Jan Neruda/16
| Jan Neruda (Novák) Arne Novák | ||
| 15 | 16 | 17 |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Jan Neruda |
| Autor: | Arne Novák |
| Zdroj: | NOVÁK, A. Jan Neruda. Praha: Spolek výtvarných umělců Mánes, 1914. s. 62-68. Online na Internet Archive |
| Vydáno: | 1914 |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:Jan Neruda |
| Kapitoly v knize nemají název a nejsou číslované; číslování na Wikizdrojích doplněno z technických důvodů a pro snadnější orientaci. | |
V NERUDOVĚ lyrice 60. a 70. let, pokud neumlkla naprosto, propuká vždy znovu žíznivá a dychtivá touha po širém světě: zprvu jest to jen romantický sen o modré dálce, do níž pospíchají osvobozené vlny, a o níž divně šeptají vonné větry veslující z jara; později však celá bytost, mrznoucí a dusící se v chmurné samotě opuštěné jizby, rozpíná peruti po daleké cizině:
»Já sedím schoulen u lože
se chvějícíma rtoma —
ven musím, ven — tam do světa,
mně je tak zima doma!«
A tužby se vyplňují: roku 1863 jest Neruda v Paříži, r. 1868 na Jaderském moři, r. 1869 v Uhrách, r. 1870 konečně v Orientě: v Athénách, v Cařihradě, v Jerusalémě, na Suezském kanále, v Kahýře a na zpáteční cestě v Neapoli a v Římě; návštěva světové výstavy vídeňské r. 1873 a cesta do severního Německa r. 1875 dovršují jeho cestovní zkušenosti. Po všech těch poutích vrací se do českého domova jiná bytost, než byla ta, která se kolem r. 1860 vyslovila básněmi shrnutými později do »Knih veršů«.
Romantikové dali cestování nový hluboký smysl, proměnivše je v osobní umění, jímž možno přiblížiti se hádance života. Pro romantika rodu Tieckova, Wackenroderova neb jmenovitě Eichendorffova znamená cestování nejrozkošnější formu touhy, jež jest vlastní náplní života. Kdesi v dálce, ať v křesťanské Itálii, ať na severu opředeném ságami, skrývá se nebezpečné tajemství, záhadná vášnivost, opojná hrůza bytí. Romantický poutník nejde proto do ciziny rozumově pátrat, zkoumat skutečnost, chápat poměry; nedbá ani o národopis ani o politiku, nebéře s sebou naukových pomůcek ani nenaplňuje současnými dokumenty svých zápisníků; dívá se v slastném vytržení a v polosnách jakýmsi mlžným oparem na zemi své touhy, rrožívá na chvíli závratné opojení, marnivou rozkoš novosti a zázračnosti,avšak jen na chvíli: tím mocněji probudí se pak jeho nostalgie, zádumčivé vědomí, že jeho pravá otčina leží kdesi za hranicemi světa, a romantik se zlomenou holí poutničkou vrací se domů, neukojen a neproměněn.
Proti tomuto romantickému typu poutníka staví skoro současně jiný, naprosto odlišný typ lord Byron v Childe Haroldovi. Byronský poutník, pln hněvu a vzdoru, neprchá jen před domovem úzkým, pokryteckým a mdlým, nýbrž i před vlastním svým já, rozmarným a zjitřeným, před kletbou svého individualismu bolestného a neplodného. Také on hledá v cizině to, čeho domov mu nemohl a nechtěl dáti; také on letí toužebně za možnostmi vyššího života… avšak nalézá to vše. Mocně upírá své oko na barevnou skutečnost krajinnou i lidovou; jeho břitká intelligence rozumí přítomnosti a čte z ní minulost; jeho veřejný zájem rozpaluje se politickými vzpomínkami, dějinnými úvahami, sociálními postřehy. Poutník den od^ dne cítí, jak roste nejen jeho smysl pro skutečnost, ale i celá jeho vnitřní bytost; jak rozestupuje se začarovaný kruh sebetrýznícího individualismu, jak pustá prázdnota a sebevražedná nuda jsou překonány, vyléčeny, vykoupeny — a může se vrátiti domu očištěn a obrozen.
