Z pražských zákoutí/Hvězdáři.
| Z pražských zákoutí Ignát Herrmann | ||
| „Ztracený ráj“ páně Tetřevův ! | Hvězdáři. | Malíř a malíř ! |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Hvězdáři. |
| Autor: | Ignát Herrmann |
| Zdroj: | HERMANN, Ignát. Z pražských zákoutí. Google Books |
| Licence: |  PD old 70 |
| Index stran | |
Je sobota po svaté Markétě, chýlí se k večeru. Pod vysokými, košatými stromy v královské oboře »Hvězdě« šeří se silně, jako by pod větvemi rozvěšoval široké, šedivé závoje.
Bylo po celý den nesnesitelné vedro, i zde v oboře bylo dusno, ale pojednou, s nastávající tmou, počínají se stromy chvěti, jako by je mrazilo. Lísteček vedle lístečku třepotá se jak v lehké zimnici, a chvílemi se nese všemi korunami stromů hluboké zašumění, podobající se táhlému vzdechnutí. V tomto vanutí je něco tklivého, lítostivého, skoro bolestného, jako by lesní velikáni tušili, jaký den jim nastává po tomto večeru, po dnešní noci….
Mají-li tyto stromy život, cítí-li — prožijí strašlivé dva dny o pouti Markétské, která se slaví první neděli a v pondělí po svaté Markétě v oboře »Hvězdě«. Rej k nepopsání zavládne v těchto místech, kteráž jindy obsazena jsou jen spoře malými skupinami výletníků. Podivná chasa valí se sem již od milého rána a rozlézá se jako odporný hmyz mezi stromy a houštinami. Podivné, zvyjevené, drzé, odulé, nabubřelé, vyžilé tváře naplňují prostranství, a tichým jindy vzduchem ozývají se hrubé, chraptivé, ječivé, skotácké hlasy, oplzlé písničky, surové nadávky, pusté vtipy. Tento odporný hlahol, tato směsice výkřiků, výskání, povykování a řvaní vzrůstá postupem dne a když nastává nedělní večer, zdá se, jako by sem byl zapadl zástup středověkých Novokřtěnců, kteří žijí dnes posledně, kteří chtějí duši svou vyřvati, vychechtati, vyzlořečiti.....
Předtucha, těchto výjevů opanovává při sobotním večeru staré, mlčelivé stromy, jejichž listoví zprvu lehounce se zachvívá, pak zimničně se třese a jejichž korunami zahučí náhle mocné šumění. Mohutné větve sklánějí se a zvedají zase do výše, jako by úsilovně pracovaly, aby vyrvaly kořeny svých kmenů z půdy a aby uletěly pustému reji, jehož nevolnými svědky mají zejtra býti. Marné namáhání! Stoleté kořeny zarostly jsou ve tvrdou zemi a zmotány i spojeny v nerozmotatelné spleti, již ani shluk nebeských blesků nevyrve z klína půdy.
A předzvěsti a znamení nastávající pouti, kteráž zejtra bude slavena, stále se množí. Již vztyčeny jsou nesčetné latě a tyče, na nichž rozepínají se špinavé, záplatované střechy stánků pernikářských, hokynářských, uzenkářů; ozývají se rány kladiv, zarážejících v zemi řady kolíků a sloupků, na něž přibíjejí se prkna a prkénka a tak hotoví se stoly a lavice k zejtřejším hodům pod širým nebem. Tuto buduje se nesmyslná a nebezpečná hračka, křížová houpačka, podobná ramenům větrného mlýna, onde postaveny a připraveny dva, tři, pět kolotočů, které otáčeti se budou zejtra od rána do večera při zvucích rozkašlaných, vřískavých, troubivých, vrzavých, porouchaných flašinetů.
Na širším prostranství, blíže vozové cesty, na louce směrem k bývalé prachárně stojí v řadě za sebou několik prkenných bud, jejichž průčelní strana zapažena jen do výše dvou tří stop a jejichž pozadí vyplněna množstvím fantastických postav, zvířat, ptáků, věžiček, poletujících nestvůr, sluncí, měsíců, hvězd. Na každém z těchto předmětů naznačeno několik černých kruhů s bodem uprostřed — jsou to terče, do nichž zejtra stříleti bude omladina ze »Židů« a z »Františku« a podobní myslivci z větrovek olověnými zátkami.
Vozík za vozíkem přijíždí hlavními vraty obory a když stanou na určitém místě, vynoří se pod plachtami hejno nečesaných hlav a hlaviček, z útrob jejich vyrojí se zástup kočujících komediantů, kramářů, principálů loutkových divadel, siláků, a započíná stavění nových stánků, bud, divadel. Práce tato provázena je klením a nadávkami nejsurovějšími, v něž mísí se skřek hladových dětí, ryčení vadivých žen.
