Číňanovy nehody v Číně/Kapitola XIII.
| Číňanovy nehody v Číně Jules Verne | ||
| Kapitola XII. | Kapitola XIII. | Kapitola XIV. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Kapitola XIII. |
| Podtitulek: | V které slyšeti lze známou píseň „Pět stráží stoletého“. |
| Autor: | Jules Verne |
| Zdroj: | Číňanovy nehody v Číně. Rychnov nad Kněžnou : Karel Rathouský, 1888. s. 125–137. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | J. T–ý |
| Licence překlad: | PD old 100 |
„Pánové,“ pravil Kin-Fo svým dvěma tělesným strážcům, když kára se zastavila na počátku předměstí v Tong-Čéu, „máme jen čtyřicet lisů[1] do Pekingu a já mám úmysl meškati tu tak dlouho, pokud nepozbude moci smlouva uzavřená mezi Vangem a mnou.“
V městě se čtyrmi sty tisíci obyvately bude snadno žíti v skrytosti, nezapomene-li Soun, že pánem jeho jest Ki-Nan, prostý obchodník z krajiny Chen-Si.
„Ne, zajisté toho Soun nezapomene. Pro svou hloupost musil v posledních osmi dnech býti koněm i doufá, že pan Kin-Fo —“
„Ki“ — ozval se Craig.
„Nan!“ dodal Fry.
„— jej nebude déle zdržovati od obyčejného zaměstnání. Nyní pak, s ohledem na unavenost, žádá, by mu pan Kin-Fo —“
„Ki“ — řekl Craig.
„Nan!“ dodal Fry.
„— dovolil spáti aspoň osm a čtyrycet hodin.“
„Po osm dní třeba, chceš-li!“ odvece Kin-Fo, „aspoň budu jist, když spíš, že netlacháš.“
Kin-Fo a jeho druhové jali se hledati vhodný hostinec, o který nebyla nouze v Tong-Čéu. Toto veliké město není vskutku ničím jiným, leč velikým předměstím pekingským. Cesta dlážděná spojuje toto předměstí s hlavním městem a po stranách téže nalezají se villy, domy, dvory, hrobky, malé pagody, zelené zahrádky a po celé této trati hemží se stále vozy, jezdci a pěší.
Kin-Fo znal město a dal se dovésti do Taë-Uang-Miao „chrámu to knížat samostatných“. Jest to prostý klášter[2] proměněný v hostinec, v němž cizinci naleznou pohodlné obydlí.
Kin-Fo, Craig a Fry usadili se hned; oba jednatelé v jizbě vedle neznámého klienta svého.
Soun pak zmizel, odebrav se do kouta sobě vykázaného, by tam spal a nebylo ho více viděti.
Za hodinu opustili Kin-Fo se svými věrnými jizby svoje, nasnídali se řádně a tázali se, co mají počíti.
„Dlužno snad,“ odvětili Craig-Fry, „čísti úřadní noviny, bychom viděli, zdali tam není nějaký článek, jenž by se nás týkal.“
„Máte pravdu,“ odpověděl Kin-Fo. „Možná že se dovíme, kam se poděl Vang.“
Všickni tři opustili hostinec. Z opatrnosti kráčeli akolyti oba po straně klienta svého prohlížejíce si jdoucí kolem a nepřipouštějíce, by kdo se mohl k němu přiblížiti. Šli tak úzkými ulicemi města až se dostali na nábřeží. Tam koupili číslo novin úřadních a nahledli v ně.
Nic, pranic, leč slib dvou tisíc dollarů nebo třináct set taëtů tomu, kdo by oznámil Vilému J. Bidulphovi nynější obydlí pana Vanga ze Shang-Haie.
„Tedy posud se neobjevil!“ řekl Kin-Fo.
„Nečetl nejspíše vyhlášku, která se jeho týče,“ řekl Craig.
„Tedy ještě považuje smlouvu za závaznou,“ dodal Fry.
„Kde asi vězí?“ zvolal Kin-Fo.
„Pane,“ pravili Fry-Craig, „domníváte se více ohroženým býti za posledních dnů, pokud trvá smlouva.“
„O tom nelze pochybovati,“ odvece jim Kin-Fo.
„Nezná-li Vang změnu mého postavení, a to se podobá pravdě, nebude s to vyhnouti se vykonání slibu učiněného. Budu tedy po jednom, dvou, třech dnech více ohrožen nežli dnes a po šesti ještě více.“
„Avšak po uplynutí lhůty? —“
„Nebude mi více báti se čeho.“
„Nuže pane,“ odpověděli, „jsou tři prostředky, chrániti Vás přede všelikým nebezpečím během těch šesti dnů.“
„Který jest první?“ tázal se Kin-Fo.
