Číňanovy nehody v Číně/Kapitola XVIII.

Číňanovy nehody v Číně Jules Verne
Kapitola XVII.	Kapitola XVIII.	Kapitola XIX.

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola XVIII.
Podtitulek:	Craig a Fry zvědavostí puzeni prohlížejí spodek lodí „Sam-Yep“.
Autor:	Jules Verne
Zdroj:	Číňanovy nehody v Číně. Rychnov nad Kněžnou : Karel Rathouský, 1888. s. 186–197. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	J. T–ý
Licence překlad:	PD old 100

„Kde to jsme, kapitáne?“ tázal se Kin-Fo, když minulo nebezpečí.

„Nemohu to věděti,“ odvětil kapitán, jehož obličej opět zářil veselostí.

„V zálivu Pe-Tche-Li?“

„Možná.“

„Nebo v zálivu Leao-Tongu?“

„Může býti.“

„A kde přirazíme ku břehu?“

„Tam, kam nás vítr zažene.“

„A kdy?“

„To nemohu říci.“

„Pravý Číňan musí si vždy pomoci, pane kapitáne,“ odvětil Kin-Fo nevrle, cituje průpovídku tehdáž obyčejnou v říši středu.

„Na zemi ano!“ odvěce kapitán Yin. „Na moři ne!“

Při tom rozevřel ústa až k uším.

„Není to k smíchu,“ řekl Kin-Fo.

„K pláči také ne,“ odvětil kapitán.

Pravdou jest, že ačkoli postavení nebylo znepokojující, bylo kapitánovi nemožno říci, kdeže se nalezá loď Sam-Yep. Kterak mohl za bouřky zuřící poznati směr bez kompasu za vlivu větru, který zrejdil tři čtvrtiny kompasu? Džonka majíc plachty svinuté vymkla se vlivu kormidla jsouc hračkou větru. Ne bez příčiny odpovídal kapitán neurčitě. Jenom že měl to říci beze smíchu.

Ostatně, ať byla vehnána džonka do zálivu Leao-Tongu nebo nazpět zahnána do zálivu Pe-Tche-Li, bylo potřebí, aby záhy zabočila k severo-západu. V tom směru byla jistě země. Jenom byla otázka, jak daleko asi tam jest.

Kapitán Yin byl by rozvinul plachty a plul dle slunce, jež zářilo leskem nejjasnějším, kdyby to v tu dobu bývalo možným.

Ale nebylo tomu tak.

Po tyfonu nastalo úplné ticho; ani hnutí ve vrstvách vzduchu, ani větérku nebylo. Moře bez vlnky, jenom slabě se zdvihalo, aniž by voda se při tom jen hnula s místa. Džonka zdvihala se a klesala pravidelně, ale nepřišla dále. Nad vodou visela pára teplá a nebe v noci zachmuřené, bylo jasné, jakoby ani bouření nebylo schopno.

Nastalo úplné ticho, jehož konec nikdo nemůže předvídati.

„Výborně!“ pravil Kin-Fo. „Po bouři, která vehnala nás na širé moře, úplné ticho, jež brání nám ku břehu se přiblížiti.“ Obrátiv se ku kapitánovi, pravil:

„Jak dlouho může trvati toto ticho?“

„V této době roční, pane! Eh, kdož pak to může věděti,“ odpověděl kapitán.

„Hodiny nebo dny.“

„Dny nebo týdny!“ opětoval Yin s úsměvem resignace, jenž vzbudil vztek cestujícího.

„Týdny!“ vzkřikl Kin-Fo. „Myslíte, že mobu čekati týdny!“

„Nebude jiné pomoci, leč bychom dali džonku táhnouti!“

„K čertu s vaší džonkou a se všemi, jež nese, a se mnou nejprve, že jsem měl ten hloupý nápad, vstoupiti na ni.“

„Pane,“ řekl kapitán Yin, „chcete, bych Vám dal dvojí dobrou radu.“

„Dejte.“

„První jest, byste ulehl a spal, jakož učiním já po noci na palubě ztrávené.“

„A druhá?“ tázal se Kin-Fo, jejž klidnost kapitánova rozzuřila rovněž jako tiché moře.

„Druhá,“ odvětil Yin, „jest, byste následoval příklad pocestných dole. Ti si nestěžují a spokojí se každým počasím.“

Po této mudrcké poznámce hodné samého Vanga, odebral se kapitán do své kajuty zanechav na palubě dva nebo tři plavčíky.

Kin-Fo se procházel asi čtvrt hodiny po palubě a v netrpělivosti otáčel palce jeden kolem druhého.

