Z českého světa/Český Kanova
| Z českého světa Josef Flekáček | ||
| „Píseň Čecha“ | Český Kanova | V kostelní věži Královédvorské |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Český Kanova |
| Autor: | Josef Flekáček |
| Zdroj: | FLEKÁČEK, Josef. Z českého světa. Sbírka prvá. Praha: M. Knapp, 1892. s. 49–66. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Ze zašlých dob/Václav Levý |
 Související články ve Wikipedii:Václav Levý, Antonio Canova |
|
Ve vsi Nebřežinách, v Plzeňsku, sousedka Koníčková vyběhla z chalupy a postavila se pod zídku, dělící její majetek od vedlejšího baráku, odkud zazníval vadivý hlas, ba, může se říci, křik.
„Prosím vás, teta,“ povídá Koníčkové tiše babička, všecka zvědava vrátky k ní vklouznuvši, „co se to tam zase děje?“
„Počkejte,“ šeptá Koníčková, „a poslouchejte.“
„Tak co myslíš?“ hlaholil vedle rozzlobený hlas, „myslíš, že mám snad pro tebe nějaké panství? Ševcem budeš, a dost! Což mohu na tebe platiti? Kdež pak bych to vzal? Doma se vyučíš a na světě se neztratíš!“
„Starý Levý má pravdu,“ mínila Koníčková.
„Má i nemá,“ soudila babička; „když se chlapci ševcovina nelíbí, nemá ho přece tak do ní nutit, aby pak hoch, až vyroste, na tatíka nenaříkal.“
„Ale děti mají rodičů poslouchati,“ odporovala Koníčková.
„Inu, teta, svatá pravda, ale ve všem dobrém, a kdo ví, zdali je tohle pro Václava dobré, co starý Levý chce. Snad dal chlapci Pán Bůh schopnosti k něčemu jinému.“
„O to se nehádám,“ povídá teta. „Chlapec rád řeže a piluje, měl by ho dáti na truhlařinu, to snad by Vašík chtěl. Ten jejich „fláter“ má dost známostí mezi velebnými pány, a známosť, milá panímámo, dělá všecko. Snadně by ho mohl někam dohoditi.“
„Fláter“ mělo znamenati „fráter“, což značí „bratr“; mělť Levý ve Lnářích u Blatné v klášteře otců Augustiniánů strýce, jenž sice mnišský oděv nosil, ale knězem nebyl. V klášteře žil a pracoval, a takovým členům kláštera, nekněžím, ale po mnišsku oděným, říkají v klášteře „fráteři“.
Starý Levý často na synka hartusíval. Ale co naplat: ševcovina se chlapci nelíbila, tak že otec pravil kdysi odhodlaně manželce: „Poslouchej, matko! Už vidím, že Václava nepředělám, a ty křiky pořád už mě také mrzí. Švec z něho nebude.“
„Ale co s ním?“ vzdychla si matka.
„Když nechce býti ševcem,“ prohlásil starý, „ať tedy řekne sám, k čemu by měl chuť. Zavolejme ho; sedí za humny.“
Václav seděl za humny na mezi a vyřezával cosi ze dřeva. Rodiče mu vážně řekli, o čem se uradili: že ho k ševcovině již nutiti nebudou, teď aby mluvil sám, čím chce býti.
Chlapec se chvíli rozmýšlel a pak projevil své přání: „Nejraději bych za strýčkem do kláštera, abych byl fráterem, jako je strýček.“
„Což je o to,“ mínila matka, strýčkovi tam zle není, ale jen jestli by tě tam přijali? Vždyť, dítě, ničeho neumíš! Budou tě živiti darmo? Strýček umí desatero řemeslo, od každého něco, je zručný člověk, aby takového pohledal; ten je jim v klášteře pravou rukou; s tebou je hůře; nevím, budou-li tě tam chtíti.“
„Budu tedy strýčkovi psáti vaším jménem,“ pravil hoch rozhodně.
