Číňanovy nehody v Číně/Kapitola XII.
| Číňanovy nehody v Číně Jules Verne | ||
| Kapitola XI. | Kapitola XII. | Kapitola XIII. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Kapitola XII. |
| Podtitulek: | V které Kin-Fo, jeho dva akolyti a sluha vydávají se na cestu dobrodružství. |
| Autor: | Jules Verne |
| Zdroj: | Číňanovy nehody v Číně. Rychnov nad Kněžnou : Karel Rathouský, 1888. s. 111–124. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | J. T–ý |
| Licence překlad: | PD old 100 |
Kdo jest onen pocestný, jejž viděti lze na všech splavných a sjezdných cestách, na průplavech i řekách nebeské říše?
Ubírá se stále ku předu nevěda večer ještě, kde že bude zítra. Probíhá města, aniž by je viděl; do hostinců a krčem vchází jen, by tam pospal několik hodin, a nezastaví se déle v restauracích, leč co by něco snědl. Nešetří peněz, mrhaje, ba vyhazuje, by zrychlil cestu svou.
Není to obchodník, jenž zabývá se věcmi obchodními. Není to také mandarin, jemuž byl ministr svěřil důležité a nutné poslání. Není to umělec, který vyhledává krásy přírody.
Není to také učenec, který hledá ukojiti touhu svou po starých památkách uzavřených v klášterech staré Číny. Není to student, jenž by cestoval ku pagodě „zkoušek“, by tam nabyl hodnosti universitní, ni kněz Budhy, jenž chodí po kraji, by prohlížel polní oltáře, zřízené mezi kořeny posvátného banyanu, ani poutník, jenž by šel naplniti slib jedné z pěti posvátných hor nebeské říše.
Jest to domnělý Ki-Nan, provázen Fry-Craigem, vždy čilými, a Sounem, jemuž ubývá sil vždy více. Jest to Kin-Fo, v podivné náladě duševní, jež nutí jej hledati Vanga a prchati před ním, jenž posud není k nalezení.
Jest to klient stoleté, který tímto sem tam přebíháním chce zapomenouti svoje postavení a hledá snad záštitu proti nebezpečím neviditelným, jimiž ohrožen býti se domnívá. Nejlepší střelec chybí se cíle pohyblivého a a Kin-Fo chtěl býti cílem, který se stále pohybuje.
Pocestní byli v Nan-Kingu vstoupili na jeden z rychlých parníků amerických, velikých to hostinců plovoucích, jež konají službu na řece modré. Za šedesát hodin vystoupili na břeh v Ran-Kéu, aniž byli by pozorovali zvláštní útvar skalní „malý sirotek“ zvaný, jenž strmí uprostřed proudu Yang-tze-Kiangu a jehož vrchol zdobí chrám, v kterém koná služby několik bonzů.
V Ran-Kéu, ležícím u stoku řeky modré a její velkého přítoku Rau-Kiangu,[1] zdržel se bloudící Kin-Fo pouze půl dne. Tu byla také památka řádění Tai-pingů, totiž rozvaliny hrozné; avšak ani v tomto městě obchodním, které jest jaksi přívěskem čelnějšího místa Ran-Yang-Fu, ležícího na pravém břehu přítoku, ani v U-Tchang-Fu, hlavním městě province Ru-Pé, ležícím na pravém břehu řeky, nezanechal nedostižitelný Vang ani stopy svého pobytí. Ani hrozná písmena, jež nalezl Kin-Fo v Nan-Kingu nad hrobem bonze korunovaného.
Jestliže Craig a Fry se domnívali, že na této cestě říší čínskou, budou s to, pozorovati způsoby lidu a prohlédnouti si města, shledali, že jsou zklamáni. Neměli ani tolik času, by si učinili krátké poznámky a dojmy jejich scvrkly se na pouhá jmena měst neb městysů aneb na den, kterého se to stalo (datum). Avšak oni nebyli ani zvědavými ani mluvnými.
Nemluvili téměř nikdy. K čemu také? Co si myslil Craig, myslil si také Fry. Byl tudíž možným pouhý monolog. Jako jejich klient nepozorovali dvojí vzezření větší části čínských měst, jež jsou mrtvá ve středu, ale živá velice v předměstích. V Ran-Kéu sotva si povšimli čtvrti evropské s ulicemi širokými a rovnými, s pěknými domy a stinným stromořadím na břehu řeky modré. Měli oči pouze pro jednoho člověka a ten zůstal neviditelným.
