Otevřít hlavní menu
Údaje o textu
Titulek: Želvy
Autor: František Bayer
Zdroj: Ottův slovník naučný. Dvacátýsedmý díl. Praha : J. Otto, 1908. S. 798–802. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Související: Ottův slovník naučný/Želvovina
Heslo ve Wikipedii: Želvy
Č. 4876. Desky štítu břišního (p = deska pažní,
s = deska slabinová, zp. břišní = stehenní).
Č. 4877. Desky štítu hřbetního (o = desky obratlové,
p = desky žeberní).

Želvy (Chelonia), podtřída plazů (Reptilia) velmi ostře charakterisovaná, lišící se ode všech Tetrapod vůbec známými znaky sekundárními: pevným krunýřem a bezzubými čelistmi s rohovitým povlakem. Všecky ž. mají 4 pětiprsté končetiny, a to buď nohy normální úpravy s prsty zřetelně vyvinutými a často blanou plovací spojenými (viz Emys), nebo také ve svalstvu a v kůži až po dráp ukrytými (viz Testudo), buď v podobě ploutví (na př. ž. mořské). Široký trup vězí ve dvou štítech, vypuklém hřbetním a ploském břišním, složených z desk kostěných, jež jsou po většině ještě vně pokryty deskami rohovitými (výjimky viz dále v rozdělení želv). Do těchto štítů mohou ž. buď zcela neb alespoň částečně ukrýti i hlavu, končetiny a ocas. Kostěné desky štítů jsou ossifikace, vzniklé téměř ve veškeré tloušťce škáry; jen tenká vrstva podkožního vaziva kryje vnitřek štítů. Z mládí jsou arci měkké a jednotlivé desky nejsou ještě spojeny švy. Štít hřbetní (carapax) jest složen z liché střední, dvou pobočných řad kostěných desk a konečně z obkličujících je desk okrajních. Ve střední řadě rozeznáváme vpředu po většině jednu, zřídka dvě desky šíjové (nuchalia), vzniklé snad ze žeber posledního obratle šíjového, za nimi obyčejně S desk obratlových (neuralia), srostlých s rozšířenými horními trny obratlů, a konečně 1–3 desky nadocasní (supracaudalia); někdy bývá počet desk obratlových redukován (Cistudo, Cinosternum), ano u r. Platemys a Chelodina scházejí tyto elementy hřbetního štítu docela. Obě pobočné řady největších štítů žeberních (costalia) vznikají právě tak jako desky obratlové ve škáře samostatně, ale záhy přicházejí ve styk s chrupavčitými žebry, pod nimi ležícími a dosahujícími až k deskám okrajním; konečně jsou ploská žebra obklíčena rostoucími deskami štítovými, chrupavka jejich místo ossifikace jen zvápnatí a po většině konečně — ovšem kromě volných konců proximálních neb i distálních — zcela kostí štítu jest nahrazena. Desk žeberních jest v pravo a v levo obyčejně po 8. Desk okrajních (marginalia) bývá po obou stranách většinou po 11; vpředu hraničí na lichou desku týlní, vzadu mezi nimi vězí rovněž lichá deska kostrčná (pygale). U r. Cinixys zadní čásť hřbetního štítu jest s přední jen chrupavkou spojena a tedy pohyblivá. U želv mořských (Chelonidae) zůstávají mezi deskami žeberními, okrajními a volnými konci žeber veliké otvory nevyplněné; někdy takové díry vznikají absorpcí kostěných desk stářím (u Testudo polyphemus). Neobyčejně redukován jest carapax u Trionychoideí (v. t.). Štít břišní (plastron) jest složen ze 4 párů kostěných desk (epiplastralia, hyoplastralia, hypoplastralia, xiphiplastralia); prvým a druhým párem těch desk jest obklíčena deska lichá (endoplastrale), homologická s meziklíční kostí (interclavicula) pásma lopatkového, kdežto epiplastralia jsou homologa kostí klíčních (claviculae). Ostatní tři páry kostí lze geneticky odvoditi od t. zv. »břišních žeber« (parasternum) krokodilů a nejnižších plazů. U želv mořských a Trionychoideí, pak arci u mláďat všech skupin bývají i ve štítě břišním veliké fontanelly. Desky 2. a 3. páru jsou spojeny s několika okrajními deskami štítu hřbetního v »můstku«, a to buď švy, nebo jen ligamenty (Emys). Desky nejzadnějšího páru bývají u starších želv jen volně spojeny s deskami třetího páru (Testudo ibera); rod Cistudo má opravdový kloub mezi deskami druhého a třetího páru, i mohou přední a zadní čásť břišního štítu býti přitisknuty ke zpodnímu okraji štítu hřbetního, a u r. Cinosternum jsou podobné klouby dva, tak že jen prostřední čásť štítu břišního jest pevná a nepohyblivá. Vnější povrch štítů mají ž. kromě Trionychoideí, Sphargid a r. Carettochelys pokrytý deskami rohovitými, fylogeneticky staršími desk kostěných, s nimiž desky rohovité počtem ani konturami se nesrovnávají (vyobr. č. 4876. a č. 4877.). Na hřbetním štítě rozeznáváme obyčejně uprostřed 5 desk, také obratlovými nazývaných, po obou stranách jejich 4 páry desk žeberních a kolkolem 12 párů desk okrajních, z nichž zadní často v lichou desku kostrčnou splývají. Některé ž. (na př. Chelydridae, Platysternidae, Cinosternidae) mají na rozhraní obou štítů ještě desky podokrajní (inframarginalia), z nichž u jiných skupin želv zbyly jen páry přední (desky pažní, axillaria) a zadní (slabinové, inguinalia); rod Macroclemmys má ještě desky (supramarginalia) mezi okrajními a žeberními. Na břišním štítě rozeznáváme dvé desk hrdelních (gularia), ramenních (humeralia), prsních (pectoralia), břišních (abdominalia), stehenních (femoralia) a řitních (analia) různé úpravy; deska hrdelní bývá také jediná nebo bývá mezi oběma těmi deskami ještě deska přídatná (intergulare). Poraněné nebo odstraněné desky rohovité mohou se obnoviti, nebyla-li zničena vrstva Malphighiova docela; někdy pod obnovenou vrstvou rohovitou dokonce se obnoví nebo nahradí i porouchaná čásť desky kostěné. Také jinde v kůži želv vznikají rohovité desky, často ostnité, nebo zrna kostěná v sobě mající; bývá tak zejména na končetinách želv zemních, a také ocas jest u četných želv ukončen rohovitým ostnem, drápu podobným. I prsty želv, zejména zemních, jsou většinou všecky ozbrojeny drápy. Jinak jsou volné části těla pokryty koží někdy dosti měkkou, šupinatou, zrnitou nebo bradavičnatou, v níž na hlavě a na končetinách často lze rozeznati větší štítky.

