Výbor lyriky (Shelley)/Óda Neapoli

Výbor lyriky (Shelley)
Dva duchové	Óda Neapoli	Verše kritikovi

Údaje o textu
Titulek:	Óda Neapoli
Autor:	Percy Bysshe Shelley
Původní titulek:	Ode to Naples
Zdroj:	SHELLEY, P. B. Výbor lyriky. Praha: J. Otto, 1901. s. 78–85.
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70
Vydáno též v Moderní básníci angličtí (1700—1800), překlady Jaroslava Vrchlického. Praha : Jos. R. Vilímek, vyd. okolo 1900. s. 214–219.

Epoda I.

Já v městě z hrobu vykopaném dlel
a slyšel listy jeseně, jak duchů
krok lehounký by ulicemi spěl,
i hory dřímotný hlas slét’ mi ob čas k uchu
       ve síních bez klenb v bouře ruchu.
Hrom věštný pronikavým hlasem v trnoucí
krev moji, v duši pozornou mi pad’,
já cítil Zemi mluvit z hlubin, žasnoucí,
ač neslyšel jsem jí. Skrz bílých sloupů řad
       oceán s ostrovy plál odevšad,
jak mezi dvojím blankytem pláň světla, v jas
hrob mnohý nádherný se kolem stkvěl,
jich čisté krásy netk’ se, nesetřel,
jak chtěl by tady Smrt ušetřit Čas,
       nic z linií všech, jasné byly,
       jak v duši sochařově žily,
ty myrty kamenné a břečtan v sosen chvoji
       jak lístky v zimě, které halí sníh,
       neklíčily ni nehnuly se v mih,
neb kříšťálové ticho vzduchu k nim se chýlí
jich život tížíc, jak Moc božská stojí
nad vším, vše kolébajíc spíná duši moji.

Epoda II.

       Dva sladké větry v ráz
       se zvedly, divý hlas
v ně Aeolský se míchal s čpavým hory dechem,
       a ocean, kde Baje,
       jak vzduch se vlní, hraje,
kol loubí hvězdné zeleně a mechem,
chví květy mořská sluj, kde v nach se zaskvěla
       co věčně bezebouřná atmosfera
       říš Elysejskou kryje,
mne nes, jak vlny světla nesou anděla,
člun, jehož vzdušný, rosy plný, šerá
                bouř žádná nerozbije.
       Já vesloval tam napořád,
       kde v jasné pohodě
       duch hlubokého pohnutí
       z neznámých hrobů cítíš vlát^[1]
       dvou mrtvých králů melodie.
Aornos u kormidla stínem obzor halil,
       své všecky hloubky nebe odhalilo
       nad Elyseem, jak sníh bílá
       pláň moře co se přídou kryla
       a s Inarima, Tyfejského pohoří
proud páry ve slunci jak praporec se zved’
       vzdušného vojska, v běhu
       co od každého břehu
vždy hlasněj’, bouřněj’, kolem z všech stran let
       po lesích věštných bloudě, božském po moři
hlas proroctví, jenž rost’ v řeč jasnou. Svojím jhem
mne jal; — je musím říci: — Buďtež osudem!

Sloka I. α

Ó Neapoli, srdce lidstva, jež se chvěješ
       pod okem nebes bez víček!
Ty město Elysejské, klid jež lkáti spěješ
       do vzduchu ba i v moře vztek;
jak Spánek ku Lásce je poutá blíž tvůj vděk!
       Ó metropoli zříceného ráje,
jenž ztracen, pozdě získán, zpola dobyt jen,
       oltáři, oběť jehož krví nezaplaje,
jejž bez poskvrny rád vzdá Triumf ozbrojen
       spoutané kvítím Lásce jen!
Jež byla’s dřív, pak přestala’s, teď zas
jsi svobodna a budeš v každý čas,
když Naděj, Pravda, Právo zdrtí zloby zmar!
       Zdar tobě, zdar a zdar!

Sloka II. β

       Ty mladé, olbřímí plémě,
       jež zvedá se z štkající země
ve šupin neproniklých zbroji!
       Ty poslední z mluvčí všech,
jenž proti tyranům zlým na trůnech
před láskou boží mluvíš! Obrň svoji
hruď krznem moudrosti, vznes hrdé témě,
hoď čile kopí své, tě nepolekej zmar,
ať valí ze sta bran se na tě v zástupech
jich šiky bezčetné! Ó zdar, zdar, všechen zdar!

