Z českého světa/Ze života českého komedianta

Z českého světa Josef Flekáček
V české expedici	Ze života českého komedianta	„Píseň Čecha“

Údaje o textu
Titulek:	Ze života českého komedianta
Autor:	Josef Flekáček
Zdroj:	FLEKÁČEK, Josef. Z českého světa. Sbírka prvá. Praha: M. Knapp, 1892. s. 26–41. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Matěj Kopecký, Autor:Josef Vlastimil Kamarýt

Po cestě ke Klokotům pomalu se pohyboval dlouhý, zeleně natřený vůz. Podivný to vůz, věru! Zcela jiný, nežli obyčejní jeho soudruhové, dlouhý, široký, na nízkých, silných kolech, z prken všecek zbitý, uzavřený jako pevnosť: dvěma okny, jakýmis pestrými záslonami polozastřenými, vnikalo do něho světlo a vzduch, a že se ve voze i — topí, to dokazoval kouř, štíhlým a vysokým komínkem vzhůru kroužící. Byl to vůz, skladiště, dům a obydlí s kuchyní, půdou i sklepem — jak jen chcete; hubený a vychrtlý koník zvolna jej táhl, a při něm kráčel vysoký, osmáhlý muž, jenž na rozdíl od jiných vozků nepobádal pilného tahouna bičem, nýbrž laskavými, dobrými slovy.

„Tak, tak, staroušku! Jen pomalu! Však již nemáme daleko, a odpočineš si! Ty jsi můj věrný staroušek, viď!?“

A kůň, jakoby rozuměl, přikyvoval hlavou a táhl trpělivě dále, chvílemi mrskaje okem po šťavnaté trávě, na bujných lučinách se zelenající.

Táhl pomalu — a jak by ne? Nejen že byl slabý a dlouhou snad již cestou zemdlen — ale, pane, měl také co táhnouti! Ani byste neřekli, co vše ten na pohled tak slabý koňský tvor utáhl, a až se toho dovíte, vím, že řeknete jistě: „To byl nějaký kouzelný kůň, očarovaný, anebo, co čteme — není pravda!“

Kromě manželky a četné rodiny svého pána vezl náš „staroušek“ hrady a zámky, lesy, skály, domy, celé vesnice a města, celé Pražské Hradčany, hromadu rytířů, loupežníků, princů a princezen, sedláků, duchů, čertů, žoldnéřů a příslušné jim zbraně a obleky, plno beden s knihami a popsanými papíry, hudební stroj s klikou (říkáme mu flašinet), prkna, klády, zvonce, lampy — není to ještě vše, ale myslím, na takového koníka že je to až příliš mnoho. Na štěstí ty hrady a zámky, lesy, skály, celé vesnice a města, ba i Pražské Hradčany byly jenom na papíře — namalovány, a ti rytíři, loupežníci, princové a princezny, sedláci, duchové, čerti a žoldnéři byli — panáci ze dřeva. Za to však zbraně byly skutečné zbraně, a obleky opravdovské obleky.

Byl to český loutkář, komediant, který se svým jevištěm a svými „figurami“ v Čechách od dědiny k dědině putoval, v hospodě svůj stánek rozbil, jeviště postavil, a cedulemi, jež si sám hrubými, dřevěnými literami tiskl, ku svým představením zval, nebo k nim též způsobem hlučnějším, totiž velikým bubnem, svolával.

A v Klokotech měla býti právě pouť — umělci všeho druhu sjížděli se tam ze všech stran, neboť co by byla pouť bez nich? A co zase, navzájem, oni by počali bez poutí? Dokud nábožný lid meškal v chrámu Páně, mlčelo i jejich umění, ale — po požehnání obyčejně — stavěli své umění na odiv všemu lidu ze široka daleka. A v Klokotech o pouti bývávalo odjakživa lidu množství.

