Ottův slovník naučný/Dědic

Ottův slovník naučný
Dedham	Dědic	z Dědic

Údaje o textu
Titulek:	Dědic
Autor:	Josef Kalousek, Heřman Šikl
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Sedmý díl. Praha : J. Otto, 1893. S. 129–130. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Dědic

Dědic, lat. heres, v histor. pramenech země České z XI. až XIV. věku, kromě jiných rozmanitých významů znamená sedláka takového, který po předcích seděl na usedlosti, jež byla jeho vlastnictvím, tak že mu nemohla býti odňata. Podobá se, že prvotně všichni by i osobně svobodní a seděli na majetku svobodném, nepoddaní a nepoplatní jinému než zeměpánovi; avšak kde se dějí o nich zmínky, tu již nezřídka jsou poddáni a poplatni vrchnostem, blížíce se znenáhla sedlákům jiných tříd a jiného původu, ačkoli se pamatovalo, že povinnosti jejich nemají býti rozmnožovány. Srv. Dědinníci. Klk.

D. v právu soukromém (rak. a řím.) jest osoba, jež byvši k tomu na základě některého z důvodů delačních – dědické smlouvy, testamentu nebo zákona (lépe jistého poměru, hlavně rodinného) – povolána, nastupuje bezprostředně v pozůstalost osoby zemřelé, buď celou nebo poměrnou její část (viz Dědictví). V tomto případu, je-li tedy více dědiců, mluvíme o spoludědicích. Tito mohou na př. v testamentech býti ustanoveni (adheritováni) stejným dílem nebo určitými podíly, určenými přímo nebo mlčky (jsou-li jmenováni společně, spojeni, coniuncti). Nehledíc k subjektivnímu dědickému právu, o konkretní důvod delační se opírajícímu, vyhledává se způsobilost k dědictví. Z pravidla jest způsobilým každý, kdož schopen jest nabývati práv, zejména osoby právnické, osoby počaté (nascituri), ano při fideikommissarní substituci i nenarození s obmezením vytknutým v § 612. obč. zák. Výjimkou jsou absolutně nezpůsobilými: desertéři, zejména i branci, pokud se bez povolení vystěhovali (§ 544 o. z.), řeholníci, pokud složili slavné sliby chudoby (§ 538. o. z.), a poddaní cizích států v případě odvety (§ 33. o. z.); relativně, t. j. v příčině konkretního dědictví, jsou nezpůsobilými osoby, které zůstavitele, jeho dětí, rodičů nebo manžela v příčině cti, těla nebo jmění takovým způsobem se byly dotkly, že mohou podle trestního zákona odsouzeny býti, pokud nevychází z okolností, že jim zůstavitel byl odpustil (§ 540. o. z.); osoby, které před soudem k cizoložství nebo zprznění krve se doznaly nebo z něho usvědčeny byly, jsou mezi sebou z dědictví podle testamentu vyloučeny (§ 543. o. z.); konečně jsou vyloučeni všickni, kdož jakýmkoliv způsobem pravou poslední vůli zůstavitelovu potlačili (§ 542. o. z.). Způsobilost posuzuje se vedle rak. práva podle doby, kdy dědictví připadlo (Anfall, delatio hereditatis, § 545. o. z.), tedy pravidlem podle smrti zůstavitelovy (dle řím. práva již podle doby zřízení testamentu) a musí trvati do odevzdání. Připadlé dědictví přechází pravidlem na d-e delátovy, nebyla-li totiž zřízena substituce, §§ 537., 809. o. z. (podle řím. práva jen výjimkou, t. zv. transmissio); ovšem se vždy předpokládá, že delát zůstavitele přečkal (§ 536. o. z.), s jedinou výjimkou, že testamentem povolané dítě zůstavitelovo zemřelo před ním, zanechávajíc descendenty (§ 779.o. z.). D. musí se soudně k dědictví přihlásiti (Antretung der Erbschaft, aditio hereditatis; I. 206); řím. právo rozeznává tu heredes voluntarii, kteří měli na vůli se hlásiti, a h. necessarii, kteří dědili ipso iure. D. má udati při tom určitě, z jakého delačního důvodu tak činí a přihlašuje-li se bezvýminečně nebo s výhradou inventáře (cum beneficio inventarii, aby docílil ručení jen do výše pozůstalosti), §§ 799.–802. o. z., a musí své dědické právo vykázati, načež se mu dědictví odevzdá soudní odevzdací listinou (Einantwortung, § 797. o. z.). Věřitelé pozůstalostní mohou žádati, aby pozůstalost byla oddělena od jmění předluženého d-e (§ 812. o. z.), tak zv. beneficium separationis č. separatio bonorum, oddělení statků). Pozůstalostní řízení upravuje cís. pat. z 9. srp. 1854 č. 208. ř. z. Šikl.

D. království Českého v. Čechy 493.