Tento poutník, jenž v Anglii byl básníkem, stává se na německé půdě novinářem. Když byl dobrodružný kníže Pückler-Muskau obohatil typ celkem jen zevně o několik rysů exotického světoběžnictví, přejala jej mladoněmecká škola; stlačivši geniálnost trochu nepohodinou na občansko-liberální normál, zpopularisovala umění cestování žvatlavou a všestrannou causerií. Při četbě Heina, Wienbarga neb Mundta překvapí vlahá a slastná atmosféra, ležící nad jejich cestopisnými feuilletony: tito duchové příliš neklidní a vznětliví, než aby dovedli hluboce a upřeně se dívati do skutečnosti nevzrušené a trvale se zamysliti nad zjevy stálými a zákonnými, rostou a rozněcují se pod inspirací střídavých dojmů, měnivých scenerií, hučících měst, vlnících se zástupů. Všichni prahli po velkoměstských podmínkách života a byli spiati s domovem venkovským neb maloměstským, zpožděným hospodářsky, zakrnělým sociálně: zdaž nebylo to, co jmenovali cizinou, jejich skutečnou duševní vlastí? Jestliže romantikové, neukojivše v dálce své touhy, přicházeli domů snít, dumat a znovu toužit, mladoněmečtí poutníci našli za hranicemi nasycení svých tužeb a vraceli se uzdraveni, občerstveni, omlazeni, aby pracovali, agitovali, reformovali. Cizina přemohla z jejich já to, co bylo hořké, churavé, neplodné, a vybavila v něm vše, co bylo činorodé, prospěšné, positivní.
Literárně sotva hodil se který rámec více duševním disposicím a aesthetickým potřebám Mladoněmců než právě cestopisná causcrie. Sem věru vešlo se vše: společensko-reformní tendence, politický liberalismus, náboženská kritika, časová polemika, dojmy měst i ze společnosti střídající se v oslňujícím víru, podobizny politiků i umělců, ethnografické povahopisy, vtip časovy i dojmový, konečně i pikantní zahrávání vlastní osobností.
Ozývá-li se r. 1859 z Nerudovy improvisace »Řekněte mně, větrové vy, odkud veslujete?« ještě úplně starý romantik Eichendorff, cestuje r. 1863 již plnokrevný příslušník mladoněmeckého typu. Nikoliv náhodou vstupuje dvaatřicet let po Heinovi Neruda do »nového Jerusalema« Mladoněmců, do Paříže; naši oba repraesentativní romantikové, Jan Kollár, romantik starožitnicko-filologický, a Mácha, romantik básnický, šli za vnitřním hlasem ovšem do Itálie. Neruda neodchází do Paříže jako básník; jest to liberální novinář od hlavy až k patě, jenž s notredamské věže volá nadšeně: »Paříž, cíl mé touhy, kouzelný hrad mé fantasie, starobylá a věčně nová, prokletá a žehnaná, tisíckráte a tisíckráte jmenovaná Paříž«; liberální novinář stojí i o sedm let později u Božího hrobu v Jerusalemě a zamračen proti Vatikánu v Římě; liberální novinář sděluje v »Pařížských obrázcích«, v »Obrazech z ciziny« a ve »Studiích výstavních« hlavní dojmy »způsobem svým, lehkým jen a zábavným perem feuilletonním«.
Ještě před r. 1860, kdy Neruda trvale vstoupil do služeb liberálně demokratických deníků »Času«, »Hlasu« a »Národních Listů«, kdež dle vlastních slov cítil se prostým vojákem na přední stráži, vyznával nadšeně chválu žurnalistiky; když pak roku 1867 psal v článku »Moderní člověk a umění« literární vyznání mužných svých let, neváhal na zvláště význačném místě své studie prohlásiti: »Mnohostrannost života jest totožná s rychlostí života. Jako v hudbě chce moderní člověk také v literatuře rychle žít. Co nejjasnější, nepopiratelnou známku toho musíme považovat žurnalistiku; ne práci notickářskou, nýbrž duševně samostatnou, poctivě myšlenkovou svou práci konající žurnalistiku. Ta odloupla se od cechu básnického i od cechu vědeckého co větev volná, má v literatuře plné své právo, neboť se povznesla již na umění.« Z rozhodných a sebevědomých těchto vět neslyšíme jen Nerudovy mladoněmecké učitele, nýbrž i jeho vlastní drahý tón: kdo dovedl by tak jako Neruda posvětiti velkou láskou a horoucí opravdovostí práci všedního dne, úmor každodenního zaměstnání?
