Výbor lyriky (Shelley)/Adonis

Výbor lyriky (Shelley)
Keatsovi	Adonis	Magnetisující dáma svému nemocnému

Údaje o textu
Titulek:	Adonis
Podtitulek:	Elegie nad úmrtím J. Keatse
Autor:	Percy Bysshe Shelley
Původní titulek:	Adonaïs
Zdroj:	SHELLEY, P. B. Výbor lyriky. Praha: J. Otto, 1901. s. 137–158.
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: John Keats

English

I.

Pro Adonise lkám — on zahynul!
Ó plačme proň, ač slzy naše stěží
to dokáží, by led se rozplynul,
v jho jehož jata drahá skráň ta svěží!
Ty smutná Hodino z všech, co jich běží
v let víru, vzbuď svých družek ospalost,
svůj žal jim sděl, rci, mnou zde mrtev leží,
než Příští zapomene Minulost,
lós jeho se slávou plát budou pro věčnost!

II.

Kde’s byla mocná, Matko, on když pad’,
když pad’ tvůj syn, sklán šípem, jenž se mih’
v tmách? Uranie, kde’s byla, když schřad?
Zrak v závoji v Ech středu pozorných
v svém Ráji seděla, co jedno z nich
svým dechem něhy vzněcovalo k žití
sbor melodií jeho utichlých,
v něž Smrti přízrak halil on jak v kvítí,
jež tělu zdá se smát, jež chladné musí krýti.

III.

Pro Adonise plačme! Umřel on!
Ó Matko truchlivá, bdi nad ním v lkání!
Však ale proč? Spíš udus v ňadrech ston,
v jich žhavém loži stav slz horkých plání,
tvé hlasné srdce v němém trvej spaní!
Kam vše, co moudré jest a krásné, spěje,
on sestoupil, ó neživ jen to zdání,
že vrátí životu jej Propast, jež ho kreje.
Smrt hltá jeho hlas, nám zoufalým se směje.

IV.

Ty, jejíž nářek nejvíc hudbou dýchá
plač, ještě plač jen Uranie dál!
On umřel stár a slep, své země pýcha
a nesmrtelných zpěvů otec, král^[1]
co otrok, kněz, vrah svobody se smál
a jásal v přepychu a krve změti,
bez hrůzy jeho Duch, jenž stále plál,
sestoupil klidně smrti ve objetí
a vládne zemi dál ze synů světla třetí.

V.

Plač, jejíž nářek nejvíc hudbou kvílí!
Ne všichni slezli zářící ten sráz
a ještě nejšťastnější ti z všech byli,
jichž pochodně žhnou posud v noci čas,
v nichž slunce zhasla; kněži větších krás
podlehli záští člověka či Boha
a klesli, v plné zoře lesk jich zhas’,
a z těch, kdo živi jsou, jde hložím noha
v chrám Slávy přes mdlobu i přes strádání mnohá.

VI.

Dnes nejmladší a nejvíc milovaný
syn vdovství tvého, matko, zhas’, jenž rost’
jak bledý kvítek, radost smutné panny,
jejž lásky živí pláč, ne rosy skvost;
plač, nikdy nebude tvých slzí dost!
Tvá slední naděj, dráh ti neskonale,
květ, jehož lístků zhouba byla host,
než slibný daly plod, zvad’ nenadále,
teď lilje zlomena, bouř přes ni hřměla dále.

VII.

Kde bledý dvůr má v kráse, na rumech
Smrt královská, odešel v její hrad,
hrob koupil si za nejčistější dech
zde mezi věčnými! — Sem obrať chvat!
Den modrý Italie pokud plát
můž důstojně jak hrobu jeho střecha,
jak v rosném snu on pokud může spát,
jej nebuď! Jistě plnou hrudí vdechá
sen, v kterém není zla, v němž plyne mír a těcha.

VIII.

On nevzbudí se nikdy, nikdy víc!
V šer hrobky Smrti bílé stín již padá
ku dveřím neviděna čekajíc
se plíží Hniloba a tam se vkrádá,
v svůj šerý byt by svedla ho již ráda,
Hlad věčný dlí tam, soucit svatý, strach
vztek jeho krotí, tak že nenapadá
tak sličný plen, až zákon změny v tmách,
by clonu smrtelnou nad jeho spánkem stáh’.

IX.

