Máj (almanach 1858)/Znělky noční

Máj (almanach 1858)
Věčnosť	Znělky noční	Písně v bouři

Údaje o textu
Titulek:	Znělky noční
Autor:	Rudolf Mayer
Zdroj:	Máj. Jarní almanah na rok 1858. Praha: H. Dominikus, 1858. s. 31–33.
Licence:	PD old 70
Znělky III. a IV. vydány též v antologii Patery knihy plodů básnických, Plzeň: Emil Šolc, 1892, s. 225–226.

I.

Již dlouho trvá všechno v mlčení,
tak všechno v blahém nočním míru stojí,
že mír ten srdce tluk se rušit bojí,
a sama duše stane v myšlení.

Tak klidno vše — jen hvězdy v toužení
se divném jedna k druhé oužej pojí
a jejich záře s vlnou spící brojí,
jakby ji budit chtěla ze snění.

Snad by jí ráda sny své povídala,
neb snad chce usnout blahým lásky snem
a nemá místa, kdeby klidně spala.

Mým srdcem opět dávná touha vane
a z ňader bol se vine povzdechem,
zní tichou nocí — kde as, kde as, stane?!

II.

Tajemství velké v hvězdách uzavřeno,
jež vyzpytovat lidský duch nemůže,
dokud ho země k sobě vine úže,
a dokud z povzdálí jen zří své věno.

Kam cesta má a co mi usouzeno,
až smrtí zvadne života mi růže,
zda budu v sobě dokonalé bůže
dlít v říších, z kterých vyhnaná jsi změno? —

Či růže odkvete, by opět zkvetla,
a zvadla pak a opět vykvetala?
Tak ptám se hvězd — němá jsou jejich světla.

A v tajemných kdo črtách čísti umí,
zdaž, co tam neviděná ruka vpsala,
zdaž kdyby přečet’, tomu porozumí? —

III.

Jak divuplná noc, jak velekrásná,
když nad tou zemí tichnoucí vychází,
nesmírná jako moře beze hrází,
v němž z lodí sterých září světla jasná;

kdy ku zemi se skloní tmavořasná
a v každé kvítko slzný démant sází,
a šírošíré světlé stíny hází,
vše vábíc na svá ňadra mírospasná —

Když všechno v snivém polosvětle plyne:
tu v srdci sladko mi a přec tak bolno,
že nevím, bol kde začal, slasť kde hyne;

v předivné snění myšlení mé taje:
jak světlům nočním, tak mé duši volno,
jíž tušení věčného míru vlaje.

IV.

Milenko má, ty noci tmavá, tichá —
tak jemná, jakobys jen blažit chtěla,
pro všechny boly hojných léků měla,
ztiš srdce mé, jež v divné touze vzdychá.

Má duše — snad že na svět přišla lichá —
se marně po soucitu ohlížela,
jen ty’s jí — jejím snům jsi rozuměla —
hojící láska na ni z tebe dýchá.

Nezkojnou touhou k tobě duch můj hárá,
v tvých hvězdách hledá mír a pravou vlasť,
zde boj mu jen — a z toho lid mne kárá.

Milenko jediná, mně přisouzená,
obejmi mne, nechť poznám lásky slasť —
smrť spojí nás a ty jsi moje žena.