Jan Neruda/17
| Jan Neruda (Novák) Arne Novák | ||
| 16 | 17 | 18 |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Jan Neruda |
| Autor: | Arne Novák |
| Zdroj: | NOVÁK, A. Jan Neruda. Praha: Spolek výtvarných umělců Mánes, 1914. s. 69-72. Online na Internet Archive |
| Vydáno: | 1914 |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:Jan Neruda |
| Kapitoly v knize nemají název a nejsou číslované; číslování na Wikizdrojích doplněno z technických důvodů a pro snadnější orientaci. | |
 Pohled z Nerudova domu k Schwarzenbergovu paláci |
|
ŽE TAKÉ umělec přinesl si kořist z cest, vypráví malá, neprávem zapomenutá knížka »Různí lidé«. Již starý Laurence Sterne, otec Jean Paulův a děd Heinův, vyznal se rozkošně v chardinovském umění zhustiti cestovní dojem v genrovou postavičku, obestřenou sytým, teplým ovzduším, vdechnouti drobné figurce, pouze letmo pozorované, ducha země a doby, odhaliti v okamžikovém výjevu základní rysy jejího osudu: a to je v podstatě i umělecká methoda »Různých lidí«, těchto »cestovních episod« pouti dunajské a levantské. Nebyl by to však Neruda, básník ven a ven osobní, kdyby nepodával více než dokonalé užití sebe lepší, ale přece jen cizí methody; »Různí lidé« obsahují mnohem více. Jiskří a světélkuje v nich neobyčejně prudký a intensivní pocit života; vybíjí se jimi radostná a mužná láska ke skutečnosti, k pozemskému víru, k lidské komedii; konečný dojem těchto skizz a episod, v nichž jen povrchní doktrinářství může si hlavně pochvalovati rozšíření okruhu látkového a pestrost národopisnou, jest dojem věčné a marné hry, v níž kmitne se lidská postava na okamžik na cestě ze tmy do tmy, a přece každá chce uchvátit s sebou největší kus světla a štěstí, a přece každá prožívá svou vteřinovou a episodickou úlohu, jako by byla Alexandrem neb donem Juanem.
Na cestě od »Arabesek« k »Povídkám malostranským« patří »Různým lidem« přední místo; bývají-li na ně stavěni pravidelně »Trhani«, jest to jen jeden z četných omylů, nahromaděných kolem této milé genrové skizzy. »Trhani« děkují za svou obecnou slávu látkové smělosti, jež nebyla však zároveň smělostí psychologickou; proto říkají jim jedni nejnaturalističtější práce Nerudova, ač v jejich genrovém humoru není ani stín skutečného naturalismu, druzí dokonce náběh k socialnímu románu, třebaže Neruda měl v nich zájem čistě pittoreskní a naprosto ne sociální. Humor Nerudův v nich jest snad smavější a radostnější než kdekoliv jinde, ale také o mnoho mělčejší; umělce prozrazuje tu arciť skvělý a svižný dar pozorovatelský, nikoliv však promyšlená tvůrčí práce, měnící náčrty a zápisky v opravdové tvůrčí dílo.