„O nejsvětější Trojici tam bude pouť,“ mínila matka; „promluvím se strýčkem sama a poprosím ho. Napsati se to tak nedá, jako když člověk pohovoří, zeptá se již na to, na ono, a poprosím sama pana převora, aby tě přijal.“
Po pouti ve Lnářích přišla matka Levých domů všecka rozradostněna a přinesla svolení důstojného pana převora: chlapec je přijat a může přijíti ihned.
„Budeš kuchařem,“ povídala radostně; „to snad se ti bude líbiti.“
„Kuchařem?“ opakoval starý a pokyvoval se zalíbením hlavou. „To, panečku, je dobré řemeslo, ba, ono je to spíše umění, nežli řemeslo. Takový kuchař, dostane-li se ku hraběti nebo ku knížeti, má zlaté časy, má se lépe než kníže pán sám. Nu, a zdaliž pak se ti to bude líbiti?“ srdečně ptal se synka.
Václav přisvědčil.
S mnohými slzami, žehnáním a napomenutími vypraven byl Václav do světa a v klášteře cvičen v umění kuchařském.
Dobré srdce prozrazoval od nejútlejšího mládí; nyní ovšem měl ku konání dobrých skutků více příležitosti nežli v Nebřežinách. Nižádný chudý neodešel z kláštera, aby nebyl dobrosrdečným mladíkem obdarován, ba, on by byl býval rozdal vše, co měl, tak že mu proto často i domlouvali.
Když byl s kuchyňskými pracemi hotov, nejraději se zaměstnával vyřezáváním ze dřeva. Ba, on kutil cosi tajně, aby toho kuchař, ani strýc a zvláště pak pan převor nepozoroval, a pilně to ukrýval.
Prozradilo se to však přece: vyřezalť si náš Levý velmi vkusně pěknou harfu, již opatřil strunami, naladil a sám se na ni naučil hráti. Hrával tak často a tak rád, že proto i na vaření zapomínal.
„Poslyšte,“ pravil kdysi pan převor strýci fráterovi, „zdá se mi, že ten váš Václav kuchařem nebude. Měl býti spíše muzikantem!“
„Také se mi tak zdá,“ přidal kuchař; „ale divím se jen, že dovedl harfu tak pěkně vyřezati, když se tomu nikdy nebyl učil! Račte se jen podívati, jaká to pěkná, umělá práce.“
„Pěkná, nepěkná!“ rozhorlil se strýc fráter, „když má býti kuchařem, ať si všímá kuchyně a vaření, a nechá hloupostí. Harfu mu rozbiji, a dost! Proto snad sem nepřišel, aby mi dělal ostudu. Vyžene-li ho pan převor odtud, co s ním? Vždyť už je přerostlý! Ale počkej, však já si s tebou promluvím!“
Ubohá harfa! Strýc fráter jí sice nerozbil, ale za to ji rozbil náš Václav sám, když byl obdržel od strýce notný výtopek.
Za nějaký čas po tomto smutném skonání ubohé harfy dal si pan převor zavolati Levého do své komnaty.
„Usnesli jsme se,“ pravil mu přívětivě, „že vás pošleme do Liběchova do zámku pana Veitha,[1] kde jest znamenitý a slavný kuchař. Tam se dobře a dokonale vyučíte, a až budete vyučen, máte svět otevřený. Dobrý kuchař je všude hledán a, dobře placen. Co tomu říkáte? Jak se vám to líbí?“
Václav se chvíli rozmýšlel a pak odpověděl: „Líbí se mi to, a půjdu, důstojný pane převore.“
„Jen buďte hodný,“ pokračoval převor, „abychom na vás žádných stížností a žalob neslyšeli. Když budete se svou prací hotov a zbude vám čas, dělejte si, co chcete, vím, že rád vyřezáváte. Je to ušlechtilá kratochvíle, a jistě vám v ní nikdo brániti nebude. A potom snad,“ dodal s úsměvem, „budete si moci i zase novou harfu vyřezati.“
Liběchov jest ves na pravém břehu Labe, nedaleko Mělníka, na severu. Tamní chrám sv. Havla má některé obrazy od slavného Karla Škrety. Zámek, kamž se měl nyní náš Levý ke kuchaři dostati, náležel dříve Janu Pachtovi, svobodnému pánu z Rájova, jenž jej teprve před nemnoha lety (před příchodem Levého) prodal panu Jakubu Veithovi.
