Z českého světa/„Píseň Čecha“

Z českého světa Josef Flekáček
Ze života českého komedianta	„Píseň Čecha“	Český Kanova

Údaje o textu
Titulek:	„Píseň Čecha“
Autor:	Josef Flekáček
Zdroj:	FLEKÁČEK, Josef. Z českého světa. Sbírka prvá. Praha: M. Knapp, 1892. s. 42–48. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Byly tři hodiny; z Hořínské školy vycházela mládež. Slušně, mravně, v pěkně seřaděných dvojstupech: napřed ta drobotina, chlapečkové, děvčátka, pak větší a větší — šlo to za sebou, jak píšťaly u varhan. Pan učitel Václav Josef Rosenkranc stál mezi dveřmi a pečlivým okem sledoval své svěřence. Vzpomínal, jak i on kdysi jako chlapec zdejší cestičky kolem školy šlapával.

Tomu ovšem bylo velmi dávno. Nejčastěji sem chodíval s houslemi. Tatínek jeho Václav Rosenkranc, počestný soused a kolář Hořínský, přivedl malého ještě Vašíčka k tehdejšímu panu učiteli Nechlebovi a doporučil mu jej slovy: „Rád bych, pane učiteli, aby ten můj hoch trochu té muziky se naučil. Je to dobré, a kdyby člověk ničeho mimo ni neuměl, přece se ve světě neztratí. Českému muzikantovi je celý svět otevřen. Tak prosím vás, vezměte chlapce do cviku — nebudu toho žádati darmo.“

Pan učitel Nechleba pohladil malého Václava, jenž brzy na tatínka, brzy na něj pohlížel, a několika srdečnými slovy dodával mu odvahy. Od té doby chodil pak kolářův Vašík s houslemi do školy, a pan učitel si jej velice chválil. Prospíval rychle, tak že se brzy pak učil i hře na piano a na dechové nástroje; to přimělo otce jeho k tomu, že jej dal do Prahy na učitelství, k němuž měl mladý Václav velikou chuť.

Roku 1814. byl sedmnáctiletý Václav Josef Rosenkranc již „pomocníkem učitelským“, jak se tehdy říkalo. Vyučoval v Kmetiněvsi, na Mělníce, ve Vtelně, a po mnoha letech dostalo se mu školy Hořínské.

Nyní, ve tři hodiny, propustil mládež, a když i poslední žáček zrakům jeho zmizel, zašel do světnice a zasedl zamyšlen k pianu. Přehlížel notový papír, probíral se v různých svých hudebních skladbách, chvílemi ozval se na pianě troj- nebo čtyřzvuk, a pan učitel tak byl zabrán do svého hudebního pozorování, že po dvakráte neslyšel, jak ho manželka volá k svačině.

Po třetí přišla paní Alžběta sama. Tiše otevřela dveře u světnice a pravila vlídně: „Pojď k svačině, Václave! Odpočiň si přece a nech trochu té hudby! Vždyť se namáháš po celé dny a večery.“

Měla pravdu paní učitelová. Manžel její bylť složil veliké množství mší a skladeb, a když Chmelenský počal vydávati „Věnec ze zpěvů vlastenských“, roku třicátého pátého a šestého, ve kteréžto sbírce uveřejňoval zdařilé nápěvy písní s průvodem piana, posýlal mu Hořínský pan učitel Rosenkranc nejpěknější příspěvky.

Ano, ano! To bylo právě to, co jej činilo tak zamyšleným. Několik dní četl si stále krásnou píseň: „Kde můj je kraj, kde má je vlasť?“ Složil ji vlastenecký kněz a básník Fr. Vacek-Kamenický. Byla tak pěkná, vřelá, a při tom tak prostá a dojemná, že si pan učitel myslil: „Jen aby se mi k ní též nápěv tak podařil, jak se podařila Vackovi slova!“

Sotva se nasvačil, počali se scházeti malí hudebníci s houslemi, a za chvíli ozývaly se z Hořínské školy zvuky houslí a nesly se daleko po březích Vltavy a Labe, jež nedaleko Hořína sestersky do náruče si padají; ohlas jejich zazníval i v zámeckém parku, a sta a sta zpěvných ptáků mísilo své jásání s touto hrou, z Hořínské školy sem se nesoucí.

K večeru pak zněla ze školy hudba celého sboru a v ni mísil se zpěv dívek, chlapců i dospělých; Rosenkranc stál uprostřed hudebníků a zpěváků, kýval hlavou a dával oběma rukama takt; zkoušeli novou a krásnou jeho mši, již byl složil. Bylť ji skromný učitel Hořínský poslal slavnému rodáku svému Janu Vitáskovi, znamenitému hudebnímu skladateli, jenž se r. 1770., tedy 27 let před Rosenkrancem, byl narodil.

Vitásek byl skladbou jeho všecek potěšen. „Měl jsem z vás radosť, Václave!“ psal mu. „Jen pište a skládejte, jste k tomu nad jiné povolán.“

Hudebníci se rozcházeli, zpěváci přáli panu učiteli a paní učitelové „Dobrou noc“, ale ani potom neoddal se pilný Hořínský skladatel odpočinku. Ještě bylo slyšeti zvuky piana, a Rosenkranc v tiché letní noci skláněl se u svíčky nad notovým papírem, jenž se znenáhla pokrýval hlavičkami různých not, jež měly teprve hudebníky k životu býti probuzeny. Skládal tu o závod se slavíky, jichž jásání a žaly zaznívaly od křovinatých břehů labských po celou noc až sem k tiché škole Hořínské…

Ráno, ještě než slunce vyšlo, byl již Rosenkranc na nohou. Nemohl spáti. Vackova píseň stále mu zněla v uších. Vyšel ze školy; bylo ticho, tichounko, jen odněkud od Vltavy ozýval se dívčí zpěv, a kdesi ve výšinách trylkoval skřivánek. Do šumění sesterských vln Vltavy a Labe zadouval slabý větřík, a tu a tam ozval se slabý, jako nesmělý hlas probouzejících se pěvců.