Ó plačme pro Adonise! — Snů rod,
myšlénky jeho okřídlených sluhů,
těch jeho stád, jež pás’ u živých vod
mladého ducha, jež, by šla jim k duhu,
on lásce, hudbě svojí učil, v luhu
nebloudi jeho představ, hynou, šílí,
kde vznikly, kol chladného srdce v kruhu
si usedly a nad svým losem kvílí,
že asyl nenajdou, ni nenabudou síly.

X.

Z nich jeden dlaň na jeho hlavě v chvění
lká, měsíčným jej křídlem ovívaje:
„On, láska naše, naděj mrtev není,
na brvě hedvábné mu v oku hraje,
jak rosa, na květu jež spí a plaje,
třpyt slzy, Sen již z mozku jeho sňal.“
Ztracený Anděl zbořeného Ráje!
On vlastní svoji slzu nepoznal
a zmizel beze stop, mrak jenž déšť vyplakal.

XI.

Z křišťálné urny hvězdnou rosou druhý
jej kropil, on jej balsamovat chtěl,
vlas jeho jiný střihal a plet v stuhy,
jež jako věnce po něm rozházel,
v nichž zmrzlých slzí třpyt se perlou chvěl.
A jiný ve svém bolu bez naděje
luk, šípy opeřené zlámat spěl,
žal větší ztráty menší ztišit chtěje,
jich oheň zhasínal na ledu obličeje.

XII.

A jiných jas na jeho ústech hrál,
zkad lákával dech, jenž mu dával síly,
že duchy nejlíp obrněné jal,
že v srdce jejich rozchvěné se chýlí
blesk s hudbou zároveň! Smrt vlhká pílí
ten jas uhasit na ledových rtech,
jak mroucí meteor svým třpytem bílý
pruh mlhy zbarví, v němž plá luny žeh,
on přejel údy mu a zhasnul, zmizel v spěch.

XIII.

A jiní přišli… Touhy, Zbožňování,
v závojích Lósy, s křídly Přesvědčení,
a Jasy, Stíny, Strachy, marná Ždání
a Přeludy, jichž tvar se stále mění,
s rodinou Vzdechů Starost, v oslepení
svých slzí Rozkoš, té na cestu plál
na místo očí úsměv její v mření.
Tak slavně šli — jich průvod sem se bral,
jak mlha podzimní přes řeku táhne v dál.

XIV.

Vše, co měl rád, čím vřelo jeho nitro,
v zvuk, barvu, dech co vtělil přetajemně,
proň plakalo. Na strážnou věž svou Jitro
již stouplo na Východě, vlasy (k země
co okrášlení slz tam plálo jemně!)
jas oka zkalilo, jímž den vzplá šedý.
Hrom chmurný duněl z daleka a temně,
v snu horečném chvěl Ocean se bledý
a Vichru vířivých kol v žalu zněly bědy.

XV.

Sed’ Ohlas ztracený do němých hor,
žal jeho písní živí, kterou umí,
je hluchý pro zdroje i větrů sbor
na sněti zelené pro ptáků tlumy,
pro pastýře roh, pro klekání dumy.
Co nemůž jeho nápodobit ret
rtů dražší, pro jichž hněv lká, smutné šumy
on, tónů všech stín, zná jen vypouštět,
toť vše, co lesů host dnes může uslyšet.

XVI.

I zdivočelo žalem Jaro mladé,
jak v Podzimu poupatům spadnout dalo,
jak mrtvým listům; co on v hrob se klade,
nač dál rok zbouzet by se namahalo?
Hyacint Foibu dražší byl, věř, málo
a Narcis sobě, víc oběma drahý
byl’s Adonisi! Teď je hoře zdralo,
dlí v středu duchů z mládí, z rosné vláhy
jich slzy staly se a z vůní povzdech záhy.

XVII.

Brat ducha tvého, slavík osamělý,
pro ducha nelká tak líbezným žalem,
ni orel, jenž moh’ nebe ztéci smělý
jak ty a z rána živit slunce palem
mohútnou mladost svou, když v skřeku stálém
nad prázdným lítá hnízdem, neběduje
jak Albion nad tebou: Kletba valem
Kainova kol vinníka lebky duje,
jímž andělský tvůj duch, host země, odletuje.

XVIII.

Ó běda! Zima tu a přešla zas,
však zármutek se s novým rokem vrací,
zní z potoků a vzduchem plesný hlas,
jsou včely tu a mravenci a ptáci,
hle, ve kvítí se rakev Zimy ztrácí!
V keř každý párek ptáků blažen vpad
na stepích, v polích s hnízdy mají práci
a ještěr zelený a zlatý had
jak plamen volný trysk, tíž spánku střás, jímž spjat.

