ne jediným – spíše lze říci, že na upravení d-ho p-va měly účinek všecky stránky života národního: zvláštnosti skladby společenské, náboženské zřetele, zřízení veřejnoprávní i hospodářské útvary. Vystopovati účinky ty vzhledem k rozličným historickým formám d-ho p-va náleží ke vděčným úkolům dějezpytného badání. Že při úpravě d-ho p-va mohou rozhodné váhy nabyti i pohnutky politické, ukazuje na př. radikální proměna d-ho p-va, provedená ve Francii pověstným zákonem ze 17. nivôse II. (1792), kteráž namířena byla nepokrytě na rozbití velikých statků aristokracie nakloněné starým řádům. Pokud jde o nynější podobu d-ho p-va ve státech evropské osvěty, nedostačilo by pouze vysvětliti hospodářské, společenské a po případě třeba obecně politické příčiny její. Veškeré naše majetkové právo nynější, jehož článkem jest d. p., stalo se předmětem příkrých zásadních útoků se strany socialismu; nebylo žádné doby doposud, která by tou měrou byla proniknuta a rozrušena hesly po větší sociální rovnosti, při nejmenším po jistém vyrovnání panujících protiv majetkových. Každékoliv ze základních zřízení společenských se zkoumá s toho stanoviska, zdali a pokud dá se srovnati s požadavky nejlepšího rozvoje společnosti lidské, a také d. p. žádá sobě býti zkoumáno s téhož hlediště. Běží tudíž předem o zjištění zásadní oprávněnosti platného d-ho p-va a hlavních jeho tvarů. A tu staví se v popředí skutečnost, že k základním tvarům našeho zřízení náleží, že společenskou a základní osou, okolo níž točí se náš celý život hospodářský, jest individuální či osobní vlastnictví. D. p. pak jest prostředkem, jímž vlastnictví osobní převádí se s jedněch na druhé od pokolení k pokolení, což platí stejně v příčině jmění výdělkového či kapitálového (pozemků, dílen, strojů, nástrojů), jako jmění spotřebního (obydlí, nábytku, oděvu atd.). Tato funkce d-ho p-va byla záhy postřežena, když počaly se mysli zabývati rozporem mezi hesly společenské rovnosti a stavem skutečným. St. Simon († 1829) obrátil se proto zřejmě proti řečené funkci d-ho p-va, neboť spatřoval v ní prostředek, kterým se nerovnosti majetkové zachovávají a stupňují. Žák jeho Bazard († 1832) sosnoval pak plán, dle kteréhož by se vlastnictví zděděné nahradilo vlastnictvím zásluhovým, a to tak, že by pozůstalost každá, bez ohledu na jakékoliv dědice v dosavadním smyslu, prostřednictvím státním odevzdala se lidem takovým, kteří by byli schopni, nejdokonaleji s ní naložiti. Sami další stoupenci směru toho obmezili jen nejasně vypracovaný program ten na požadavek: vyloučiti příbuzenstvo pobočné z posloupnosti a vysoce zdaňovati pozůstalost. Významnější jest zásadní odpor rozšířených nyní nauk socialistických, jenž vrcholí ve snaze odstraniti vlastnictví osobni vůbec nebo aspoň více méně úplně je vyloučiti vzhledem na prostředky výrobní; v prvém případě odpadlo by i d. p. vůbec, ve druhém by – zvláště kdyby vyloučila se i sama obydlí z osobního vlastnictví – zůstalo obmezeno na podřízený obor předmětů sloužících ryze osobnímu upotřebování, jak na některých socialistických sjezdech bylo výslovně žádáno. Ostatně by, hledíc k zamýšlené soustavě společného vychování dětí nákladem veřejným, aspoň z té stránky potřeba dědictví odpadla. Neníť zajisté bez významné vnitřní spojitosti, že moderní socialismus s úplným převratem platného nyní práva majetkového spojiti usiluje i změnu práva manželského i dalekosáhlé obmezení vychovávacích práv a zodpovědnosti rodičů, což zavírá v sobě vskutku úplný rozklad obou těch institucí, z jejichž spojení vyrůstá nejpodstatnější čásť d-ho p-va. Dle toho, co bylo řečeno, nesmí tedy úvaha o zásadní oprávněnosti d-ho p-va zejména spustiti se zřetele jako hlavní bod otázku dědičnosti prostředků výrobních (jmění výdělečného).

