Údaje o textu
Titulek: Jan Neruda
Autor: Arne Novák
Zdroj: NOVÁK, A. Jan Neruda. Praha: Spolek výtvarných umělců Mánes, 1914. s. 73-79.
Online na Internet Archive
Vydáno: 1914
Licence: PD old 70
Související: Autor:Jan Neruda
Kapitoly v knize nemají název a nejsou číslované; číslování na Wikizdrojích doplněno z technických důvodů a pro snadnější orientaci.

KONEČNÝ CÍL, jehož dosažení Neruda zaplatil nejkrásnějšími mužnými lety, jest naprostá jistota života, upíná rovnováha ve vesmíru, kdežto jeho lidské i básnické mládí bylo ovládáno buď hroutící se závratí neb horečným hledáním pevného bodu ve vzduchoprázdné prostoře nihilismu a marnosti. Když byl Neruda zvítězil v trojím experimentu úsilí o rovnováhu, jímž byly misse novinářská, poutníkovo bloudění a genristův náběh k objektivnímu realismu, zatoužil vyzpívati i básnicky mocné vědomí bezpečí, radostný pocit vyrovnané a ovládnuté síly. Nejprve »Písněmi kosmickými«.

»Písně kosmické« zajímají spíše svým způsobem řešení tohoto ústředního problému životního než svými hodnotami uměleckými. Svou jistotu v životě, svou rovnováhu ve vesmíru nepojímá tu Neruda jako prožitou a protrpěnou zkušenost, nýbrž spíše jako naukovou empirii, která prostě se odvozuje a snímá s prokázaných faktů a dokázaných poznatků vědních. Neruda, příležitostný žák a nahodilý učeň moderní astronomie a pluralistické kosmologie, dal se rád a ochotně poučiti o trvalé, ba nezničitelné existenci své ve vesmíru, řízeném neměnnými a svrchovaně moudrými zákony a uvěřil povolně tomuto uspokojujícímu výkladu, jenž neshodoval se sice s osobními zkušenostmi srdce, ale opíral se za to o spektrální analysu a o Laplaceovu auktoritu. Pětačtyřicetiletý Neruda zakotvil tu na čas v radostném positivismu, prosyceném skoro naivní věrou v sílu a neobmezenost vědeckého poznání a vědeckého řešení světa; positivism ten připomíná chvílemi až ono proslulé vyznání lásky vědě, jež o třicet let dříve učinil pětadvacetiletý Arnošt Renan, do nedávná před tím seminarista u sv. Sulpice. Avšak vědecká pravda, zvláště není-li projevem ducha výlučně intellektuálního a v podstatě abstraktního, nikdy nemůže nahraditi pravdy osobnostní, zpečetěné celým osudem. »Písním kosmickým«, jejichž koncepce datuje se mezi nesoustavnými návštěvami posluchárny a chvilkovými zastávkami v observatoři, chybí vnitřni nutnost ideová.

Celá kniha básněna jest jest jedinou methodou: methodou anthropomorfismu. Anthropomorfismus ten není založen pouze na Nerudově potřebě a schopnosti zření i podání živě názorného, nýbrž i na zvláštním jeho daru vše zdůvěrniti, zlidštiti, humánně protepliti. Nejzazší světy odrážejí v podání Nerudově intimní lidské vztahy; život a živoření pozemšťanů jsou úplnou analogií kosmických dějů. Docela ojedinělé jsou příklady, že Neruda inspiruje se závratným kontrastem člověcké nicoty a vesměrné nekonečnosti; není však náhodou, že v těchto básních nejmocněji šumí perutě poesie: pro básníka meditativní vlohy a filosofického posvěcení byl by právě tuto nejhlubší zdroj kosmické inspirace. Jednou našel Neruda opravdu definitivní výraz pro tento odvěčný vztah člověka ku zhvězdněnému oceánu nad hlavou, v osmiverší známém již obecně:

»Mysli se nejvýš — a nad tebou
hvězd jako vřesných zvonců —
a kdybys byl jako slunce stár,
nedomyslíš se konců!

Klečím a hledím v nebe líc,
myšlenka letí světům vstříc —
vysoko, — převysoko —
a slza vhrkla v oko,«

Bylo by však zcela nesprávno, hledati tady jádro Nerudových »Písní kosmických«; naopak básník sám docela zřetelně formuloval methodu své knihy: »Snad jiní jinak uvidí — já myslím nebe širé si jak naši zemi — a při hvězdách si myslím na lidi«. Neruda analogisuje tedy vytrvale, ale jeho analogie často jsou vyumělkované, vtipem a rozmarem vynucené, bez názoru a bez přesvědčivosti, analogie spíše feuilletonistovy než básníkovy. V několika kosmických písních praeformováno jest však lyrické umění »Prostých motivů«; to tam, kde Neruda ani nedělá z kosmických jevů a zákonů malé humoristické obrázky genrové ani neužívá jich za dekorativní výplň k veršované didaktice, nýbrž kde jimi symbolisuje svoje intimní děje, svá lyrická dramata, tragiku svojí nedožité lásky a stesk synovského svého srdce. Kolik Nerudovské krve koluje v prostičkém dvojverší, zavírajícím krásnou XXX. píseň: »Do písně se to tak krátce dá — a žije se to tak dlouze!« Jaká synthesa života soustředěna jest v poslední strofě milostné elegie »Zelená hvězdo v zenitu, sviť vesele, vesele!«:

»Radost i žal my prežijem,
my prežijem cokoli! —
Nač ale náhlá slza ta —
vždyť mne to už nebolí?«