XIX.

A mořem, proudy, polem, vrchy, lesem
ze srdce Země tryská mocné žití
a změnou, ruchem jako od vždy s plesem
od světa první Zory se jas nítí,
kdy Chaos Bohem prodchnut, sladčej svítí
v svou páru potopený. Nebe světla,
prach sám posvátnou žití žízeň cítí,
on raší, bují, v lásky slastech zkvetla
v něm krása s radostí, v nichž nová síla vzlétla.

XX.

I mrtvola tím duchem dotknutá je
a dýchá jako sladkodechým květem,
jak v hvězdy spjata jichž zář změněna je
na plápolání, až Smrt vzplane vznětem.
Co pod květy pak červ jí se svým hnětem?
Nic z toho, co kol známe, neumírá,
kdo zná, ten pouze slepým blesku letem
má zhynout jak meč, než jej pochva svírá?
Plá atom okamžik, pak hluš jej zhltí čirá.

XXI.

Ach! Na bolest až jak by nebylo
nic nikdy, co jsme na něm milovali!
I žal též mine! Ach, co svábilo
nás v scenu světa, kde jsme se tu vzali,
ať herci, diváci! Ach, velký malý
se sejdem v smrti, jež jen žití dává,
co měla by se dlužit, azur stálý
i zeleň, za večerem pokud tmavá
noc bude, měsíc trud a sok je bolest dravá.

XXII.

On nevzbudí se, nikdy více již!
Vstaň! křičí Bída, matko bez dětí,
vstaň ze sna, v srdci srdce ránu ztiš,
než jeho krutší, vzdechů obětí!
Vše Echa, jež moh’ v tichu zdržeti
zpěv sestry, Sny na víčkách Uranie
se vzbudily. Vstaň! křikly, v zápětí
jak Myšlenka, již bodla Pamět — zmije,
Zář vzpjala nyjící se z klidu ambrosie.

XXIII.

I vstala jak noc v jeseni, jež vzchází
na Východě a chmurná, divá stíhá
Den zlatý na křídlech, jež beze hrází,
jak duch, jenž rakev opustil, se zdvihá,
co dole země, mrtvola, se míhá.
Žal s bázní po Uranii hned sáhli
ji zbudivše, ó zlá ve vzduchu tíha,
jímž v bouři, v mlze, ó žal neobsáhlý!
kde mrtev Adonis až ku místu ji táhli.

XXIV.

Z tajného Ráje její kroky spějí.
Šla poli, městy, štěrkem, po oceli,
šla po srdcích, jež vzdušné chůzi její
se neuhnula, lidé rozedřeli
jí něžná chodidla, jež neviděli.
V jazyků ostří v myšlének seč vlékla
svůj nezdolný tvar, ty jej prorážely,
krev její svatá jak pláč máje tekla,
kol věčný tkajíc květ v luh nehodného pekla.

XXV.

V úmrtní jizbě Smrt stanula chvíli,
se před tou živou Mocí zastyděla
až k zničení, že dech se v rety chýlí,
zář života se údy pozachvěla,
jež právě za největší rozkoš měla.
„Ó nenech mne tak bědnou!“ zvolala
„jak po blesku noc bezhvězdná je ztmělá.
Ó nenech!“ — Pláčem tím Smrt povstala,
jak lomí rukama, ji zříc se usmála.

XXVI.

„Ó prodli ještě! Mluv jen jedenkráte!
Mne polib, polibek jak trvá jen;
v mých ňadrech bez srdce, v mé lebce vzňaté
s tím slovem bude žít polibek ten
vždy truchlou upomínkou udržen,
co mrtev jsi, jak byl by tebe částí,
můj Adonisi! Ráda vše dám v plen,
co jsem, bych mohla čím ty’s, být v své strasti,
leč k Času spoutána to jho nemohu střásti!

XXVII.

Ó luzný hochu, krásný, jak ty’s byl,
proč nechal’s lidí vyšlapané dráhy
tak záhy? S duší proč jsi plnou sil
však slabou rukou přestoup’ sluje práhy,
kde hladový drak hnízdí, sám a nahý?
Kde moudrost, zrcadlo tvé i štíť, byla?
kde pohrdy hrot? Měl jsi vyčkat, drahý
tvá sfera až by kruh svůj vyplnila,
zvěř žití před tebou kdy plaše by se skryla.

XXVIII.

