Je divno venku, mrak tam na mraku,
a vítr jak by střechu odnést chtěl;
i posel boží jde už z oblaku —
bud panbůh milostiv, kam zaletěl!
„Jdi dítě drahé, rozžži hromnici,
my se tu modlit budem spolu;
zde svíčku postav a poklekni k stolu
a zdvihni ručky k boží světici!“
Tu dítě kleklo, žena přisedla,
a obě hroužily se v modlení.
Tak bolně šeptá žena vybledlá,
a dětský hlas — toť zvonků zaznění.
Modlitba dětská v nebe nesená —
jí, andělů jak zpěvům slouchat milo,
však ženy slovo — jakby bolem nylo —
a oko tužně k nebi plamená.
Ten šepot divně v dětská slova zní,
jak v radostně se písně mísí stesk —
ba je to stesk, co její duší chví,
stesk, jejžby nejlíp zhojil smrtný blesk.
Ten blesk tak planě šlehá sem a tam,
ach často stíhá, co by rádo žilo,
a zas, co by už rádo v zemi hnilo,
to zanechává bolů trudným tmám!
„Ta věčnosť! Bože můj, dlouhý to čas,“ —
tak šeptá žena v divném blouznění —
„v ní trpět — trpět dnes a zejtra zas
a nikdy nedočkat se spasení. —
Vždy, bez oddechu trpět dýl a dýl,
a bez oddechu štván být dál a dál,
a vše to za tak málo hříšných chvil —
to bys mu strašný trest, můj Bože, dal!“
Umlkla — tváře rukou zastřela,
a z očí se jí řinul slzí proud,
i dětská modlitba teď dozněla,
a ticho vše až na ten boží soud;
ten venku častěj vždy a mocněj hřměl,
a deštěm šlehal v okna male chýše
a větrem bouřil, co snad snilo tiše,
a bleskem naplnit vše bázní chtěl.
Však ženu nevzbudil — ta v myšlének
se moře hluboké tak zhroužila,
že neměla už mysli pro venek,
ba že je živa, sotva cítila.
„Mamičko, s modlitbou jsem hotova,
co mám se, rcete, modlit ještě více?“
A matce, jak by smrtí ztuhly líce,
ta ústa zamkla tichost hrobová,
jak by nad vlastním hříchem chtěla lkát,
zas byla vstala, smrtí zesnulá,
a jenom z očí byl jí život znát,
z nichž slza za slzou se řinula.
A dítě zpíná po ní ručičky,
ty ruce hladí chladné, ledovité,
ty líce suší horkou rosou spité —
máť samo plné slzí očičky.
„Můj Bože, jak tam venku lítá blesk,
a tatínek v té bouřce někde chodí! —
Ó Bože, snad do něho neuhodí?
kde asi je — mám o něj velký stesk.
Mamičko, povězte mi, prosím vás,
zda bych tatínka ještě uhlídala? —
Že jste mu na tak dlouho odjít dala! —
Snad zabloudil a nenajde už nás!“ —
„Ba zbloudil dítě mé — ba zabloudil,
a nenajde k nám cesty nikdy víc,
jen jeden okamžik ho odloudil,
teď nám ho nepřivede žádný vstříc! —
Ba kdybys celý život hledala,
o nic mu nepřijdeš již nikdy blíže,
i až tě tlačit bude země tíže,
líp, od něho bys v dáli zůstala.“
„Kde je a proč by nesměl k nám,
a proč bych nesměla být u něho?“
„Je mrtev — a že vzal si život sám,
teď bol a muka stíhá věčně ho!“ —
„A je to dlouho, věčně mučen být?“ —
Jak teď nebohé dítě spokojit? —
Ten bůh, ta všehomíra dobrota,
by neměl míti pro něj slitování? —
Ten bůh, jenž k přírodě se v lásce sklání,
by neslyšel, co dítě šepotá? —
A v chýši ticho málo rušené,
jen z venku bouří hromu strašný třesk,
a v šero po komůrce rozestřené
jak zoufalství myšlenka šlehá blesk.
A na okénko bije dešťů proud,
jak by to poutník o vpuštění žádal.
ba je to poutník, já bych na smrt hádal —
aj modli, modli se, nastává soud!
Matka i dítě ruce sepjaly,
a bouř burácí povždy strašněji,
teď objaly se a teď zalkaly.
„Slyšíš nás, Bože?“ — aj a mocněji
teď vítr na předsíni zahučel,
již dveřmi se vší silou se tam pere,
vyvrátil je a za ním blesk se dere —
„Slyším“, teď zavznělo — a vítr dohučel.
A ticho zas — ukončen boží soud,
dvou mrtvol klidné zbožné usmívání
jeví tam zjevné boží slitování,
a věčné lásky věčně živý proud.
PD old 70