A přece Nerudu novináře nepostavíme nikdy do téže řady jako Nerudu umělce, naopak v jeho básnickém díle vždy nás budou boleti žurnalistické živly, jako obdobně nepřestaneme litovati zmařených a zneužitých sil tvůrčích, jež průběhem třiceti let Neruda pohřbil pod mosaikami causerií, pod vtipnými hříčkami feuilletonů, pod novinářskými a národně utilitářskými hledisky divadelních kronik a literárních referátů. Dle tragického zákona života, jímž jedinec zakupuje si za příliš veliké oběti každou vzestupnou etapu duchovního a mravního svého vzrůstu, platil Neruda nepoměrně draho za to, čím přispělo novinářství k jeho lidskému i uměleckému vývoji: za sesílcní smyslu pro reálnost, za porozumění mnohým společenským vztahům a různým povahovým zvláštnostem postav a postaviček jimi podmíněných, za osvobození od trudného a marného egoismu, za sloh zhuštěný a soustředěný; za úsečnost a plnost prosaického výrazu, za živost a vervnost jazyka. Na mnohém tomto rysu Nerudova osobního i literárního rozvoje spolupracovala škola cestování i škola novinářství; jestliže však ona Nerudu od začátku zahrnuje dary, vymáhá tato od svého premianta tvrdě a neúprosně přepiatý sobotales.
V cestopisných svých causeriích stojí Neruda novinář nejvýše, a tu zase »Obrazům z ciziny« patří první místo: »Pařížské obrázky« mají arciť junáčtější bujarost, rozkošnější bezprostřednost, ano i soustředěnější jednotu, »Studie výstavní« skrývají větší bohatství dokumentární a otvírají rozlehlejší obzory kulturní, avšak v »Obrazech z ciziny« stoupají barevné vlny krajinných i společenských dojmů rozhodně nejvýše, kolébajíce na svých vodách nesčíslné národopisné typy, dějinné podobizny, politické fragmenty. Bylo by potřeba definitivně odečísti z Nerudových cestopisů vše, co přijal ze svých pramenů, pomůcek, knižních i ústních informací, abychom dovedli oceniti právě to, co jest kořistí jeho břitce pozorujícího oka, hrou jeho jiskřivého rozmaru, bleskem jeho evropské intelligence: snad by pak zatměl se nejeden kulturní a dějinný prospekt, jemuž jsme se obdivovali, snad by ubyl leckterý, zajímavým materiálem doložený a podepřený odhad sociální, snad by zmizel ten či onen z Nerudových nahodilých a příležitostných úsudků o umění. Avšak to, v čem spočívá vlastní a nenapodobitelné kouzlo Nerudových cestopisných feuilletonů a konečná duchovní žeň jeho putovních let, vysvitlo by pak dojista ještě daleko zářivěji a tepleji: rozkošná schopnost dáti se uchvátiti, opojiti, strhnouti skutečností, mladistvá žízeň po vznětech, dojmech náladách, oddané a chápající noření se do hlubin osudů individuálních, kmenových, kulturních, epické ztotožnění se s tisíci osobami, různými národy, odlehlými zeměmi. Tu překonal Neruda několikerou kletbu podmračného svého »Sturmu und Drangu«: nejen studenou nedůvěřivou skepsi záporného rozumu, která se v »Hřbitovním kvítí« a v »Knihách veršů« upírovitě věšela na každé dojmové a citové vznícení, ale i neplodný, marný solipsism, jenž byl zazděn do osamělé věže pýchy a cizoty. Také pro Nerudu bylo cestování osobním uměním, jímž přiblížil se hádance života.