Z pražských zákoutí/„Ztracený ráj“ páně Tetřevův !

Z pražských zákoutí Ignát Herrmann
To se tak nebere !	„Ztracený ráj“ páně Tetřevův !	Hvězdáři.

Údaje o textu
Titulek:	„Ztracený ráj“ páně Tetřevův !
Autor:	Ignát Herrmann
Zdroj:	HERMANN, Ignát. Z pražských zákoutí. Google Books
Licence:	PD old 70
Index stran

„Ztracený ráj“ páně Tetřevův.

I.

Sousedé v Plavecké ulici podivili se velice jednoho rána, když viděli, kterak pan Tetřev počíná vyprazdňovati hokynářský svůj krámek, kterak vynáší odřený a spuchřelý nábytek kus po kuse a nakládá na ruční vozík, u něhož stál nejstarší synek, kterak nacpává do nůší a puten nádobí svého »závodu« a zbytky zboží, láhev s trochou višňovky, hrnec s kyselým zelím, něco zemáků, hromádka přesličky, několik rýžových kartáčů na podlahu, růženec míčů, pět párů lýkových trepek, láhev s kyselými okurkami atd. atd.

Ano, Tetřevovi se stěhovali! Tetřev chodil vážně z krámku k vozíku a od vozíku do krámku, vynášel pozorně předměty, kladl je s vážnou tváří a starostlivě na vozík, jako by balil zlaté zboží do bavlnky, a když ho někdo z mimojdoucích pozdravil, pohodil jedva hlavou a odbroukl roztržitě poděkování a zase měřil s důležitou tváří mezeru mezi vozíkem a krámkem.

V krámku stála rázná, všestranná a neocenitelná družka života jeho, paní Tetřevová, sundavala s polic hrnečky, lahvičky, košíky, řehtačky, suché makovice a ostatní inventář, kladla to opatrně do náručí svému manželu a když se jí zdálo, že si venku s rovnáním příliš hraje, houkla na něj chvílemi netrpělivě:

»Ale bože, dělej, starý, takhle se budeme stěhovat tejden!«

Po takovém napomenutí otočil pan Tetřev hlavu ke krámku a odpověděl vážně, jako by se nechtěl zlobit:

»Jedno po druhém, víš, jako to dělají v Paříži!«

Načež zaječela paní Tetřevová:

»Ty jsi v Podskalí a ne v Paříži! Tak se strkej!«

Potom už pan Tetřev neodpověděl a nakládal dále, ale když vešel do krámku, přeměřil svou polovici přísným pohledem a řekl:

»Ty stará, ty si budeš musit dát řádnou petlici na hubu, až teď budeš jednat s noblejšími partajemi. To své štěkání nech tedy, s tím se nemusíme stěhovat!«

A pak honem vyrazil s nějakou rachotinou z krámu, aby uřízl manželce odpověď.

Znenáhla se rámotí na vozíku kupilo do výše a pan Tetřev teď vyrovnával na stranách, aby měl vozík rovnováhu.

Chvílemi se práce přetrhovala, neboť ze sousedstva trousil se ledakdos, aby něco koupil, a pak musila paní Tetřevová obsluhovati kupce, čehož pan Tetřev použil, aby si trochu odpočal. A tu zastavil se některý soused plavec, spěchající do práce, anebo posluha, ubírající se na své stanovisko, a otázal se Tetřeva:

»Co pak, sousede, vy se stěhujete?«

»Ba stěhujeme,« odpovídal hokynář vážně a důležitě. »Stěhujeme! A už kdybychom byli vystěhováni!«

»Kam pak, kam?« zněla další otázka.

»I trochu vejš tam do Prahy,« odpovídal Tetřev, utíraje zapocené čelo.

»A co pak se vám u nás už nelíbí?

»Co pak o líbení«, hodil Tetřev hlavou, »o to by nebylo, ale my teď začneme něco lepšího, většího«.

Při tom se zatvářil, jako by chtěl otevřít na Příkopech velkoobchod, nechal tazatele stát, přistoupil k vozíku a rovnal tu něco, co už desetkráte bylo urovnáno.