Zvědavě procházejí se v této směsi jednotliví obyvatelé Liboce, aby viděli již dnes, jakých pochoutek na zejtřek mají očekávati, aby věděli, nač se mají těšiti. Za těmito zvědavci nesměle, skoro bázlivě kráčejí neohroženější pražští nájemci letních bytů libockých, aby měli ponětí, jak asi takováto »národní« slavnosť ve Hvězdě vypadá. Zejtra odváží se málokdo z nich v pustou vřavu. Musí míti otužilé nervy, kdo nepatře ve kruh pravých oslavovatelů pouti Markétské, chce se na ni z blízka podívat. Musí zavírati násilně ucho hnusným hovorům, jimiž se tetelí vzduch, musí stále držeti ruce na kapsách, nemá-li je docela prázdné. Zrak jeho spatří tu výjevy, jaké již nikde jinde za bílého dne odehrávati se nemohou a nesmějí, a opouštěje tato místa odchází s pocity odporu a hnusu, jakých nikdy nezažil…
Probudilo se krásné nedělní jitro.
Přes Kamenný most, Mosteckou ulicí, náměstím Radeckého, Ostruhovou ulicí vzhůru a pak Hlubokou cestou přes Pohořelec a ven Strahovskou branou valí se tlum »hvězdářů«. Moudří otcové a matky, obklopeni dítkami, s menšími na rukách, s kojenci ve vozíčkách; s mošnami a brašnami, v nichž je potravin na celý den, cerbulátů, uzeniny, syrečků, tvarohu, másla; jedno dítě nese láhev s kořalkou, bez níž by neobstál otec, jiné objímá velikou bandasku s kávou, která se odpoledne ohřeje za dobré slovo nebo za krejcar propitného v nějakém kotlíku uzenkářově; košík s buchtami nebo vdolky vleče matka, nejstarší dcera, dospělejší synek; tovaryši, mající týdenní výdělek v kapse, stoupají do vrchu s úmyslem, že jej ubijí do krejcaru — vždyť je »Hvězda« jen jednou za rok; děvčata z továren, nejsprostší šičky, štepovačky, šičky rukavic, nakladačky z tiskáren, falcovačky od knihařů — bez otců, bez matek, samy aneb s milovníky; chechtají se hlasitě a výskají už nyní, ač dosud nepily; opojuje je myšlénka, jak rozkošně prožijí dnešní den, na nějž se těší po mnoho neděl. Jen aby se nebe nezkalilo, jen aby bylo pěkně, aby nepršelo! Flámové v čepicích hedvábných nebo starých vojanských, drzých pohledů, s křiklavými šátky na krku, hryzoucí roztřepené viržinky, pokřikující za děvčaty, k nimž se připojují a kteráž — jsou-li jimi náhodou odmítnuti — zasypávají surovými nadávkami; děti bez rodičů, kteří přijdou třeba až odpůldne; babky s putynkami nakládaných okurek, s nůšemi vyschlých, nechutných paclí pro děti, s láhvemi kořalky pro dospělé, a konečně tu i tam nějaká podezřelá postava, vyhýbající se pečlivě každému strážníku na cestě — taková jest řada poutníků, kráčejících ke Hvězdě. Každému z nich kyne něco v památné oboře. Tito se těší, jak se napijí, ženy se nemohou dočkati, až si zují ve stínu stromů botky, děti malují si v duchu nevídané věci, jakým se budou obdivovati, jak budou jezditi na »koníčkách«, jak se budou pyšniti papírovou neb skleněnou hvězdou na prsou. Fabričky sejdou se se svými galány; ony, kteréž nemají dosud milovníků, uloví tam jistě nějakého. A podezřelé ty postavy konečně kráčejí také za cílem určitým — vždyť v kapse každého hosta je něco a do těch kapes sahá se v tlačenici tak lehce, že to nikdo ani necítí. Však jsou to »chmatáči« vyškolení, kteří se tam dnes sejdou, mají oči v hlavě kolem do kola, neboť o pouti markytské je ve Hvězdě četníků s nasazenými bodáky až husto — před těmi nutno míti se na pozoru…
První starostí každého, kdo vstoupí do obory, jest hvězda papírová neb skleněná. Kdož by spočítal všecky prodavače, kteří se s hvězdami hned z rána vyložili! Je jich snad padesát — snad sto, a hvězd, které nabízejí ke koupi, je na tisíce. Jsou z pestrého několikerého papíru, rozličně skládané a slepované, co nejnevkusnější, olepené mnoha cetkami, papírovými fábory, třepením; anebo jsou z barevného, bílého, podkládaného aneb zrcadlového skla, ze šesti kosočtverců složené. Visí na tkaničce, kteráž se přišpendlí na prsa. Vejděte po ránu do obory a již nenajdete člověka bez hvězdy.
