Nové překlady Victora Huga/Epopej lva/Zpěv IV.

Epopej lva Victor Hugo
Zpěv III.	Zpěv IV.

Údaje o textu
Titulek:	Epopej lva
Podtitulek:	Zpěv IV.
Autor:	Victor Hugo
Zdroj:	HUGO, Victor. Nové překlady Victora Huga. Praha: J. Otto, 1901. s. 148–151. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Zora

Po sklepích rozptýlil se poděšený lid.
Ni muže na valech a na ulicích zřít,
a brány do kořán po celém městě stály,
neb tyto šelmy jsou jak bozi, děs je halí
a divná příšernost, že každý prchne spíše.
Jak chmurná hradiště jsou valné jejich skrýše
a skoro rouhavé a hloupé zdá se býti,
když na potulkách jsou, jim cestu zastaviti.
K paláci, s kopulí jenž zlatou k nebi čněl,
lev krokem pomalým a zamyšlený šel,
šíp mnohý v srsti se mu od včerejška třese,
tak rány toporů též kůra dobře snese,
však strom nezajde tím. Tak zamyšlen a němý
ni střelce neviděl, dál kráčel ulicemi,
lid za okny se třás’, jej nechal jít, kam chtěl,
lev kráčel pokojně a v tlamě svojí měl
princátko omdlelé. — Ó děsné, chmurné ráno!
Je také princátko člověkem malým? Ano!
Ve tmách kdes po tichu štkal nad ním soucit svatý,
a mezi zuby lva, jenž kráčel chundelatý,
bled hošík visel mu ve tlamě z každé strany,
byl omdlel, posavád na těle neměl rány.
Tak s tlamou zacpanou lev musil dál se bráti,
a to jej hlodalo, že nemoh’ z hloubi řváti,
to šelmě nudou jest. Klid jeho děsný byl,
že v očích plameny mu větší rozsvítil.
A nikde ve oknech, ve dveřích ani luku,
snad každý myslil si, že nejistou má ruku,
jež míříc na šelmu ne dosti ostražitě
by chybila se lva a mohla zabít dítě.

*

Jak slíbil přes prostor, lev městem kráčel dál,
neb jako žalářem on městem probíhal;
šel přímo k paláci, děs lidský nechtěl zřít,
jen hledal někoho, jejž možno oslovit;
i brána do kořán jak třtina větrem hnána
se chvěla. — Ticho kol, ni sluhy tu, ni pána.

*

Pro syna v zármutku ač byl pak rovněž král,
žít chtěl jak ostatní a skryl se, neb se bál,
a myslil, nutný jest ku poddaných svých štěstí.
Nechť šelma divoká, upřímná také jesti,
a nemá ráda strach; lev zahanben se cítil,
tím, že tak velký jest, kde člověk v prach se řítil,
řek’ v noci, duší lvů je noc, „já sním to dítě,
neb otec bídák jest!“ Nádvoří prošel hbitě
pak bloudil chodbami a pod zlatými stropy
zřel trůn, však prázdný byl, po nikom nikde stopy,
zřel jizby v zelené a v žluté barvě plály
a v nachu, židle však ty ve všech prázdné stály,
ze sálu do sálu vše bylo skvostů plné.
Lev hledal ku žrádlu si místo pohodlné,
neb hlad měl. Najednou lev zastavil se rovně
v své cestě.
                 U parku, jenž v květu, ve alkovně
tvor útlý, maličký v peřinách ležel hebce,
bylť ve všech útěku opuštěn ve kolébce,
byl ukolébán snem a slunce ve záplavě,
jež loubím kmitalo teď probudil se právě.
To malá dceruška, to krále druhé dítě,
zde nahá ležela a začla okamžitě
si v tichu zpívati, jak u dětí zvyk bývá,
neb když vše zmlkne kol, dál dítě ještě zpívá.

Ten hlásek čarovný, svěžejší než jest lyra,
ten ret, jenž s úsměvem se pouze otevírá,
ten anděl v peřinkách a v hračkách snící tiše,
jak v hnízdě pro ptáka, v jesličkách pro Ježíše,
ty modré oči dvě tak jasem rajským vlahé,
ten krček, nožka ta, to bříško — všecko nahé,
ta výheň bělosti, v níž nenašel bys chmuru,
ten paprsk v podjaří, ten úsměv na azuru,
ta nebes lilie na šeré zemi zkvetlá,
to dítě zářilo víc nežli zora světlá:
to všecko viděl lev, to kouzlo, něhu, jas
jak vstoupil v alkovnu, kde každý trám se třás’.
Nad stůl, jenž hraček pln, do pestrého jich davu
lev vztýčil pojednou příšernou svoji hlavu,
leb děsné potvory a přísnou hlavu krále,
tím hroznější že lup svůj držel v tlamě stále.
Tu dítě vykřiklo: „Můj bratře, bratře milý!“
se vzpjalo v postýlce, trs růží v světle bílý,
jež v zlato tkalo ji a teplým svitem hřálo,
na obra pralesů se klidně zadívalo;
i Tyfon, Briareus by couvli v pohled ten.
Kdož ví v těch hlavičkách co děje se to jen?
Nad kraj své postýlky tu vztyčila se bílá
a růžným prstíkem té šelmě pohrozila.
A tu do kolébky v hedvábu krajek sítě
lev hocha položil k ní vedle ostražitě,
jak matka sklání se, tak měkce složil jej,
řka: „Zde máš bratříčka, na, jen se nehněvej!“