Z českého světa/V kostelní věži Královédvorské

Z českého světa Josef Flekáček
Český Kanova	V kostelní věži Královédvorské	„Svět se třese, když vy hrajete“

Údaje o textu
Titulek:	V kostelní věži Královédvorské
Autor:	Josef Flekáček
Zdroj:	FLEKÁČEK, Josef. Z českého světa. Sbírka prvá. Praha: M. Knapp, 1892. s. 67–83. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Václav Hanka, Rukopis královédvorský
Související články ve Wikipedii: Rukopis královédvorský

V Hankově krčmě v Hoříněvsi bylo veselo. Veselo, ač tehdejší nepokojné a válečné časy veselými nikterak nebyly. Vojska se tu přehánělo jako mraků; jeden pluk odešel, druhý přišel, samý shon a chvat. Bylo to na počátku tohoto století; francouzský císař Napoleon znepokojoval svými vojsky všechny říše a národy a byl by si nejraději celou Evropu podmanil. Proti němu chystali se Rakušané, Němci i Rusové.

Krčmář Hanka i jeho manželka nestačili nositi vína ohnivým Chorvatům a Jihoslovanům, a piva i pálenky Polákům. Pomáhal i jejich synek Václav a dosti hbitě si při tom počínal. Počali-li však Chorvati nebo Poláci, Slováci nebo Slovinci zpívati hlasitě nějakou píseň, byla horlivosť jeho ve přinášení nápojů ta tam. Postavil se někde za zpívající a napjatě poslouchal, líbil se mu ten jejich jazyk, cizí a přece dosti známě zaznívající.

Tu často krčmář, nemoha sám stačiti, aby všechny hosty obsloužil, na synka se rozhorlil, volaje: „Už zase stojíš a posloucháš? Což mám deset ruk, abych vše zastal? Hni se a běhej! Hajdy do sklepa!“

Václav se vytrhl z přemýšlení, chopil se džbánků a sklenic a utíkal k čepu.

„Čertův kluk!“ povídal starý v kuchyni manželce. „Ten je ti jak posedlý po těch Chorvatech a Polácích. Jak začnou zpívati, už je jejich. A ty písně nejsou pro něj! Z nich se ničemu nenaučí.“

„Vždyť jim nerozumí,“ omlouvala chlapce matka; „nejsou české.“

„Oho, jen si mysli, nerozumí! Právě proto, aby se tomu naučil, je poslouchá,“ vykládal hospodský. „Sám jsem videi, jak s Polákem jedním polskou řeč lámal, a voják mu dosti rozuměl. Na takové věci, trvám, byl by čilejší než na pastvě.“

Hankovic posýlali totiž chlapce do školy jen v zimě; v létě pásával na poli. Zaměstnání to se mu však málo líbilo. Mělť starý Hanka mimo hospodu i polní hospodářství a při tom ovšem nějaký dobytek.

Hankova si vzdychla a pravila: „Však jest na čase, abychom se o chlapci poradili. Takhle roste jako dříví v lese; až vyroste, odvedou nám ho, pořád je vojna, zmrzačí ho nebo zabijí, a bude to naše vina, že jsme ho nedali na studie.“

„Poradíme se, to víš: ale teď k tomu není kdy,“ pospíchal muž. „Šenkovna je plna, a vojáci si poručili jídla, raději si s tím pospěš, ať se nezlobí a nehulákají.“

Po těch slovech odběhl a vrátil se do šenkovny, v každé ruce plno džbánků.

Mladý Hanka nejraději poslouchal vojíny, když se spolu bavili cizí řečí a vypravovali si o válečných příhodách. Tu byl by u nich vydržel do rána. Ale nezajímaly ho tak ony příběhy, jako spíše mluva vojínů.

„Kdybych nemusil pásti,“ řekl otci upřímně, „však já bych se brzy naučil polsky, chorvatsky, slovinsky a třeba i rusky. Kdo umí česky, pro toho to nemůže býti nesnadným. Kdybych alespoň nějakou knihu měl, učil bych se z knihy! Ale až budu velkým, však já se těm řečem naučím!“

A posýlal-li jej otec na lože, bylo-li v pozdější chvíli málo práce, prosíval ho Václav: „Tatínku, jen ještě chvilku mě zde nechtě! Teď právě mám pokdy, abych poslouchal.“

„Chvilku tedy zůstaň, ale až ti řeknu, jdi bez prošení — nebylo by ti to nic platno!“

Když se hosté rozešli, a v šenkovně bylo úplné ticho, seděli manželé Hankovi sami. Hospodský počítal stržené peníze.