Houf vlků v stíhání jen vytrvalých,
sbor havranů, jenž smrti křičí v sled,
a supů vlajky vítěze jen dbalých
a krmících se zbytky Spousty, v svět
s jichž křídel kape nákaza, jak hned
dál prchli v hrůze, když vstal s zlatým Lukem
on věku svého Apoll, v jejich střed
šíp s úsměvem slal, jako psi hned shlukem
mu klesli před nohy, dál hrdý šel jich plukem.^[2]

XXIX.

Vzplá slunce, co tu v něm se hemží plazů;
a zajde; hmyz, dne jediného tvor,
bez jitřenky se kácí v hrob i zkázu
a v nebi hvězdný probouzí se sbor.
Takž u lidí vzplá duch, jenž síly vzor,
jak bůh, odhalí kouzlem země pás,
zastíní nebe, klesne, meteor;
dav, ať žil z něho ať kryl jeho jas,
vzdá lampám příbuzným noc ducha strašnou v ráz.“

XXX.

I zmlkla; pastýřů dav s hor sem pílí,
jich věnce svadlé, plášť jich strhán řasný,
tu Poutník Věčna, jehož sláva chýlí
se jako nebe nad ním v pomník časný
však trvalý, v zpěv žalobný, ač krásný
vše halí blesky svoje.^[3] Ierna divá
sem pěvce posýlá, jenž mnohohlasný^[4]
ve sladkých tónech její hoře zpívá
a láskou jeho žal s rtů jako hudba splývá.

XXXI.

Jde v středu méně slavných křehký Tvar
jak fantom v středu lidí bez přátel,
jak poslední mrak bouře, jejíž zmar
hrom umíráčkem hlásá. Jenž sem šel,^[5]
on na Přírody nahou krásu zřel
jak Akteon i prchal matným krokem
v poušť světa, myšlének tlum za ním spěl,
jak smečka vzteklých psů skal strmých bokem
za otcem, lupem svým se hnaly divým skokem.

XXXII.

Duch krásný, křepký, roven pardalu
a Láska v masce bezútěchy, Síla
věnčena mdlobou, tak že pomalu
též zvednout hodiny moh’, jež jej kryla,
to mroucí lampa, prška, jež se lila,
to vlna v lomu; zda v té chvíli právě,
co hovoříme, v pád se nezhroutila?
Květ mroucí vraždí slunce usmívavě,
co puká srdce, můž’ tvář krví jiskřit hravě.

XXXIII.

Na skráni svadlou zdobu maceškovou
měl v bílých, pestrých, modrých fial směsi
nes’ dřevec lesklý s šiškou cypřišovou,
kol stvolu vločky břečtanu se věsí,
jenž rosy pln, již polední dští lesy.
Co bouřné srdce jeho třáslo dlaní,
jež chtěla tisknout je, zanedbán kdesi
šel stranou, poslední a v zadumání
svým stádem opuštěn raněné roven lani.

XXXIV.

Vše stranou stálo, slzami se smálo
v pláč jeho zvláštní, neb ctné toto plémě
že osud vlastní pláče, dobře znalo,
v osudu cizím. Neznámý žal jemně
co jazykem lkal, který nezná země;
tu Uranie jemu hledla v zrak:
Kdo’s ty, cizinče, zašeptala temně…
Něm v ráz odhalil čela krev i znak,
buď Kristus to či Kain? — Ó kéž by bylo tak!

XXXV.

Však nad mrtvým ký sladší šepce hlas?
V plášť černý jaké se tu halí čelo?
Nad lůžkem bílým čí to dlí zjev as?
Čí jako mramor sklání se to tělo?
Čí bez vzdechů se srdce pozachvělo?
Když z mudrcův to nejmilejší On,
kteréhož srdce nad miláčkem bdělo,
můj nesmí věru nesouzvučný ston
rvát ticho obětní, jímž jeho želí skon.

XXXVI.

Náš Adonis jed vypil. Ó, ký vrah
zlý, hluchý moh’ předčasnou žití číši
mu korunovat mokem žalu? Ach,
červ bez jmena ten rád by skryl se v tiši,
však darmo, kouzelné ty tóny slyší
(jichž předehra v něm vzňala záští muku);
jež hřměly v ňader osamělé skrýši,
teď mlčí, nový čeká zpěv, leč ruku
má schladlou mistr již a lyra nedá zvuku.

XXXVII.

Žij, hanba jehož nemůže být slávou!
Můj větší tebe nezachvátí trest,
ty skvrno jmena, jež jest slávou pravou
jen uměj vždy být, co tvá bytost jest!
Ty v každém čase jed, své duše tresť,
z tesáků stříkej, kdy se zlíbí tobě:
S Výčitkou Pohrda, ty do tvých cest
již přijdou, Stud ti spálí skráně obě,
jak sbitý budeš pes, jak teď, tak v každé době.

