Číňanovy nehody v Číně/Kapitola XVII.
| Číňanovy nehody v Číně Jules Verne | ||
| Kapitola XVI. | Kapitola XVII. | Kapitola XVIII. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Kapitola XVII. |
| Podtitulek: | V které opět pochybnou se stává cena Kin-Fo-a. |
| Autor: | Jules Verne |
| Zdroj: | Číňanovy nehody v Číně. Rychnov nad Kněžnou : Karel Rathouský, 1888. s. 174–185. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | J. T–ý |
| Licence překlad: | PD old 100 |
Osm dní před tím zakotvila se v přístavu takouském loď americká. Najmuta šestou společností čínsko-kalifornskou, měla náklad na účet jednatelství Fong-Ting-Tong, jež má svoje sídlo blíže hřbitovu Lauret-Hillského, nedaleko San-Francisca.
Tu čekají „nebešťané“, zemřelí v Americe, den, kdy budou nazpět dovezeni do vlasti, věrní svému náboženství, které jim velí, odpočívati v zemi rodné.
Loď do Kantonu určená měla naložených dvě stě padesáte rakví, z nichž sedmdesáte pět měla složiti v Takou, odkud měly býti dopraveny do krajin severních.
Přeložení části nákladu s lodi americké na čínskou bylo vykonáno a ráno toho dne, 27. června, chystala se tato na cestu do Tou-Ningu.
Na této lodi měli se převézti Kin-Fo a jeho druhové. Nepochybně by nebyli tuto loď zvolili; ale nebylo jiné, která by plula do zálivu Leao-Tongu, a proto byli k tomu nuceni. Ostatně šlo pouze o převoz dvou neb tří denní, který v této roční době byl velmi pohodlný.
Sam-Yep byla džonka, jež unesla asi tři sta tůní a mohla i na moře se pustit.
Jestiť velmi mnoho lodí takových, jež ponoří se jen na šest stop do vody, a proto mohou snadno přejeti mělčiny v řekách nebeské říše. Na svou délku jsou příliš široké a proto plují špatně, ale obrátí se rychle, jako na obratlíku, což jest výhodou dřevěných plavidel těchto. Plocha jich velikého kormidla jest dle způsobu v Číně oblíbeného, děravá, což nelze schvalovati. Avšak buď jak buď, veliké tyto lodi plují také po moři, zvláště podél břehů. Vypravuje se, že taková džonka, najata obchodníkem kantonskym, za řízení amerického kapitána dovezla náklad čaje a porculánu do San-Francisca. Tolik jisto, že tyto lodi obstojí na moři, jakož znalci shodují se v tom, že Číňané jsou výteční plavci.
Loď Sam-Yep byla zbudována dle způsobu moderního a podobna plavidlům evropským. Byla shotovena z dřeva bambusového bez hřebíků, vycpána koudelí a vylita smolou; byla tak nepromokavá, že neměla ani čerpadla. Lehounká byla velice a proto ploula po vodě jako kus korku. Koton měla z tvrdého dřeva, lanoví z vláken palmových bylo pružné a pevné, plachty, jež z paluby se rozvíraly a s draly na způsob vějíře, dva stožáry podobné velkému a menšímu na lodi evropské; takové bylo zařízení této džonky, která se výborně hodila ku plavbě podél břehů.
Nikdo by také dle jejího zevnějšku nebyl soudil, že páni její přetvořili ji tenkráte v ohromný povoz umrlčí.
Místo čaje, balíků hedvábí a různých voňadel čínských měla náklad známý již. Avšak při tom podržela živé barvy svoje. Na předku i na zadku vlály pestrobarevně prapory. V předu bylo veliké oko zářící, jež propůjčovalo jí vzhled obrovského zvířete mořského. Se stožáru vlály prapory čínské. Nad zábradlím zely dva jícny krátkých děl lodních, lesknouce se v paprscích slunce jako zrcadla. V těchto krajích, loupežníky ohrožených, byly tyto nástroje velmi vhodny. Celek plavidla byl příjemný a pohled dosti hezký. Mimo to loď Sam-Yep chystala se na cestu domů — ovšem že vezla mrtvoly.
Okolnost tato nepřekvapila a neodstrašovala ni dost málo Kin-Fo-a nebo Souna. Byliť v tom ohledu Číňané věcím těm zvyklí. Craig i Fry, jako mnozí jiní krajané jejich, nebyli milovníky nákladu takového, a byli by zajisté raději se plavili na jiné lodi, avšak té nebylo.
Mužstvo na lodi záleželo z kapitána a šesti plavců, což postačilo pro pohyby džonky prajednoduché. Praví se, že kompas vynalezli Číňané. Toť možno, ale plavci pobřežní ho neužívají.