Když Levý přijel do Liběchova, měli tam právě plno práce: celý zámek se znovu zřizoval, obnovoval. Čalouníci, malíři, truhláři a jíní řemeslníci i umělci zde pracovali o překot.
Kuchař, jemuž byl náš Václav doporučen, přijal jej vlídně a hned oznámil, že v neděli budou míti dosti práce. Na zámku budou hosti, a tu třeba se tužiti, aby kuchaři došli pochvaly.
Václav se otáčel v kuchyni, jak nejlépe dovedl, když však jen poněkud se mu chvilička naskytla, že byl sám, vyňal z kapsy dřevěnou dýmku a jal se na ní kapesním nožem vyřezávati. Práci tu byl již potají konal před tím, nežli se přistěhoval do Liběchova; musil však ji konati pokradmo, a proto jí valně nepřibývalo. Nyní však přece blížila se ku konci. Představovala myslivce se psem a zastřeleným jelenem; řezba byla provedena jemně a znamenitě.
V neděli skutečně sešlo se u Liběchovského pána několik vzácných hostí, mezi nimi též Liběchovský farář a výtečný vlastenec, Filip Čermák. Ten zvláště živě se bavil s panem Antonínem Veithem, a měli vždy o čem rozmlouvati, byliť oba upřímní jazyka i národa českého milovníci.
„Jak pravím,“ ozval se po chvíli důstojný kněz Filip Čermák — „právě, že jsme zde na samém rozhrání národností a ve krajině tak utěšené, vyjímal by se zde náš český „Slavín“ tak krásně. Tím byste si, dobrý pane, na vždy postavil pomník vděčnosti.“
„Slavín!“ opakoval pan Veith zamyšleně. „Slavín! Ovšem, myšlénka je to krásná. Představuji si to tak živě — uměleckou budovu, v ní chodby a sály a v těch vesměs sochy našich znamenitých českých mužů, našich reků a bohatýrů národních, kteří slávu české vlasti a národa měli na paměti a blahu svého lidu pracovali a žili — pravý to „Slavín“, a jak příhodný, pěkný to název!“
„Sem,“ dokládal zaníceně Čermák, „jako ku svatyni putoval by český lid, aby pohledem na své velikány a pracovníky se osvěžil, aby tu čerpal nových sil k další práci a dalšímu snažení. Ovšem — náklad na zbudování byl by veliký.“
„To nemůže býti jinak,“ usmál se pan Veith; „ostatně ani Řím nebyl za jediný den vystavěn; začali bychom budovati, a znenáhla bychom doplňovali, rozšiřovali, až by celý „Slavín“ stál. Doplňoval by se ovšem stále a stále…“
„Snad Bůh nás obdaruje ještě slavnými a velikými muži,“ přerušil ho v řeči Čermák, „tak aby bylo pořáde co doplňovati i v budoucnosti, až celé toto pokolení vyhyne a ustoupí novým a novým, snad i šťastnějším potomkům.“
K večeru počala se společnosť rozcházeti, a Čermák též rozloučil se se štědrým hostitelem. Kráčeje domů, zastihl na chodbě našeho Levého, jak všecek jsa zabrán v řezání pracuje. Levý ani neviděl, že pan farář stojí za ním a že velice jemnou řezbu, myslivce, jelena a psa se zálibou prohlíží.
Pojednou sáhl mu pan farář přes rameno, zmocnil se dýmky a usmál se: „Dovolte, milý mladíku! Podívám se důkladněji na vaši řezbu! Dělal jste to sám?“
Překvapený a polekaný Václav se zarděl.
„Sám, velebný pane… ale prosím, račte mi to laskavě vrátiti,“ prosil.
„Víte-li, mladý člověče,“ zvolal farář, „že je to práce nevšední zručnosti a že prozrazuje veliké umělecké nadání? Kde jste se řezbářství učil?“ ptal se, všecek jsa nadšen provedenou prací, již do nejmenších podrobností prohlížel.
