Ottův slovník naučný/Afanasij
| Ottův slovník naučný | ||
| Afakia | Afanasij | Afanasjev |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Afanasij |
| Autor: | Arnošt Winter, Vavřinec Josef Dušek, redakce, neuveden |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 315–316. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
Afanasij ruský název Athanasia (v. t.):
1) A.,: metropolita moskevský (1564–1566), světským jménem Andrej zvaný. Byl první, jenž nosil bílý klobouk a pečetil voskem červeným, jakožto odznakem a právem metropolitův. Nejsa spokojen s opričinou opustil r. 1566 stolec metropolitní a usadil se v klášteře novospasském, kdež i zemřel. Za A-e vydán Apostol, kterážto kniha jest prvotiskem moskevským (v Moskvě založena knihtiskárna r. 1563). Od A-e zachoval se dopis Bogomilnaja gramota, poslaný Matěji, biskupu sarskému a podolskému, aa války s Polskem. A. pokračoval také v knize o následnictví panovníků ruských, zvané. Stepennaja kniga. Od cara Ivana Hrozného vymohl listinu, dle níž duchovní osvobozeni byli od pravomocnosti carské; listina táž obnovena byla od Borisa Godunova r. 1599. w.
2) A. Ljubimov, arcibiskup cholmogorský a važeský (* 1641 – † 5. září 1702). Stav se mnichem byl ierodiakonem a správcem rouch u metropolity Kornelia, který jej roku 1673 vysvětil za igumena tobolského kláštera Uspenského na Iseti. Potom byl křížovým mnichem u patriarchy do r. 1682, načež investován na arcibiskupství cholmogorské, tehdy založené. Na místo svého povolání neodebral se hned, neboť právě tehdy rozkolníci vedení Nikitou Chovanským a jeho synem Andrejem, přivedli na svou stranu střelce a lid i žádali hrozivě o náboženské hádání veřejné. A. podstoupil hádku se staroobřadci a tak pohněval Chovanského, že tento naň se vrhl. Po utišení sporů odebral se A. do Cholmogor. Tu měl mnoho práce s rozkolem a několikráte odebral se do Moskvy. Za horlivost svou i patriarchou i Petrem Vel. obsypán odměnami, a dvakrát obdařen »sakkosami«, rouchem, jež nositi měli právo jen metropolité. A. pohřben byl v cholmogorském chrámě od něho vystavěném. Z děl jeho tištěny Listy v »Popise« kláštera Soloveckého od Dosifeje č. III.; Izvěstije o trojekratnom prišestvii (Zprávy o trojím příchodu cara i vel. kn. Petra Alexějeviče na Dvinu, vydané Novikovem 1784). V rukopise ostaly: Ščit věry (důležitý pro dějiny církve), Šestodnevec (o stvoření světa a pádu člověka); Kniga pravoslavnago zpovědanija vkratcě; Tolkovanie (Výklad) na Psaltyr; Opisanie trech putej iz deržavy carskago veličestva iz pomorskich stran v Švedskuju zemiju do stolicy ich; Domašnij lečebnik (Dom. kniha lékařská) 1685. Dva poslední rukopisy i s knihovnou A-ovou dostaly se hr. Lvu Tolstému. Srovn. Kostomarov: Russk. istorIIa, 493., Makarij: Ist. Russkoj cerkvi. Dšk.