Vystačil-li Neruda v »Písních kosmických« jedinou methodou básnickou, nevystačil přece jediným stilem; sotva která Nerudova kniha spojuje a kříží tolik různých a vzájemné cizích slohů poetických. Zdá se, že Neruda, když byl se odmlčel na tak dlouhá léta, cítil se nucena experimentovati a zkusmo hledati svůj výraz, nikoliv nepodoben rekonvalescentu, jenž přestáv těžkou a vleklou chorobu, znovu se tápavě a nejistě zkouší v chůzi. Není bez zajímavosti sledovat, jak Neruda postupně v »Písních kosmických« vystřídává trojí lyrický stil, právě jako v 60. a 70. letech vystřídala jej česká poesie: stil lehkého popěvku prostonárodního rázu, stil veřejné chansony vtipně pointované a stil básnické rhetoriky, založené na mnohoslovných paralelismech a na skvělých antithesích. Celá třetina knihy, chronologicky, tuším, nejstarší, zbásněna jest naivním lyrickým uměním, co nejúžeji spřízněným s Hálkovými »Večerními písněmi«, které ostatně Neruda cenil velmi nízko: lyrické anekdoty o hrách a rozmarech lásky vypravují se důvěrným a hravým tónem a vyostřují se galantním žertíkem; nejen celá temperatura erotiky šťastné a srdečné, ale i obrazy a obraty, epitheta a zdrobněniny připomínají úmyslně lidovou píseň. Leckdy přimísí Neruda k těmto písňovým živlům ještě groteskní prvky feuilletonístické: šprýmovný nápad dává veršované causerii rámec, časové i satirické vtipy střídají se v sršivém ohňostroji, sousedský tón nenuceného hovoru nahrazuje básnický sloh; básník Neruda zase nebezpečně ocitá se v oblasti veršovaného žurnalismu. Slohu výmluvných a přístupných chanson užil Neruda skoro všude, kde nebeské divadlo mu skýtá svými analogiemi vítané podněty k projevům citů vlasteneckých a populárně titanických; není nesnadno odkrýti tu Nerudova učitele, zdaleka nerovnocenného, písničkáře liberálního měšťáctva Bérangera. V »Pařížských obrázcích« dal Neruda několikráte výraz obdivu pro tohoto pouličního poetu, jejž opožděně uctívala i česká literární mládež 60. let; v »Knihách veršů« najde se nejedná jeho stopa; Václav Šolc byl jeho přímým epigonem. Neruda úplně přijímá předpoklad, na němž založen byl neuvěřitelný úspěch chanson Bérangerových: báseň není mu ryze subjektivním hlasem osobního cítění, nýbrž spíše rozhovorem mezi pěvcem a obecenstvem, které naslouchá a čeká na heslo, na výzvu, na tendenční alarm. Neruda nejenom umí raziti heslo to v stručné a účinné řeči, ale dovede se i konečně stotožniti úplně s davem, který řídí a vede; jest to staré stanovisko jeho mladoněmeckých začátků, kdy poesie měla býti především nástrojem činu. A za těchto několik hlučných chanson, proměňujících poesii v politicum, kdežto jindy Nerudovi byla privatissimum, dosáhl konečně obecné popularity a to právě u obecenstva, jež jde tupě mimo nejintimnější jeho lyriku; znamená však opravdu chápati Nerudu, recituje-li kdo s nadšením »Vzhůru již hlavu národe« neb »Vlast svou máš nade vše milovat?«

Pro nejmohutnější emoce myšlenkové vznícené meditacemi o posledních dějstvech divadla vesměrného nebo o základních motivech architektury kosmické hledal Neruda pathetický stil, jaký dotud jen ojediněle objevil se v jeho reflektivní lyrice. Třebaže hlučnou rhetoriku Hugovského rodu, která zatím prostřednictvím Jaroslava Vrchlického zdomácněla i v Čechách, Neruda příliš nemiloval, jak vysvítá i z kritických statí, jimiž pomáhal upevňovati mladou slávu Vrchlického, přece dal se na čas strhnouti její prudkou vlnou. Pět šest čísel »Písní kosmických« a to právě těch, kde jeho myšlenka hrdá a zmužilá zabírá nejširší okruhy a kde se slučuje s tragickým cítěním vlastním v jednotu opravdu vznešenou, zbásněno jest malebnou a skvělou rhetorikou, v podstatě vydluženou a odvozenou.

A tak v kosmických hymnech vesměrné eschatologie, »Měsíc mrtev«, »Přijdou dnové, léta, věky, věkův věky«, »Až planety sklesnou k slunci zpět« i ve dvou závratných číslech opojení nekonečnem ať krásy, ať utrpení »Poeto Světe!« a »Promluvme sobě spolu«, Neruda neproniká do hloubky, nýbrž zabírá v mocných rozmaších do šíře, nedomýšlí ideu, nýbrž variuje ji, mění ji v řečnické thema, hromadí parallely a protiklady, kupí výkřiky, řečnické otázky a apostrofy, zaplétá uměleji rýmy a skládá těžší útvary strofické; nejednou dochází mu dech, a jeho prosté a jadrné umění nevystačuje na výraz tak nákladně honosný. Jistě přiblížil še Neruda právě tuto ke grandiosní inspiraci vesměrné, jistě nalezl právě v těchto číslech skvělý výraz pro mnohou bolestně a krvavě osobní zkušenost, jistě vtiskl také zde svou osobnost nejednomu verši rázovitě zakrojenému a mnohému obrazu směle načrtnutému… avšak tragická puklina, která později neméně bolestně zeje v některých »Zpěvech pátečních«, nedá se oddisputovati: sloh, jímž Neruda vyjadřuje intimní i myšlenkové emoce tak osobní a tak osobité, není nejvlastnější jeho stil; jest to velké umění, přijaté však z druhé ruky.