Ottův slovník naučný/Afanasjev
| Ottův slovník naučný | ||
| Afanasij | Afanasjev | Afanasjevi |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Afanasjev |
| Autor: | Arnošt Winter, Ivan Franko |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 316–317. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:Alexandr Nikolajevič Afanasjev |
 Související na Wikidatech: Alexandr Nikolajevič Afanasjev |
|
Afanasjev: 1) Afanasij Afanasjevič, ruský mědirytec, * 1758. Léta 1764–1779 strávil v uměl. akademii, pak žil v Moskvě. Za nejlepší dílo jeho pokládá se kopie rytiny Tarasevičovy Podobizna carevny Žofie Alexějevny (1777), nyní již velmi vzácná. Originál obrazu toho zničen byl r. 1689. Z pozdějších prací jeho zasluhují zmínky podobizny ve vydání »Znamenitých rodáků« (Znamenityje sootečestvenniki) od Il. Beketova. Cenu uměleckou má také podobizna J. A. Kavylina, ředitele chudobince rogožského. w.
2) A. Konstantin Jakovlevič, rytec ruský (* v Petrohr. 1794 – † 1851). Od roku 1803–1818 vychováván byl v akademii umění. Učil se rytectví u Glaubera. Opouštěje akademii vyznamenán byl druhou zlatou medaillí za mědirytinu Sv. Jeronym dle obrazu Jegorova. A. byl první, jenž v Rusku počal rýti do oceli; podobizna imperátora Nikolaje I. jest nejkrásnějším dílem jeho v tomto oboru (dle obrazu Krjugerova). Za ocelorytinu Pamjatnik Karamzina dle nákresu K. Brjullova nazván byl rytcem akademickým. V illustrovaných spisech ruských často setkáváme se s pracemi A-a. Krásné jsou podobizny kníž. Dolgorukého, hr. Utkina a j. w.
3) A. Alexander Stepanovič (Čužbinskij), spis. rus., * 1817 – † 1875 v lubevském újezdě v gub. poltavské. Vzdělával se na gymnasiu (později lyceu) v Něžině. Tam působil naň prof. Solovjev, u něhož bydlel zároveň s J. P. Grebenkou, potomním belletristou ruským. Absolvovav lyceum přihlásil se A. jako »junker« k bělogorodskému pluku hulánskému, odkud propuštěn byl jako poručík roku 1843. R. 1847–1848 byl redaktorem »Voronežskich gubernskich vědomostej«. A. psal velmi záhy, již v lyceu, kde tehdá panoval čilý ruch literární. Vystoupil s básní Koljco (Prsten) v »Sovremenniku« r. 1838 pod pseud. Čužbinskij, kterého také později užíval. R. 1851 vydána jeho Galereja polskich pisatelej, v níž obsaženo 5 dílů Kraszewského a Korzeniowského. R. 1855 vydal. Slovarj malorusskago narěčija. A. psal většinou velkorusky, avšak látka prací jeho vždy souvisí s Ukrajinou. Malorusky napsal pouze několik překrásných básní lyrických, jež uveřejnil ve sborníku Hrebinkově »Lastivka« (1841) a v »Molodyku«, načež sebrané vyšly s nápisem Ščo bulo na serci (1855). A. byl též pilným přispěvatelem do ruských časopisů. Roku 1856 zároveň s Pisemskym, Ostrovským, Michajlovým a Maksimovým vyzván byl od velkokníž. Konstantina Nikolajeviče, aby vylíčil mravy, obyčeje a způsob života ruských obyvatelů přímořskvch a poříčných. A. zvolil si poříčí Dněpru, jež mu bylo dosti známo. Výsledkem těchto studií byla řada prací vydaných r. 1856–1860, které pak vyšly r. 1861 v Petrohr. ve vydání novém: Pojezdka v južnuju Rossiju. Fko. w.
4) A. Alexander Nikolajevič, ruský kritik, mytholog a sběratel pohádek (* 1826 – † 1841). Nar. v Bogučaru, újezdném městě gubernie voroněžské, vstoupil na právn. fakultu univ. moskevské, kterou skončil jako kandidát r. 1848. Od r. 1849–1861 působil ve hlavním archivu moskevském pro záležitosti zahraničné, kdež mu svěřen vrchní dohled při vydávání říšských listin a vyhlášek. Od r. 1861 žil v soukromí. První práce jeho (z let studentských) jest Gosudarstvennoje chozjajstvo pri Petrě Velikom (v »Sovremenniku« r. 1847). R. 1858 a 1859 redigoval zároveň s Poludenským »Bibliografičeskija zapiski«, kdež posoudil prvou redakci satir Kantemirových. Kromě toho přispíval do různých sborníků články kritickými. Pro dějiny literatury ruské důležita jest studie jeho: Russkije satiričeskije žurnaly 1769–1774 godov, původně v »Oteč. Zap.« 1855 a v »Russk. Věstn.« 1857, potom jako samostatná kniha r. 1859 (v Moskvě). Se zvláštní péčí a zálibou zabýval se studiemi bájeslovnými, proto také pilně sbíral památky literatury prostonárodní. Sem patří drobnější stati jeho: Vědun i věďma (v almanachu »Kometa«), Koldovstvo na Rusi vstarinu (v »Sovremen.« 1851, č. 4.), O zagrobnoj žizni po slavjanskim predanijam (v »Archivu istoriko-jurid. svěd. o Rossiji«, ve knize 3.) a j. – Jeho sbírka pohádek Narodnyja russkija skazki (8 svazků, v Moskvě 1855–1863) jest na ten čas nejlepší a nejbohatší sbírkou toho druhu. Studie jeho mythologické složeny jsou v obsáhlém díle Poetičeskija vozzrěnija Slavjan na prirodu (3 díly, v Moskvě 1866 až 1869). Dílo to jest pro studium bajesloví slovanského pramenem veledůležitým obsahujíc materiál tak hojný a tak pečlivě sebraný, že ho nikde jinde v podobné úplnosti nelze nalézti. Výklady bájeslovné, které podává A., ovšem nejsou vždy správné. Jestiť A. přívržencem té školy mythologův něm. (Kuhna, Schwartze), která snaží se vykládati báje z úkazů povětrných (naproti theorii solární, jejíž předním zastavatelem jest M. Müller) a zhusta zabíhá do krajností. Nicméně sluší uznati, že si A. celkem vede střízlivě a že na ten čas lepšího spisu o bajesloví slovanském nemáme. »Ruské nár. pohádky« přel. Fr. Vymazal v Brně 1883; ukázky z nich ve »Vesně« 1882 a v »Zoře« 1882 od téhož. w.