To jest jisto, že kapitán Yin, velitel na lodi Sam-Yep, spolehal se na to, že snadno nalezne cestu do zálivu.
Tento kapitán Yin byl človíček malé postavy, čilý, hovorný, jenž se stále usmíval a pohyboval, tak že mohl býti považován za rozluštění úkolu o věčném hybadle — perpetuum mobile. Nevydržel dlouho na místě. Neustále prováděl různé posuňky. Ruce jeho, oči mluvily více nežli jeho jazyk, jenž nevydržel za bílými zuby. Lál lidem, vadil se s nimi a urážel je; ale byl celkem dobrý plavec a znalec břehů těchto i řídil džonku svou, jako by ji měl mezi prsty svými. Vysoká cena, jižto zapravil Kin-Fo za sebe a soudruhy své, zvýšila ještě veselost jeho. Cestující, kteří za převoz trvající šedesáte hodin, platí sto padesát taëtů,[1] jsou výhodou nemalou, zvláště když nepožadují téměř lepší stravu a větší pohodlí nežli soudruhové jich v spodní části lodi.
Kin-Fo, Craig a Fry ubytováni v kabině na zad, Soun pak na předku.
Oba jednatelové, nedůvěřiví stále, prohlíželi si velmi pozorně plavčíky i kapitána. Neshledali v chování hodných lidí těch nic podezřelého. Domnívati se, že by srozuměni byli s Lao-Shenem, bylo málo pravdě podobno, poněvadž pouhá náhoda je uvedla na tuto džonku a tato náhoda sotva byla příznivou právě pověstnému Tai-pingovi. Mohli očekávati, bude-li moře příznivým, že za několik dní budou zbaveni starostí svých. Pustili tedy Kin-Fo-a trochu s očí.
Ten se proto nehněval právě. Uzavřel se v kabině své a oddal se „mudrování“ zcela dle libosti své! Ubohý člověk, jenž nechápal štěstí svoje, nevěděl, jakou cenu má život bezstarostný v yamenu shang-haiském, neznaje práce. Až by dostal do rukou onen list, mělo se ukázati, zdali prospělo mu toto naučení a zdali z blázna stal se moudrý člověk.
Ale zdaž obdržel ten list. Ano, bez pochyby, poněvadž určil zaň velikou cenu. Pro Lao-Shena byla to přec jen otázka peněžitá. Avšak bylo potřebí jej překvapiti a nedat se jemu překvapit. Nesnadná to věc. Lao-Shen věděl nepochybně stále, co konal Kin-Fo, kdežto ten nevěděl ničeho o Lao-Shenovi.
Hrozilo tedy velké nebezpečí, kdy klient Craig-Fry-a vystoupí na území, kde řádí Tai-ping. Vše tedy záleželo na tom: předejíti tomu. Bylo patrno, že Lao-Shen přijme raději padesát tisíc dollarů od Kin-Fo-a živého, nežli od mrtvého. Tím si uspořil cestu do Shang-Haie a návštěvu v kancelářích stoleté, jež mohla proň býti nebezpečnou, přes to, že vláda posud vůči němu osvědčovala velikou shovívavost.
Takovými starostmi zabýval se změněný valně Kin-Fo a lze tušiti, že láskyhodná mladá vdova v Pekingu zaujímala jedno z předních míst v jeho plánech pro budoucnost.
O čem zatím přemýšlel Soun?
Soun nemyslil pranic. Ležel natažen v obecné jizbě odváděje daň zlým bohům vládnoucím v zálivu Pe-Tche-Li.
Nemohl sebrati svoje myšlenky leč k zlořečení pánu svému, filosofu Vangovi a loupežníku Lao-Shenovi. Srdce jeho bylo otupělé. Ai, ai, ya! myšlenky jeho i city otupělé. Ne- myslil více ni na čaj ni na rýži. Ai, ai, ya! Který neblahý vítr zahnal jej sem omylně. Chybil tisíc, desettisíckrát vstoupiv do služby člověka, který se vydal na moře! Byl by s radostí obětoval za to zbytek copu svého, kdyby tu nebyl. Byl by si raději oholil hlavu a stal se bonzem. Žlutý pes, skutečně, žlutý pes hryzl mu játra i vnitřnosti ostatní. Ai, ai, ya.
Hnána dobrým větrem jižním plula loď Sam-Yep asi na čtyry míle od nízkého břehu, jenž táhl se od východu k západu. Plula kolem Peh-Tangu při ústí řeky téhož jména nedaleko místa, kde vojska evropská vystoupila na břeh, dále kolem Shan-Tungu, Tschiang-Ho při ústí Tau-a a kolem Hai-Vé-Tsé.