Úkol té zásadní úvahy jest pro přítomnou dobu s jedné stránky usnadněn. Dnes totiž zpravidla nezasahují do něho již otázky o dědičnosti rozličných osobních poměrů (poddanství) nebo veřejných závazků (branná povinnost manská), kteráž někdy s posloupností v určité nemovitosti byla spojena; máme tedy co činiti pouze s dědickým přechodem práv a závazků hospodářských. Za to jest úkol ten s druhé strany znesnadněn, ovšem zároveň přesně charakterisován dotčenou již skutečností, že doba naše, jako žádná dříve, rozrušena jest prudkými vzájemnými nárazy mínění o oprávněnosti a nutných mezích idee společenské rovnosti. Že s toho hlediště i kromě vlastního socialismu povstalo a trvá mnoho sporných mínění, dokazují na př. zase nejnověji posudky o upravení d-ho p-va navrženém v osnově občanského zákonníku německého. Všeliká zásadní úvaha o d-m p-vu musí vzhledem k tomu, co právě podotčeno, obírati se otázkou oprávněnosti jeho vůbec a určitých jeho tvarů jen se stanoviska nejlepšího mravního, intellektuálního a hmotného dobra společnosti lidské, pročež také označujeme ji zde jako hospodářsko-sociální. Při tom účtovati se musí se skutečností, že sice někdejší tuhé a široké svazky rodinných souvislostí, uvolněné již vývojem věků minulých, v nové době ještě více byly rozpoutány hlavně změněnými způsoby výrobního života a dopravy, a že mnohé úkoly, jež druhdy spočívaly na svazcích rodinných, přešly na stát a veřejnoprávní sbory – ale přes to zůstala rodina ve svém zúžení základní společenskou jednicí a podmínkou nenahraditelnou pro splněni nejdůležitějších mravních úkolů lidských. Proto již z předu zamítnouti sluší jednostranný individualistický názor, jenž nedovedl d-mu p-vu dáti jiný podklad, nežli že spatřoval v něm pouhý důsledek osobní svobody hledíc k nakládání se jměním, spatřoval tudíž i v testamentární disposici vlastní a »přirozenou« formu d-ho p-va, a v tak zv. zákonné posloupnosti tedy nic více, nežli surrogát domnělé vůle zůstavitelovy. D. p. zbudované na tomto východišti, samo dává zbraně útočníkům na platné společenské řády. Zásadní ospravedlnění d-ho p-va musíme hledati na jiné půdě. Potřeba, ano kulturní nutnost osobního vlastnictví vyplývá z poznání, že z existence osobního vlastnictví prýští se nejmocnější podněty pracovitosti a namáhání, spořivosti, vynalézavosti a silný pocit samoodpovědnosti, tedy hlavní páky lidského pokroku hmotného a jimi podmíněného duševního. Avšak zrovna toto veliké sociální poslání osobního vlastnictví jest podmíněno souvislostmi rodinnými ve dvojím směru: 1) souvislostí členů sloučených dočasně v rodinném svazku a 2) souvislostí, která prese všecko neustálé odpadání a přibývání jednotlivých článků trvá mezi pokoleními minulými, přítomnými a budoucími. V prvém směru spatřujeme zejména ženu, dorůstající děti a mladší sourozence spolupůsobiti s hlavou rodiny při vzniku, vzrůstu, správě a zachování jmění. V širokých vrstvách malého a středního majetku má tento moment dosud váhu nepodcenitelnou. A ještě obecněji působí moment druhý; neboť zřetel na budoucí pokolení oživuje a povznáší horlivost žijících; v něm jest hlavní zdroj, z něhož dostává se zištným hospodářským pudům člověka mravního zušlechtění a bezděčného podřízení kulturním cílům lidským.