Zde nejlépe vidíte, jak silně stůně i nejposlednější fláma aspoň na nějaké zdánlivé, domnělé vyznamenání a poněvadž hvězda, tato papírová nebo skleněná karrikatura vyznamenání, je za krejcar nebo za dva, ukojuje každý co nejlehčeji svoji touhu. Pobuda, který se nezmohl nikdy na výborský odznak, ba ani na pentličku, kupuje si dnes hvězdu ze zlatého papíru a za chvíli zdá se mu, že si tu hvězdu nějak vysloužil. Rodiny, které zde táboří pod stromy, jsou ověšeny hvězdami od otce i matky až do nemluvněte v kočárku. Ale jediná hvězda nestačí. Potkáváte zkroucené, hned z rána napilé účastníky, kteří mají prsa takřka polepená. Hvězda vedle hvězdy, větší menší, na prsou, na břiše i na ramenách — dva desetníky mohlo státi to bohatství; ale vzal ďas dva desetníky! Kdy pak může člověk choditi posázen hvězdami jako princ z pohádky! Uzenkář má hvězdu, komediant, výčepník i flašinetář — ano najdete i žebráky s hvězdou. Karrikatura vedle karrikatury! Ovšem, vždyť celá markytská pouť je také karrikaturou národní slavnosti.
Avšak co přichází dopoledne do Hvězdy, jest jen předvojem. Hlavní tažení nastává po poledni a pak silnice sotva stačí. Prostora v oboře, vymezená slavnosti, plní se vždy hustěji, krátce po poledni projdete sotva hlučícím davem, kterýž tarasí cestu, a uváznete někdy ve skupině postav, z nichž je vám úzko. Dvacatero obličejů točí se k vám, dvacet párů očí hledí na vás drze a posměšně, neboť rytíři, kterými jste obklopeni, poznávají, že k ním nenáležíte, že se jdete jen podívat, že z nich máte dokonce strach. A oni jsou tu dnes pány, cháska to, která by sem jindy nesměla ani vkročit, oni dnes mají první slovo v této části obory, ve stínu lesa, odkud vypudili a vytiskli pro dnešek každého slušnějšího navštěvovatele. Dnes mají plné právo vstupu ti vybledlí, vyžilí Pepíci i se svými nevěstkami, neboť výčepníci, kteří musí z každého přivezeného hektolitru piva zaplatit půldruhé zlatky, mají zas právo na hosty, kteří by pivo vypili.
Omnibus za omnibusem, fůra za fůrou přijíždí od brány strahovské až na, prostranství před restauraci a každý povoz vyklopuje tu deset ― patnáct osob, načež kvapem obrací a jede pro jiné. Přípozdívá se, a kdo chce ještě Hvězdy »užiti«, sedá rád na vůz, jímž rychleji a za malou útratu do obory se dostane.
Hřmot vzrůstá. Blíží se večer ― a kramáři rádi by vyprodali. Hrdla jejich jsou ochraptělá stálým křikem, stálým nabízením a vnucováním zboží. Kočující fotografové vyzývají k návštěvě svých »salonů«: »dokud slunce svítí, pánové, dokud slunce svítí!« Za pět minut máte fotografii na plechu za čtyry šestáky, za šedesát nováků i s rámečkem.
Loutkář hraje už desátou »hrdinsko-rytířskou« tragedii, flašinety kolotočů překřikují se a s nastávajícím šerem zažehuje se při největším kolotoči bengál, v jehož záři mihají se vám před očima postavy opilých mužů a žen, držící se křečovitě dřevěných koníků, aby nevyletěly z kola.
Již neslyšíte lidskou mluvu; v uši zaléhá vám říhání, rochání, drsný chechtot, ječení zpitých holek, povalujících se pod stromy, zutých, v punčochách nebo bosých, s rozepjatými životy, bránících se na oko opilým flámům, kteří už jen blebotají: »Ty póótvoro stará!« ― což jest jediný z lichotivých výrazů, jejž možno opakovati.
A tyto hanebné skupiny obklopeny jsou ― mládeží, dětmi, kteréž vypoulenýma očima pozorují milostné projevy opilých párků a rodičové jejich smějí se, jakou to působí dětem švandu. Co škola za měsíce a léta pracně vzdělala, uhladila a zušlechtila, přichází tuto za jediný půlden na zmar, neboť co vnímavé oko dětské spatří v tento den ve Hvězdě, nevymizí snad nikdy z jeho mysli. Takovéto obrazy, poněvadž jsou tak křiklavy, vrývají se nesmazatelně v paměť, a poněvadž necudnosti a sprosťáctví, kteréž se tu provozují, provozovány jsou dospělými a před očima dospělých a zvláště rodičů, považují je děti za dovolené.
Setmělo se. Neděle dokonána ― účastníci zvedají se, pokud vratké nohy dovolují, a nastupují cestu ku Praze. Trvá dlouho, než se les vyprázdní, a pak zbudou tu jen boudy, uřvaní komedianti v nich a po celé prostoře nesnesitelný puch. Les oddychuje těžce, korunami táhne těžkomyslné šumění. Jeden den přečkán, ale zítra nastává pondělek ― horší ještě nežli neděle.
Po této »národní« slavnosti je pobyt v oněch částech obory nemožný až do prvního velkého deště, kterýž splákne puch a hnijící památky po »národní« pouti ve Hvězdě.