„Jíti do hostince,“ pravil Craig, „tam se zavříti do pokoje a čekati do vypršení lhůty.“
„A druhý?“
„Nechat se zavříti jako zločinec,“ řekl Fry, „a dlíti v bezpečném vězení tong-čeuském.“
„A třetí?“
„Nechat se vyhlásiti za mrtvého,“ odvětili Fry-Craig, „a vstáti z mrtvých, až nastane Vám doba bezpečnosti.“
„Neznáte Vanga!“ vzkřikl Kin-Fo. „Vang dovede vniknouti do mého hostince, do mého hrobu. Jestliže mne posud nezabil, tož patrně nechtěl to učiniti, považuje za lepší nechati mne v nepokoji a čekání. Kdož pak může znáti jeho důvody. Každým způsobem volím raději čekati na svobodě.“
„Čekejme! — Zatím! —“ řekl Craig
„Se mi zdá, že —“ dodal Fry.
„Pánové,“ odvětil Kin-Fo zkrátka, „učiním, co uznám za dobré. Ostatně, zemru-li do 25. toho měsíce, což ztratí Vaše společnost?“ —
„Dvě stě tisíců dollarů,“ odvětili Fry-Craig, „dvě stě tisíc dollarů, jež bude jí vyplatit Vašim právním dědicům.“
„A já ztratím veškeré jmění a k tomu život. Mně tudíž na věci té záleží více nežli Vám. —“
„Toť pravda!“
„Toť jisto.“
„Střežte mne tedy dále, jak uznáte za dobré, ale já budu jednati dle své vůle.“
Nemohli tomu odporovati.
Craig-Fry musili se odhodlati k pilnějšímu střežení svého klienta a zvýšiti svou opatrnost. Avšak netajili si, že postavení to se stávalo každým dnem horší.
Tong-Čéu jest jedno z nejstarších měst nebeské říše. Ležíc na jednom rameni řeky Pei-ho, jež přetvořeno v průplav, a zároveň na kanálu, jenž je spojoval s Pekingem, bylo sídlem čilého obchodu. Zvláště čilý život panuje na předměstích.
Kin-Fo a jeho dva druhové byli nemálo překvapeni touto živostí, když přišli k nábřeží, kde zakotveny čluny a džonky obchodní.
Ostatně domnívali se Craig a Fry po zralém uvážení všeho, že jsou nejbezpečnější uprostřed největšího hemžení. Smrt jejich klienta měla dle ujednání zdáti se samovraždou.
List, jenž měl u něho býti nalezen, nepřipustil by v tom ohledu žádnou pochybnost. Vangovi záleželo na tom, by jej zavraždil za jistých okolností, které se nenaskytovaly uprostřed ulic oživených ani na veřejných náměstích. Následkem toho nepotřebovali se strážcové Kin-Fo-a obávati přepadení náhlého. Bylo potřebí toliko přesvědčiti se, zdali lstivý Tai-ping je nestopuje od té doby, kdy opustili Shang-Hai. Proto si bedlivě prohlíželi každého kolem jdoucího.
Náhle zaslechli jméno, které nemálo podráždilo jejich uši.
„Kin-Fo, Kin-Fo!“ křičelo několik mladých Číňanů, jež vyskakujíce uprostřed houfu tleskali rukama.
Byl Kin-Fo poznán a mělo jeho jméno účinek obvyklý.
Hrdina náš bezděčně se zastavil.
Craig-Fry drželi se vedle něho připraveni jsouce pro případ potřeby, krýti jej těly svými.
Avšak nebyl to Kin-Fo, jehož týkaly se tyto výkřiky. Nikdo ani netušil, jak se zdálo, že se tu nalezá. On pak se zastavil, jsa zvědavým, co znamená to pronášení jeho jmena.
Houf lidu, muži, ženy a děti seběhli se kolem potulného zpěváka, jenž jak se zdálo těšil se značné přízni pouličního obecenstva. Křičelo se, tleskalo a již napřed pochvala projevována.
Vida zpěvák, že jest pohromadě postačitelné posluchačstvo, vyňal z kapsy kabátu svého balík illustrovaných, barevných plakátů a hlásal zvučně takto:
„Pět stráží stoletého!“
Bylať to proslavená píseň, která se zpívala po celé říši nebeské!
Craig-Fry chtěli odvleknouti klienta svého, avšak Kin-Fo si umínil tentokráte zůstati. Však ho nikdo neznal. Neslyšelť posud píseň, jež vypravovala jeho činy a skutky. Zachtělo se mu, ji slyšeti.