Však již kynuly i našemu umělci čtyři věže poutnického chrámu Klokotského, a on znova dobrotivě vybídnul „starouška“ k vytrvalosti. Za nedlouho pak vjížděl do Klokot, provázen jsa rozradostněnou mládeží obojího pohlaví, jímž takový vůz a kůň nikoliv nebyl neznám, a jež dobře věděla, jaký požitek jí kyne. Někteří smělejší hošíci přímo již cestujícího umělce oslovili, kdy že bude první komedie, a co bude hráti; odpověď zněla zajisté mnohoslibně a nadějně, neboť zraky mládeže velmi se rozjasnily.

Dalšímu rozhovoru však byl brzy konec, neboť kůň, jakmile spatřil štít zájezdní hospody „U černého koníčka“, nápadně zrychlil svůj krok, jakoby dobře rozuměl, co to znamená, a zajel přímo na rozsáhlý dvůr, kde stanul.

Klokotští obyvatelé a přibylí již kramáři dívali se za vozem dosti lhostejně: takových vozů a hostí, jak řečeno, přicestovalo tam o pouti mnoho, a nebylo to žádnou vzácností.

Klokotský kostelník Martin Bedrník kráčel právě do kostela, když vůz k „Černému koníčku“ zajížděl. Podíval se naň úkosem a zamračil se, jakoby se zlobil. Jemu se takové „hlouposti“, jak říkal, nelíbily; a kdyby bylo podle jeho bývalo, nebyl by toho ani dovolil. Bručel si něco „o světoběžné chase“, otevřel kostel, poklekl, pokřižoval se a dal se do práce. Měl poklizení a příprav dost; rád dával na sobě záležeti; věděl, že na pouť sjede se mnoho velebných pánů z blízka i daleka, vše musilo býti jako křišťálové sklo.

Klokotský pan farář Josef Vlastimil Kamaryt, muž tehdy ještě mladý, stál na faře u svého psacího pultu a pilně pracoval. Bylť on dobrý básník a pilný sběratel duchovních písní českého lidu; jeho „Smíšené básně“ vyšly r. 1822, a nyní právě, před poutí, o níž píšeme, upravoval k tisku sbírku dvou set čtyřiceti šesti českých písní církevních, na něž již knihkupec Pospíšil v Praze čekal.

Kostelník Martin jej vyrušil z práce a o různých věcech chrámu Páně se týkajících se ho dotazoval. Při tom nemohl zatajiti svou nelibosť, že jsou Klokoty již plny kramářů a světoběžníků. „Ti,“ povídal, „málo přispějí ku pobožnosti o pouti. Darmo jen z lidí peníze lákají. Když jsem šel do kostela, právě zase jeden takový komediant s panáčkovým divadlem ke „Koníčku“ zajížděl. Já býti pánem, věru, jemnostpane, že bych to v takovém svatém čase, jako je pouť, nedovolil!“

Kamaryt se pokojně usmál a odpověděl: „Nu, to byste byl přísný pán! Ať se lid baví a veselí, když byl dříve pobožnosti se oddal a chrám Páně nezanedbal, ale jen ať je to zábava slušná a počestná. A vidíte, milý Martine, právě panáčkové divadlo, na něž tak horlíte, mohlo by velice ku vzdělání a povznesení našeho českého lidu přispěti. Jen k tomu voliti pěkné kusy z vlasteneckých dějin a hráti je dovedně a správným jazykem! Ale bohužel, tomu tak nebývá. Divadlo, Martine, je zábava velmi ušlechtilá!“

Martin se zamlčel, a pan farář nevěděl, přesvědčil-li kostelníka, čili nic. Za chvíli Martin odešel, a Kamaryt dal se zase do pilné práce.

Nazejtří dopoledne, po mši svaté, poklízel Martin v pokoji pana faráře, a sotva byl s úklidem hotov, vešel jemnostpán do dveří a jal se, sednuv ke stolku, probírati ve svých rukopisech. Kostelník urovnával květiny na okně a pohlížel ven; pojednou obrátil se ku pracujícímu knězi a pravil: „Račte odpustiti, jemnostpane, že vyrušuji z práce! Právě sem na faru míří ten komediant, jenž včera ke „Koníčku“ přijel. Má v ruce nějaké cedule — prosím, jemnostpane, račte se podívat! Opravdu, jde sem na faru!“

Toho se patrně bodrý Martin Bedrník zhrozil.