Antistrofa I. α

Co na tom, Kimerští když klnou despotové
i svobodě i tobě? Zrcadlem tvůj štít,
v němž najdou svůj zrak zas tví slepí otrokové,
meč hladný proti nim že obrátí svůj svit.
       Ti noví Akteoni, které chyt’
blud starý, vlastními že budou chrty rváni.
       Jak bazilišek císařský ty buď,
jenž ranou ukrytou své vrahy vraždí, raní.
Ty Potlačení v tvář hleď, nastav hruď,
až prchne, úzkost mu před jeho hrůzou vzbuď!
Však neboj se, jen hleď! Kdo volný, má sil více,
ba otrok slábne jen, když soku patří v líce.
Buď Naděj, Pravda, Právo s tebou, zmar
pak přemůžeš a zmohutníš! — Ó zdar!

Antistrofa II. β

       Z božského tvaru Svobody,
       z nejhlubších svatyň Přírody
šperk servi nečistý, znič z bludů šláře sledy!
       Do pustých zřícenin,
       kde vládl Klam a Stín
se usaď vznešená a Ničitel buď bledý!
       Buď zákon rovnosti tvým,
       slov okřídlených žár,
jež pravda opeří u trůnu Boha, leť!
co bohatství to buď tvůj věčný osud! — Zdar!

Sloka III. γ

Zda Hispanie chvějný paian neslyšíš
a nechvíš se, jak od břehu v břeh bije,
až ticho hudbou jest? Z Alp ledných, slyš!
Tvůj slyšíc věčná chví se Italie.
       A moře, které dlažbou kryje
Benátská pustá ulice, se směje
při hudbě, při světle, a Janov, bledá vdova,
svých předků nápisy při měsíci číst spěje.
       „Kde Doria?“ zní jeho slova.
A sličný Milán, který v krvi svojí chová
jed zmije smrtící, svou patu již již zvedá,
by leb jí zdrtil. Naděj každá bledá
svůj znak i pečeť v Tobě! Jestli zmar
můž zmoci Naděj, Pravdu, Právo — S tebou zdar!

Sloka IV. δ

       A nejkrasším z měst všech,
       kam padá slunce žeh
se Florencie rdí v kolébce, Volnost vítá!
       V svých očích volnost svěží
       Řím trhá pásku kněží,
dřív silou mohutný, dnes obdivem on zkvítá,
ten athlet nahý, schystán dát se v běh
       ku metě, v mrak jež skrytá
       za cenu, o niž přišel u Filippi.
Jak Naděj, Pravda, Právo mohly klesnout v zmar.
Zlo s Klamem klesnou teď. — Buď s tebou zdar!

Epoda I. β

Zda pochod neslyšíte jak dětí Země, Tvarů,
jak proti živým Bohům postupují v šiku,
jak třesk a temnoty tisíce bouří v sváru
hřmí v nedostupný trůn jich v křiku
       skal balvany a v hromů ryku?
Korouhve se znaky vlát větrem nevidíte,
kam erby barbarské kdys pýcha tkala?
Hle, prchající ticho vraždí hrozby líté
říš nebe jasná, která náš Eden obepjala,
       v železném světle hasne z mála.
Despoti Severu své vedou šiky valné
do doby tvoření jak chaos nerodící,
sta kmenů cizích věr z končiny spěje dálné
bez řádu otroků! S Alp bílých šíje skalné
       sem z říší vzdušných stoupající,
tlum lačných vlků na lup číhající.
Ti zničí zářné stopy staré slávy,
ti sloupy našich měst v prach zdeptají a zkojí
       až k hnusu chlípnost svoji
na krásy mrtvole! — Jdou supající!
Žár temný vrhají démonů jejich davy
a z noh jim červených proud krve teče žhavý!

Epoda II. β

       Lásko hlubá, velký Duchu!
       který řídíš v žití ruchu
vše, co žije, co jest na Italském sadu,
       jenž kolem azur střeš,
       hvozd, vlny, skály též,
na hvězdě trůn máš mořském na západu,
Ó Duchu krásný, v jehož sladký hlas
svit slunce s lijavci žeň svoji ssají
       z chladného prsu Země:
tím hlasem každý svit buď bleskný jas,
ať v rosu jedu lijavec se ztají
a plodnost země vraždí lidské plémě!
       Tím hlasem zářné nebe,
       co jas a tma je poutá,
       buď hrobem těch, co tkali
       hrob tobě z něj i nám!
Svou žhoucí harmonii naplň, zvedni jemně
své syny! Na obzoru prchajícím
co ohněm lampa tvá šer soumrakový živí,
kéž Naděj vznešená, chtíč věčně živý
jsou nástrojem, tvě vůle, jejž člověk zvedne sám!
Tu mraky před sluncem, před tigry antilopy,
       před tebou strach a vztek,
       se dají na útěk,
jak vlci Keltských niv když Ausonské zří stopy.
Co Duchu, s trůnu hvězd jenž velíš tmám,
       buď dopřát chceš neb vzíti, nech
to Město, jež tě ctí, být volným v aeonech!

---

1. Rozuměj: Homer a Virgil.