Z pražských zákoutí/Malíř a malíř !

Z pražských zákoutí Ignát Herrmann
Hvězdáři.	Malíř a malíř !	Proč pan Tadeáš Bezinka chodí oholen a ostříhán.

Údaje o textu
Titulek:	Malíř a malíř !
Autor:	Ignát Herrmann
Zdroj:	HERMANN, Ignát. Z pražských zákoutí. Google Books
Licence:	PD old 70
Index stran

Malíř a malíř!

V rušné ulici hořejší části Nového Města pražského, již blízko Královských Vinohradů, stojí široký a vysoký dům, skoro podobný oulu. Nájemníků v něm jako včel a od rána do večera, ba do noci neutichá na jeho schodech a pavlačích, chodbách a síních i v bytech šum a hluk; kdyby nebetyčný obr přiložil k němu ohromné svoje ucho, měl by asi podobný poslech, jako nepatrný, obyčejný smrtelník, naslouchající u oulu.

Kolik v domě tom lidí, ví jen domácí pán a domovník, a také ti snad jenom s namožením vši své paměti. My jich nespočítáme. Musili bychom na, to přijíti v noci a ještě pak bylo by třeba zjistiti, kolik vážených obyvatelů lidského toho mraveniště sedí »u Bachorů« nebo »u Lajblů«, v »Černém pivovaře« neb »u čtrnácti pomocníků«.

Hledal jsem v té spoustě chodeb a dveří jednou někoho a povšiml jsem si při té příležitosti dvou tabulek na dveřích, oznamujících, kdo za těmi dveřmi bydlí. Jedna visela v prvním patře, byla ozdobná, z broušeného skla, černě podložená, a z černé té půdy skvěla se ve zlatě řádka: Tadeáš Líbrcajt, malíř pokojů. Tabulka druhá ze sprostého železného plechu, prozírajícího skrze rozpraskaný povlak bílé někdy, nyní volně žloutnoucí fermežové barvy, lpěla na dveřích malého bytu ve třetím patře a oznamovala slepým, otřelým červeným písmem : Stanislav Rozvoda, malíř akademický.

* * *

Je sobota, teplý letní den, hezky pozdě odpoledne. O kamenné pažení širokých domovních vrat opírá se vážný, důstojný obyvatel přitmělé díry vzadu ve dvoře, za pumpou, blíže řady dřevníků. Je to pan Kašpar Slupka, sebevědomý domovník veliké té posady lidí, o níž svrchu zmínka. Vykuřuje spokojeně sádrovou dýmku, nasazenou na dlouhý troubel z pravé bosenské višně, jejž mu přinesl z vojny jeho syn. Kašpar Slupka je švec starého, dobrého učení, ale jeho bytí nezávisí na té troše prtačení. Co potřebuje pro sebe a svoji rodinu, vynáší mu štědře domovnický jeho úřad. Svým řemeslem obsluhuje jenom partaje ve »svém« domě, a to nikoli všecky; jen ty lepší, které slušně a hotově platí. Proto může již v sobotu odpoledne hodit kladivem a šídlem, nacpe dýmku a vyšárá se v pestrých, vlnou vyšívaných trepkách do vrat, kde vydrží až do večera čuměti do ulice. Uklid a pořádek v domě obstarává jeho žena Anastázie. On jenom v noci otevírá. I tento výkon přenechával na počátku s polovici ženě, ale ona byla příliš shovívava a »horší« nájemníci zůstávali jí dlužni. Následkem toho věnoval se nejdůležitější části svého úřadu úplně sám a kdokoli přichází v noci domů a setká se ve vratech s přísným zjevem páně Slupkovým, neodváží se říci: Dnes nemám drobných — až zítra…

Vyškrabe, kde co je, a zaplatí povinnou odměnu za otevření.

