Nové překlady Victora Huga/Epopej lva/Zpěv III.

Epopej lva Victor Hugo
Zpěv II.	Zpěv III.	Zpěv IV.

Údaje o textu
Titulek:	Epopej lva
Podtitulek:	Zpěv III.
Autor:	Victor Hugo
Zdroj:	HUGO, Victor. Nové překlady Victora Huga. Praha: J. Otto, 1901. s. 142–147. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Honba a noc

                    Lev zůstal sám v svém snění,
jak šelmy bývají, byl plný zapomnění
a usnul. Přišla noc a brzy měsíc vzplál,
z menhiru před slují strašidlo udělal,
z rybníka rubáš stkal, lží byla stezka polem,
a černá krajina snem nevýslovným kolem.
A nic se nehnulo v tom brlohu, jenž ztmělý,
jen hvězdy posvátné k západu drahou spěly,
pod drnem krtek spal a cvrček v trávě svojí,
a velký oddech lva se klidně v celek pojí,
a spala pokojně zvěř všecka v šírém lese.
Tu náhle křik a shon, zvuk rohů sem se nese,
to smečka štvaných psů, směs mužů v honbě líté,
že lesy ohlasem jsou náhle jako zpité,
že víla v zdroji svém, to slyšíc, jen se chvěje.
To trouby divý třesk, jenž krajinou dál spěje,
tím pln tu každý stín, zdroj, hora, luh v svém snění,
vše překvapilo v ráz to divé burácení.
Houšť celá zaplála tím skřekem a tou směsí,
v tu smečku míchaly se povely a děsy,
psi vyli, za plenem se hnali, černé stíny
se mihly, strašidla, a vpadly do mýtiny.
To ruch byl, vítězně jenž pokračoval v půtku,
to byla armáda, to vojsko bylo v skutku,
jež vyslal otec, král, by osvobodil syna,
by prince zachránil. Strom chvěl se tu i třtina.
Lva kůži krvavou chtěl zoufalý král míti.
Zé stínu jakého se taká vřava nítí?
Ze strany člověka neb zvěře? — Těžká nouze!
Bůh ví, vše číslo jest a on jest součet pouze.
Vojáci mezi tím již dobře večeřeli.
Zbroj měli výbornou jak meče, píky, střely,
a hodně bylo jich a měli kapitána.
Z nich byla nejedním zlá bitva prodělána,
a byli stateční a znali boje vřavu.
Lev slyšel pokřik jich sem hřmíti v celém davu,
jen trochu otevřel svou chmurnou zřítelnici,
na skálu složil pak svou hrdou hlavu snící
a pouze ocasem svým velkým tloukl tiše.

A venku bouřil dav kol němé velké skrýše,
tam z davu četného křik burácí a hlučí,
jak much kol pavouka se zástup shrne, bzučí,
jak vůkol medvěda, jenž chycen, úl včel celý.
Legie myslivců se honby chtivé chvěly
a již se řadili do bojovného šiku.
Lva znali postavu a věděli, že v mžiku
sníst umí hrdinu jak ořech zlouskne dítě,
že větší tigra jest, jenž vraždí lstí a skrytě,
před jeho pohledem že orel sklopí zor;
tož války pravidly již začli v klínu hor
houšť kolem obléhat, topory začli kácet,
by mohli šikem jít, i staré duby zvracet.
Na svoje tetivy již střelci kladli střely.
Pak ztichli, aby krok potvory uslyšeli
po listí uvadlém, až zráčí se lvu jíti;
psi dobře cvičení své zadrželi vytí,
šli mlčky před střelci, jen otvírali tlamy.
Sta žhavých pochodní v tmu šlehlo houštinami
a dlouhý jejich žeh a chvějný jejich jas
nad sněhu vývraty se větrem nočním třás’.
Tak přesně řízena ta honba byla celá.
Skrz větve pralesa skrýš lva jak jícen zela,
jak hmota beztvárná ve stínech starých lesů,
však němá, zející a plna hrůzy, děsu
a plna snů o hon se nestarala ani.
Kouř aspoň vychází, kde krb v svém hárá plání,
zní zvony na poplach, když město obleženo.
Bez hnutí vojáci, vše stálo ohromeno,
tak na lva čekali ve spjatém těsně šiku,
ten na své kuši pěsť, ten v svojí dlani píku,
klid vanul děsivý kol epické té skrýše.
Cos neznámého jen psi povídali tiše.
Děs, který ve stínu se chmurném zmlklý halí,
víc leká nežli bouř, jež rozpoutá se z dáli.
Však pro lva přišli sem, tož statečně zde stáli,
ač třásl jimi strach, to vidět, co si přáli.
Teď vzpjaty smolnice, trysk rudý ohně nach,
a sluje zející v tmách osvícen byl práh,
vzdech stromy projel, ty zde němí svědci byly,
a nyní celý šik, hlav tisíc, v před se chýlí,
v tom šelma vyšla ven, klid strašný v tváři zpupné.