Pohledna pak na ohromnou poušť, v jejímž středu se nalezala džonka, pokrčil ramenoma a šel do své jizby ani slova nepromluviv k Fry-Craigovi.

Oba jednatelé stáli tu opřeni o stožár a dle zvyku svého hovořili spolu sympaticky nemluvíce. Slyšeli dotazy Kin-Fo-a i odpovědi kapitána, aniž byli by se vmísili v hovor. K čemu by to bylo dobré a proč byli by se trápili nad opožděním, které tak velice hnětlo jejich klienta.

Vždyť co zkrátili na čase, získali na bezpečnosti. Poněvadž Kin-Fo nebyl ohrožen na lodi a ruka Lao-Shena jej tuto nemohla postihnouti, což lepšího mohli sobě přáti?

Mimo to blížil se čas, kdy přestala jejich odpovědnost. Ještě čtyrycet hodin a potom se mohla celá armáda Tai-pingova vrhnouti na ex-klienta stoleté, aniž by byli vlas naložili na jeho obranu. Praktičtí to Američané. Oddaní Kin-Fo-ovi, pokud měl cenu dvou set tisíc dollarů. Naprosto lhostejní vůči všem příhodám, když nestál ani za sapeku.

Craig a Fry po tomto rozumování posnídali s nejlepší chutí. Měliť zásoby nejlepší. Jedli z jedné mísy, tytéž pokrmy, tentýž chléb i maso. Pili víno výborné z Chao-Chique na zdraví ctihodného Viléma J. Bidulpha a sice každý stejný počet sklenic. Kouřili každý půl tuctu cigár podávajíce důkaz, že možno tvořiti „siamská dvojčata“ co se týká vkusu a obyčejů, aniž by jimi byli od narození.

Řádní Jankae-ové, kteří doufali, že svízele jejich budou záhy u konce.

Deu uplynul bez nehody, bez příhody.

Povětří bylo stále klidné; nebe mělo stále jasný vzhled. Nic neoznamovalo změnu v tomto stavu meteorologickém. Voda moře byla nehybna, jako v jezeru.

Okolo čtvrté hodiny objevil se Soun na palubě, potáceje a vrávoraje, jako člověk opilý, ač za celého živobytí svého nepil tak málo, jako za posledních dnů.

Jeho obličej měl nejdříve barvu fialovou, potom indychovou, pak modrou a pak zelenou, nyní pak dostával žlutou. Na zemi bývala obyčejně oranžová a když se zlobil červená a takto proběhla celou škálu barev přirozených.

Soun přiblížil se k jednatelům, maje oči na polo zavřené, aniž byl by pohlédl přes zábradlí Sam-Yepa.

„Dospěli jsme k cíli?“ — tázal se.

„Ne —“ odvětil Fry.

„Ale dospějeme? —“

„Ne,“ odpověděl Craig.

„Ai, ai, ya!“ ozval se Soun.

V zoufalosti a nemoha dále mluviti natahl se u velkého stožáru zachvácen křečovitým návalem, při čemž jeho krátký cop se vrtěl jako psí ohon.

Kapitán zatím poručil otevříti padáky paluby, aby provětrán byl spodek lodi, čehož bylo nutně potřebí. Slunce mělo vysušiti vodu vniknuvší do lodi v čas bouře, kde dvě nebo tři vlny byly do vnitř vnikly.

Craig a Fry procházejíce se po palubě přišli několikráte k velikému padáku. Zvědavost pudila je, prohlednouti si podlodní hrobku. Slezli tedy dolů.

Slunce ozařovalo značnou plochu pod padákem, kdežto prostor ostatní zůstal zahalen v hustou tmu.

Zatím oči Craig-Fry-a přivykly této temnotě i mohli pozorovati, jak seřaděn byl zvláštní náklad lodi.

Spodní prostor lodi nebyl, jak jest obyčejem na lodích obchodních, rozdělen stěnami příčními. Celý prostor byl prázdný, určen pro náklad, neboť za obydlí mužstva postačily místnosti na palubě.

Po obou stranách prostoru toho, jenž vyznačoval se ostatně velikou čistotou, složeno bylo pět a sedmdesát rakví do Ton-Ningu určených. Byly upevněny řádně, že se nemohly hnouti při houpání lodi, aniž býti na újmu její bezpečnosti.

Mezi oběma řadami rakví bylo místa tolik, že se mohlo jíti od jednoho konce prostoru k druhému, buď při světle, když otevřeny oba padáky, nebo po tmě.