Následkem vyšší vody mohl parník plouti ještě o sto třicet mil dále až do Lao-Ko-Kéu.
Kin-Fo nehodlal vzdáti se tohoto způsobu cestování, který se mu zvláště líbil. Naopak, umínil si, plaviti se tak daleko, pokud řeka Kan-Kiang bude splavnou. Ostatní pak se podá samo.
Craig a Fry přáli si rovněž, by cestování to trvalo po celý čas. Na lodi bylo střežení snadnější, nebezpečí menší. Později, na silnicích méně bezpečných v Číně střední, bylo se nadíti větších obtíží.
Soun byl také spokojen s tím životem na parníku. Nemusil choditi, nedělal pranic, ponechav pána svého na starosti Craig-Fry-ovi staraje se jen o vyspání v koutě svém po řádném snídání, obědu a večeři — a kuchyně byla dobrá.
Ve způsobě stravy nastala na palubě za několik dní později změna, která každému jinému, mimo toho nevědomce, byla by pověděla, že pocestní změnili zeměpisnou šířku.
Při jídle totiž nahražena rýže žitem ve způsobě chleba nekvašeného, jenž měl příjemnou chuť, požíván, jakmile vyšel z peci.
Soun, pravý Číňan z jihu, pohřešoval nerad obvyklou rýži. Uměl tak obratně malými hůlkami vybírati zrnka z mísy a dopravovati do velikých úst svých, a spotřeboval jich notnou část! Rýže a čaj, což jiného přál by si pravý syn nebe!
Parník, pluje po řece dále, dostal se do krajin žitných. Tam změnilo se vzezření půdy. Na obzoru objevily se vrchy, opatřené hradbami zřízenými od staré dynastie Mingů. Místo umělých břehů, které svíraly vodu řeky, nastoupily nízké, ploché břehy, jež připouštěly rozšíření vody na újmu hloubky její. Objevilo se hlavní sídlo Guan-Lo-Fu.
Kin-Fo ani nevystoupil na břeh během těch několik hodin, jež tu meškati musili za příčinou naložení paliva potřebného a vyřízení celních záležitostí. Což byl by také činil v městě, které mu bylo naprosto lhostejným? Pokud nenalezl stopy mudrce, měl toliko jedno přání, vnikati dál a dále do vnitra Číny, neboť i kdyby Vanga nevypátral, byl jist, že Vang také nenalezne jeho.
Po Guan-Lo-Fu objevila se dvě jiná města, vystavená proti sobě, a sice obchodní město Fan-Tcheng na levém břehu a město hlavní okresu Siang-Yan-Fu na břehu pravém; první, předměstí oživené, lidnaté a obchodní, druhé, sídlo úřadů, více mrtvé nežli živé.
Za Fan-Tchengem zabočuje řeka Ran-Kiang ostrým úhlem na sever a jest splavnou až do Lao-Ro-Kéu. Avšak dále nemohl parník jeti pro nízkou vodu.
Stav věcí se nyní změnil. Z této poslední stanice nastal jiný způsob cestování. Bylo nutno opustit cestu vodní, „silnici to, Která jde,“ i musili jíti sami a místo klidné jízdy lodi, nastala obtížná jízda po bídných cestách v chatrných povozech, jež jsou ve zvyku v říši nebeské. Ubohý Soun! Nastala proň doba namahání, zmatku a výčitek.
A vskutku, kdo byl by následoval Kin-Fo-a na této podivné cestě a pouti z kraje do kraje, z města do města, byl by měl dosti co činiti! Jednoho dne jel ve voze, ale v jakém! klec pevně přibitá na nápravě o dvou velikých kolech s velikými železnými hřeby, tažena dvěma mezky jankovitýma a kryta prostým plátnem, skrze které pronikal tak dobře dešť, jako prorážely paprsky sluneční.
Druhého dne seděl v nosítkách, jež nesli mezci; druh to jakési strážní budky zavěšené na dvou dlouhých tyčích bambusových, jež házela se a houpala při každém hnutí tak mocně, že loď byla by při tom praskala ve všech svých částích.