Postavy nájemníkův a nájemnic, dětí a služek, učňův a posluhovaček kmitají se mimo pana Kašpara, ale on málo komu věnuje patrnější nějakou pozornosť. Jen chvílemi, mihne-li se nějaký slušnější kabát, pozvedne smaltovou čepičku a zahučí buď ledabylý nebo uctivější pozdrav, dle patra, do něhož nájemník náleží a dle počtu pokojů, které obývá. Ostatně v tom domě je málo noblessy, dle jeho soudu.

Teď vržou s kamenných schodů nějaké sebevědomé kroky a hned potom ozývají se již ve průjezdě a blíží se ke vratům.

Pan Slupka se otáčí a vyndavá z úst špičku dýmky. Zná povědomou tu chůzi. A ještě je nájemník osm kroků vzdálen a Slupka již snímá čepičku a pozdravuje uctivě:

»Šťastné dobré odpoledne, milostpane…«

Milostpán, tlustý, veliký, červenolící, širokoplecí, v bílé vestě, na níž se třese silný zlatý řetěz, zvedá masitou pravici ke klobouku a dotýkaje se střechy tučným ukazováčkem, jejž obejímá těžký početní prsten, děkuje jaksi velikomyslně:

»Servitér, Slupko, servitér!«

A potom jenom na okamžik se zastaviv otazuje se:

»Nebude pršet? Co říkáte?«

»Ba dnes ne, milostpane, dnes už ne!« odpovídá Slupka ochotně a uspokojeně, že byl poctěn otázkou milostpánovou. »To vydrží do zítřka«

»Jen když do půlnoci, abych přišel za sucha domů,« přeje si tlustý pán a zvedaje opětně ukazováček ke střeše klobouku vychází ze vrat.

Než se byl tento skvělý pán objevil, přišel a o druhou stranu pažení vrat se opřel Matěj Rokyta, hokynář z vedlejšího domu; přichází vždy, jakmile spatří ve vratech Slupku, aby s ním trochu pohovořil. I on pozdravil pána němým pokynutím hlavy a pošinutím své placatice a teď, když »milostpán« zašel, pronáší k Slupkovi polohlasně, šetrně, aby snad pán jeho poznámku nezaslechl:

»Tomuhlec panu Líbrcajtovi se daří dobře, co?«

»To si myslím,« odpovídá Slupka důrazně a s velikým sebevědomím, že má takového nájemníka. »Ten? Ten maluje po celé Praze — ten nemá ani dost barvy, aby všecko podělal, co se od něho žádá. Ten si stojí, pane. Kdyby chtěl, mohl si tuhle boudu už dávno koupit — drží si v prvním poschodí čtyry pokoje a má služku a chůvu. Ale co by se zlobil s nájemníky a berním ouřadem! Co má, má ve spořitelně, a nikdo mu do toho nevidí. — Ale však on také maluje! Barvy jako oheň, samé nové patrony a do průjezdu a na schody maluje teď lančafty jak degorace v divadle…«

Vytryskl slínu do ulice, urovnal si čepici na hlavě a dodal ještě:

»To věřím, tomu se daří! Ale však on svému rozumí…«

Jen dopověděl, ozývaly se nové kroky z útrob domu. Se schodů sestoupila jiná postava, prostřední, suchá, v plátěném, pomačkaném oděvu, bez řetízku na vestě, s širokou stuhou kolem krku, v černém širáku na hlavě. Tvář kostnatější, ovroubená řídkými kaštanovými vlasy. Černé oči jsou poněkud vpadlé, ale pěkné, výrazné. Na obličeji rozestírá se výraz starosti, tu tam ryje se již vráska, ač je muži málo přes třicet. Svislá pravice drží vyrudlý fialový mužský slunečník, levice tiskne k boku desky prostřední velikosti, u nichž asi dvě, tři tkanice scházejí. Volným krokem kráčí průjezdem ke vratům.