„Já?“ ozval se Václav poněkud směleji. „Prosím, neučil jsem se řezbářství u nikoho, to jen tak sám — z dlouhé chvíle, pro zábavu… jen tak sám od sebe. Jsem zde, prosím, teprve nedávno při kuchyni.“
„I jděte mi!“ zasmál se farář. „Takhle vyřezáváte a chcete býti kuchařem? Z vás, příteli, trvám, bude něco jiného, nežli kuchař! Prosím vás, půjčte mi na chvíli tu dýmku, okáži ji pánovi.“
Po těch slovech Václav zbledl, a rty se mu počaly chvěti. Ruka jeho sáhala po dýmce, a pravil ustrašeně: „Pane faráři, ach, jen toho nečiňte! Což by si pán o mně pomyslil? Zajisté, že by mě vyhnal! Vždyť vím, jakých nepříjemností jsem zažil, když jsem si harfu vyřezal a na ni se hráti naučil.“
Ale pan farář ho těšil: „Nebuďte bláhový, a jen mi dýmku svěřte. Hned vám ji zase vrátím!“
A nečekaje ani odpovědi, odcházel se řezbou Levého zpět, přímo k panu Veithovi.
„Račte se podívati,“ zvolal, „jakého máte v zámku umělce, ač toho ani netušíte! A k tomu třeba dodati: umělce samouka, prosím!“ Při tom odevzdal řezbu Václavovu Liběchovskému pánovi.
Právě přítomný Josef Navrátil, český malíř, muž tehdy asi čtyřicítiletý, s pozorností prohlédl řezbu panem farářem přinesenou a prohlásil ji za důkaz výtečného a neobyčejného nadání. Též pan Veith vynesl soud velmi pochvalný o dokonalosti a jemnosti provedených figur: myslivce, psa a jelena.
„Kdo je ten mladík?“ tázal se Navrátil s účastenstvím.
„Kuchtík v Liběchovském zámku,“ řekl pan farář, „ale myslím, že by ho byla škoda pro kuchařství. Považte jen, že se umění řezbářskému nikde neučil.“
„Mohl by z něho být chlapík,“ povídá Navrátil rozhodně a dodává prosebně k panu Veithovi: „Naskytuje se vám, milostivý pane, výborná příležitosť ujati se člověka mnohoslibného. Račte to s ním zkusiti — a vyplní-li naděje, k jakým tato jeho práce opravňuje, získáte si zásluh velikých.“
„Tak vidíte, velebný pane,“ zažertoval pan Veith, „co jste způsobil! Nyní mi nezbývá, než prositi vás — abyste, když už jste věc začal — toho mladíka sem zavolal.“
„I to učiním s největším potěšením,“ zvolal nadšeně Čermák, „a hned vám chlapíka přivedu a už napřed ze srdce děkuji za vše, co proň učiníte.“
Za chvíli stál náš Levý před Liběchovským pánem. Šel nerad a nemyslil nic jinak, nežli že ho čeká zase notné vyplísnění. Teprve když ho důstojný kněz ujistil, že tomu tak nebude, dal se pohnouti a šel, ale nikoliv bez obavy.
„Jak se jmenuješ a kde jsi se narodil?“ tázal se ho pan Veith.
„Václav Levý, narodil jsem se v Nebřežinách v Plzeňsku, dne 14. září r. 1820.“
„Jak vidím, nemáš mnoho chuti ke kuchařství, odpověz mi upřímně. Viď, že je tomu tak?“ tázal se pán.
Václav bez rozmýšlení přisvědčil.
„Nu, tak,“ laskavě hovořil dále Liběchovský pán, „snad by se ti líp líbilo řezbářství, když tak rád vyřezáváš? Chtěl bys býti řezbářem?“
Václavovo líce zaplálo, srdce počalo mu rychleji a radostněji tlouci, všecek se proměnil a oživil, což neušlo bystrého zraku pozorovatelů.
