Jan Neruda/11

Jan Neruda (Novák) Arne Novák
10	11	12

Údaje o textu
Titulek:	Jan Neruda
Autor:	Arne Novák
Zdroj:	NOVÁK, A. Jan Neruda. Praha: Spolek výtvarných umělců Mánes, 1914. s. 43-47. Online na Internet Archive
Vydáno:	1914
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Jan Neruda
Kapitoly v knize nemají název a nejsou číslované; číslování na Wikizdrojích doplněno z technických důvodů a pro snadnější orientaci.
page=1 Karolina Světlá

Ale kdesi hluboko pod jalovou vrstvou marné ironie a vražedné sebeanalysy zpíval stříbrným hlasem ryzí pramen citové něhy a posvěcené lásky. Bylo jen třeba, aby k drsně zryté a zdivočilými úponky pokryté skalní stěně přistoupila čistá, vznešená bytost ženská, měl-li se prodrati jasný ten proud. Dříve ještě než dořešen byl trpký spor srdce a nedorozumění s »věčnou nevěstou«, Annou Holinovou, poslal zvědavý a mnohoznačný Osud k Janu Nerudovi takovou bytost v Karolině Světlé.

Rozkvetlá a žádoucí třicetiletá žena, intelektuálka od dětství a spisovatelka od nedávna, s níž se Neruda setkal nedlouho po konsolidaci pokolení Májového, byla zosobněním inspirace ethické. Jsouc dcerou přechodného roku 1830, kdy ve chvilkové smršti se střetl divoce osvobozující vichr liberalismu s vlahým a uspávajícím zefyrem odumírající romantiky, nepřestávala trpěti konflikty a mučiti se krisemi povahy problematické. O její dětství zápasil náboženský tradicionalism českého kmene selského se světoobčanským osvícenstvím pražského poněmčilého měšťanstva. Její dívčí léta, zvichřená paroxysmy až chorobnými, zmítala se v bolestném rozporu mezi citovostí romantickou a mezi nenasytným intellektualismem moderním. Ženu dospělou a hrdě vědomou cílů rozkřidlovala bohatá obraznost k smělým letům básnickým, zatím co ji nudná existence po boku střízlivě praktického a bodře úsměvného professora krasopisu ze starovlastenecké školy nutila k pokornému uskrovnění života úřednického. Leč Karolina Světlá rostla na těchto protivenstvích a sílila těmito vnitřními zápasy. Ještě dříve než poznala Jana Nerudu a přijala od něho tragický pramotiv svého dalšího života, prokomponovala svůj názor o vnitřním světě jako symfonii mravních sil a volních hrdinství. Klaněla se životu, ježto jest povinností, toužila po lásce, která poskytuje ženě možnost mravního poslání; snila o štěstí, jsouc odhodlána vyměniti je ve vznešené sebetrýzni za sebeobětování.

Jan Neruda, který k ní přicházel se rty pokřivenými svévolnou ironií a s pověstí pokřivenou hýřilstvím mussetovským, okouzlil, ba uchvátil ji dvojnásob: křísil její dávné dívčí sny o byronském rozervanci a vábil zároveň hlubokou a složitou svou povahou její dosud nevyužitý smysl ethický. Převyšujíc jej věkem i rozvahou, dovedla ukrýti vášnivou náklonnost svého citu k Nerudovi za moudrou a přísnou soustavu mravní sympathie, ač chvílemi bylo jí hořko v úloze »guvernantky«, cítíc se býti povolánu za milenku z milosti boží. Proto pod výbušným temperamentem smyslného a pošklebného Nerudy pátrala po možnostech rytířského citu, proto hledala pod zpupně honosným mravním nihilismem prodluženého bohéma neuvědomělou touhu po čistotě; proto odstrkovala krásné své ruce, když je dobyvačný Neruda chtěl políbit, ale nabízela je, kdykoliv mohla rozvrácenému příteli přispěti na cestě mravního vzestupu.