Ze součinnosti prve dotčené vzchází rodinnému kruhu, jenž se zůstavitelem byl bezprostředně sloučen společným žitím, jistý mravní nárok vzhledem k pozůstalosti; veliký dosah motivů posléze naznačených činí zachování d-ho p-va jako prostředku ke převádění vlastnictví s pokolení na pokolení nutným v obecném zájmu společnosti lidské. K tomu druží se jako třetí nepodcenitelný důvod – zejména pro obor výdělečného jmění hospodářsky významný –, že odvaha podstoupiti díla hospodářská určení trvalého, tedy v život uvésti nové podniky a zvelebovati je osobními a hmotnými obětmi, ničím není tak živena, jako bezpečnou nadějí, že osud díla takového nevisí pouze na životu zakladatelově, že ono najde zasvěcené pokračovatele a strážce. To jsou hospodářsko-sociální důvody, o něž se opírá oprávněnost d-ho p-va. Ony však nás vedou zároveň k důsledku, že se stanoviska hospodářsko-sociálního jest základním tvarem d-ho p-va t. zv. zákonná posloupnost. Postavení posloupnosti testamentární naproti tomuto stanovisku vyplývá z následující úvahy: Pro velikou většinu případů, ve kterých o pozůstalost nějakou běží, bude sice platnost výše dotčených hospodářsko-sociálních důvodů (všech neb aspoň některého) nepochybná – avšak míra té platnosti bude patrně v každém jednotlivém případě nestejná, z čehož vyplývá nezbytnost doplniti soustavu zákonného d-ho p-va, založeného na rodinných souvislostech (pokrevenství, manželství), právem testamentárním. Jeho hlavním úkolem jest tedy, přizpůsobiti disposice o pozůstalostech individuálním zvláštnostem každého případu, což značí vlastně tolik, jako vybrati k posloupnosti osoby, vzhledem ku kterým výše dotčené důvody platí, a podle míry, jakou platí. Kromě toho připadá testamentu dvojí další úkol: 1. možnu učiniti disposici o pozůstalosti v těch výjimečných příhodách, kde vůbec v konkrétním případě žádného z naznačených hospodářsko-sociálních důvodů není (žádní příbuzní nebo manžel) nebo kde vedle nich ještě jiné sociální souvislosti (spolupracovníci nepříbuzní, ošetřovatelé, čeleď) ohledu vyžadují; 2. možno učiniti disposice pro účely obecně prospěšné, o jejichž zvláštním významu naproti otázkám o d-m p-vu ještě níže bude řeč. – Proto však, že se stanoviska zde zaujatého testamentární mu d-mu p-vu přísluší zásadně jen povaha doplňující, vyloučena jest tím t. zv. neobmezená či naprostá svoboda pořizovací a za správnou uznati lze jen t. zv. pořizovací svobodu obmezenou či relativní, která sice úkolům testamentu právě dovoděným nepřekáží, ale nedopouští libovolného porušení těch závazků, na kterých celé hospodářsko-sociální oprávnění d-ho p-va spočívá, a bez nichž nebylo by pro toto právo jiného základu, než vratké zásady o svémoci individuí. Ochranu proti takovému zneužití moci pořizovací poskytuje t. zv. právo dílu povinného, jenž pro určité nejbližší příslušníky stanoví se jistou kvótou podílu zákonného, který by jim připadl – nebo francouzský způsob vyhrazení určité části pozůstalosti pro zákonné dědice, reserva dědická (réserve héréditaire), tak že dopouští se volné pořízení pouze o zbytku (na př. při třech nebo více dětech jen o čtvrtině). Byla sice naprostá svoboda pořizovací