Zpěvák počal takto:
„Za první stráže osvěcuje měsíc špičatou střechu domu v Shang-Haii, Kin-Fo jest mlád. Jest mu dvacet roků. Podobá se vrbě, jejíž první listy ukazují malé špičky své zelené!“
„Za druhé stráže osvětluje měsíc stranu bohatého yamenu. Kin-Fo jest čtyřicet roků stár. Jeho deset tisíc obchodů daří se výborně. Sousedi zpívají mu chvalozpěvy.“
Zpěvák měnil svou fysiognomii a zdál se starším při každém verši. Odměněn hlučnou pochvalou.
Pokračoval takto:
„V třetí stráží osvětluje měsíc prostor. Kin-Fo má šedesáte let. Po zelených listech leta objevují se žluté kopretiny podzimku.“
„Ve čtvrté stráží zapadl měsíc. Kin-Fo jest osmdesát roků stár. Tělo jeho se scvrklo jako tělo raka mořského ve vodě vařící. Zapadá! zapadá, jako hvězda noční.“
„Za páté stráže pozdravují kohouti nastávající den. Kin-Fo má sto let. Umírá po vyplněném přání; ale posměvačný kníže Jen odpírá přijetí jeho. Kníže nemiluje lidí příliš starých, kteří tlachají zpozdile na jeho dvoře. Starý Kin-Fo nemoha nalezti pokoje nikde, bloudí na věky!“
Luza tleskala a zpěvák prodal na sta písně své, výtisk za tři sapeky!
Proč by Kin-Fo nekoupil si také jednu. Vyňal něco drobných z kapsy a maje plnou ruku, vztáhnul ji ku předu přes první řady houfu.
Náhle zavřela se nika jeho! Peníze mu vypadly a válely se po zemi —
Naproti němu byl člověk, jehož pohledy setkaly se s jeho.
„Ah!“ vzkřikl Kin-Fo, nemoha utlumiti výkřik ten, jenž byl zároveň otázkou.
Fry-Craig přiskočili k němu domnívajíce se, že jest poznán, ohrožen, raněn nebo snad i mrtev!
„Vang!“ vzkřikl.
„Vang!“ opakovali Craig-Fry.
Byl to vskutku Vang sám! Uzřel starého svého chovance; ale nevrhl se naň; odstrčiv rychle poslední řadu houfu dal se na útěk veškerou rychlostí, jež byly schopny jeho dlouhé nohy!
Kin-Fo neotálel. Chtěl sprostit srdce svoje nesnesitelného břemene a jal se stíhati Vanga, sledován Fry-Craigem, jižto nechtěli jej ani předstihnouti, ani pozadu zůstati.
Poznaliť také filosofa zmizelého a poznali z překvapení, jež osvědčil, že neočekával uzříti více Kin-Foa, jako Kin-Fo neočekával nalezti jej.
Ale proč prchal Vang? Bylo to nepochopitelné; avšak on utíkal, jako by mu byla v patách všechna policie nebeské říše.
Nastal hon šílený.
„Nejsem na mizině! Vangu, Vangu! Ne zničen!“ křičel Kin-Fo.
„Bohat! bohat!“ opětovali Fry-Craig.
Avšak Vang byl příliš daleko, by slyšel a rozuměl slova ta, jež měla ho zadržeti. Přeběhl nábřeží kanálu a dostal se ku vchodu západního předměstí.
Tři stihatelé jen letěli za ním, ale nebyli s to dohnati jej.
Naopak uprchlík vzdaloval se vždy více od nich.
Asi půl tuctu Číňanů sledovalo Kin-Fo-a, mimo několik tipaosů, jižto považovali za zlosyna člověka, jenž tak utíkal.
Podivné divadlo poskytovala tato tlupa supající, hulákající, řvoucí, jež sesílena ještě četnými dobrovolníky. V okolí zpěváka slyšeli dobře, jak Kin-Fo pronesl jméno Vangovo. Ale na štěstí nepronesl mudrc jméno chovance svého, jinak bylo by celé město běželo za člověkem tak proslaveným. Avšak také jmeno „Vang“, náhle pronešené, vzbudilo úžas. Vang byl osobou záhadnou, na jejíž nalezení určena nesmírná odměna. To se vědělo vůbec. Tak běžel Kin-Fo za svým jměním osm set tisíc dollarů, Craig-Fry za dvěma sty tisíci pojištěnými, ostatní za dvěma tisíci odměny slíbené i pochopí každý, že tu byla příčina závažná, by všickni natahovali nohy své.
„Vangu, Vangu! Jsem bohatší nežli dříve,“ volal stále Kin-Fo, pokud mu to bylo možno za rychlého běhu.