Č. 4878. Kostra želvy ze zpodu.

Na lebce želví scházejí kosti příčné a slzní, často také kosti nosní (nejsou-li srostlé s předními kostmi čelními); ani otvoru temenního tu není. Mezičelistní kosti jsou nepatrné, kosť radličná jest lichá; v záhlaví jest kloub týlní zřetelně ze tří částí srostlý a nad otvorem týlním jest nazad prodloužená svrchní kosť týlní v podobě trojhrané desky, na níž jsou upiaty mohutné svaly šíjové. Kosť čtvercová jest nepohyblivá; na zadní straně její viděti buď příčnou jamku nebo dokonale uzavřený kanálek pro kůstku sluchovou. Kromě toho jest zadní okraj této kosti oporou bubínku; buď jest jen zakřiven a má vzadu široký zářez (Cryptodira), nebo jest rozšířen v trubku, jejíž vnější okraj nese blánu bubínkovou (Pleurodira). Také končina za orbitou má u různých želv různou úpravu; jáma spánková totiž buď jest vně zakryta všecka (Chelonidae, Sphargis) rozšířenými kostmi temenními, zadními čelními i přímo s nimi se stýkajícími kostmi jařmovými (jugalequadratojugale) a kostí šupinovou, nebo jest otevřena (Cistudo a j.), zejména schází-li quadratojugale a tím i celý oblouk infratemporální. Každá z obou větví dolní čelisti jest složena ze 3 kusův, úplně v jedno srostlých. Páteř želv (vyobr. č. 4878.) vyznačuje se tou zvláštností, že jsou volné vlastně jen obratle krční a ocasní, pak tím, že v různých jejích částech někdy i u téhož individua jsou obratle dvojduté, dvojvypuklé nebo procoelní i opistocoelní; obratle krční a ocasní mají zřetelná intercentra. Prvých, velmi pohyblivých, bývá obyčejně 8; jednotlivé části nosiče (atlas) u r. Testudo, Clemmys a Trionyx nesrůstají a jeho tělo (centrum) také nesplývá s tělem 2. obratle. Hořejší oblouky deseti obratlů trupu, obyčejně od 2. do 8., spočívají každý na dvou tělech obratlových a podobné připojení mají také žebra, jimž u všech želv schází hrbolek (tuberculum). Žebra 1. páru, připojená k 9. obratli, jsou nepatrná a spočívají na předním okraji žeber 2. páru, někdy ani ke štítu hřbetnímu nedosahujíce; ostatních 7 párů žeber jest, jak již uvedeno, vrostlých do žeberních desk krunýře. Ocasních obratlů bývá 16—35. V pásmě lopatkovém jest dole dvé dlouhých korakoidů šikmo nazad sbíhavých, nahoře dvé lopatek, jež konci svými dotýkají se hřbetního štítu; od kloubní jamky míří dovnitř kosť třetí, bezpochyby praecoracoideum (o klíčních kostech viz shora čásť o břišním štítě). V pánvi stýkají se kosti kyčelní s jedním neb oběma obratli křížovými a také s posledními žeberními deskami hřbetního štítu, ba někdy přímo jen s těmito. Kosti sedací a širší kosti stydké dotýkají se uprostřed v symfysách, spojených pruhem chrupavky (Chelone, Trionyx) nebo cípy obojích těch kostí (Testudo); před symfysou kostí stydkých i za symfysou kostí sedacích bývá i v tomto případě po liché chrupavce (zadní = hypoischium). U Pleurodir jsou rozšířené postranní cípy kostí stydkých přirostlé ke štítu břišnímu. V úpravě pětiprstých končetin není zvláštností, leda že u typických želv zemních zadní končetina nemá 5. prstu (jinak viz též Trionychoidea).