Pan Kašpar Slupka ohlédl se na polo, kdo jde, a s tváře jeho rázem zmizel onen blahopřejný výraz, jaký jí pokrýval, když hovořil o panu Líbrcajtovi. Za to se rozestřel na širokém jeho líci výraz nevážnosti a pohrdlivosti, jako vždy, když hleděl na nájemníky »horší«. Přece však i teď popozvedl smaltovou čepičku a zahučel více do sebe než na pozdrav mimojdoucímu:

»Pán bůh dobrý večer…«

A zastavil. Příčilo se mu, aby dořekl »milostpane«, a zase se ostýchal říci jen pouhé jméno.

»Má úcta, pane domovníku,« řekl plným hlasem muž s deskami a sňal širák hluboko s hlavy. Stanul také na okamžik ve vratech, jako by rozmýšlel, kterou stranou se dáti má, načež vyšel dlouhým, volným krokem na pravo.

»Jako by nevěděl, jak se jmenuju,« pronesl mrzutě Kašpar Slupka, když muž popošel.

»To je nějaký nový?« zeptal se Rokyta. »Ten zde dlouho nebydlí?«

»Vždyť jsem vám ondy povídal, že máme od kvartálu nového nájemníka,« odpovídal Slupka. »To je on! Ale jak dlouho zde bude, nevím.«

»Kdo je to?« ptal se dále hokynář.

»Nějaký Rozvoda, také malíř,« vysvětloval Slupka. »Má takovou odřenou tabulku a je na ní napsáno: agademický malíř…«

»To maluje také pokoje?« otázal se Rokyta.

»I toto!« houkl rozhodně a pohrdavě Slupka. »Ten by jim dal! Tomu bych nesvěřil ani kuchyň. Samé takové panáky maluje, nejspíš do knížek pro děti. Ale je nuzák. Co přivez', naložil by express. Ňáký fodel, ňáký divan — ani řeč. Má harampátí, jako by byl dědil správky po truhláři. Bylo toho do náručí. No vždyť šel až do třetího poschodí! Já bych ho nebyl vzal, ale přived' si ho sám milostpán domácí — něco mu taky maluje. Jak bude s činží, to je u boha. Jo, sousede, malíř a malíř, to je rozdíl! Tenhle se vedle pana Líbrcajta ani nepostaví. Ať mi udělá takový průjezd, jako vymaloval pan Líbrcajt tamhle panu architégru Jandovi. Ať mi ho udělá! Sním ho i s tím kloboukem, když to dokáže!«

Hokynář Rokyta poslouchal s účastenstvím Slupku, hledě mu pozorně do úst, odkašlával, pak svěsil na okamžik hlavu, ale hned ji zase zvedl a řekl k sousedovi jako s politováním:

»Čert ví, že si někdo vybéře takové mizerné řemeslo! Čert ví! Taky asi za mnoho nestál, že to nedotáh' tak vysoko, jako pan Líbrcajt. Každý nemá stejného pochopa…«

»A božíčku!« zvolal Slupka a vytryskl opět slinu do ulice. »Kam pak do pana Líbrcajta! Ten má osm pomocníků — a tenhle chuďas to smolí všecko sám…«

Zatím se vyskytl na ulici jakýs kořala, který křiče a nadávaje potácel se od jednoho chodníku ke druhému. Pozornosť obou moudrých sousedův obrátila se nyní k tomuto vzácnému zjevu a pan Kašpar Slupka vypnul se polovicí těla ze vrat a rozhlédl se pátravě nahoru i dolů do ulice, přichází-li už někde policajt, aby opilce sebral. Oba malíři byli zatím zapomenuti.

* * *

Minul týden ode dne, kdy Matěj Rokyta poprvé spatřil malíře Stanislava Rozvodu. Po celý ten čas vracelo se mu na paměť slovo, které byl pronesl Slupka mluvě o politování hodném kolegovi pana Tadeáše Líbrcajta. Byl by rád věděl, co znamená »agademický« malíř? Styděl se přímo ptáti a hlavně ptáti někoho, kdo by mu to mohl jistě pověděti. Neboť Matěj Rokyta měl veliké mínění o svém vzdělání a domníval se, že by se zahodil, kdyby dal na jevo, že neví, co je »agademický«. V témdni asi dvakráte nebo třikráte uhodil na věc jako maně mluvě s uzenářem vedle nebo s řemenářem naproti. Vždy začal náramně diplomaticky, aby nikdo neuhodl, že je v rozpacích.

