Z dějin české literatury/Bratří Grimmové a počátky českého pohádkosloví

Z dějin české literatury
František Antonín hrabě Sporck	Bratří Grimmové a počátky českého pohádkosloví	K dějinám naší politické poesie

Údaje o textu
Titulek:	Bratří Grimmové a počátky českého pohádkosloví
Autor:	Jiří Polívka
Zdroj:	In: Z dějin české literatury : Sborník statí věnovaný Jaroslavu Vlčkovi k šedesátinám od jeho spolupracovníků a žáků. Praha : Laichter, 1920, s. 139—142. Online na Internet Archive
Vydáno:	1920
Licence:	PD old 70
Index stran

Bratří Grimmové a počátky Českého pohádkosloví.

Napsal J. Polívka.

Čelakovského zájem neobmezoval se jenom na písně, než také na jiné tradice lidové. Pomýšlel mimo jiné také na pohádky. Psalť Kamarýtovi v listopadu r. 1822: „Tys mi jednou něco psal, žeby zasluhovalo, abychom sebrali zvyčaje a obyčaje po Čechách, to by bylo ovšem hezké. Ale tohle taky! Tak nazvané pohádky (povídačky) sehnati.“ (Koresp. Čelak. I. 157). Ovšem Čelakovského znalost pohádkové literatury byla velmi skrovná. Znal, aspoň připomněl v tomto listě pouze Musäusovy „Volksmärchen“ a jakousi sbírku maďarských pohádek v německém překladě, asi Gaalovy „Märchen der Magyaren“, vytištěné ve Vídni r. 1822. Připomněl ještě německou sbírku českých „Pohádek a pověstí“ z r. 1820 a dodal významná slova: „Ale věru taková já nemyslím; o žádné kněžně Libuši, o žádném Horymírovi atd. Tyto musíme zase od Čecha některého očekávati. Nevíš nic více, co ti babičky povídávaly? Já si asi na dvě vzpomněl a jsou hezké, nejdřív je spíši. Učiň totéž a vydáme to někdy.“ Tento plán nenabyl žádných určitějších forem. Ku podivu neznal nejdůležitější sbírku německých pohádek, které vyšly po prvé 1812—1815 již se zvláštními poznámkami o pohádkové literatuře, kteréžto poznámky byly r. 1822 vydány ve zvláštní knize. Čelakovského zájem se časem velice prohluboval. Víme, jakou pozornost věnoval národním písním jiných vzdálenějších národů, na př. novořeckým, ale přece nemůžeme shledávati, že by Čelakovský byl pozměnil své prvotní, ryze estetické stanovisko k lidové poesii^[1]. A tak přece nemůžeme v něm spatřovati „předního pěstitele a vzdělavatele folkloristických snah v Čechách“, jak mínil své doby jeden z předních našich učenců. O nějakých zvláštních lidovědných snahách nemůže býti vůbec hrubě řeči u nás v první polovici minulého století.

Naši učenci a literáti nebyli bohužel v užších a přátelských stycích s cizím učeným světem, ani s nejbližším německým, nemohli se obraceti na žádného věhlasného učence, který by je podporoval pomocnou radou a ponoukal k novým pracím, jak to vidíme zvláště u Vuka Stef. Karadžiče, který prostřednictvím Kopitarovým vstoupil v užší plodotvorné styky s Jakubem Grimmem^[2]. Hanka se také za svých vídeňských studií sblížil s Kopitarem, ale neměl ovšem tak vzácného a nového materiálu, jakým Vuk překvapil svou dobou celý svět.

Z našich učenců nabyli světového významu pouze Dobrovský a po něm Šafařík. Prvý jako muž ještě nedotknutý romantismem nemohl míti hlubšího zájmu pro podání lidová. Šafařík omezoval se jenom na lidovou poesii, a jak víme z jeho styků s Kollárem, shlížel celkem spatra na práci věnovanou lidovým písním. Dobrovský psal Grimmovi velmi obšírně a důkladně o četných lidových knížkách, zlidovělých románech. Přičiňoval také poznámky o lidových písních, zvláště ruských, a na přímý dotaz Grimmův zmiňoval se pouze o pohádkách polských, odkazoval na nějaké staré tištěné sbírky polské a sdělil počátky asi šesti polských pohádek. (Arch. f. sl. Phil. II, 178—182.)

Dobrovskému sdělil Bandtkie na jeho prosbu v lednu 1812 obšírné výtahy šesti polských pohádek (Koresp. Dobrovského II, vyd. Francev, str. 42—46). Dobrovský psal svému polskému příteli též, že Grimmovi už poslal nějaké ruské „skazky“ (ib., str. 38), snad ze sbírky Čulkova? Bohužel neposlal Dobrovský Grimmovi tyto obšírné výtahy, jenom svoje vlastní dvou-tří-řádkové a ty otiskl Grimm ve svém komentáři s některými drobnými změnami. O českých pohádkách neuměl Dobrovský Grimmovi sděliti ničeho. Jagić ukázal ve svých „Dějinách slovanské filologie“ (str. 368—369), že Dobrovský nesdílel nadšený zájem Grimmův pro lidové tradice a že neměl správných představ o rozměru národní poesie. Jagić také ukázal na to, že v bohaté korespondenci Dobrovského s Durichem není řeči o národní poesii a že také ve svých listech Kopitarovi Dobrovský zřídka projevil zájem pro národní poesii.