*

A již viděli lva.
                      Vše bylo nedostupné,
jak scena změněna, kol stromy růst se zdály,
a reci největší se třásli, ano báli.
Pak zazněl šumný svist, již v první řadě byli,
na královského lva v ráz střelci vystřelili.
Vír šípů drtil lva, leč poklidně stál on,
jak Ossa v bouři se nehne ni Pelion.
Jen svraštil svoji srst a klidný, vážný zas
těch šípů většinu si z hřívy zvolna střás.
Tvor jiný, kdyby jej déšť takých zasáh’ střel,
na prvním výstřelu by věru dosti měl,
neb v útěk by se dal. Krev zbarvila lvu hřbet,
však na voj díval se, krok neudělal zpět,
a v tomto okolí tak žas’ těch mužů kruh,
že ptal se, zdali to je potvora či bůh?
Psi němí krčili se pod oštěpů stráži.
V tom lev ten nádherný své sluje na zápraží,
v tom tichu močálů a hvozdů rozlehlých,
v té spící tišině svůj mohutný hlas zdvih,
řev spustil ohromný, z těch černých, velkých řevů,
jež více lekají než božství hlas v svém hněvu,
při nichž i spící hrom se zbudí, děs ho jímá,
že ptá se v oblacích: „Kdo dole tak tam hřímá?“

Tím ukončeno vše. Již na útěk se dal
voj celý, mlhu tak odnáší vichr v dál.
Do světa uhlů čtyř se rozptýlili všicci
tím strašným zařváním, sprostí i náčelníci
neb nadlidského cos, na místě tomto zdálo
se utvářeti zde, co z hněvu kosmu vstalo,
a v cvalu, po čtyrech a v trysku, poskoku
vše zniklo, co lev řval: „Než tisíc otroků
víc zmůže volný lev, to vězte hvozdy tmavy!“

*

Řev mají potvory a sopky proudy lávy,
a výbuch takový, jenž k nebi tryskne v hřmění
zas brzy postačí ku jejich utišení;
ba lvi jsou klidnější než bozi, v dávném čase,
když světem Olymp vlád’ v své moci a v svém jase,
děl Herkul: „Kdybychom ku svoji kratochvíli
tak jednou pro vždycky lvy všecky poškrtili.“
Lvi odpověděli. „Herkula ušetřeme!“
Však lev náš soumraku byl syn, a v zlosti němé
dál zůstal pochmurný, byl z těch, jež hněv dál stíní
a kteří uklidnit se, jsou tvrdošijní, líní,
byl z těch, jež příšerný hněv dlouho ovládá.
A zvíře spáti chce, když slunce zapadá,
on s plazivými psy nic neměl společné.
Však zaskočen být lstí, přec bylo zbytečné!
Tak urážeti hvozd, lva v hloubi srdce bolí.
I vystoup na horu, se vztýčil na vrcholi,
a začal řváti zas ve prostor beze hrází,
jak svoje obilí rozsévač v dálku hází,
řev protahoval, král až v městě svém jej slyšel.
„Ty králi, zbaběle mne obléhat jsi přišel.
Já neublížil, věř, ni za mák tvému děcku,
však dím ti přes prostor a řeč svou splním všecku,
že zítra ráno hned do města přijdu hbitě,
jak zora zaplane, přinesu živé dítě,
před tvými lokaji a celým dvorem tvým,
v tvém vlastním paláci že syna tvého sním!“

Noc přešla. V travinách dál tekla zřídla v šeře,
a mraky bloudily dál nebem ve nádheře.

A z rána druhý den se toto v městě stalo:

Poušť náhlá v ruchu všem, vše pobíhalo, řvalo,
a vklouzlo v domy své, děs chyt vše příšerný,
neb ulicemi sám lev kráčel nádherný.