„Ach, milostivý pane, s největší, největší radostí! To je má jediná touha!“
„Do kuchyně už nepůjdeš,“ velel pan Veith, „postarám se o tebe. Zde pan Navrátil bude tak laskav a bude tě vyučovati pravidelnému kreslení. Co pak dále, to uhlídáme. Jen buď hodný!“
Václavovi se svalil kámen se srdce. Radostně poskočil, políbil panu Veithovi i panu faráři ruku a s citem hrdosti, volný jako pták, vyběhl z komnaty.
Do kuchyně již nešel. Malíř Navrátil vyučoval ho kreslení a dával mu vyřezávati modely ke štukatuře, což Levý již tenkráte s pravou mistrností a ovšem i k největší spokojenosti a chvále Navrátilově vykonával.
Aby pak dal na jevo svému dobrodinci, panu Veithovi, svou vděčnosť a radosť, jakož i dobrou vůli, pracoval, jakmile mu toho prázdný čas dovoloval, na nové soše, již za několik neděl dokončil. Byla to socha našeho slavného rodáka Karla Škrety, provedená rukou mistrovskou. Liběchovský pán viděl již, že se Levého neujal nadarmo.
Když Navrátil byl se svými pracemi v zámku hotov, doporučil panu Veithovi, aby dal Levého do Prahy k sochaři Linnovi.
V Praze byl Václav sotva měsíc, a již vyjádřil se o něm mistr sochař: „Levý má výtečné nadání. Tak znamenitého učně jsem dosud neměl. Řeknu vám upřímně: nemohu mu ničeho nového ukázati, on vše již umí. Nejlépe by učinil, kdyby se odebral do Mnichova.“
Ta slova pronesl k panu faráři Čermákovi, když v Praze Václava navštívil. Když je farář vyřídil Liběchovskému pánovi, pronesl týž bez rozmýšlení: „Tedy půjde Levý do Mnichova; tam ovšem se zdokonalí a vycvičí. Mnichov v té příčině požívá pověsti světové. Dopíši v nejbližších dnech Schwanthalerovi,[2] aby vzal Levého do své proslulé dílny.“
V tehdejší době žili v Mnichově dva vynikající umělci toho jména: Ludvík Michael Schwanthaler, zakladatel Mnichovské řezbářské školy a professor na akademii, a František, sochař a řezbář, professor na vysoké škole polytechnické.
Na list pana Veitha došla odpověď příznivá a zároveň ustanovena doba, kdy Václav Levý má nastoupiti.
„Dříve však,“ rozhodl pan Veith, „ať přijede Václav sem na Liběchov; odtud jej vypravíme do světa.“
Za nedlouho Levý přijel; byl stále týž skromný, ostýchavý, milý člověk, jako vždy…
„Nu tak, Václave,“ oslovil jej farář Čermák, „co dělá němčina? Vím, že jsi se jí nerad učíval, nyní však jí budeš potřebovati, vždyť přece víš — Mnichov jest německý.“
„Učení se němčině bylo by mi zabralo příliš mnoho času,“ přiznal se upřímně Levý, „myslil jsem, že němčinou nemohu dlabat, ani řezat, ani pilovat. Ale nyní — nouze láme železo, vidím nezbytí — budu-li mezi samými Němci, doufám, že se též němčině naučím.“
Tehdy meškal na Liběchovské faře milý host: professor František Klácel, kněz Augustinián, znamenitý vlastenec a český spisovatel. On, Filip Čermák a Velc, vychovatel synovců páně Veithových, byli nejmilejší přátelé Levého. Zasvětili jej do tehdejšího, zvolna po dlouholeté mdlobě se probouzejícího písemnictví českého, čítali s ním básně a časopisy vlastenecké. Blíže Liběchova dali vytesati do pískovcové skály jeskyni, a tam dosud cestující uvidí dvanáct sošek, pak sochu Zděnka Zásmuckého, Jana Žižky a Prokopa Velikého, jež Levý mistrnou rukou tam vytesal.