Konečně byl vozík vrchovatý, Tetřev upjal náklad provazem kříž na kříž a když se ve krámku stoje nasnídal, zapřáhl se v předu, synek v zadu zatlačil a vozík rachotil po hrbolatém dláždění do třídy Vyšehradské a odtud šikmo kolem Společenské zahrady do ulice Benátecké. Tetřevovi stěhovali se výše, do Tůní blíže ulice Žitné.

Jeli tak asi třikráte a ve dvě hodiny po poledni byli vystěhováni až na hromádku střepů, hadrů, třísek, což nestálo za odvezení.

II.

Začít něco lepšího, většího — to byl dávný sen hokynáře Tetřeva. Zdálo se mu, že hokynaření v Plavecké ulici je náramně mizerná věc, ale hlavně se mu zdálo, že se to pro něj nehodí. On vlastně nevěděl, co by dělal; až dosud se prací nepotrhal a dle všeho zdálo se, že se jí do smrti nestrhá. Duší hokynářského závodu byla vlastně paní Tetřevová a muž jen tak po krámku okouněl, kouřil z dýmky, ujídal nakládané okurky a upíjel višňovky, a největším a nejdůležitějším jeho výkonem bylo, že rozštípal časem na špalku před krámkem pro nějakou kuchtu ze sousedstva kousek dříví a že pomáhal služkám zvedat mandl ve krámě — rázné velení milé choti donucovalo ho k těmto ochotám. Ale to štípání se mu nejvíc protivilo. Bylť pan Tetřev také u »sboru« a zdálo se mu, že drvoštěpská jeho činnosť nesrovnává se nikterak s důstojností uniformy, v níž súčastňoval se pohřbů »kriegskamarádů« a slavnosti Božího těla. A když tak někdy ubíral se s flintou na rameně domů a cesta vedla ho ulicí Spálenou nebo Širokou, stanul tu před pečenářským závodem paní Ruprichtky nebo Severky a mžouraje po vyložených, do zlatova vypečených husách a kuřatech, po zaječích hřbítkách a špíkovaných koroptvích, po lesknoucích se selatech, oddechl obyčejně z hluboka, těžkomyslně, a duší jeho táhla přání: »Tuhle to, to by bylo tak něco — to bych se pak nemusil za svůj karakter stydět!«

A kráčel s flintou těžkomyslně dále — domů, odstrojoval se lítostivě a přistupuje zase ke svému špalku styděl se při pomyšlení, že by ho v téhle posici spatřil někdo, kdo ještě před chvílí obdivoval se jeho pěknému kroku v řadě, jeho blejskavé ručnici, jeho bezvadným šňůrám přes prsa. Ovšem těšil se myšlénkou, že sem do Plavecké ulice málo kdo zabloudí, že je tu nepozorován.

A když viděl, že je žena v dobrém rozmaru, uhodil nenápadně na strunu:

»Ale stará, poslouchej, tahle Ruprichtka a ta Severka, to musí být obchůdek! Ať jdu kolem kdy chci — lidí je tam vždycky namačkáno a ony nestačí sekat ta pečená zvířata! To se musí vyplácet!«

»Co jde, všecko se vyplácí!« odsekla mu obyčejně milá choť. »Však my také nechodíme žebrat!«

»Inu, ale ta fajnovosť krámu!« poznamenal Tetřev jako docela lhostejně.

»Prosím tě, ty fajnovej,« ušklíbla se paní Tetřevová, »snad ti tohle naše je sprosté! Každý nemůže být trachterem!«

»Inu,« poznamenal zase Tetřev a tvářil se tak ledabyle, jako by ani nemyslil, »musí ono se to umět upíct, to je to. A to také každý nedovede!«

Řekl to tak, jako by spal, ale podařilo se mu. Paní Tetřevová obrátila se k muži, založila levici do boku, roztáhla všech pět prstů pravice proti Tetřevovi, zamíchala jimi ve vzduchu a pak pronášela mačkaným hlasem:

»To je ňáké umění, upéci husu! Ještě abys si stěžoval, že ti je dobře nepeču! Žes tak někdy nechal něco stát! Co umějí tam ty, umím já také — já prodávala pečeně dřív, než tys mne znal!«

»Ale na Vaječném trhu — hned z pekáče!« prohodil zase jako lhostejně Tetřev. Panička však pochopila úšklebek.