hájena ne pouze s individualistického hlediště, nahoře vzpomenutého, nýbrž naopak z důvodů domnělého utužení svazků rodinných sesílením autority otcovské (Le Play) – nicméně platnost této naprosté svobody v Anglii a Spojených Obcích dle zkušenosti k takovému výsledku nikterak nevedla. Ostatně i beze všeho ohledu na základní hospodářsko-sociální odůvodnění d-ho p-va dlužno též z úvahy ryze praktické zamítnouti absolutní volnost pořizovací, t. j. svobodu bezvýjimečného vydědění přirozených dědiců, neboť znamená to tolik, jako přisouditi pořizovateli moc, aby po případě uvalil na veřejný náklad (chudinský) břímě, k němuž podle povahy věci byla by povolána pozůstalost. Táž praktická úvaha vede ostatně v naší době mnohé k tomu, že považují i samo právo k naprostému vydědění nehodného dědice zákonného za nesprávné. S druhé strany ani zákonná posloupnost beze všeho obmezení nebyla by odůvodněna. V poboční linii stávají se zvláště v přítomné době a předem zase v nejširší vrstvě tříd méně zámožných všecky mravní a sociální pásky z příbuzenství plynoucí velmi záhy vetchými, vadnou a hynou, tak že nemá pro naši dobu nejmenšího smyslu připouštěti v poboční linii zákonnou posloupnost dotud, dokud se dá vůbec nějaký stupeň příbuzenství dokázati. I ty z platných zákonů evropských, jež zákonnou posloupnost v pobočné linii jen do určitých stupňů dopouštějí, jdou ještě mnohem dále, nežli odůvodněno jest za nynějších poměrů působností výše dotčených hospodářsko-sociálních momentů. Za to namnoze podceněn byl dosah platnosti momentů těch vzhledem k pozůstalému manželu. Francouzské právo, jež křivdy takové se dopustilo v »Code civil«, napravilo ji teprve zákonem z 9. bř. 1891.

Bylo-li v předcházejícím rozboru přihlíženo k pozůstalosti abstraktně jakožto k určité sumě hodnot bez ohledu na rozličné druhy majetkových kategorií (rolnické usedlosti, závody průmyslové aj.), hoví to jen duchu platných soustav d-ho p-va, pro něž po vzoru římskoprávním jest pozůstalost »celek práv a závazků zůstavitelových«. Starší právo domácí spočívalo na jiných základech, a pokud jde o statky selské, zachovaly se odchylné ty zásady u nás dlouho do XIX. stol. Konečně sice ustoupiti musily témuž stanovisku, které ve Francii proniklo již r. 1792. Ale uvolněné tak dělení pozemků, které pro počátek mohlo býti i obecně prospěšným usnadňujíc lepší obdělání, v dalším postupu ukázalo se býti nebezpečným z příčin národohospodářských, sociálních i politických zároveň. Ztrácíť majetek pozemkový, dojde-li dělení jeho jistých hranic – zrovna tak, jako když soustředění jeho v jedné ruce určitou míru překročí – nejenom svou plnou hospodářskou účinnost, ale pozbývá i způsobilosti vykonávati své sociálně důležité funkce (úpadek vlastního stavu selského – absenteismus majitelů latifundií s převládajícím pachtem). Proto novější zákonodárné pokusy německé a rakouské v příčině usedlostí selských (středních statků) přivádějí do d-ho p-va znova rozdíl mezi pozůstalostmi středních hospodářů a jinými a v příčině prvých mezi usedlostí samou s příslušenstvím a ostatními částmi pozůstalosti. Již i ve Francii ozývají se podobné tendence (Cl. Janet, Hubert-Valleroux).