„Bojím se,“ pravila paní Hanková, „že nám Václava odvedou. To je pořád prolévání krve a válek — a kdo ví, kdy tomu bude konec! Kdybychom dali Václava studovati, spadl by mi kámen se srdce; bylo by po starosti.“

Dle tehdejších zákonů byli studenti osvobozeni vojenského stavu.

„Hm,“ prohodil Hanka, „to se snadně řekne. Těch pár zlatých bychom, chvála Bohu, na to měli, ale což nevidíš, že je Václav přerostlý? Vždyť mu jde na šestnáctý rok! Všimni si těch studentíků, když po sv. Václavě do Hradce jezdí! Ti jsou mnohem mladší!“

„Mladší jsou,“ mínila Hanková, „ale náš Václav má dobrou hlavu, a myslím, že by vše dohonil. Považ jen, jak mu ty cizí řeči snadně jdou do hlavy! Z toho soudím, že by i v latinských školách prospíval!“

Hospodský chvíli mlčel, bubnuje prsty na stůl, což znamenalo, že přemýšlí.

„To vše uznávám,“ řekl, „ale dobrá rada dosti je drahá. Co činiti?“

„Promluvme s panem kaplanem, aby nám poradil,“ povídala matka; „a kdybychom ho poprosili, snad by si vzal Václava sám na starosť a do těch latinských škol by nám ho připravil.“

„Nu, to můžeme udělati,“ schválil otec; „a stane se tak hned zítra.“

Nazejtří pan kaplan nejen že úplně schválil úmysl rodičů Hankových, ale projevil nad tím i velikou radosť. „Znám chlapce,“ pravil, „a že má schopnosti a dobrou hlavu, za to vám ručím. Jen mi ho sem pilně posýlejte, co na mně bude záležeti, učiním; práci všemožnou si s ním vezmu, že nám Václav hanbu neudělá, že důvěru naši nezklame, tomu pevně věřím.“

A tak šestnáctiletý Václav Hanka, jenž až dosud doma pomáhal a v létě pásával, byv připraven panem kaplanem, šťastně se dostal na studie a vojenskému stavu skutečně ušel.

Studoval v Králové Hradci, pak v Praze a ve Vídni, a to práva. Při tom pilně zaměstnával se slovanskými jazyky, miloval a pěstoval zanedbaný tehdy jazyk český a stal se spisovatelem.

R. 1814. jako mladík jedenadvacetiletý vydal „Sebrání básní a zpěvů“, o rok později „Dvanáctero písní“, jež nápěvem opatřil slavný skladatel Tomášek; mimo to přeložil srbské národní písně a vydal knihu o českém pravopise. Velmi rád tehdy se zanášel čtením a prohlížením starodávných rukopisů, jež přepisoval, a mnohé památné věci, jež by jinak byly bývaly zapomenuty, vydával tiskem. Zvláště tak učinil r. 1817., vydav knihu nadepsanou „Starobylá skládání a památka XIII. a XIV. věku z nejvzácnějších rukopisů vydaná“; a věnoval ji slavnému učenci Dobrovskému. Taková práce je ovšem namáhavá a vyžaduje veliké píle a obezřetnosti.

Když byl sbírku tuto vydal, obdržel list z Králové Dvora. Tamní měšťan a dobrý přítel jeho Sklenička mu psal, aby jej v Králové Dvoře navštívil, že se s ním trochu potěší; vždyť prý zajisté po svých pracích a namáháních potřebuje trochu klidu a zotavení, a toho mu Praha dáti nemůže. Jinak v Králové Dvoře. Čistý, lahodný, lesy prosycený vzduch, přátelský kruh, odpočinek po vědeckých pracích, bádání a sepisování: to vše zajisté blaze bude působiti na jeho těla i ducha a dodá mu síly k dalším a dalším pracím a podnikům na poli vlasteneckého písemnictví.

Hanka byl pozváním šlechetného přítele všecek potěšen. „Ano,“ napsal mu, „přijedu a užiji Tvého slovanského, bratrského pohostinství!“

Za nedlouho potom opustil Prahu u odebral se do Králové Dvora. Tam se mu znamenitě líbilo. Ve společnosti upřímných Čechů a vlastenců byl jako doma a brzy se všemi dobře se seznámil.

Kdysi po obědě seděl Hanka, jeho přítel Sklenička a Královédvorský kaplan P. Pankrác Borč v hostinci, a hovořili o Králové Dvoře. Bylo tam i několik úředníků, učitelů, a P. Janeček, ředitel hlavní školy.

