Spi, spi! Svých trudů zabuď ruch,
má dlaň spočívá na tvém čele,
na mozku tvém můj leží duch,
můj soucit na tvém srdci, druhu chorý,
s mých prstů žití moci vřelé
jak pečeť stékají, před zlými
tě vlivy brání v chvíli ztmělé,
nad tebou plynou, nesmísí své sbory
však s tvými.
Spi, spi! Milencem nejsi mým;
však myslím-li, že ten,
jenž plnil, plní květů bohatstvím
můj život jak tvůj plní býlím trudu,
moh jak ty být mi uloupen
a že by ruka jiná nežli moje
okouzlit mohla jeho smrtný sen,
jak jiného má, krvácím v tom bludu
za srdce tvoje.
Spi, spi! Ó dřímej mrtvých snem
i těch, kteří se nezrodili,
své žití zabuď s lásky plamenem
i že se probudit máš na zemi,
i to, čím tebe lidé poranili,
své zdraví ztracené i božský cit,
jenž záhy v tobě umřel v mládí chvíli,
mne zabuď též, neb nikdy nelze mi
tvou být.
Jak oblak těžký prškou májovou
má duše pláče zdraví proudy
nad tvou, jež svadlý květ jest, ubohou;
do tvých snů němou hudbou dýše,
svou vůní tiší mozek tvůj i oudy,
svit její hárá v ňader tvojích tmách,
tam druhou mladostí plá zářivou,
má bytost zmocnila se tvojí tiše
v hlubinách.
Čár zmizel. Jak se cítíš teď?
Líp, — zcela dobře. Spáč tu praví —
Co můž’ ti dobře dělat, hleď,
když trpíš a se probudíš?
Mám hlavě dát či srdci zdraví? —
Mou smrtí, věř, by lék byl tvůj
a mám-li ještě žíti, usedavý
dí pláč můj, pozor dej, ať nezlomíš
řetěz můj!
PD old 70