»Maňase!« rozkřikla se, »ten pekáč živil celou naši rodinu, a kdybych si nebyla tebe vzala, moh’ mi dnes už patřit nějaký dům…«

»Ale ty se vždycky hned zlobíš,« udobřoval teď Tetřev manželku, »já nic nemyslil…!«

»Tak mlč!«

III.

Jednoho dne vyslala paní Tetřevka manžela do ohrad, aby opatřil pro krám drtiny.

Minula desátá, jedenáctá hodina, ba chýlilo se k poledni, ale Tetřev dosud se nevracel. Ženou jeho trhalo to a již se nemohla dočkat, jak mu vyčeše, když pojednou muž vstoupil do krámku bez pytle s drtinami sice, ale s obličejem zářícím, což vzbudilo v paničce podezření, že pan manžel spletl si cestu a místo do ohrady dostal se někam do hospody.

»Kde tě satani nosili!« rozkřikla se na muže vidouc že vchází tak kurážně a že se pranic neleká zaslouženého výtopku.

»Musil jsem čekat, až mně vyplatí peníze,« odvětil muž sebevědomě.

»Jaké peníze?« zarazila se Tetřevka, »kdo ti měl co vyplatit?«

»Víš, jak jsi tuhle ve středu celou noc tak štěkala, udělal jsem si z toho numera a vsadil jsem — koukej, tadyhle nesu terno!«

Tetřev sáhl opatrně do náprsní kapsy, vyňal odtud odřenou honáckou tobolku, rozložil ji a Tetřevka spatřila na dlani mužově — čtyry stovky.

»Dej to sem!« zvolala a natáhla ruku po penězích, když se vzpamatovala z překvapení.

»Počkej, počkej,« odpovídal Tetřev a zaklopil rychle tobolku, »to je moje! Ale já ti dám, když začneme něco lepšího, většího, víš — ty pečeně! Koukej, máme teď termin, můžeme vypovědít a jít někam tam vejš — víš, že mne tohle to pranic netěší.«

»Ale kam?« otázala se Tetřevka, pojednou srozuměna, a nakloněna myšlénce mužově.

»Kam?« opakoval muž. »To už jsem vynašel. Teď jsou zbořeny hradby, nahoře na Vinohradech se staví jako z papndeklu, lidí je tam jako much — dole v Praze bude pomalu prázdno — víš, mohli bychom tam na blízko někam — v Tůních je pěkný krámek k dostání, díval jsem se na něj, dvě stovky ročně, za krámkem pokojík a kuchyň, to bychom vzali. Budeme péci husy a zajíce, vařit ráno polévku, víš to je čisté a nobl — ty budeš mít při tom také lépe…«

Zkrátka a dobře: Tetřevka se dala, svésti. Po poledni měl domácí pán výpověď, odpoledne šel Tetřev se ženou, aby jí ukázal krámek v Tůních, najali jej spolu, dali závdavek — Tetřev odevzdal své ženě čtyry stovky a o Havelském kvartále opouštěli Plaveckou ulici.

Nebylo šťastnějšího člověka nad pana Tetřeva, když se udomácnil ve krámku v Tůních a když Tetřevka poprvé vyložila za okno pečené dvě husy, špikovaný zaječí hřbet, mísu s pečenou sekaninou a na plechu třaslavou huspeninu, okrášlenou tvrdým vajíčkem a citronovou korou. V krámku na pultě byly také rozličné lahůdky: smažení mřínci, smažené telecí nožičky, čisté syrové husí drůbky a krev, a několik nadívaných holubů.

Tetřev chodil po krámě s povyplazeným jazykem od jednoho talíře ke druhému, čichal ke všemu, pomlaskoval si a říkal:

»Aby tohleto nešlo! To by lidé nemusili mít oči!«

»Jen mně k tomu pořád nečuchej!« okřikovala Tetřevka muže.

