Ottův slovník naučný/Dědická smlouva
| Ottův slovník naučný | ||
| Dědická posloupnost | Dědická smlouva | Dědická žaloba |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Dědická smlouva |
| Autor: | Heřman Šikl |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Sedmý díl. Praha : J. Otto, 1893. S. 131–132. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
 Heslo ve Wikipedii: Dědická smlouva |
|
Dědická smlouva: 1) D. s. v právu něm. a slov. viz Dědické právo. – 2) D. s. v právu rak. jest úmluva, kterou se někdo se svým svolením (consens) za dědice povolává (§§ 1249–1254 obč. zák.). Jako testament, obsahuje i d. s. pouhý důvod delace (povolání k dědictví), ale ovšem jest onen právním jednáním jednostranným, tato obapolným, smlouvou. Z této vlastnosti plyne, že k uzavření třeba (na rozdíl od testamentu) svéprávnosti nebo schválení zákonného zástupce a soudu a že, což jest tu nejdůležitějším, jednostranné odvolání jest neplatno. Výjimky řídí se tu pravidly v příčině smluv platícími (§ 1251. o. z.). Vzhledem pak k tomu, že tu běží podstatně o povoláni dědice, předpokládá se u zřizujícího způsobilost k pořizování vůbec (marnotratník může tedy s povolením soudu jen o čtvrtině svého jmění pořizovati, §§ 568 a 1253. o. z.); smlouva musí obsahovati povolání k celé pozůstalosti, nebo poměrnému její dílu (§ 532. 533. o. z.) a dědic musí býti v čas nápadu (Erbanfall) způsobilým děditi. Jinak nemá povolaný za živobytí zřizovatele žádných práv, nýbrž může tento jměním svým mezi živými – tedy vyjímajíc na případ smrti – volně nakládati (§ 1252. o. z.). Knihovní vklad d-cké s-vy se nepřipouští (§ 9. knih. zák.). Po smrti zřizovatele musí se dědic jako v jiných případech k dědictví přihlásiti (§ 533. o. z.) a nepominutelní dědicové mohou pro zkrácení povinného dílu jako při testamentu odporovati. Platná d. s. vyžaduje nyní formy notářského aktu (zák. z 25. čce. 1871 č. 76. ř. z.). Co do subjektu a obsahu jest d. s. valně obmezena. Mohou ji totiž uzavříti mezi sebou pouze manželé a (dv. dekr. z 25. čna 1817 č. 1340. s. sb. z.) snoubenci, buďže jeden druhého, neb oba sebe na vzájem za dědice povolávají. Avšak i osoby tyto mohou pouze o třech čtvrtinách svého jmění platnou d-ckou s-vu zříditi, čistá čtvrtina musí zůstati volnou (§ 1253. o. z.), ovšem lze o této současně formou testamentu poříditi. – Podle římského práva úmluva, kterou se někdo dědicem zřizuje, neváže. (L. 5. Cod. de pact. conv. 5. 14. L. 15. 19. Cod. de pact. 2. 3.). Šikl.