XXXVIII.

Nepláčem, ten, jenž rozkoší byl nám,
od supů hladových že prchnul skřeku,
bdí nebo spí vzdán klidně smrti tmám,
tam nedojdeš, kde trůní v mrtvém vděku.
Prach k prachu! Zářný duch však v žhoucí řeku
zkad vzlet’, se vrátí, Věčného jsa částí,
jež změnou bude plát i mořem věků,
vždy táž, co popel tvůj se bude třásti
na krbu znectěném, kde zvykla hanba vlásti.

XXXIX.

Mír, mír! Neumřel, ba on nespí ani,
on pouze probudil se ze snu žití,
my v bouřné visiony pochováni
s fantomy rvem se, ducha dýka řítí
se na nic, kteréž nelze poraniti. —
My hnijíce padáme ve vteřině
jak na jatkách a strachem, žalem spití,
den po dni svijíme se mdloby v klíně,
co červy, naděje se líhnou v naší hlíně.

XL.

Nad naši noc on povzlet mrákotnou,
zášť s pomluvou a závisť a vše běda
i neklid, rozkoší jejž lidé zvou,
jej netkne se, k němu se darmo zvedá
hnět nákazy, jej všady marně hledá;
lkát nemůž’ pro srdce, jež náhle schladne,
ni pro hlavu, která se stala šedá,
ni duše podstať, tmám až v oběť padne,
si popel bez jisker sbírati v urny chladné.

XLI.

On žije vzbuzen! Mrtva Smrt ne on!
Jej neplačme! Svou rosu ty Dne mladý
změň v samý jas, neb jej neschvátil skon,
duch neodešel, pro nějž lkáš, je tady,
ó sluje, lesy, květy, vodopády,
svůj stavte pláč! Ty, Vzduchu, šerpu svoji
jak závoj smutku jenž rozhodil’s všady,
zem nahou ukaž hvězd křepkému roji,
ať svojím úsměvem vše zoufání jí zhojí.

XLII.

On splynul s Přírodou; ve hromu řevu
lze v každé hudbě slyšet jeho hlas,
v nočního ptáka sladkém kvílí zpěvu,
že přítomen, dí tma i světla jas,
jej poznáváš, kde kámen, trávy klas;
kde velká ona Moc se rozprostírá,
jež vpila jej v svůj klín, tam dýše zas,
svět láskou řídící, jež neumírá,
jej s výše objímá, jej ve hlubinách svírá.

XLIII.

On částí krás jest, které jedenkrát
dělával luznějšími, ducha síla
když pružná v línou hmotu chce se drát,
tam jeho podíl, ona s ním se slila,
by postup nových tvarů urychlila;
ba škváry, jež mu překážejí v letu,
on v tvar svůj vnutí, tak že mizou lila
se jeho krása, síla z kmenu, květu
a zvířat, lidí všech ve jasném Nebes vznětu.

XLIV.

Lesk oblohy se může zakalit
ne shasnouti: on může dospět k výši,
jež určena mu jest, jak hvězdný svit;
Smrt mlha vlekoucí se jest, v svou skrýši
jej vhalí, nezhasne však. Duma vyšší
když mladou hruď nad obal těla vznese,
v ní láska s žitím ať vrou v zemské říši,
by splněn los, tam ať sbor mrtvých hne se,
jak v noci bouřlivé se světla peřej třese.

XLV.

Dědici slávy nesplněné vstali
hned s trůnu svých Myšlénky za hranicí
tam v Nedohlednu. Chatterton bled, plály
mu ještě stopy umírání v líci;
vstal Sidney, jak byl, když pad’ bojující,
jak cítil, miloval, žil v roztoužení
duch spanilý, Lucian vítězící
v své smrti; vstali a v tom okamžení
jak zavržená věc v stín couvlo Zapomnění.

XLVI.

Dál jiní, jména jichž na zemi tmavá,
však jejichž vliv nemůže umírati,
jak oheň přečká jiskru, která žhavá
jest jeho máť, i vstali a lesk šatí
je nesmrtný! Jsi, jak my začli lkáti,
tvou vinou bez krále, ta sfera dole
tmou musila se v líné slávě hnáti,
ve zpěvu Nebes tiché, mrtvé pole,
vstup na trůn křídlatý, ty’s Hesper v našem kole!