Básník, jenž vůči prostoduché Anně Holinové rád maskoval svůj chlad rozumovou úvahou, nechtěl se naopak u Karoliny Světlé, kterou miloval bez citových výhrad a bez ironické dialektiky, nikterak spokojiti ethlckou láskou, řízenou klidným uvědoměním. Nestačily mu laskavé sliby vyšší budoucnosti: prahnul po opojení plnou a šumivou přítomností. Nevážil si něžné důvěry, s níž se mu Karolina Světlá intellektuálně oddala: chtěl citově i smyslově dobýti celé ženy, která patřila jinému muži. Byl odhodlán prý i, že za cenu spojení opustí vše, co posud jej poutalo k životu: matku i Prahu, Čechy i národní žurnalism — a očekával vyznání lásky. Světlá, jež dovedla býti žhavá uvnitř a chladná zevně, zachovávala i vůči Nerudovi mnoho z té »hofdámy«, která se nemohla srovnati s lehkoduchým bohémstvím Boženy Němcové; avšak tentokráte ospravedlňovala svou přísnou pósu úvahou opravdu ethickou: abstraktní, budoucí Neruda, jejž teprve usilovala vybaviti, musil pro ni znamenati více než životem a vášnivostí kypící Neruda přítomný, který vzdoruje a posmívaje se všemu konvencionalismu, strhoval ji k sobě. Tehdy rozhorloval se uražený a nevděčný milenec proti »staré panně«, která se neumí ani tělesně, ani duševně vzdát, proti »falešné, urputné stydlivosti«, proti »výhradně ženské jednostrannosti, která mužským živlem na sebe působiti nedá«. Světlá četla mezi řádky takových ironisujících výčitek i psychologickou pravdu získanou podivuhodnou intuicí, a slova, jimiž odpovídala na výtky přítelovy, nejsou sebeobhajobou nebo vyvracováním, nýbrž komentářem a potvrzením. Píšíc své filosofické lékařce a laskavé zpovědnici, sestře Žofii, strhává s rány rozjitřené nelítostně blanku: »Jsem sice rozumná ve svém jednání, politická, povážlivá, ale mravní na žádný pád, vzdor pohlavní čistotě. To cítím velmi a velmi. Já šetřím muže svého z lidskosti, rodiče své ze soucitu, veřejné mínění k vůli svému povolání a jménu svému, tedy z vychytralosti, ale mravní jiskry není v jednání mém, prosím, nedokazuj mi opak. Kdybych chtěla mravně jednat, tu bych se neměla na nic ohlédnout a jít za cílem svým, a ten mi praví hlasem neomylným, že bych osvítila zatemnělou duši a svému životu teprve pravého dala významu. Spasila bych duše dvě; to jest nezvratné, a svět by se zajisté podivil pokladům, jimiž by jej dařily z vděčnosti, že jim života popřál. — — Zde by byla veliká, enthusiastická láska jediným lékem bývala.«

A krutý paradox všech paradoxů: lásky transponované sebezapíravě do oblasti přísné mravnosti nezničily tyto ústupky konvencím společenským, naopak světu, v němž žili Neruda a Světlá, bylo ohledů takových příliš málo. Opatrné tajemnůstkářství, nevinné koketnosti v dopisech i při setkáních, obmyslné ukrývání se za přátele nepomohly, ba urychlily pohoršení v společnosti, jež nedostatek opravdové ethiky maskovala úzkostlivým mravokárstvím. Pouhé prozrazení důvěrného vztahu Jana Nerudy k paní professorové Johanně Mužákové znamenalo veřejný skandál, v jehož zradyplném uspořádání předháněl se čestný manžel básnířčin s její oddanou přítelkyní.

Ustupujíc předsudkům morálky veřejné, již si často povyšovala za nepřestupný zákon božský, avšak vidouc též, že Neruda odchází z její očistné blízkosti obrozen a zproštěn temných démonů, pln kladů a víry v smysl života, až ke světectví tragická Karolina Světlá loučí se na podzim 1862 s básníkem navždy. Nesetkali se již, ač do smrti obepínaly oba úzké hradby téhož města a těsnější zdi týchž všetečných přátel. Neruda neodvážil se ani jako lyrik osloviti důvěrně její drahé, citové ženství. Přijímal však s rytířskou vděčností ona poselství, jež v motivickém jinotaji a epickém přepodstatnění svých románů mu Karolina Světlá posílala o stálé přítomnosti svého bolestného pramotivu. My víme jen, jak obdivoval se v knihách těch umělkyni, nedotýkaje se vztahu k ženě ani plachou a obraznou nápovědí. I pohled, jímž Karolina Světlá ze zeleného svého vězení na Karlově náměstí, téměř třicet let po rozchodu, poklonila se pohřebnímu průvodu Nerudovu, byl hrdě a tragicky mlčenlivý.