Tato část zálivu byla trochu pustější. Ruch obchodní panující při ústí Pei-ha ochabnul o dvacet mil dále. Bylo tu jenom několik člunů obchodních, asi tucet loděk rybářských, s nichž rybáři sítě rozestírali, a podél břehů lovci luňáků; ostatní obzor byl pustý; toť byl vzhled na tuto část moře.
Craig a Fry pozorovali, že čluny rybářské i ty menší byly opatřeny malými děly.
Když o tom učinili zmínku kapitánu Yinu, mnul si ten ruce a pravil:
„To se děje naproti loupežníkům.“
„Loupežníci v této části zálivu Pé-Tche-Li!“ vzkřikl Craig s udivením.
„Proč ne!“ řekl Yin. „Tu jako jinde. Tito hodní lidé nechybí v žádném moři čínském.“
Hodný kapitán se usmál ukazuje dvě řady lesklých zubů.
„Zdá se, že se jich nebojíte?“ podotknul Fry. —
„Což nemám dvě děla, která mluví velmi zřejmě, jestliže se k nim někdo přiblíží.“
„Jsou nabita?“ tázal se Craig.
„Obyčejně.“
„A nyní —“
„Ne.“
„Proč?“ tázal se Fry.
„Poněvadž nemám prachu na lodi,“ odvětil klidně kapitán Yin.
„K čemu tedy jsou ta děla?“ pravili Craig-Fry, málo uspokojení touto odpovědí.
„K čemu!“ zvolal kapitán. „Eh, by hájila náklad, jenž za to stojí, když moje džonka jest plna čaje nebo opia! Ale dnes, s tímto nákladem! —“
„Kterak mohou věděti loupežníci,“ řekl Craig, zdali džonka Vaše stojí za útok?“
„Vy se bojíte návštěvy hodných lidí těch?“ pravil kapitán otočiv se a pokrčiv rameny.
„Ovšem,“ řekl Fry.
„Nemáte na lodi žádných zavazadel.“
„Budiž,“ ozval se Craig, „avšak máme zvláštní příčiny nepřáli si jich návštěvy.“
„Nuže, buďtež bez starosti!“ odvětil kapitán. „Kdyby nás loupežníci třeba potkali, nenapadlo by jim, stíhati naší loď.“
„A proč?“
„Poněvadž vědí jaký mám náklad, když uzří mou loď.“
Kapitán Yin ukazoval na bílý prapor, jenž vlál na stožáru džonky.
„Prapor bílý! Prapor smutku! Hodní lidé ti nebudou se namáhati, by vzali několik rakví!“
„Mohou mysliti, že jste vystrčil prapor smutku z chytrosti,“ podotknul Craig, „a přijíti opravdu na loď.“
„Přijdou-li, uvítáme je,“ odpověděl kapitán Yin, „a navštíví-li nás, půjdou, jak byli přišli!“
Craig-Fry nedolehali dále, avšak nesdíleli úplně s kapitánem klidnost nezrušitelnou. Vzíti džonku třicet tůní, i bez nákladu, bylo přec výhodné pro „hodné lidi“, jak pravil Yin, a stálo za pokus. Buď jak buď, nezbylo nic jiného, leč doufati, že převoz odbude se šťastně.
Ostatně kapitán neopomenul ničeho, by předešel všeliké nehodě. Při odplutí obětoval kohouta ku poctě bohů mořských. Na stožáru viselo posud peří ubohého kohouta. Několik kapek jeho krve, vylitých na palubu, sklenka vína, hozena přes zábradlí, doplnily oběť tu. Takto posvícena, čeho měla se báti džonka Sam-Yep, za vedení hodného kapitána Yina?
Avšak mohlo se přec mysliti, že rozmarní bohové nebyli uspokojeni. Snad byl kohout příliš hubený, nebo že nepocházelo víno z nejlepších vinic v Cha-Chiejne, hrozný vítr narazil na džonku. Nikdo nebyl by to tušil za toho jasného dne při slabém větříku příznivém. Ani nejzkušenější plavec nebyl by tušil, že se připravuje „psí vítr“.
Okolo osmé hodiny večer měla loď Sam-Yep oplouti mys, odkud břeh se táhne k severo-západu. Odtud měla plouti po větru, tedy za okolností příznivých. Kapitán Yin, aniž by přeceňoval síly své, doufal, že za čtyryadvacet hodin dopluje do Ton-Ningu.
Kin-Fo hleděl vstříc hodině, kdy vystoupí na břeh s rozčilením, jež u Souna přecházelo v prudkou vášeň. Fry-Craig rozumovali takto: jestliže do tří dnů klient jejich neobdrží z rukou Lao-Shena list, který ohrožuje život jeho, nebude potřebí déle stoleté o něho se starati. Jeho police měla platnost do půlnoci 30. června, poněvadž zaplatil Bidulphovi pouze na dva měsíce napřed. Potom:
„All —“ řekl Fry.