Pan učitel kráčel porosenou travou ku břehu Vltavy, sednul do malé lodičky zde k vrbě přivázané — byla to lodička jeho — a zaměřil k Ouporu, ku krásnému Ouporu, před ním se rozkládajícímu. Tam uvázal loďku ku starému kmeni a zmizel ve stínu dubů velikánů. Ctihodné tyto stromy tvořily zde temný, neproniknutelný stín, jen ve větvích jejich počínalo již býti živo; ptáčkové se budili, zpívali, šveholili a hovořili až milo.

Rosenkranc usedl na věkovitý kmen a zedíval se v překrásnou, bujnou přírodu. Již odevšad zazníval sem srdečný hlahol skřivánků, v nebeském modru se koupajících. Hořínský pan učitel v myšlénky pohroužen, sňal klobouk s hlavy již prokvétající a jal se čísti znovu Vackovu vřelou píseň:

„Kde můj je kraj? Kde má je vlasť?
To jméno má největší slasť!
Není to blud, není to klam,
zem českou za svou vlasť že mám;
není mi země jako země;
hlas přírody to volá ve mně,
a srdce mé volá s plesem,
v Čechách že já jen doma jsem.“

V tom počalo vycházeti slunce… Nádherné, veliké; ohnivé šípy jeho proletěly nesmírným prostranstvím k zemi a vytryskly s nebes, oděných purpurem; na každém listě hrálo zlato jeho záře; do temných stínů Ouporu padlo a zahrálo v mechu, jakoby tam rozestřel třpytivých, nekonečné malých démantků, padlo na vlny Vltavy a Labe, a ty se zastkvěly jako veliké zrcadlo; hlučněji zajásali ptáci, pozdravujíce nebeského dárce svitu a tepla; všude jako kouzlem rázem nastal život, den, probuzení!

Rosenkranc, jakoby čásť tohoto kouzelného svitu a tepla, tohoto čarovného zlata slunečního i v jeho duši byla padla, rychle vyňal z kapsy papír, načrtl na něm tužkou pět notových řádek a psal rychle notu za notou; řinuly se jako příval, jakoby mu to někdo na rychlo diktoval; v několika minutách byl se svou prací hotov, přehlédl ji ještě zkušeným okem, zde onde opravil nějakou maličkosť a pak zazpíval právě složený nápěv k Vackově písni zvučným a příjemným hlasem, jenž se daleko široko rozléhal v Ouporských houštinách.

Zdálo se, že je skladatel se svou prací spokojen. Jako drahý poklad ukryl skladbu v kapse a pospíchal k lodici, a již vesloval přes Vltavu přímo k Hořínu. Uvázav lodici, vyskočil hbitě a jarým krokem, s okem zářícím kráčel ke škole.

Paní Alžběta byla ranním vycházkám jeho zvyklá, nicméně jí neušlo, že pan učitel má obličej rozradostněný a vyjasněný. Bylť věru v poslední době poněkud roztržit, a přičítala to tomu, že jest příliš zaměstnán hudebním skládáním.

Rosenkranc nevšiml se ani snídaně a pospíšil rovnou ku svému věrnému pianu. Usedl a ku složenému nápěvu z paměti hrál průvod a zpíval svou „Píseň Čecha“. Za malou chvíli načrtl i průvod právě hraný, a že již byl čas jíti do školy — ta drobotina se již byla sešla a hlučně se ve třídě bavila — doskočil do kuchyně, aby se nasnídal.

Paní Alžběta měla oči uslzené a marně snažila se zakryti své pohnutí. Pan učitel postřehl její pohyb, jak si setříti chtěla slzy, i zvolal polekán: „Co je ti, Bětuško? Proč pláčeš?“

Místo odpovědi položila věrná choť hlavu na jeho rámě a pravila pohnutým hlasem: „Nová píseň tvá, Václave, je překrásná! Nevím, které srdce by nedojala! Prosím tě — zazpívej mi ji ještě jednou!“

* * *

Kdož neznal by této perly mezi písněmi, „Píseň Čecha“! Sotva objevila se ve „Věnci“ v Praze vydávaném, rozlétla se po celých Čechách a byla přijata s největším nadšením. Rozléhala se v salonech, besedách, v domě boháče i v chýži chuďasa, na polích, lukách i lesích, pěli ji mužové, dívky i děti, a naše školní mládež ráda a od srdce si ji zazpívá. Máť slova v čítance, a není snad ani jediného učitele českého, aby ji nebyl s mládeží sobě svěřenou zpíval.

Hořínský učitel Václav Josef Rosenkranc, skladatel krásné této písně, v letech padesátých čtvrtých již nevyučoval. Za horlivou činnosť školní i skladatelskou dostalo se mu mnohých uznání a vyznamenání. Přestěhoval se na odpočinek do Prahy, kdež byl varhaníkem u sv. Tomáše a později u Anglických panen.

Na konec stůjtež zde stručné řádky, jak se o něm (mezi jinými úsudky) po smrti jeho psalo:

„Rosenkranc složil ku dvěma stům skladeb a skládal horlivě až do své smrti, která ho dne 3. prosince r. 1861 zasáhla. O píseň českou získal si veliké zásluhy, a kdyby nebyl více složil než „Píseň Čecha“, ryzí to perlu českou, byl by již tím trvalý pomník v národě svém si zbudoval.“