Craig a Fry jeli jako strážci po obou stranách na oslích, jižto pohybovali se ještě hůře nežli povoz. Soun v čase, kdy bylo třeba pohybovati se rychleji, ubíral se pěšky mruče, kleje a posilňuje se více než bylo přiměřeno častými doušky pálenky kao-liangské. Pociťoval také houpání zvláštní, avšak příčinou toho nebyla nerovnost půdy! Zkrátka malá tlupa nebyla by se roztřásla více na bouřlivém moři.
Na koních — ovšem k neuvěření špatných — vjel Kin-Fo s družinou svou do Si-Guan-Fu, starého to hlavního města říše středu, v kterém sídlili císařové z rodu Tangů.
Dospěli do té vzdálené province Chenti a projíti její nekonečné pláně pusté a holé, jaké to nesnáze a nebezpečí musil člověk podstoupiti.
Májové slunce v šíři téže, jako jižní Španělsko, metalo na zemi paprsky své nesnesitelné a drobný písek zdvihal se po cestách, jež neměly základu kamenného. Z chumelice žluté, jež vznášela se ve vzduchu jako pára zhoubná, nevyšel člověk leda šedý od hlavy až k patě. Byla to krajina „loessu“,[2] zvláštního to útvaru geologického, jenž nalezá se pon/e v severní Číně, jenž není zemí a není skalinou, nýbrž lépe řečeno, kámen, který posud neměl času stvrdnouti.[3]
Co se týká nebezpečí, byla opravdu značná v krajině, kde stráže policejní mají neobyčejný strach před bodnutím dýky loupežnické. Jestliže v městech tipaosové nechávají ničemům volnost a v lidnatém městě lidé se neodváží v noci do ulice, což mysliti si lze o bezpečnosti na silnicích! Několikráte zastavily se podezřelé tlupy před pocestnými, zvláště když ubírali se hlubokými roklemi, utvořenými ve vrstvách loessu; ale pohled na Craig-Fry-a, vlastně na jich revolvery za pasem, udržoval na uzdě tuláky na silnicích. Přes to pociťovali příležitostně jednatelé stoleté opravdové starosti, ne o sebe, nýbrž o milion, který doprovázeli. Byloť jedno zcela, padl-li Kin-Fo dýkou Vanga, nebo nějakého zákeřníka. Byla to vždy pokladna společnosti, jež postihla rána ta.
Ostatně Kin-Fo v těchto okolnostech jsa výborně ozbrojen, byl vždy připraven k obraně. Život jeho byl mu nyní milým a jak pravili Craig-Fry, „byl by se dal zabit, by jej zachoval.“
V Si-Guan-Fu nebylo lze očekávati stopu filosofa. Starý Tai-ping nikdy by tuto nehledal útočiště. Pevné hradby tohoto města nemohli povstalci proraziti a byla tu také silná obsádka mandžuská. Nebyl-li milovníkem podivných starožitností, jichž bylo značné množství v tomto městě, nebo znakem tajných nápisů, jichž museum zdejší zvané „les tabulkový“ chová hojnost velikou, proč byl by sem chodil Vang?
Kin-Fo také hned druhého dne po svém příchodu opustil toto město, které jest důležitým střediskem pro obchod mezi vnitřní Asií, Tibetem, Mongolském a Čínou, i dal se směrem k severu.
Přes Kao-Liu-Sien a Sing-Ton-Sien, sledujíce údolí řeky Uei-Ro, jejíž voda má žlutou barvu od loessu, kterým vyryla si řečiště, dospěla malá tlupa do Rua-Čéu, střediska to hrozného povstání muzulmanského r. 1860. Odtud dospěl Kin-Fo se svými druhy ne bez velikých obtíží do tvrze Tong-Kuan, ležící při stoku řek Uei-Ro a Ruang-Ro.
Ruang-Ro jest pověstná řeka žlutá. Teče přímo od severu, protéká provincie východní a ústí do moře, jež má dle ní jméno, ač jest tak žlutá, jako jest červené moře červeným, bílé more bílým, nebo černé moře černým. Slavná to řeka, původu nebeského bez pochyby, poněvadž její barva jest barvou císařovou, dcera nebe, ale také „svízel čínská“ pro své hrozné záplavy, jež částečně zničily průplav císařský.