Nejsou sice v naprostém odporu se zásadami dosud vyvinutými, avšak směřují k jisté zásadně důležité modifikaci jejich některé theorie, již v době oživeného sociálního hnutí r. 1848 osnované (Pfizerem, Hilgardem, Bratrem), nověji pak i v kruzích právníků (Munzinger, Bluntschli, Baron a j.) i v kruzích národních hospodářů (Scheel, Wagner, Umpfenbach, C. Frantz) s větší menší rozhodností oživené, jež přisuzují státu – popřípadě též obci – právo spoludědické. Neboť prý pod ochranou státu jmění soukromá vznikají a se množí, na stát dopadá břímě velké řady péčí, jež druhdy za silných ještě souvislostí rodinných připadaly rodině, a konečně stát působností svou, též v oboru národohospodářském stále se rozšiřující, vždy větší měrou i při tvoření majetku spolupůsobí. Proto má prý nárok jako spoludědic. Nárok svůj uskutečňuje v podobě daně dědické (kteráž se tedy odůvodňuje sociálně-politicky, nikoliv prostě finančně-politicky; srv. Daň dědická), po případě, pokud tu není jiného dědice, jako výlučný dědic právem t. zv. odúmrti. Konstrukce spoludědického nároku státu má v sobě cosi násilného, ježto staví stát na stanovisko soukromého společníka, jenž domáhá se náhrady za svou zásluhu. Prakticky vede k povážlivým důsledkům. Kde jest norma pro meze toho spoludědictví? Kde je příčina neuznati vlastně takových spoludědicův i více, když si představíme na př. složité veřejnoprávní útvary jako stát spolkový, kde pak nadejde patrně konkurrence spoludědická mezi říší a státem jednotlivým, k čemuž přistoupí jako další spolusoutěžitel obec a po případě – ne bez důvodu – i jiné samosprávní svazky. Rostoucí míra působnosti státu a veřejných hospodářství jiných nabyla již svého důsledku v rostoucí míře daní vůbec. Jmění soukromá ovšem vskutku nepovstávají pouze zásluhou těch kterých jednotlivců. Kromě ní vždy působí soubor příčin více méně spletitých, které pro jedny přinášejí bez jejich zásluhy výsledky příznivé, jež u jiných, při stejné osobní zdatnosti, se nedostaví. A přece právě na takovýchto skutečnostech – jež zajisté jsou jen účinky určitých příčin, produkty zákonů žití společnosti ovládajících, avšak proto, že jsou na vůli jednotlivce nezávislé, pro něho »náhodami« – částečně zakládají se trvající nestejnoměrnosti důchodové a majetkové. Při dani dědické (jejíž rozhodné zvýšení v případech vzdáleného příbuzenství nebo nedostatku příbuzenství jest nezávadno, ba žádoucí) a při t. z v. od úmrtích, jejichž výnos obmezením zákonné posloupnosti v linii poboční rovněž by se rozmnožil, jest s tohoto hlediště důležitější, nežli umělá konstrukce spoludědických práv státu atd., vytčení účelu, jemuž mají příslušné sumy býti věnovány. A tento účel dán jest povahou věci samou: vyhraditi upotřebení všech dotčených statku pro zařízení, jež slouží a sloužiti mohou sociálnímu povznesení těch tříd, jež náhoda příznivých konjunktur tvoření jmění podporujících nestihla nebo více ani stihnouti nemůže. To jest vlastní jádro myšlénky vyjádřené s jedné strany právnicky neurčitým pojmem »dědictví lidu« (Umpfenbach) a právem spojuje se požadavek ten dobou nejnovější (na př. A. Mengerem) s otázkami o reformě d-ho p-va vůbec. Literatura: Scheel, Erbschaftssteuer u. Erbschaftsreform (1877); Berghoff-Ising, Das staatl. Erbrecht und die Erbschaftssteuer (1885); Ebner-Eschenbach, Erbrechtsreform und Erbschaftssteuer (1891); Umpfenbach, Des Volkes Erbe (1874); Miaskowski, Das Erbrecht u. die Grundeigenthumsvertheilung (1882); A. Menger, Das bürg. Recht u. die besitzlosen Klassen (1890). Bf.