Grimm promluvil ve svém komentáři jenom o německých zpracováních českých pohádek, uvedl zvláště obsahy pohádek zpracovaných od Wolfg. Ad. Gerle a pověděl plným právem, že žádná z těchto sbírek nezasluhuje chvály. Tato slova Grimmova nedošla patrně pozornosti v Čechách, jinak by zajisté byla pobídla české spisovatele k takové práci a Langer na př. byl by svoje pohádky jinak reprodukoval a jeho reprodukce nebyly by mohly dojíti u Čelakovského té chvály, kterou on vyslovil (ČČM 1830, str. 215).

Snad smíme první vliv Grimmův po prvé spatřovati ve sběratelské práci, určitěji řečeno ve vydání českých pohádek od Jakuba Malého r. 1838. Malý právě znal sběratelské hnutí, jak se vyvinulo u slovanských národů, a jest také poněkud zpraven o významu pohádek. Malý nepodával ovšem lidové povídky tak, jak je slyšel vypravovat snad v Týně nad Vltavou, jak tvrdil, hleděl totiž mnohé pohádky „od náležejících k nim přívěsků očistiti a v prvotní dle zdání svého podobu uvésti“; on jich ovšem nejen neočistil od domněle cizích živlů, ani nekonstruoval původní jich podobu, naopak je „vyzdoboval“ vším svým nejapným a neuměleckým způsobem vypravovatelským. Ne tak v prvním jeho zpracování, než teprve v druhém jeho vydání r. 1845 ukázal, že užíval Grimmovy sbírky. Prof. Tille ve svých „Českých pohádkách do r. 1848“, str. 45 ukázal přesvědčivě, že Malý aspoň svou povídku „Pták ohniváč a liška ryšavka“ přepracoval v povídku překřtěnou „o zlatém ptáku“ podle Grimmovy pohádky č. 57. Jest také známo a od V. Tille přesvědčivě ukázáno, že Erben první svou povídku „O třech přadlenách“, vytištěnou r. 1844, upravil podle Grimmovy povídky „Die drei Spinnerinnen“ č. 14. To jsou první dva přesvědčivé důkazy vlivu Grimmových pohádek u nás.

Bibliograficky byla známa kniha pilného překladatele F. B. Tomsy: „Weselá Přástewnice, aneb rozmanité wyprawowánj, čili Pohádky dle Grimmových báchorek“ v šesti svazečkách 1832—1839 v Praze. Běžný pohled do té knihy přesvědčí nás již, že nemá nic společného s proslulou sbírkou bratří Grimmů. Tomsa měl tu za svou předlohu spis jiného Grimma a sice Alberta Ludwiga Grimma, který r. 1820—1821 vydal ve Frankfurtě n. M. „Märchen-Bibliothek für Kinder, aus den Märchen aller Zeiten u. Völker ausgewählt u. erzählt: Märchen der 1001 Nacht für Kinder“. Na tento spis upozornil mne prof. Bolte.

Bohužel nemohl jsem se toho tisku dopíditi a dostal se mi do rukou nový přetisk jeho, přetisk vadný z universitní bibliotéky vídeňské, nemá titulního listu. Srovnání obou knížek ukazuje, že Tomsa prostě tu překládal jmenovaný německý převod ze sborníku „Tisíc a jedna noc.“ Pořad povídek je částečně přehozen; některé nepřeloženy. V pěti svazečcích přeložena celá kniha Alb. Ludw. Grimma až na poslední její povídku „Das Märchen vom Prinzen Kodadad und seinen neunundvierzig Brüdern.“ Šestý svazeček byl přeložen z jiné knihy; obsahuje povídky z klasického starověku: 1. O Faethonu a jeho truchljcjch sestrách, 2. O ssiroko daleko powědomém zpěwci Arionu, 3. O wyswobozenj Thefeowu z bludisstě, 4. O prstenu Gygesowu, 5. O krásné Psysse, 6. O wěži Rhampsinitowě, a ten jest nepochybně přeložen ze 6—7 sv. téže bibliotéky, který obsahoval „Mährchen der alten Griechen und Römer“ z r. 1824 26 (Grimma, Gebhard). Mně nebylo toto vydání přístupné, zapadlo asi velmi silně, když jsme odkázáni jen na stručný knihopisný záznam v Kayserově „Bücherlexikon“.

---

1. Jeho názory na národní pohádky charakterisuje nejlépe přespřilišná chvála, kterou dal Langrovým zpracováním pohádek ČČM 1830, 210.
2. V květnu r. 1815 poslal Kopitar Vukovi vyzvání Grimmovo na sbírání pohádek a Vuk dal se hned do této práce. (Vukova prepiska I, 149, 150) a ještě r. 1826 Vukovi vyřídil Kopitar napomenutí Grimmovo (tamže 288).