Craig a Fry ubírali se tiše, jako by byli v hrobce, touto uličkou.

Ohlíželi se kolem zvědavě.

Byly tu rakve různých tvarů a velkosti, nádherné i prosté. Z vystěhovalců, jež nouze zažene přes tichý oceán, jen málo který dodělá se jmění nějakého v dolech nevadských neb koloradských. Ostatní přišedše chudí, vracejí se opět chudí. Nyní všickni vraceli se do země rodné, jsouce smrtí vyrovnáni. Asi deset rakví těch bylo dražších, ozdobených veškerou fantastickou nádherou čínskou, ostatní byly prostě udělány ze čtyř prken, hrubě sbity a žluté obarveny. Bohatá nebo chudá, každá rakev opatřena byla názvem mrtvého a Fry-Craig jdouce kolem četli Lieu-Fu z Yun-Ping-Fu, Nan-Lou z Ton-Ningu, Shen-Kin z Lin-Kia, Luang z Ku-Li-Koa atd. Omyl nějaký tu nebyl ani možným. Každá mrtvola, majíc řádný nadpis, měla dle toho býti dopravena na místo své, by uprostřed zahrad, polí nebo pustiny očekávala konečné pohřbení.

„Dobře opatřeny!“ řekl Fry.

„A zachovány!“ odvece Craig.

Nebyli by mluvili jinak ve skladě obchodníka nebo zasílatele v San Franciscu neb v Novém-Yorku.

Craig a Fry, přibyvše na konec uličky, směrem ku předku lodnímu, kde byla největší tma, zastavili se prohlížejíce chodbu, jež podobala se stezce hřbitovní.

Ukončivše pozorování svoje, chystali se k návratu na palubu, když zaslechli šumot jakýsi, jenž vzbudil jejich pozornost.

„Nějaká krysa!“ řekl Craig.

„Ano, krysa!“ odvětil Fry.

Špatný to náklad pro tyto hlodavce. Hromada prosa, rýže nebo kukuřice byla by jim milejší.

Šramot trval posud. Ozýval se asi ve výši člověka, na straně i pocházel patrně z vyšší řady rakví. — Nebylo-li to hryzení, pocházející od zubu, neb mohlo to býti též škrábání pazourem neb nehtem.

„Frrr! Frrr!“ ozvali se Craig a Fry.

Šramot nepřestal.

Oba jednatelé se přiblížili a poslouchali zatajivše dech. Bylo patrno, že škrábání to pocházelo z vnitra jedné rakve.

„Což by snad byl uložen do některé z těchto skříní Číňan pouze zdánlivě mrtvý?“ pravil Craig.

„Který by procitnul po pěti nedělích?“ řekl Fry.

Oba jednatelé položili ruku na rakev podezřelou a poznali s jistotou, že se něco v ní hýbe.

„Ďáble!“ řekl Craig.

„Ďáble!“ opětoval Fry.

Táž myšlenka napadla oboum přirozeně, že nebezpečí nějaké hrozí jich klientovi.

Když opatrně vztáhli ruce svoje na zpět, pozorovali, že víko rakve se pomalu zdvihá.

Craig a Fry, lidé, jež nic nemohlo překvapiti, zůstali na místě ani se nehýbajíce a poněvadž viděti nemohli ničeho v širé tmě, poslouchali, ovšem ne bez úzkostlivosti.

„Jsi ty to, Kuo?“ ozval se hlas s velikou opatrností.

V tomže okamžení zavzněl z jiné rakve, jež otevřela se na straně druhé, hlas mručící:

„Jsi ty to, Ta-Kiene?“

Na to následoval tento rychlý hovor:

„Tedy noci této?“ —

„Této noci.“

„Nežli vyjde měsíc?“

„O druhé stráži!“

„A naší druhové?“

„Vědí o tom.“

„Šest a třicet hodin v rakví, mám toho dost!“

„Já, ještě více!“

„Lao-Shen tomu chtěl!“

„Ticho!“

Zaslechnuvše jméno slavného Tai-pinga, Craig-Fry, ač uměli se řádné ovládati, pocítili hrůzu.

Obě víka klesla rychle na podlouhlé schránky. Ticho úplné panovalo v prostoře lodi Sam-Yepu.

Fry a Craig lezouce po kolenou dospěli k místu osvětlenému pod padákem a vylezli na horu. Bez prodlení odebrali se na zad lodi, kde je nikdo nemohl slyšeti.

„Mrtví, kteří mluví —“ řekl Craig.

„Nejsou mrtví,“ odvětil Fry.