„Zdejší krajina je krásná předsíň Krkonošů,“ podotkl Hanka. „Milo jest tu dlíti — jest zde lépe nežli v horách; Dvůr má všechny přednosti horského podnebí, bez jeho drsnosti.“

„A Králové Dvůr sám,“ dodával kaplan Borč, „jest jedno z nejstarších českých měst. Již ode dávna náleželo knížatům českým; již za Jana Lucemburského bylo městem, a byl tu městský rychtář.“

„Osudů zažil dosti,“ pravil ředitel Janeček; „nejvíce ohně jej pronásledovaly. Již r. 1345. za císaře Karla IV. veliký požár se připomíná, jenž skoro celé město ztrávil. R. 1450. vyhořel opět, a léta 1570. lehl celý popelem, ale ještě na tom nebylo dosti. R. 1699. a 1791. znovu požár zničil, co s velikým úsilím bylo zbudováno.“

„Neméně i běhy válečné Dvůr pronásledovaly,“ přihlásil se k slovu Hanka; „zvláště v minulém století. Války slezské a válka sedmiletá byla jediným průchodem rozličných vojsk, a to nic dobrého neznamená.“

„A přece,“ těšil se P. Pankrác Borč, „jako mnoho jiných měst i Králové Dvůr veškeré ty pohromy válečné i neštěstí požárů přestál.“

„Že je to město starobylé, o tom svědčí celý jeho zevnějšek,“ rozpovídal se znovu ředitel. „Nejen staré městské hradby a poloha jeho, ale i stavby; na př. znamenitá radnice a děkanský chrám svatého Jana Křtitele.“

„Zde přece zajisté,“ mínil Hanka, „kromě těchto památek stavebních máte asi ještě nějaký jiný vzácný zůstatek z dob minulých? Není na radnici žádných starobylých listin, zbraní, nebo něco podobného?“

Hankův hostitel Sklenička se usmál a prohodil vesele: „Vidíte, v našem Václavovi se probudil starožitník. Vždyť ho znám! Pro nějaký starý papírek nebo rezovatý meč prošťourá vám spousty pavučin, prachu a plísně. A jen kdyby našel starodávný hřebík, nic si z toho nedělá!“

Tomu se společnosť zasmála, a P. Borč, kaplan, odpověděl: „Dobře, že jste mi vzpomněl! Že tak o starých zbraních mluvíte: máme tu přece jen něco pro pana Hanku, ač bude-li se chtíti pustiti do bludiště prachu a pavučin.“

Hanka seděl už při těch slovech jako na trní, a nečekaje ani, až kaplan dokončí, zvolal: „Inu, ovšem, což pak je o trochu prachu a pavučin — to se umyji a převléknu! O čem pro mne víte? Jen s tím ven!“

„Vidíte myslivce, jak je rozčilen, je-li na stopě,“ usmál se zase Sklenička.

„Ve sklepě kostelní věže děkanského chrámu Páně,“ počal kaplan Borč, „leží několik starobylých šípů z husitských válek. Viděl jsem je tam sám mezi starými papíry a různým haraburdím, a dávno bych je byl vytáhl, kdybych se byl mohl odhodlati pustiti se do toho moře prachu, pavučin a špíny.“

„Dobře, že jste tak neučinil,“ zvolal Hanka vesele, „alespoň ta zajímavá práce čeká na mne, a já ty šípy z jejich zakletí vysvobodím. Prosím vás — věřte, že bych toho déle nevydržel — pojďme hned do věže — takový nález, to je něco pro mě!“

„I sečkejte,“ zdržoval Sklenička s úsměvem, alespoň až nám černé kávy přinesou! Děkanský kostel vám neuteče, ani jeho věž! Když tam ty šípy leží Bůh ví kolik set let, ať tam leží ještě, než vypijeme černou kávu.“

„Nu budiž!“ povolil ochotně Hanka, „ale věc protahovati nebudeme. Slibte mi, že do kostelní věže půjdeme hned po té černé kávě.“

„I s radostí,“ řekl kaplan Borč.

Potom odebral se skutečně s horlivým starožitníkem do sklepení kostelní věže, a s nimi šel i pověžný František Trnka a kostelník Jan Šafer.

„Štěstí ještě,“ žertoval Hanka, obraceje se ku kostelníkovi, jenž kráčel se světlem — „že je to prach, kterým se nestřílí, jinak bychom sem se světlem nesměli.“

Jako zkušený lovec, nedbaje ničeho, jal se Hanka hledati. Ve sklepení stála též u zdi stará skříně. —

„Jaká je to skříně?“ ptal se.