„Right!“ dodal Craig.
K večeru, když džonka vjížděla do ústí zálivu Leao-Tongu, přeskočil vítr náhle na severovýchod; potom na sever a za dvě hodiny vál od severozápadu.
Kdyby kapitán Yin byl měl na lodi tlakoměr, byl by viděl, že sloup rtuťový[red 1] klesl o čtyry až pět millimetrů. Tato změna v tlaku vzduchu věštila blízký tyfon,[2] jenž hýbal již vyššími vrstvami vzduchu. Anebo, kdyby byl znal kapitán Yin pozorování Angličana Paddingtona nebo Američana Maurya, byl by hleděl změniti směr lodi a plouti k severovýchodu, v očekávání, že tam bude povětří méně nebezpečné, kdežto nyní plul vstříc středu točivé vichřice.
Ale kapitán Yin neznal potřebu tlakoměru a nestaral se o zákon cyklony. Ostatně, což neobětoval kohouta a neměla jej tato oběť chrániti přede všemi nehodami?
Mimo to byl schopný plavec, což dokázal často. Veden pudem jednal, jak by byl jednal evropský kapitán.
Typhon byl malou cyklonou, jež stáčela se velmi rychle urážejíc sto kilometrů za hodinu. Hnal loď na štěstí k východu, neboť byla by vrazila na břeh, kde nebylo útulku a kde byla by se nepochybně rozbila.
O jedenácté hodině zuřila bouře s největší krutostí. Kapitán Yin, podporován mužstvem svým, jednal jako řádný plavec. Nesmál se sice, avšak byl úplně chladné krve. Pevnou rukou držel veslo a řídil lehkou loď, která letěla přes vlny jako racek.
Kin-Fo opustil svůj útulek. Drže se zábradlí, pozoroval nebe a mraky černé, bouří roztrhané, jež visely nad vodou jako hustá pára. Pozoroval moře, bílé v této noci, jehož vody tyfon zdvíhal nad obyčejnou výšku. Nebezpečí to nepřekvapilo ani nelekalo. Náleželo to k řadě nehod, jež rozzuřený osud proti němu vyslal. Převoz šedesát hodin trvající bez bouře v letě, hodil by se pro lidi šťastné, avšak mezi ty on nenáležel.
Craig a Fry byli znepokojeni vzpomínajíce na obchodní cenu svého klienta. Jejich život zajisté měl takovou též cenu, jako život Kin-Fo-a. Kdyby zahynuli s ním zároveň, nemusili by se více starati o zájmy stoleté. Avšak svědomití jednatelé měli na zřeteli jen povinnost svou. Zahynouti, dobrá! S Kin-Fo-em, budiž! ale ne před půlnocí 30. června! Zachrániti milion, to chtěli Craig-Fry. Na to pamatovali.
Co se týká Souna, ten nepochyboval, že džonka jest vydána v šanc záhubě, či vlastně on soudil, že jsou ztraceni od té chvíle, kdy se svěřili živlu zrádnému, i za povětří velmi krásného. Ah! cestující dole v lodi nebyli k politování! Ai, ai, ya! Necítili ústrky ani nárazy! Ai, ai, ya! A nešťastný Soun tázal se, zdali by na jejich místě nebyl dostal námořskou nemoc.
Po celé tři hodiny byla džonka opravdu ohrožena.
Nepravé hnutí veslem mohlo ji zničiti, neboť moře bylo by se valilo přes její palubu. Nemohlať arci se překotit, jako bečka, avšak mohla za to naplniti se vodou a utonouti. Udržeti ji v rovném směru uprostřed vln hnaných silnou bouří, na to nebylo ani lze pomýšleti. Rovněž nebylo lze posouditi neb stanoviti cestu uraženou.
Zatím šťastnou náhodou dospěla loď Sam-Yep bez většího úrazu v střed velikého kruhu vzdušního, který zaujímal plochu asi sto kilometru. Tam na dvě až tři míle bylo moře tiché a větřík slabý. Bylo to jaksi jezero klidné uprostřed rozbouřeného oceánu.
Bylo to štěstí pro džonku, že ji vítr sem zahnal. Okolo třetí hodiny ráno přestalo zuření bouře jako nějakým kouzlem, a rozbouřené vlny utišily se kolem malého jezera ústředního.
Avšak když nastal den, nebylo viděti s lodi žádné země, žádného břehu. Voda, všude samá voda, jak daleko sahal obzorní kruh.
Redakční poznámky
Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.
- ↑ V použitém zdroji je někým rukou opravena tisková chyba žulový na rtuťový. Následujeme tuto opravu.