»To jsem vám tuhle« — vpletl obratně do hovoru — »mluvil s někým o jednom »agademickém« malíři. Ale nejlepší máte, že nikdo nevěděl, jaký je to malíř. Každý vám tomu rozuměl jinak.«

Když to pověděl, hleděl chytře někam do kouta nebo sousedovi přes rameno a čekal, že teď oslovený řekne: »No to je dobré! To je tak a tak!«

Ale sklamal se. Ani uzenář ani řemenář mu to nevysvětlili. Jako dnes uzenář, tak zítra řemenář hleděl na Rokytu, a uzenář propověděl:

»Hm, to tak máte, v těch věcech se málokdo vyzná. Každý to béře porozličnu. Ostatně přijde na to, co takový »agademický« malíř maluje.«

A řemenář řekl:

»To je hlouposť, to se přec vyrozumívá samo sebou, co to je »agademický« malíř…«

Rokyta čekal chvíli, dopoví-li řemenář, jak se to tedy vyrozumívá, ale když mistr Jahoda umlkl a skloniv hlavu k silnému řemenu v kozlíku dále šídlem bodal a dále řemen horlivě prošíval, řekl hokynář: »To je taky má řeč…«

A byl po týdenním hloubání a vyptávání právě tak moudrý, jako před tím.

Zatím pan Líbrcajt chodil denně dohlížet na své tovaryše a malíř Rozvoda také chodil se svými deskami kolem krámku Rokytova. Hokynář hledíval za oběma, ale s pocity velmi různými. Statečného mistra Líbrcajta doprovázel vždy pohledem obdivuplným, ale také závistivým, za Rozvodou hleděl s politováním. Chuďas, »smolí se s tím sám!« jak řekl domovník Slupka.

Ale za kratičko se přihodilo něco, co naplnilo Rokytu velikým podivením, že v prvním okamžiku téměř oněměl, Slupku naproti tomu neobyčejným rozhořčením.

Bylo zase v sobotu, právě za týden, krátce před polednem, když se dvéře domovníkova obydlí rozlétly a rychle vešel Matěj Rokyta. Pan Kašpar Slupka vzhlédl od svého kopyta a trochu se podivil, co přivádí souseda vůbec a zvláště v hodinu tak neobyčejnou. Neboť se tito dva ﬁlosofové scházeli pravidelně jen ve vratech.

Hokynář jen co vyhrkl nějaké pozdravení a hned mluvil dále:

»Ale teď pojďte, pane sousede, a řekněte mně, jestli se mejlím nebo nemejlím! Já zapomněl na jméno, které jste mi onehdy řekl — ale myslím, že je to on…«

»A co pak se stalo?« tázal se Slupka stále ještě sedě.

»To se podíváte!« napínal ho Rokyta. »Jen vstaňte a pojďte — budete koukat!«

Slupka se nerad nechával překvapovati, ale teď mu nedalo; i vstal, hodil přes vestu kabát, posadil na hlavu smaltovou čepičku a kráčel za Rokytou, který nedočkavě spěchal ku předu, přes dvůr, průjezdem a pak z domu na levo, o dva, tři domy níže, kde byl krámek knihaře Harapáta a hned vedle něho dílna. Vše mělo dohromady asi tři okna a za těmi vyvěseny byly rozličné časopisy, jejichž ﬁliálním prodejem se Harapát zabýval krom svého řemesla a prodeje kalendářů, školních knih, snářův, obrázků svatých, jídelních lístkův atd.

Za okny knihařovy dílny vyvěsena byla čerstvá čísla obrázkových časopisů, vydaná buď již včera, v pátek, anebo dnešního sobotního rána.