„Je v ní tak uloženo,“ vysvětloval kostelník, „rozličné hamparátí. Vzadu při zdi, za skříní, jsou nějaké staré meče nebo šipky, nebo co to je.“

Hanka se sehnul, a již táhl skutečně starobylý šíp; s ním však zároveň vytáhl malou, zaprášenou knížku, několik listů pergamenu.

„Podívejme se,“ řekl zvědavě a díval se na svůj nález, pokud jej bylo lze při kmitavém světle lojové svíce prohlížeti; „to jsou nejspíš nějaké latinské modlitby, jak podle tvaru knížečky a písma soudím.“

Když však s knížkou ze sklepení vyšel na světlo do kostela, a tam ji prohlížel, zvolal radostně: „Přátelé, drazí přátelé! To nejsou latinské modlitby! To je české! Ano, české je to!“

A hned jal se čísti jednotlivé řádky. Byla to česká slova, a jak Hanka uznal, básně. Pergamen byl špinavě bílý, a písmo rezavě přižloutlé — nejspíše následkem vlhkosti a působením vzduchu. Všech listů pergamenových bylo dvanáct, a dva úzké proužky na začátku.

Všichni přítomní byli radostí přímo uneseni. Hanka prohlásil, že je to nález vzácný, velepamátný, ze starých dob pocházející, svědčící o veliké vzdělanosti a pokročilosti českého národa již v těchto dávných časech.

Prohlížel bedlivě rukopis a prohlásil, že nění celý.

„To je škoda,“ vzdychl si; „ale snad ještě najdeme ostatek za skříní nebo ve sklepení.“

Dal se znovu do bedlivého pátrání, nalezl sice ještě dva jiné rukopisy, ale nebyl to začátek, ani pokračování nebo konec znamenitých těch básní; nýbrž pergamenový žaltář z XV. století a čásť rukopisu obsahu hvězdářského.

Hanka, všecek rozradostněn, objímal kaplana Borče a slzel pohnutím. „To bude zpráva pro naše vlastence!“ opakoval neustále. „Co tomu řeknou v Praze!“

„Sdělíte s námi, vážený příteli,“ žádal kaplan Borč, „obsah svého nálezu, až jej sám dokonale pročtete, aby radosť naše byla ještě úplnější?“

„Inu ovšem,“ přisvědčoval radostně Hanka, „ale rukopis není, jak víte, majetkem mým, nýbrž majetkem Králové Dvora; nejprve třeba poprositi, aby mně byl darován.“

„O tom není nejmenší pochybnosti, že bude vaším,“ podotkl kaplan.

Památné toto nalezení rukopisu Královédvorského Václavem Hankou stalo se dne 16. září r. 1817.

Nazejtří odebral se Hanka s rukopisem k panu purkmistrovi města Králové Dvora, přítomnými svědky dal si dosvědčiti, že rukopis ve sklepení kostelní věže nalezl a jakým způsobem, a prosil, aby mu byl darován, což se též ochotně a řádně stalo.

Hanka zářil. „Jen ten konec nebo začátek alespoň,“ vzdychal, „kdybychom ještě měli! Nejraději ovšem celek — ale jaká pomoc!“

Pověsť o nalezených krásných a památných českých básních rozšířila se bleskem nejdříve ovšem po Králové Dvoře, a pak i dále i po Čechách.

Den po jeho nalezení navštívil Hanku mezi přečetnými jinými, kteří drahocenný ten poklad starověkého českého písemnictví na vlastní oči chtěli spatřiti, i úředník František Šťovíček.

Podívav se na pergameny, zvolal radostně: „Tuhle knížku jsem již před čtrnácti a třinácti roky ve věži viděl, jen že jsem ji nepovažoval za nic vzácného! Nyní vím, že je velmi cenný poklad! Štěstí, že jste ji nalezl právě vy, jenž jí tak dobře rozumíte, buď by byla zpráchnivěla, nebo vzala zkázu jako její začátek a konec!“

Po návštěvě úřadníka Šťovíčka přihlásil se u Hanky i vetchý, tři a sedmdesátiletý stařeček, někdejší to kostelník Vaňura. Vzal rukopis do chvějících se rukou, prohlížel jej a pravil: „Tuhle knížečku jsem jako malý chlapec viděl, ale byla silnější, měla více listů — ony vlastně byly takové knížky tři.“

„A kam se poděly?“ dychtivě tázal se Hanka. „Nevíte o nich ničeho? Nepamatujete se?“