»No, ta vůně nic nestojí,« bránil se Tetřev, »Musím přec vědět, co tu všecko máme.«

Ještě hladovější pohledy než pan Tetřev upíraly na neobvyklé množství pokrmů čtyry děti jeho, kteréž obcházely pult kolem do kola, přistupovaly k oknu, vdechovaly do sebe dychtivě vůni pečení a když matka počala sekat první husu na porce, seskupily se kolem ní a praly se o kousíčky, jež odpadávaly pod sekáčkem a zbyly na prkénku. Všechna mláďata Tetřevovic utržila hned prvního dne za všetečnosť svou po několika pohlavcích a později nestačila je matka vyhazovat z krámku do pokojíku. Děkovala pánubohu, když nejstarší dvě odcházely do školy a mladších nezbavila se dříve, dokud jim nestrčila do ruky nějakou kosť k obírání. Pak je vyhodila i s kostí do kuchyně.

Ale největším břemenem v novém obchodě její byl pan manžel, Tetřev sám. Tetřevka mohla se zfanfrnit, když přišel někdo pro kousek pečené nebo sekaniny a Tetřev jal se kupce obsluhovat. Hrabal se v mísách s takovou rozkoší, jako by vybíral kousek pro sebe, nastrkoval kupujícím řízky stále jiné, a jiné, pomlaskával při tom a točil stehýnky a nožičkami v prstech, načež pleskal zase porcemi do mísy a vybíral jiné.

Při takových příležitostech probodala Tetřevka muže nejjedovatějšími pohledy, na jaké se zmohla, a jedva se za kupcem zavřely dvéře krámu, zasyčela:

»Nestrkej mi do toho pazoury, Tetřeve, nebo ti je zurážím!«

»Co pak nemám čisté ruce?« bránil se Tetřev; »musím přece odběratelům ukazovat, co všecko máme!«

»Nech mně toho, nepleť se do toho!« zlobila se panička dále. »Já si to opatřím sama — to je obchod pro ženské, ne pro mužské!«

Po takovýchto výstupech postavil se Tetřev s těžkomyslným pohledem k oknu a zadíval se tu do některé mísy, jako by v ní chtěl svou duši utopit. Jedinou útěchou bylo mu pak, když manželka odskočila do kuchyně, aby tam něco připravila, že sáhl rychle po něčem do mísy a že s báječnou rychlostí spolkl kus zajíce, husy nebo huspeniny.

V.

Než všeho do času. Jednoho dne — schylovalo se teprve druhé čtvrtletí ode chvíle, kdy provozovali pečenářskou živnosť — vypadla Tetřevka na tyto tajné manévry mužovy, překvapivši ho tak rychle ve krámě, že leknutím upustil nedohryzené stehno husí na podlahu — a přepadení toto mělo za následek, že vysněná, vytoužená existence Tetřevova jako majitele závodu s pečeněmi sřítila se v prach.

»Proto já se nemohu a nemohu dopočítat!« zuřila Tetřevka, »když ty mi tu za zády zboží užíráš. Já peču jako blázen a ty budeš jíst! Konec, basta — zavřeme to! Půjdem tam, kde jsme byli!«

A rozezlená žena nedala se udobřiti. Nevypršel ještě kvartál a již ohlásila Tetřevka domácímu pánu, že se budou stěhovat, že jim obchod nejde tak, jak si myslili, že by tu přišli o všecko — a pak vybrala se dolů do Plavecké ulice, kde přídavkem dvacítky získala šťastně bývalý krám, v němž po dvacet let žila život tak spokojený.

Za tři měsíce po Hromnicích stěhovali se Tetřevovi znova dolů do Podskalí a byli radostně uvítáni bývalými sousedy, z nichž někteří těžce pohřešovali pana Tetřeva jako obratného hráče šestadvacítky »u Trajců«.

Paní Tetřevová všecka zářila, když ocitla se poprvé v milém krámku svém, v němž postaven mandl na staré místo vedle sudu s kyselým zelím.

Jen pan Tetřev chodil dlouhý čas se svěsenou hlavou a kdykoli bylo mu jíti okolo krámu paní Ruprichtky na Spálené ulici nebo Severky ve třídě Jungmannově, mrskl okem zcela úkradmo do výkladní skříně, vycpané pečeněmi všech druhů, a zrak jeho skoro se zaléval při vzpomínce na ― ztracený ráj v Tůních.