V Mnichově byl Levý za nedlouho nejvýtečnějším žákem Schwanthalerovým. Pracoval zcela samostatně, na základě vlastních myšlének a vlastní zručnosti; nenapodoboval, jako to mnozí umělci činí, pouze proslulá a vyhlášená díla cizích mistrů. V tehdejší době, kdy v Mnichově prodléval, poslal svému dobrodinci darem dvě znamenité sošky z pohanského bájesloví: Meleagara, syna krále Oenea, jenž se súčastnil pověstné plavby řeckých plavců za zlatým rounem, a Atalantu, lovkyni, jež s plavci těmi jela a s Meleagarem zuřivou saň přemohla.
V Mnichově vynikl Levý nade všechny sochaře, a jméno jeho stalo se známým po celé Evropě. Tu však stihlo ho neštěstí proň osudné: příznivec a dobrodinec jeho, Liběchovský pán Antonín Veith, r. 1853. zemřel.
Umění potřebuje ochrany i ochránců obětovných a vznešených. V panu Veithovi ztratil Levý ochrance znamenitého, a nenalezl po smrti jeho příznivce jemu rovného. Smrtí pana Antonína Veitha zanikla i krásná myšlénka o českém „Slavínu“, pro niž šlechetný Čermák tolik horoval, a jíž byl obětavý Liběchovský pán tak nakloněn.
Levý po smrti Veithově prodléval stále v Mnichově a proslavil se některými většími pracemi. Tak zvláště pracoval sochu Lumíra pro Králové Dvůr, poprsí Jeho Veličenstva císaře pána do Vídně, okrasy do zámku Ploskovického a kaple Zákupské.
Když r. 1854. císař pán František Josef I. po své svatbě s chotí svou, J. V. císařovnou Alžbětou Prahu navštívil, pracoval Levý na nádhernou slavobránu, jež město Praha k uvítání Nejvyšších manželů postavila, mnohé sochy, zvláště: stříbrného lva, Adama a Evu, Náboženství a Ozvěnu.
Mnichovští umělci vážili si Levého velice. On sám, stále jsa věren své skromnosti, hlučných společností nikdy nevyhledával, nikdy svou osobu, své umění a zásluhy do popředí nestavěl. Tak na př. jej ostatní umělci přímo přinutili, a z Čech byl též důrazně vyzýván, aby zadal za Klárovu nadaci, by mohl cestovati do Říma.
„Řím,“ říkával Levý, „jest nevyvážená pokladnice stkvostů a památek uměleckých. Od pradávných dob sjížděli se tam učenci a umělci, aby napájeli ducha svého na neocenitelných pokladech umění a vzácných památek. Zdali já také někdy ta slavná díla nesmrtelných mistrů uvidím? Zdali mi bude popřáno, obdivovati se jim a ducha svého vzdělati, vytříbiti, k novému vzletu posilniti?“
A mělo to býti našemu mistru popřáno, touha jeho měla býti vyplněna.
Dobrodinec a lidumil Alois Klár, professor na vysokém učení Pražském, týž, jenž získal si nehynoucích zásluh založením „ústavu pro zaopatřování a zaměstnání dospělých slepců v Čechách“, založil i nadaci pro mladé a nadějné umělce, aby jim poskytnuta byla příležitosť cestovati do Říma a tam meškati.
Václav Levý tuto nadaci dostal a odejel do Říma. Tam uprostřed vzorů nevyrovnané krásy, jimž obdivuje se celý svět, rozkvetlo umění Levého na stupeň nejvyšší. Svou milou, tichou a skromnou povahou stal se oblíbeným u všech lidí, kteří se s ním stýkali. Jméno výtečného českého umělce bylo tehdy známo po celém Římě.
Kromě četných menších prací tehdy vyrobil velikou sochu Marie Panny pro knížete Taxise, sochy sv. Cyrilla a Metoděje pro chrám sv. Klimenta v Římě, sv. Rafaela pro ústav slepců v Praze, sochu Kristovu pro Karlovy Vary, sv. Alžbětu a sv. Františka do Vídně dle objednávky J. V. císařovny Alžběty a mnohé jiné.
Dokud byl Levý doma v Čechách, kromě šlechetného pana Veitha nikdo o něj se nestaral. Nyní o něm věděl každý, a přijel-li některý vynikající šlechtic český do Říma, nezapomněl se tam Levým pochlubiti.