»Tak kam mě to vedete!« volal Slupka skoro nevrle na Rokytu.

„No, neříkejte nic a koukejte se!« odpovídal horlivě Rokyta, chopil domovníka za rameno, přitáhl jej blíže k oknu a zvedaje ruku k číslu obrázkového týdenníku, rozevřeného k podívání mimojdoucích, zvolal:

»Koukejte — kdo je to?«

Slupka podíval se z blízka na obraz, nějakou to podobiznu, potom odstoupil na krok a díval se znova z povzdálí, zase přiblížil hlavu a teď, posunuje svoji čepičku do týla, jako by mu překážela, pronášel pomalu:

»No hrome — tohle to — to je náš nájemník ze třetího poschodí — ten malíř — Rozvoda…«

»No, Rozvoda!« volal vítězně Rokyta, »tuhle to máte vytištěno!« a mířil prstem pod podobiznu. »Bodejť že Rozvoda! A tuhle je o něm ještě něco…« a naznačoval ukazováčkem sloupec tisku na vedlejší straně časopisu. Byl to asi padesátiřádkový průvod k podobizně Stanislava Rozvody.

Slupka opětně přiblížil hlavu ke sklu a slabikoval pracně jednotlivá slova textu: »Jeden z nejlepších našich malířů — jehož originální výtvory těší se všeobecnému uznání a ocenění… Jeho kresby — ozdobou prvních našich časopisův illustrovaných — chvalná pověsť Rozvodova — šíří se znenáhla i za hranicemi… poslední jeho veliký obraz — prodán do Německa — žel, že nemohl býti zachován Praze, jejíž skvostnou byl by ozdobou… Jest — v plné síle — svého tvoření — a bude — bohdá — dlouho ještě tvořiti — na slávu jména svého — i českého — umění malířského.....«

Slupka trhal takto slova a věty z textu, vždy pět, deset řádků přeskakuje, a teď umlkl. Rokyta pásl se na jeho překvapení a když domovník přestal slabikovati, zatřásl jím a otázal se:

»No tak, co tomu říkáte, sousede? Co tomuhle říkáte?«

Slupka hleděl ještě chvilku na obraz a vedlejší jeho text, potom si narovnal na hlavě čepičku, odplivl stranou a pronesl opovržlivě:

»Co tomu říkám — že to je ňáký švindl! Dal se tam sám — ten smolík — a ten inserát si psal také sám....«

A pak, jakoby se byl na něco rozpomenul, otočil se k Rokytovi, zahleděl se na něj s výrazem nejvyšší zuřivosti a zasoptil:

»Jestli měli někoho vložit do novin, tak je to pan Líbrcajt! Ten si to dávno zasloužil a na ňáké desítce by mu také nebylo sešlo…«

Pomalu se vraceli bodří sousedé k domu, z něhož byli vyšli, a když se octli ve vratech, stanul Slupka a nakláněje se k hokynáři mluvil polohlasně:

»Ale pamatujte si: ten »slávysta« nebude dlouho v domě! Tohle nebude dělat dobrotu, tohle si pan Líbrcajt nedá líbit — jeden z nich musí z domu. Ale nebude to pan Líbrcajt — ten drží čtyry pokoje, takových nájemníků je málo…«

»A malířů také!« dodával hlubokomyslně hokynář Rokyta.

Potom šel každý svou cestou.

Když vycházel Stanislav Rozvoda k večeru z domu, pod pažím svoje desky, zabručel sice Slupka nějaké pozdravení, ale čepičky se nedotkl. Stál ve vratech i Rokyta, jakoby ho na pažení přilepil. Ale pojednou se obíral pilně s dýmkou a tvářil se, jakoby malíře ani nepozoroval.

A dokud nezmizel Rozvoda za nejbližším rohem, sledovaly ho dvoje zraky plné opovržení a pod nimi kroužil se potupný úsměch.