Z čidel želv sluší na prvém místě uvésti malé, ale dobře vyvinuté oko, opatřené dvěma víčky i mžurkou a chráněné vně kruhem kostěných destiček; zřítelnice jest okrouhlá, iris u želv zemních po většině tmavá, u vodních světlejší, žlutá, zelenavá, nahnědlá a pod. Samci r. Cistudo mají duhovku červenou, samice hnědou. Sluchový bubínek u vodních želv jest tenký a vně patrný, u zemních často tlustý, koží zakrytý. Že mají ž. dobrý čich, viděti již z toho, že potravu očenichávají; také hmat jest u nich dobře vyvinut. Hlasu většina želv nemá; jen zasyčeti, hlasitě funěti některé z nich umějí nebo tenkým, sípavým hláskem zvláště v čase páření se ozvou. Jazyk jest po většině široký a měkký, u želv zemních dlouhými, měkkými papillami pokrytý; vyplaziti jej ž-va nemůže. O zažívací rouře sluší poznamenati, že jí schází slepé střevo; jícen želv mořských má uvnitř ostré, nazad namířené papilly zrohovatělé. Kloaka má vnější otvor podlouhle okrouhlý, nikdy příčný a v ní uložen lichý orgán kopulační; na břišní straně jest rozšířena s ve velikou vakovitou vychlípeninu, neprávem za měchýř močový pokládanou. Některé ž. vodní mají ještě podobné 2 vaky laterální (»anální«) s četnými cevami ve stěně, jež sluší pokládati za orgán respirace, ježto takové ž. vodu stále do nich přijímají a zase vystřikují. V průdušnici mají Sphargidae podélnou přepážku. Plíce jsou znamenitě vyvinuty a sahají až k pánvi; ježto ž. dýchajíce pro tvrdý krunýř vnitřní dutiny plic pohybem hrudníku rozšiřovati nemohou, dovedou si plíce roztáhnouti jednak pohybem krku i končetin a pak i tím, že přispěním velmi vyvinuté jazylky při nataženém krku spodní jeho čásť střídavě se nadýmá a smáčkne, čímž vzduch do plic se čerpá a naopak.

Všecky ž. množí se vajíčky o skořápce tu tenké a poddajné, tu naopak zvápnatělé a dosti tvrdé, barvy skoro vždy bílé a tvaru kulatého nebo vejčitého. Žloutek jest až oranžový, bílek poněkud nazelenalý. Samice zahrabávají vejce do písku, hlíny, napadaného listí a pod.; mláďata líhnou se po málo měsících, ale u želv chladnějších končin děje se tak někdy až příštího jara, i jest opravdu s podivením, že taková vejce nezmrznou.

Ž. jsou plazi váhaví a málo obratní; zemní ž. umějí jen zvolna choditi, vlastně po zemi se vléci, ž. vodní jsou již obratnější, a zejména druhy mořské plovou dosti rychle. Ž. živí se buď stravou bylinnou, buď drobnými živočichy, především členovci, měkkýši a červy; mořské ž. jsou po většině dravci. Za suché doby roční, v mírném pásmu na zimu oddávají se v příhodných úkrytech spánku. Člověku poskytují maso, vejce a rohovité desky krunýře (želvovinu).