Slovo jedno jim prozrazovalo vše, jméno Lao-Shena!

Tedy vrstevníci hrozného toho Tai-pinga vplížili se na loď. Zdali možná byla pochybbnost, že se to stalo s vědomím kapitána Yina, jeho mužstva a zřízenců v přístavě takouském, kteří dopravili na loď náklad pohřební? Ne! Složeny byvše s lodi americké, která je převezla ze San-Francisca, zůstaly rakve ležeti dvě noci a dva dny v skladišti přístavním. Deset, dvacet, ba více snad lupičů, členů to roty Lao-Shenovy, otevřeli rakve, vyhodili mrtvoly a zaujali místa jejich. Ale, by podnikli ten krok z návodu svého vůdce, bylo potřeba jim věděti, že Kin-Fo vstoupil na loď Sam-Yep? Kterak jen se to mohli dověděti?

Okolnost tato temná zatím pro nedostatek času nemohla býti objasněna.

Tolik bylo jisto, že Číňané druhu nejhoršího byli na lodi od vyplutí z Takou, že jeden z nich pronesl jméno Lao-Shena a že ohrožen byl přímo život Kin-Fo-a a sice v brzké době.

Tato noc, s 28. na 29. června, měla státi stoletou dvě stě tisíc dollarů, ježto by o padesát čtyry hodiny později, když by police nebyla obnovena, nemusila platit ničeho právním dědicům svého klienta zhoubného.

Bylo to zpozdilé domnívati se, že Fry a Craig ztratili hlavu, jak se říká, vůči těmto zápletkám. Byli rychle odhodláni: Kin-Fo měl býti donucen opustit džunku před hodinou druhé stráže a prchnouti s nimi.

Ale jak utéci? Měli se zmocniti jediné loďky na palubě? To bylo nemožno. Byla to těžká kocábka, tak že bylo potřebí veškerého mužstva, by spuštěna byla na moře. Kapitán Yin a lidé jeho byli by sotva k tomu ochotni. Bylo tudíž nutno jinak si pomoci, třeba musili podstoupiti při tom nebezpečí.

Bylo sedm hodin večer. Kapitán zavřen v kabině své, neukázal se. Čekal patrně na hodinu umluvenou s druhy Lao-Shenovými.

„Nelze mařiti ni okamžik!“ pravili Fry-Craig.

Ne, ani jediný nebyl nazbyt! Nebyli by ohroženi více na lodi zápalné, jejíž doutnák již byl by zapálen.

Džonka zdála se opuštěna zcela. Jediný plavec spal na předku.

Craig a Fry odebrali se do komůrky, v které bydlil Kin-Fo.

Kin-Fo spal.

Probuzen stisknutím ruky.

„Co si přejete?“ pravil.

Několika slovy bylo mu oznámeno, jak se věci mají. Nepozbyl při tom chladné mysli a statečnosti.

„Hodíme všecky ty nepravé mrtvoly do moře!“ zvolal.

Úmysl to smělý, jejž nebylo lze provésti, když kapitán Yin byl srozuměn s pocestnými v podlodí.

„Co tedy počneme?“ tázal se Kin-Fo.

„Obleknem tyto šaty!“ odpověděli Fry-Graig.

To řkouce otevřeli jeden z balíků, jež v Tong-Čéu uložili na loď, a podávali klientu svému jeden z podivných nástrojů plaveckých, jež vynalezl kapitán Boytou.

V balíkách byly ještě tři jiné přístroje se všemi potřebnými částěmi, pomocí jichž stávají se potřeby ty ochraňujícími pomůckami první třídy.

„Budiž,“ pravil Kin-Fo. „Přiveďte Souna!“ Hnedle přivedl Fry Souna naprosto zpitomělého. Musili jej obléci. Nechal s sebou dělati vše, sténaje při tom pouze dle svého zvyku ai, ai, ya!

V osm hodin byli Kin-Fo a jeho druhové připraveni. Mohlo se říci, že čtyři tuleni z ledového moře chystají se ponořiti do vody. Soun arci nepředstavoval schopné a obratné zvíře to vyhlížeje ochablý a vysílený.

Noc nastávala, džonka houpala se v tichu hlubokém na klidné hladině vodní. Craig a Fry otevřeli okno z komůrky na zad, jež sahalo téměř k hladině moře. Soun vystrčen tudy sklouznul do vody. Kin-Fo jej následoval. Craig a Fry sebravše jiné ještě potřebné nástroje spustili se za ním.

Nikdo netušil ani, že pocestní byli opustili loď Sam-Yep.