XLVII.

Kdo pláče pro Adonise? Pojď sem,
znej ubohý líp sebe, ducha jeho.
V své chvějné duši stiskni všecku zem,
jak z centra chrlí světlo ducha svého
až v zásvětí, až síla světla všeho
svou září naplní to prázdno, v bod pak dne
či noci děsem couvni, v sítě zlého
bys nekles’, nadějí kdy naděj hne,
jež na kraj propasti tě vláká příšerné.

XLVIII.

Neb do Říma jdi, jeho hrobem není,
však plesu našeho. Co na tom časy
a říše, náboženství v trouchnivění
svých trosek že zde leží; slávy jasy
muž jak on těm dát může na pospasy,
jichž lupem svět, a ne být dlužník jim.
S myšlénky králi dlí on, ve zápasy
již doby s úpadkem se dali zlým,
již z minulosti jsou, co nepomine, vším.

XLIX.

Spěj do Říma, jenž pospolu jest Ráj,
hrob, město rumů, divá pustina,
jak hory rozseté — ten projdi kraj —
kde rumy tlí, kde keř a rostlina
tříšť nahých kostí, květem opíná.
Až v hřbitov dovede tě místa duch,
kde mrtvých tichá leží rodina,
jak úsměv dětský, květů jas, kde v kruh
si sednul do trávy a vůní plní vzduch.

L.

V prach zdi se hroutí, jimiž tupý čas
se živí jak žár v bílé louči mroucí,
ční hrotem pyramida v Nebe jas,
prach toho hostíc, jehož duše vroucí
ten ždála asyl památce své, žhoucí
jak plamen by tu mramorem se stal
a pod ní pole, v úsměv Nebe skvoucí,
tam hřbitov novější rod zbudoval,
kde sotva zhaslého, sbor mrtvých uvítal.

LI.

Zde stůj. Jsou příliš tyto hroby svěží,^[6]
trud zapomnít, jenž každým svěřen jim;
na zdroji ducha pakli pečeť leží,
ó nelam ji, ať lká tu hořem zlým!
Ó jistě najdeš vrácen krbům svým
zdroj vlastní, v němž se slzy mísí s žlučí.
A proti větrům světa otravným
ty asyl hledej hrobů ve náručí.
Být, čím jest Adonis, ó proč nás bázeň mučí?

LII.

Jen Jeden zbude. Množství jde, se mění,
plá pro vždy Nebe, stíny Země mizí;
dóm ze skla pestrého je žití vření
běl skvrníc Věčna paprskové řízy,
až Smrt jej roztříští a pro vždy sklízí.
Mři, chceš-li s těmi, které hledáš, býti!
Spěj, kam jde vše, v modrého Nebe přízi,
kde, rumy, sady, hudba, slova kvítí
jsou slabí přespříliš tu slávu vysloviti.

LIII.

Proč dlít, se vracet, couvat srdce moje?
Šly davno naděje tvé před tebou.
je na tobě teď zanechat vše boje,
rok v toku svém a muž i žena jdou,
co rád máš, táhne silou magickou,
by zdrtilo tě, v zhyn tě vrhá zpátky
a nebe usmívá se, větry dchnou,
ó za ním, Adonis tě volá sladký!
Co pro vždy sloučí Smrt, víc neděl Život vratký!

LIV.

To Světlo, jehož úsměv Vesmír nítí,
ta Krása, v níž se všecko hýbá, žije,
to Požehnání, jež nemůže mříti
pod kletbou narození, jež se kryje
ve všem, ta láska, jejíž plamen bije
skrz hmoty tkáň, již slepě každý tká,
zvěř, člověk, země, moře, ať se lije,
ať doutná, v každém zrcadlo jež má,
mrak tavíc smrtelný, v paprscích kol mne plá.

LV.

Duch, jehož sílu vzýval Jsem v tom zpěvu,
sestoupil na mne, ducha člun hřmí v dáli
od břehu stržen, z davu, v bouře hněvu,
jehož se plachty netřásly, kol skály
i sféry Nebe trhají se! Valí
s tmou nade mnou se děs! V jich vlnobití,
kde nejvnitřnější clona Nebe halí,
jak hvězda duše Adonise svítí,
dlíc tam, kde přebývá vše, co má Věčné žití!

---

1. Milton.
2. Lord Byron a jeho báseň „Angličtí bardi a skotští kritikové“.
3. Byron.
4. Moore.
5. Shelley.
6. Básník myslí na svého nedávno zde pochovaného malého Williama.