Ottův slovník naučný/Testament

Údaje o textu
Titulek: Testament
Autor: Václav Svoboda, neuveden
Zdroj: Ottův slovník naučný. Dvacátýpátý díl. Praha : J. Otto, 1906. s. 284–285. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Závěť

Testament, z lat., poslední vůle, poslední pořízení neboli závěť zove se pořízení na případ smrti, kterýmž zůstavitel jednostraně a odvolatelně povolává dědice k pozůstalosti buď celé neb určité její části (na př. k jedné polovici, třetině atd.). T. náleží pod širší pojem »poslední vůle«, která zahrnuje v sebe ještě kodicill čili dovětek, obsahující pouze jiná nařízení na případ smrti a smlouvu dědickou, při níž jednostraná odvolatelnost jest vyloučena. Lišení mezi t-em a kodicillem nemá podle rak. zákona velikého významu praktického a nový občanský zákon něm. toto dělení poslední vůle na t-y a kodicilly vůbec nepřijal, nazývaje t-em každé pořízení na případ smrti. (O volnosti pořizovací a historickém vývoji viz čl. Dědické právo.) K platnosti t-u vyžaduje se přesné splnění všech náležitostí zákonem občanským předepsaných, a to: zůstavitel musil býti v čas zřizování t-u k testování způsobilý, t. musí obsahovati jmenování dědice (neobsahuje-li jmenování dědice, ale má-li ustanovení jiná a formu zákonem předepsanou, může platiti jako kodicill), dědic musí býti v čas nápadu dědictví způsobilý a t. musí míti některou zákonem předepsanou formu. Podle formy rozvrhují se na t-y formy řádné a t-y formy mimořádné. Ony obsahují t-y soukromé buď písemní neb ústní a t-y veřejné buď soudní neb notářské.

1. T-y formy řádné soukromé: a) testament písemní holografní, jenž psán a podepsán jest vlastní rukou testatorovou, nepotřebuje žádných jiných formalit, je-li jen z obsahu listiny takové patrno, že testator měl úmysl testovací (animus testandi; § 578 ob. z. obč.); b) t. písemní allografní, jenž psán byl někým jiným než testatorem; t. tento musí býti testatorem podepsán a opatřen dále podpisem tří slavnostních svědků, z nichž alespoň současná přítomnost dvou jest nutna. Jak testator tak svědci musí býti si vědomi, že se jedná o poslední vůli; obsah její však svědkům sděliti není třeba. Svědci musí se podepsati jako svědci poslední vůle a znamení ruky jejich nestačí (§ 579). Těžších formalit nutno ještě šetřiti, neumí-li testator čísti neb psáti neb obé (§ 580 a 581); c) t. ústní vyžaduje, aby testator před třemi současně přítomnými svědky poslední vůle jasně svoji vůli projevil (§ 585) a nestačí pouhé přisvědčení k danému návrhu.

2. T. formy řádné veřejný. Občanský zákon znal jedinou formu t-u veřejného, totiž písemní neb ústní před soudem. K němu připojil notářský řád z r. 1371 t. veřejný notářský stejné síly jako soudní, ač-li bylo při něm šetřeno kromě předpisů zákona občanského (§ 587 a násl.) platných pro t-y soudní, také zvláštních předpisů platných pro úřadování notářů (§ 70 a sl. not. ř. a § 52 a sl.). Tento t. veřejný notářský může býti sepsán buď ve formě spisu notářského neb ve formě protokolu, do něhož pojme se poslední vůle testatorem před notářem a dvěma svědky aktu ústně projevená, aneb ve formě protokolu o přijetí t-u písemního testatorem osobně notáři před dvěma svědky aktu odevzdaného. Jak soud tak notář v tomto případě musí testatora upozorniti, že spis jím odevzdaný jako poslední pořízení musí býti od něho podepsán (§ 587). Dva svědky aktu může zde nahraditi druhý notář.

T. formy mimořádné vyžaduje méně formalit, avšak jest připuštěn pouze při epidemii, mezi plavbou, na polní výpravě (zde stačí dva svědci, i tací, kteří při formách řádných ze svědectví jsou vyloučeni) a u osob onemocnělých v kontumačních ústavech (zde není třeba žádné formy, důkaz provede se podle soudního řádu).

Zvláštní druh t-ů jsou t-y společné, jež však mohou ujednati pouze manželé neb snoubenci, kteří mohou v jediném spisu povolati za dědice sebe neb osoby jiné. Z pojmu t-u plyne, že jsou tyto t-y odvolatelné, avšak z odvolání strany jedné nelze souditi na odvolání strany druhé. Kdežto při smlouvách dědických rovněž jen mezi manžely neb snoubenci připuštěných jest předepsána forma notářského spisu, ke vzájemné poslední vůli formy této není třeba.

Oproti těmto četným formám rakouského práva jeví se v novějších zákonodárstvích snaha počet forem t-u pokud možno obmeziti. Zvláště jest to t. allografní, jenž ve většině zemí evropských připuštěn není, a to zcela právem, neboť t. tento podle práva rak. vyžaduje zachování tolika zvláštních formalit, že jejich znalost u laika předpokládati nelze, a proto tyto t-y jsou stálým semeništěm sporů o neplatnost. Nový zákon občanský německý nezná t-u allografního soukromého, ani t-u ústního soukromého, a lze podle něho testovati pouze holografně neb veřejně před soudem a notářem a pouze v nejnevyhnutelnějších případech lze t. ujednati před obecním úřadem. Ještě více formy t-u obmezil občanský zákon francouzský, znaje pouze holografní a veřejný notářský.

Výše uvedené formy t-u nejsou pouhé prostředky důkazní, nýbrž jsou to formy slavnostní, jichž nešetření má za následek neplatnost t-u. Má se jimi totiž ručiti za opravdovost vůle testátorovy a jsou proto materiálními podmínkami platnosti t-u (§ 601).

Literatura. Tilsch, Dědické právo rakouské se stanoviska porovnávací vědy právní; Unger, Das österr. Erbrecht; Anders, Grundriss des Erbrechtes; Strohal, Deutsches Erbrecht; Endemann, Einführung in das Studium des bürgerlichen Gesetzbuches (III. sv., Erbrecht); Randa, Erwerb der Erbschaft a j. Dr. Svoboda.

T. v právě římském míval časem rozličné formy, z nichž k nejzajímavějším náleží testamentum per aes et libram. Pořizování záleželo v tom, že zůstavitel převáděl mancipací (v. t.), předsevzatou nummo uno, celé svoje jmění (familia pecuniaque) na jiného (familiae emptor) na případ své smrti a připojil k tomu ústní prohlášení (nuncupatio t-i), kterým ukládal familiae emptorovi odkazy a dával jiná nařízení na případ smrti. Po smrti testatorově pak familiae emptor představoval dědice. Později zaujímal místo dědicovo jen formálně, a ústní nuncupatio obsahovala celou poslední vůli zůstavitelovu, tedy především ustanovení dědice. Z této ústní formy t-u per aes et libram vyvinula se forma písemní, při níž k ústní nuncupatio testamenti přibyly ještě tabulae t-i, t. j. vlastní t., listina obsahující poslední pořízení. Nuncupatio t-i byla tu jen pouhou ústní formulí, v níž zůstavitel prohlašoval, že tabulae t-i obsahují jeho poslední vůli. Viz Heyrovský, Dějiny a system soukr. práva římského, 3. vyd. 1903, str. 1045 sl.

V mluvě církevní jest t. tolik co Písmo svaté Starého a Nového zákona (Vetus et Novum testamentum).