Jan Neruda/12
| Jan Neruda (Novák) Arne Novák | ||
| 11 | 12 | 13 |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Jan Neruda |
| Autor: | Arne Novák |
| Zdroj: | NOVÁK, A. Jan Neruda. Praha: Spolek výtvarných umělců Mánes, 1914. s. 48-51. Online na Internet Archive |
| Vydáno: | 1914 |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:Jan Neruda |
| Kapitoly v knize nemají název a nejsou číslované; číslování na Wikizdrojích doplněno z technických důvodů a pro snadnější orientaci. | |
V náhle oživeném enthusiasmu svých třiceti let, jímž po návratu z Paříže r. 1863 zahrnoval všecky projevy nově probuzeného českého života kulturního, odkládal Neruda docela chladnou pýchu a hořkou nedůvěru svého intellektu. Psal ohnivé stati novinářské, prosycené optimistickou věrou v kulturní pokrok národa i politicky se zotavujícího. Skládal příležitostné básně nesené smělým letem vlasteneckého zápalu. Byl nadšeným a příliš shovívavým kritikem divadelním. V divadle, kde nalézal vždy nové rysy dramatické velikosti a ženské krásy na pathetické, postavě slečny Otilie Malé, dával se okouzlovati Sebastianem a Violou v osmé loži. Slečny Macháčkovy, krásky modrých očí a světle hnědých kadeří, byly přítelkyněmi slečny Malé. Enthusiasté mladého pokolení milovali obě dívky stejnoměrně… jako krásnou dekoraci vlasteneckých slavností a zábav. Neruda od podzimu 1864 miloval z dvojčat Terezii Marii »o celé milování více«.
Byla to láska naivní a upřímná, sentimentální a něžná… vůči této dobře vychované slečince, která »ještě nebyla uvedena do společnosti«, hrál Neruda, někdejší erotický ironik, stále úlohu zamilovaného studenta. Spokojoval se dlouho s distancí diváka v přízemí k návštěvnici lože; posílal zprvu roztoužené verše a vedle nich ostýchavé dopisy; plenil v sentimentálních básničkách konvenční květomluvu; vymáhal od krásné, naprosto neliterární naivky znalecký úsudek o svých veršovaných skladbičbách. Každá květina, poslaná od milenky, každý drobný vzkaz, mapa vyšívaná její rukou, to vše rozpoutávalo nejkrajnější erotické hyperboly. Pak, když konečně dočkal se netrpělivý již Neruda milenčina vyznání, vzdal se cele a plně lyrickým paroxysmům svého citu, přestal psáti verše, kde bylo přece nutno rhytmem, obrazem, strofickou disposicí krotiti svoje erotické nadšení, a improvisoval jen dlouhé, pathetické dopisy. V těchto nekonečných výlevech oddané něhy a spolu horečné žízně po štěstí, odcizil se Neruda nejen erotice svého poměru k Anně Holinové, ale přímo vlastní, dotud jednostranně vyhraněné individualitě. Ironický intellekt,glossující naivnosti roztouženého srdce a břitký pozorovatelský realism, pronásledující nepřátelsky nadvládu sladkých romantických fikcí, jsou teď kdesi hluboko pohřbeny. A milenka se skutečně více a více stává fikcí, chřadne a stůně, opouští Prahu, uchyluje se na venkov, Nerudovi společensky nedostupný, a nepíše ani sama listů. Básník, jenž ještě v prvních dobách lásky prožil celou hrůznou soustavu představ a tušení o chorobě milenčině, nechtěl později ani zdaleka uvěřiti, že milenka zvolna odumírá. Zpráva o její smrti 12. září 1865 byla pro něho bleskovou ranou.
Pět dopisů, čtyři básnické skladby, z nichž dvě cyklického rázu, zůstaly nám z tohoto krátkého Nerudova sna erotického: zdá se na první dohled přímo frivolním, podrobovati tyto intimní památky literární analyse. Mají vzácné posvěcení osudové: slib štěstí rozptýlen jest nad nimi jako ranní oblaky prosycené purpurem červánků… slib štěstí, jenž se neměl nikdy naplniti. V několika měsících, v nichž Neruda miloval Terezii Macháčkovou, stal se mu ten slib životním absolutnem, jemuž rád obětoval vše: složitou kulturu raffmovaného intellektu, světoobčanskou ironii, básnickou disciplinu. Než nestojí to všecko za několik slunných měsíců plného života a sytého štěstí, kdy tančí srdce a zpívají smysly? (Arciť nechceme-li poznat, »až my mrtví procitneme, že jsme nikdy nežili?«) Svůj překypující pocit životního štěstí nedovedl Neruda plně spoutati verši a ovládnouti uměním; literárně stojí nejvýše z těchto památek erotické idylly Nerudovy právě ona místa, kde vyvolává silou kontrastu stíny minulých let, strašidla nedůvěřivého srdce, smutky padající na dno všech pohárů. Čtvrtý list Nerudův, kde, podávaje »dějiny své duše«, zpovídá se básník ze své »bezčinnosti a lhostejnosti« před příchodem milenčiným, uchvacuje daleko více než dopisy ostatní. Delší báseň »6. únor 1865«, v níž Neruda vyzpíval všecky zlé tuchy a děsivé představy marného čekání na milenku, přichystanou do plesu, vymyká se mlhavou a chmurnou náladou i diskrétností, nenápadnou malbou situace téměř celému okruhu — a právě ona má ryzí Nerudovskou sílu bezprostředního psychologického postřehu a suggestivního výrazu:
»To bylo smutnosmutné vzpomínání
a smutnosmutná, dlouhá pro mne noc!
Po nábřeží jsem chodil bled a tich,
mé oko klížil chladný, ostrý sníh: —
nejkrásnější to měla býti pro mne noc,
v ní vrcholiti mělo moje žití celé,
v ní měly oživit se sny mé smělé, —
a z všeho blaha mám jen truchle vzpomínání
a před sebou tu truchlou, dlouhou noc.«