V Tong-Kuanu byli by pocestní bývali bezpečni i v noci. Není to město obchodní, nýbrž vojenské, mající obyvatelstvo stálé ne kočovné Tatary Mandžu, jižto jsou jádrem čínského vojska. Možná, že měl Kin-Fo v úmyslu, odpočinouti si několik dní. Snad hledal v příhodném hostinci slušný pokoj, dobrou tabuli, dobrou postel, — což bylo by milým bývalo Fry-Craigovi a zvláště Sounovi.
Avšak tento nemotora, jejž stálo to hezký kousek jeho copu, dopustil se té hlouposti, že v celnici místo přijatého jména udal opravdové. Zapoměl, že to není více Kin-Fo, nýbrž Ki-Nan, jemuž sloužil.
Jaká to zlost! Bylo nutno opustit bez prodlení město. Jmeno to způsobilo nesmírný povyk. Slavný Kin-Fo přibyl do Toun-Kuanu! Každý chtěl viděti toho zvláštního člověka, „jehož jediným přáním bylo státi se stoletým“.
Polekaný pocestný, provázen svými strážci a svým komorníkem, neměl téměř ani dosti času utéci před sbíháním zvědavců, kteří jej pronásledovali při každém kroku. Pěšky, tenkráte vskutku pěšky, spěchal podél příkrých břehů žluté řeky i běžel tak dlouho, až sám i druhové jeho klesli vysílením v malém městě, kde mu jeho inkognito zabezpečilo pokoj na několik hodin.
Soun na dobro zničen neodvážil se říci ani slova. S krátkým copem svým, jenž podobal se ohonu krysy, stal se předmětem posměchu a vtipů urážlivých. Uličníci sbíhali se kolem něho a pokřikovali naň velmi sprostě.
Přál si brzo někam doraziti! Ale kam? když pán jeho — jak byl řekl Vilému J. Bidulphovi — chtěl jíti pořád cestou za nosem! —
V malé vsi, dvacet lisů od Tong-Kuanu, kde Kin-Fo nalezl útočiště, nebylo koní, ni oslů, ani vozu ani nosítek. Nebylo jiné pomoci, leč zůstati tu, nebo jíti dále pěšky. To nebylo s to rozveseliti chovance filosofa Vanga, jenž v tuto chvíli osvědčil se malým filosofem. Vinil celý svět a přec byl jen sám vinen. Ah, jak litoval času ztráveného pohrdáním tohoto života. Třeba-li člověku k poznání štěstí, by zkusil nudnost, bídu i svízele, jak říkal Vang, poznal to vše nyní a sice důkladně.
A na této cestě potkával lidi hodně, kteří neměli haléře, avšak byli přes to šťastnými. Pozoroval různé způsoby štěstí, které propůjčuje práce konaná vesele.
Tu byli to rolníci sehnutí nad brázdou; tam zase dělníci, jižto zpívali, konajíce práci svou. Zdali to nebyl nedostatek práce, jenž zavinil u Kin-Fo-a nedostatek přání a následkem toho nedostatek štěstí. Ah, poučení to bylo řádné! Aspoň se tak domníval!; — Ne tak, příteli Kin-Fo, nebylo tomu tak!
Hledajíce po celé vsi a klepavše na všecka vrata nalezli Craig a Fry konečně povoz, ale jediný. Také měla pouze jedna osoba v něm místo a nebylo tu tahouna.
Byl to jakýsi trakař — Pascalův trakař — vynalezený před ním starými vynálezci prachu, písma, kompasu a draků.[4] V Číně nalezá se kolo toho nástroje, majíc příliš veliký průměr, ne na konci ramen, nýbrž u prostřed korby a pohybuje se tu, jako ústřední kolo některých parníků. Korba jest takto rozdělena ve dvě části, podél osy své a v jedné z nich může seděti pocestný a do druhé složí zavazadla svoje.
Motorem tohoto povozu jest a může býti pouze člověk, jenž jej netáhne, nýbrž strká ku předu. Nalezá se za pocestným, jemuž nebrání vyhlídku, jako kočí anglického cabu. Vane-li vítr příznivý, to jest od zadu, použije člověk této přirozené síly, která jej nic nestojí; vztýčí na předu povozu malý stožár a natáhne naň plachtu a věje-li vítr silnější, nejen, že nestrká trakař, nýbrž bývá ještě tažen — časem rychleji, nežli si přeje.
Povoz ten koupen se vším, co k němu náleželo. Kin-Fo se do něho usadil. Vítr byl dobrý, plachta byla natažena.
„Nuže, Soune!“ pravil Kin-Fo.