„To je právě to, milý pane!“ vzdychl si Vaňura. „Vím o nich jen tolik, že byly odneseny do kostelní věže, a tam se o ně nikdo nestaral. Jako malý chlapec, před šedesátičtyřmi roky — bylo mi tenkráte devět let — jsem chodil posluhovat jistému tuze stařičkému velebnému pánovi, již ani nevím, jak se jmenoval — nu, však to nebylo včera, už jsou tomu, jak povídám, šedesát čtyři léta! Ten všechny ty knížky měl. Po jeho smrti je odnesli do kostelní věže. Nejspíše to bylo roztrháno; vím, že se z nich vyřezávaly listy k ovinování svíček, k zalepování štěrbin na varhanách a ledačemu jinému. Sám jsem několika listů tak potřeboval…“

„To je škoda, veliká a nenahraditelná!“ naříkal Hanka. „Ale jaká pomoc! To už nikdo nenajde, ani nenahradí!“

Hanka věnoval svůj nález českému museu; nebylo ani jediného českého učence a básníka, aby nebyl jím se potěšil a ho neprohlížel, tak že brzy známosť o jeho obsahu rozšířila se po celých Čechách.

Necelá pohříchu báseň „Oldřich a Boleslav“ jedná o vyhnání Boleslava Chrabrého a Polákův z Prahy Oldřichem a Jaromírem r. 1004 a byla složena nepochybně asi ve XIII. století. Jiná pěkná báseň „O pobití Sasíků“ či „Beneš Hermanóv“ píše, jak v krajině Turnovské pobiti byli Sasíci, plenící Českou zemi. „Jaroslav“ či „O velikých bojech křesťanů s Tatary“, báseň překrásná, jejíž úryvky i ve školní čítance pro školy obecné spatřujeme, líčí porážku Tatarů u Olomouce Jaroslavem ze Šternberka. Tyto tři básně vesměs mají děj z doby křesťanské.

Jiná báseň „O vítězství nad Vlaslavem“ vypisuje boj knížete Neklana s Vlastislavem Luckým, a tehdy byli Čechové ještě pohané. O staročeských hrách rytířských, „sedání“ čili „turnaji“ dovídáme se z básně „O slavném sedání“ (Ludiše a Lubor). Opět jiná báseň „O velikém pobití“ (Záboj a Slavoj) slovy úchvatnými kreslí vítězství pohanských Čechů nad „Luděkem“, nejspíše vojskem a vojevůdcem franským, za Karla Velikého, kteří tehdy dvakráte do Čech vtrhli.

Další básně jsou: „Zbyhoň“ a „Jelen“; „Kytice“, „Jahody“, „Růže“, „Zezhulice“ a „Opuštěná“ jsou roztomilé české písně národní.

Rukopis Královédvorský horlivě byl čten a překládán pro svou krásu a starobylosť a znamenitosť do všech jazyků evropských; ba, mnozí slovutní básníci cizích národů se i jen proto češtině učili, aby rukopis ten poznali a mu rozuměli.

Můžeme si pomysliti, s jakou radostí Václav Hanka s drahou kořistí svou z Králové Dvora odjížděl!

Po celý život byl věren vlasti, národu a vytrvalé práci. Po celý život miloval slovanské národy a jejich jazyky, o čemž podal mnoho důkazů nejen znamenitými pracemi ve všech českých i jinoslovanských časopisech, ale i tím, že přednášel bezplatně na vysokém učení Pražském jazyky jinoslovanské!

Mimo přečetné spisy vědecké složil i mnoho písní, jež nápěvy opatřeny byvše, znárodněly a podnes se zpívají.

Neunavně jsa činný, byl i Hanka mnohostranně vyznamenán. Nejen že byl členem téměř všech slovanských učených společností, vyznamenán i zlatou medalií od J. V. císaře Františka Josefa, brilliantovými prsteny od císaře Ferdinanda Dobrotivého, od ruských císařů Mikuláše a Alexandra, rytířským řádem ruským sv. Vladimíra a řádem sv. Anny.

Snad někdo z vás, kteří tuto knížku čtete, byl již na posvátném Vyšehradě a navštívil klidný hřbitov tamnější, snad mnohý teprve tam přijde.

Každý zajisté povšimne si vysoké mohyly blíže chrámu, na jejímž kameni vytesána jsou památná slova:

„Národy nehasnou,
dokud jazyk žije.“

Pod touto mohylou, v této posvátné půdě dřímá nálezce pokladu Královédvorského, Václav Hanka, a nápis ti hlásá, že zesnul v Praze dne 12. ledna r. 1861.