Pokud se týče geografického rozšíření 200 posud známých druhů recentních, scházejí ž. vlastně jen studeným končinám zemským, ježto zimy snésti nedovedou; nejhojnější jsou v teplých zemích s hojným vodstvem. Mořské ž. jsou kosmopolity, Testudimidae také, ale kromě oblasti australské. Recentní Pleurodira jsou obmezena jen na Afriku, Australii a Jižní Ameriku; Pelomedusidae žijí v Africe, na Madagaskaru a v Jižní Americe, Chelydidae v Jižní Americe a v Australii (tu jiných želv není). Trionychoidea jsou domovem v Sev. Americe, Asii a v Africe. Zemí ž-vami nejbohatší jest Amerika; ve Střední a Sev. Americe žijí teď zástupcové všech skupin kromě Pleurodir, ale fossilní druhy této skupiny byly tam nalezeny také. Z Cryptodir jsou Dermatemydidae, CinosternidaeChelydridae teď obmezeny jen na podoblast nearktickou. V Evropě žijí toliko nečetné druhy čeledi Testudinidae; Asie hostí kromě ní a Trionychoideí ještě isolovaný r. Platysternum. Obydlím želv jsou teplejší moře, řeky, močály, vlhké a stinné lesy, ale také stepi a pouště.

Ž. jsou původu záhadného; nejpříbuznější jsou ještě s některými skupinami podtřídy Plesiosauria. Fossilní ž. počínají se vyskýtati již v triasu, ale formy tu nalezené nejsou nižší recentních. Nejvíce jich nalezeno v mladších vrstvách druhohor a ve starších útvarech třetihor; palaeozoických želv neznáme. Nejstarším rodem jest Proganochelys Baur (trias, Virtembersko) z vymřelé již čeledi t. jm. (Proganochelydidae) a z podřadí Pleurodir. Jurskému útvaru náležejí z nejdůležitějších rodů Thalassemys Rütm. z vyhynulé čeledi Thalassemydidae, Plesiochelys Rütm. a Idiochelys Meyer z vymřelé čeledi Plesiochelydidae; jurskému i křídovému útvaru náleží vyhynulé podřadí Amphichelydia (na př. rod Platychelys Wag. z lithografického slínu). V útvaru křídovém nalezeny druhy vyhynulé čeledi Protostegidae, náležející již do skupiny Cryptodir (r. Protostega Cope, Amerika; Protosphargis Cap., Italie), z jiných čeledí rody Chitracephalus Dollo (foss. čel. Thalassemydidae), AdocusPolythorax Cope (Dermatemydidae) a konečně Chelone (čel. Chelonidae). Eocénem počínají se vyskýtati zástupcové recentních čeledí Sphargidae (Eosphargis Lyd., Psephophorus Meyer), Testudinidae (jen r. Emys), ChelydridaePelomedusidae; z miocénu známe již rody zemních želv Clemmys Wagl., Cistudo Dum. a Bibr., Testudo L. a vyhynulý rod Palaeochelys Meyer. Největší fossilní ž-va jest Colossochelys atlas Falc. ze Sivaliků v Indii, jejíž štít měl délku téměř 2·m, nejpodivnější r. Miolania Ow. z pleistocénu australského (Queensland) a z Patagonie, jehož lebky mají nahoře kromě velikých hrbolů v pravo a v levo namířené násadce jako rohy. V Čechách nalezeny v křídovém útvaru Chelone(?) regularis Fr., Euclastes (Chelone) Benstedi Ow. a Pygmaeochelys Michelobana Laube, v miocénu Chelydra argillarum Laube, Testudo calcarea Laube, Ptychogaster sp. a druhy r. Trionyx (v. t.).

Ž. recentní dělíme ve dva řády: I. Athecae mají hřbetní štít složený z četných polygonálních desk, pokrytých místo rohovitých plátů jen tuhou koží, končetiny ploutvovité, krk nikoli zatažitelný; žebra ani obratle nejsou srostlé se štítem hřbetním. Jediná čeleď Sphargidae (viz Dermochelys). — II. Thecophora mají ve štítě hřbetním řady kostěných desk obratlových a žeberních, s nimiž jsou obratle trupu a žebra srostlá. Tento řád dělí se opět ve tři podřadí: 1  Cryptodira mají kostěný štít hřbetní pokrytý deskami rohovitými; krk zatažen mívá podobu písmene S v rovině vertikální; kosti pánve nejsou ke štítům přirostlé. Sem náležejí čeledi: Chelydridae (viz Chelydra), Dermatemydidae, Cinosternidae, Platysternidae, Testudinidae (v. t.), Chelonidae (v. t.). — 2. Pleurodira mají kromě r. Carettochelys na štítech také desky rohovité a kladou zatažený krk stranou v rýhu mezi carapax a plastron. Z kostí pánve mají kosti kyčelní distální konec přirostlý ke štítu hřbetnímu, kosti sedací a stydké konce přirostlé ke štítu břišnímu. Čeledi: Pelomedusidae, Chelydidae (viz Chelys), Carettochelydidae. — 3. Trionychoidea (v. t.) mají místo rohovitých desk na štítech jen tuhou kůži. Jediná čeleď Trionychidae. Někteří počítají čeleď Sphargidae do skupiny Cryptodir, tak že pak dělí ž. jen na tři řády (naše podřadí). — Literatura uvedena u čl. HerpetologiePlazi. Br.