Soun usadil se prostě v druhém oddělení korby. — „K voji!“ vzkřikl Kin-Fo zvukem, jenž nepřipouštěl odmluvy.
„Pane — jak — já!“ — odvece Soun, jehož nohy se ohýbaly, jak nohy unaveného honce.
„Obviňuj proto jen sebe, svůj jazyk a svou hloupost!“
„Ku předu, Soune!“ řekli Fry-Craig.
„K voji!“ opětoval Kin-Fo, pohlížeje na zbytek copu Sounova. „K voji, hovado a střež se padnouti, sice —“
Kin-Fo při tom dvěma prsty naznačil nůžky dávaje znamení Sounovi velmi srozumitelně, tak že sluha neváhal více hoditi si řemen přes rameno a chopil se držadla oběma rukama. Fry-Craig postavili se po obou stranách a s pomocí větru ubírala se tlupa klusem dále.
Netřeba líčiti marný a málomocný vztek, jejž pocítil Soun, vida se sníženým za tahouna. Avšak Craig a Fry byli tak citlivými, že jej ob čas vystřídali. Na štěstí zůstal vítr příznivým a pomáhal statně konaje práci z tří čtvrtin sám. Následkem středního kola bylo velmi snadno korbu udržeti v rovnováze a práce tahouna záležela v tom, jako u kormidelníka na lodi, aby povoz udržován byl v náležitém směru.
V tomto povoze dospěl Kin-Fo do severních provincí Číny, jda pěšky, když pociťoval potřebu narovnati si ztrnulé nohy, nebo jeda naopak, když si chtěl odpočinouti.
Kin-Fo takto, vyhnuv se Huan-Fu a Cofongu, postupoval podél příkrých břehů císařského průplavu, jenž asi před dvaceti lety, nežli řeka žlutá vrátila se do svého starého řečiště, tvořil pohodlnou splavnou cestu od Su-Čéu, kraje to čajového, až do Pekingu, v délce několika set mil.
Tak projel Tsinan, Ho-Kien, a vnikl do province Pé-Tche-Li, kde se nalezá Peking, čtvernásobné hlavní město nebeské říše.
Prošel takto Tien-Tsin, chráněný okružní zdí a dvěma tvrzemi, veliké to město se čtyřmi sty tisíci obyvatelů, do jehož přístavu, utvořeného spojením Pei-ha s kanálem císařským, dováží se bavlněné zboží z Manchesteru, vlněné látky, měď, železo, sirky německé, dříví santalové atd. — a vyváží se jujuby, listí lilií vodních, tabák tatarský atd., tak že obchody zdejší páčí se na sto sedmdesát milionů ročně.
Avšak Kin-Fo nedbal ani, by navštívil v památném Tsien-Tsinu slavnou pagodu odsouzenců pekelných; neprošel v předměstí východním zajímavé ulice „sosttilen“ a „starých šatů“; nesnídal v hostinci „harmonie a přátelství“, v němž hospodaří muzulman Leu-Lao-Ki, jehož vína jsou vyhlášena, nechť si Mahomed o tom myslí co chce; také neodevzdal svou velkou kastu červenou — a to z dobré příčiny — v paláci Li-Tchong-Tanga, místokrále province té od r. 1870, člena tajné rady i císařské rady, jenž má žlutou vestu a titul Fei-Tzé-Chao-Pao.
Ne! Kin-Fo projel Sounem tažen a strkán nábřeží, na nichž nalezaly se hory pytlů a solí; projel předměstí, osady anglickou a americkou, rejdiště, pokrytou dráhu songha, ječmene, sesamu, vína, hojné a bujné zahrady a sady zelinářské i ovocné, pláně, poskytující tisíce zajíců, koroptví, křepelek, jež loví sokolové a ostříži. Všickni čtyři ubírali se po dlážděné cestě čtyry a dvacet mil dlouhé, vedoucí do Pekingu uprostřed stromů všeho druhu a vysokého rákosí řeky a dospěli do Tong-Čéu, zdrávi, Kin-Fo maje posud cenu dvou set tisíc dollarů, Craig-Fry čilí jako na počátku cesty, Soun hekaje, kulhaje na obě nohy a mající pouze tři palce dlouhý cop na temeni.
Bylo 19. června. Lhůta s Vangem umluvená vypršela za sedm dní.
Kde byl Vang?