Tak jistý český velmož pořádal ve předním hostinci římském hostinu na počesť našeho sochaře. Levý, toť samo sebou se rozumí, měl býti přední osobou večera a předmětem obecné pozornosti. Ale to příčilo se skromnosti našeho umělce. Nejraději byl by k hostině vůbec nešel, ale nechtěl nikoho uraziti. I vymyslil si zvláštní způsob, jak by se z věci vyvlékl a přece nikoho neurazil.
Hodina k hostině ustanovená dávno uplynula, ale umělec se nedostavil. Shromáždění bylo netrpělivé, tak že hostitel poslal sluhu do jeho bytu, zdali snad nezapomněl? Ale sluha se vrátil s vyřízením, že Levý není doma. I činili někteří přítomní různé vtipy o známé roztržitosti básníků, spisovatelů a umělců vůbec.
Večer však doručil sluha z hostince českému šlechtici malý účet se slovy: „Dole v přízemí v jídelně seděl chvíli sochař Levý, vypil láhev vína a povečeřel. Vykázal se pozváním vaší milosti, dovoluji si tedy uctivě předložiti jeho účet.“
Hosté se mlčky podívali na sebe a podivili se neobyčejné skromnosti vyhlášeného umělce.
Brzy po pruské válce, r. 1867., vrátil se Václav Levý ze Říma do Prahy jako muž sedmačtyřicetiletý. Bývalá jeho svěžesť byla podryta, a přátelé jeho říkali, že se vrátil s počátkem povážlivé choroby…
A opět seděl Levý ve své dílně, prohlížeje dílo, jež právě umělecké dláto jeho bylo dokončilo. Byl to překrásný anděl z mramoru vytesaný, v nadživotní velikosti, očekávající pokynu Božího, aby hlásal z mrtvých vstání. Socha ta měla býti dopravena do Berouna, byvši objednána jako náhrobek.
Prací tou vanul umělecký duch, každý ráz dlátem byl oduševněný, každý záhyb živý, přirozený, výraz obličeje andělova dojímající, vznešený!
Mistr opřel hlavu o dlaně a hluboce se zamyslil. Líce jeho bylo velmi bledé, vyhublé, a právě vycházející měsíc ozářil jasným světlem umělce i jeho mramorový výtvor.
Levý povstal a zadíval se andělu ve tvář.
„Zdá se mi,“ zašeptal sám k sobě, „že tento anděl jest i mým andělem smrti, že mi kyne a ukazuje cestu k říši věčné, nadhvězdné, ku světu blaženosti a věčného míru. Ano, cítím v srdci, že ty, můj bledý anděle, jsi moje práce poslední!“
Neblahé tušení velikého mistra neklamalo. Dne 30. dubna r. 1870. roznesla se Prahou zvěsť, že zesnul Václav Levý, český Kanóva!
Český Kanóva!
Právě jako Kanóva byl největším sochařem italským, tak náš Levý českým. I Kanóva učil se kuchařem, a při hostině v kuchyni v malé chvíli z másla zrobil krásného lva. Tím upozorněn byl hostitel na jeho neobyčejné nadání, i postaral se o neznámého dosud kuchtíka, a ten stal se mistrem mistrů sochařského umění!
Ctihodný Liběchovský kněz Filip Čermák přežil Levého o sedm let. Zesnul v Liběchově v den sv. Jana Křtitele r. 1877. Celé své jmění, přes šestnácte tisíc zlatých, odkázal „Svatoboru“, aby se z úroků vypisovaly střídavě ceny za české spisy ze všech oborů písemnictví.
Levý i Čermák toužili po velikolepém českém „Slavínu“. Nebylo jim dáno, se ho dočkati. Ve světech blaženějších, ve „Slavínu“ nesmrtelnosti a slávy nepomíjející, sešli se tváří v tvář se všemi muži, kteří tak vřele milovali vlasť a národ jako oni — jeden ve službách církve, druhý umění, ale oba ve službách svého drahého národa.