»Arabesky« a »Povídky malostranské« jsou spřízněny co nejúžeji; ba nazval bych »Arabesky« přímo průpravou »Povídek malostranských«. Když Neruda na rozhraní let 50. a 60, otiskoval po časopisech novelly, jež později spojil v první svou knihu prós, řadil je cyklicky pod titul »Obrázky ze života pražského«; nemůže být pochyby, že konečným uskutečněním tohoto plánu jsou právě »Povídky malostranské«. Trojí úskalí hrozilo Nerudovi, když s vyspělým uměním vrátil se k záměru mladých svých let: úskalí látky, úskalí stilu, úskalí umělecké methody. V 70. letech, kdy Neruda psal novellistickou kroniku Malé Strany, nebyl mu malostranský domov již prostou skutečností, nýbrž toužebnou, idealisující vzpomínkou, v jejíž mlžné záři vše z dětství, z domova, ze ztraceného světa zdálo se důležitým, slavným, památným. Avšak básník nesmí býti a úplným vyčerpávajícím; musí krátit, vybírat, vynechávat; neobejde se bez rozlišování a bez oddělování hlavních rysů od podružných detailů. Neruda neobeplul toho úskalí zcela bezpečně… a tak vedle »Svatováclavské mše«, této čarovné básně v novellistické prose, vzal do knihy i snůšku vzpomínkových dokumentů, jakou jest »Týden v tichém domě« neb » Večerní šplechty«. O stil zápasil již v »Arabeskách« epik s mladoněmeckým novinářem, jemuž časová skizza jest vším; že byl to zápas tuhý a nikoliv vždy vítězný, dokazují nešťastné »Figurky«, chronologicky poslední z »Povídek malostranských«, což nebránilo, aby se Neruda v ní vrátil reakčně k slohu starého »Týdne v tichém domě«. Umělecká methoda »Malostranských povídek« dokazuje však všude, že je předcházeli technicky tak zralí »Různí lidé«. V »Arabeskách« není Neruda většinou než figurkářem; jeho postavičky originálně skrojené a jadrně ze života vyloupnuté stojí osamoceně, bez souvislosti, bez celistvého ovzduší, bez dobové nutnosti právě jako u staršího bodrého figurkáře Rubše neb Tyla, proti nimž už Mácha v prose reagoval; jen humor Nerudův jest jiskrnější, jeho temperament dravější, jeho výraz břitčí. V »Povídkách malostranských« nejsou to však již jen osamocené figurky: Neruda křísí celou svébytnou čťvrt jako osobitý a uzavřený celek kulturní, jímž jednotlivé postavy jsou dány a podmíněny; rozestírá nad hlavami všech náladu doby, ve skutečnosti dávno vyvanulou; slučuje všecky osoby v hromadnou osobu a píše takřka psychologii této vyšší jednotky. Jako Terborch, jako Mieris, iako Chardin — až bude jednou napsána studie o nesčíslných zátiších, která Neruda, milovník a velebitel plodů pozemských, rozmarně namaloval ve svých feuilletonech, snad se tam ozve některáž těchto jmen — zpodoboval věci s nemenší oduševnělosti než lidi a naopak dovedl, vládna chvílemi uměním paatriarchálního klidu, dáti lidem pouhou perspektivu předmětů a dekorací.
Bohudík jest v »Povídkách malostranských« o mnoho více než methoda, jest v nich hlavně kouzlo osobní a záhadné, těžko definovatelné. Zdá se skoro absurdností, že postavičky tohoto světa tak staromodního, jež jsou podány slohem genrovým a kresbou groteskně realistickou, jsou myšleny docela typicky, ba přímo symbolicky: ale pročtěte si co nejpozorněji »Svatováclavskou mši«, »Hastrmana« neb příběh »Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku« — v čem jest jejich poslední kouzlo než v této docela tichoučké tragice, diskrétně zahalené? Neruda však nikdy nebyl objektivním psychologem velkého slohu — jen proto a pro nic jiného nemohl a při své autokritice arciť nechtěl napsati velký román — a tak boře obecně lidské, jímž jako měkkým temnosvitem opředl své postavy, má intimní, osobní zdroj v podstatě týž, jaký vyvřel pak silně v »Prostých motivech«. Jistě hlubší toto posvěcení spí mezi řádky epické evokace zašlého světa; avšak kdo může říci, že knihu zná, dokud se nezačetl právě mezi řádky? Ale ani positivista neodejde od »Povídek malostranských« neobdarován: povídka »U tří lilií« dá mu požitel vypravování hutného a úměrného, »Pan Ryšánek a pan Schlegel« neb »Doktor Kazisvět« radost jadrné charakteristiky; skizza »Jak to přišlo, že Rakousko nebylo rozbořeno« štěstí perlivého humoru a bezstarostné moudrosti.