„Ne zničen, ne zničen!“ opětovali Fry-Craig.
„Zadržte, zadržte!“ volalo celé množství stíhající, jež rostlo cestou jako lavina.
Vang neslyšel nic. Tiskna lokte k prsoum nechtěl se unaviti odpovídáním, ani zmírniti rychlost svou obracením hlavy své.
Proběhli předměstí. Vang pustil se cestou podél kanálu. Na této skoro pusté cestě měl volnější pole. Rychlost jeho se zvýšila; avšak dle toho zvýšili také stihatelé svoje snahy.
Šílený běh tento trval již skoro dvacet minut. Nikdo nemohl předvídati jaký bude konec. Zatím zdálo se, že uprchlík ochabuje. Vzdálenost jeho dosavadní od stihatelů stávala se menší.
Vang asi to také cítil a zahnul stranou i zmizel za zeleným křovím malé pagody, po pravé straně.
„Deset tisíc taëtů, kdo jej zadrží!“ křičel Kin-Fo.
„Ya! ya! ya!“ řvali ti přední.
Všecko běželo stranou po stopě filosofa okolo zdi pagody.
Vang se objevil znovu. Běžel úzkou cestou příčnou podél kanálu ovlažujícího, a, by oklamal stihately, učinil novou okliku a dostal se na cestu dlážděnou.
Ale bylo patrno, že ochabuje, také se ohlížel častěji. Kin-Fo, Craig a Fry nebyli posud unaveni. Běželi, letěli a ni běhouni taëtoví nebyli s to je předhoniti.
Konec běhu nastával. Byla to již jen otázka času a to poměrně krátkého — několika asi minut.
Všickni, Vang, Kin-Fo, jeho druhové, přiběhli k místu, kde vede přes řeku proslavený most „Palikas“ zvaný.
Osmnácte let dříve, 21. září roku 1860, nebyli by si tak snadno zjednali volný přechod na tomto místě province Pé-Tché-Li. Silnice široká byla pokryta prchajícími jiného druhu. Armáda generála San-Ko-Li-Tzina, strýce císařova, odražena prapory francouzskými zastavila se u mostu „Palikas“, výtečného to díla uměleckého, se zábradlím z bílého mramoru, ozdobeným dvojitou řadou obrovských lvů. Tataři Mandžů, jinak udatní ve svém fanatismu, byli tu zničeni kulemi francouzskými.
Avšak nyní byl most, na němž bylo posud viděti stopy oné bitvy, zvláště na sochách otlučených, volný.
Vang ochabuje běžel přes silnici. Kin-Fo a ostatní, naloživše na se poslední sily svoje, blížili se. Již jen dvacet, potom patnácte a pak jen deset kroků je dělilo od prchajícího.
Bylo marné pokoušeti se zbytečným voláním zastaviti Vanga, jenž nemohl nebo nechtěl je slyšeti. Bylo nutno jej dohoniti, zastaviti, v čas potřeby spoutati. Potom mohlo následovati vysvětlení.
Vang chápal, že bude postižen, a poněvadž následkem úmyslu nevysvětlitelného zdálo se, že bojí se státi tváří v tvář naproti bývalému chovanci svému, odhodlal se nasaditi na to život svůj, by mu ušel.
A jedním skokem octnul se na zábradlí mostu a skočil do řeky Pei-ho.
Kin-Fo zastavil se křiče:
„Vangu, Vangu!“
Rozhodl se okamžitě.
„Dostanu jej živého!“ vykřikl a skočil za ním do řeky.
„Craig?“ řekl Fry.
„Fry?“ pravil Craig.
„Dvě stě tisíc dollarů ve vodě!“
Oba vylezli na zábradlí a skočili dolů ku pomoci zhoubnému klientu stoleté.
Někteří z dobrovolníků je následovali. Zdálo se jakoby řada clownů konala cvičení v skoku.
Ale všecka tato horlivost byla marná. Kin-Fo, Fry-Craig a ostatní přilákáni slíbenou odměnou, prohledali pečlivě řeku, ale Vang nebyl nalezen. Nepochybně dostal se nešťastný filosof do proudu a byl jím unesen.
Zdali Vang, skočiv do řeky, měl úmysl, ujíti pouze svým stihatelům, nebo z příčiny záhadné chtěl učiniti konec životu svému? Kdož to mohl říci?
Za dvě hodiny potom vydali se Kin-Fo, Craig a Fry, zklamání sice v naději své, ale oschlí a posilněni i se Sounem, jejž vyburcovali z nejtvrdšího spánku, pročež on lál hrozně, na cestu do Pekingu.