3) A. Kondoidy, biskup suzdalský, rodilý Rek z ostrova Kandie, †10. říj. 1737. Nabyv znamenitého vzdělání v Italii, navrátil se domů, stal se duchovním (změniv jméno Anastasij), načež od multanského hospodara Kantemira povolán za učitele náboženství k jeho synu Antiochovi. R. 1708 přijel s ním do Ruska. Zde stal se A. učitelem mosk. duch. akademie, potom ustanoven protoierem k Petropavlovskému chrámu v Petrohradě. Při založení synodu (1721) stal se členem jeho a stav se mnichem povýšen byl následujícího roku za archimandritu tolgského klášt. v Jaroslavli, při čemž zůstával nadále v Petrohradě. R. 1724 pracoval zároveň s arcib. tverským Feofilaktem Lopatinským na opravě slovanského překladu bible, r. 1725 stal se radou synodu a povýšen za biskupa vologdského, odkud r. 1736 přeložen do Suzdala, kdež i zemřel. Z jeho literárních prací vytištěna některá naučení i Slovo panegiričeskoje v čest ordena sv. apost. Andreja Pervovanago. Kromě toho připravoval k vydání neznámé nám dílo Sočinenija istorikocerkovnija i filologobogoslovskija. Knihovnu svou daroval A. mosk. slovanskořeckolatinské akademii a Petropavlovskému chrámu knihy řecké, latin., ital., franc. a ruské, které podnes chovají se v chrámovém pokladě. Dšk.
4) A. Ivanov, arcib. jekaterinoslavský, světským jménem Alexěj (* 1750 – † 1805); od r. 1788 byl rektorem bohoslov. akademie moskevské, od 1789 biskupem kolomenským, konečně arcibiskupem jekatermoslavským. Vydal: Poučiteljnyja slova (v Moskvě 1787); přeložil a poznámkami opatřil Gelliovy Noctes atticae pod názvem Zapiski afinskich ili attičeskich nočej (t. 1787); z Tertulliána přeložil Apologii (t. 1802). V rukopise zanechal studii biblickou, v níž překlad slovanský srovnává s překladem řeckým a s originálem hebrejským. red.
5) A. Danilovič, syn Daniele Alexandroviče, knížete moskevského, jenž †1303. Když nejst. bratr jeho Jurij povolán byl r. 1315 od chána Uzbeka do Zlaté hordy, poručil A-ovi správu knížectví novgorodského do svého návratu. Mezitím vrátil se odpovědný jich nepřítel Michajl, kníže tverský, z Hordy s pomocí vojenskou, vytáhl proti Novgorodu a oblehl Toržok. A. spěchal k ochraně tohoto města a svedl s Michajlem krvavou bitvu, v níž mnoho lidu ztratil. Se zbytkem zavřel se v Toržoku. Měšťané novgorodští dohodli se s Michajlem o mír zavázavše se mu k náhradě válečné 12.000 hř. stř. I pozval Michajl A-e a přední bojary novgorodské ku přátelské hostině, kde je lstivě jal a jako rukojmí oné sumy poslal do Tveře. Teprve r. 1317 propustil z vězení A-e, jenž r. 1320 poslán byl od bratra Jurije do Novgorodu a tam vládl až do své smrti r. 1322. Dšk.
6) A., igumen vysockého kláštera v Serpuchově, učenník sv. Sergije Radonežského. Roku 1382 vzdal se igumenství, vydal se do Kyjeva, pak do Cařihradu. Tam r. 1401 napsal Cerkovnyj ustav, jenž byl později vzorem ruským institucím církevním. Roku 1392 hlavně jeho péčí rozdán byl v Cařihradě Sbornik otečeskich sočinenij, jenž obsahuje části biblické a výňatky ze spisovatelů církevních. Dle domnění Filareta charkovského (Obz. rus. duch. lit. 862. – 1820.) pochází také od A-e list patriarchy Antonije, poslaný kacířům (Ist. akty, I., č. 6.).
7) A. č. Ofonas Nikitin, ruský kupec ze 2. polovice XV. stol., proslulý cestou do Indie; zápisky jeho o této cestě uveřejněny jsou ve »Vremenniku« sofijském, jejž vydával P. M. Strojev (1815).
8) A. Protopopov, archimandrita pečerský, † 1842; vydal Dvě propovědi (1819); v rukopise zanechal Kanoničeskoje pravo a Materialy dlja cerkovnych drevnostej.