Farář Kamaryt se vlídně usmál. „Což je to tak něco divného, že sem jde? Což to není katolický křesťan? Snad potřebuje duchovní rady nebo mého přispění, a té se mu věru z plna srdce dostane.“

V tom však zaklepal již přicházející na dvéře a vešel do farářovy světnice. Pozdravil křesťanským „Pochválen buď Pán Ježíš Kristus“ a představil se srdečně a nenuceně: „Veledůstojný pane vlastenče! Jsem loutkář Matěj Kopecký, a přijel jsem se svým divadlem do Klokot. Míním zde několik večerů hráti u začnu již dnes. Tady, veledůstojný náš pane vlastenče, přináším pozvání na dnešní večer. Hraji „Oldřicha a Boženu“, vlasteneckou činohru, kterou mně náš slovutný Čech, pan Thám, zvláště byl napsal. Račte mě, důstojný vlastenče, poctíti návštěvou a milostivě podporovati!“

Kostelník Martin téměř úžasem zdřevěněl. Díval se na komedianta a hned zase na jemnostpána a nevěděl, pravda-li to, či zdali se mu to jen tak zdá. To přece za jeho dlouholetého kostelníkování dosud se nestalo, aby takový světoběžný komediant se opovážil přijíti na faru, prositi pana faráře, aby jej „milostivě podporoval“, ano, dokonce i „návštěvou poctíti ráčil!“ Bodeť! To má jemnostpán jiné věci na starosti, nežli „podporovati“ takové komedie a dívati se snad i sám na jeho rytíře a princezky!

V duchu již se těšil, jak ho jemnostpán odbude.

Ale jak veliké bylo jeho podivení, když jemnostpán po tomto pozvání radostně odpověděl: „Vy že jste Matěj Kopecký, náš vlastenecký loutkář? I buďte mi srdečně vítán! Mnoho a mnoho jsem od našich pánů vlastenců o vás slyšel. Právě nedávno psal mi Chmelenský, jak pilně divadla sepisujete, a jak platně v našem milém lidu svými hrami a představeními národní vědomí probouzíte. Již dávno přál jsem si vás seznati! Posaďte se trochu, ať si pohovoříme.“

Martin žasnul. Komediant se posadil proti jemnostpánovi, jako by mu byl roven! Tohle se ještě na Klokotské faře nestalo!

„Děkuji za vlídné přijetí,“ pravil Kopecký; „to mě velice blaží a těší, že se za mne, milostpane, nestydíte. Však já též dávno slyšel o našem vlastenci Josefu Vlastimilu Kamarytovi, jehož dnes prvně vidím, a dávno přál jsem si vás seznati. Nemějte mi, prosím, za zlé — rovnou cestou jdu dnes sem k vaší Důstojnosti, ještě jsem nikde nebyl.“

„Martine,“ poručil Kamaryt kostelníkovi — přineste ze sklepa láhev mělničiny a nějaký zákusek z kuchyně.“

Martin poslušné šel; byl již tak překvapen a udiven, že se ničemu dále nedivil.

„Nu tak, pane Kopecký,“ řekl farář laskavě, „jak hodně píšete? A jak se vám daří po těch českých vlastech?“

„Chvála Bohu, milostpane, píši dosti. Sepsal jsem už pro své divadlo přes třicet činoher a přes tři tucty veseloher. Jen kdybych k tomu měl více kdy! Četl jsem, jak jsem se jen nějakého divadla mohl dopíditi, a kde jsem nalezl tak něco pěkného, zdravého pro mé divadlo, hned jsem se té myšlénky chopil. Byl jsem vždy největším nepřítelem sprostých a hloupých komedií, které lid otupují a kazí, místo co by jej měly vzdělávati a poučovati.“

„To vás také ctí a šlechtí,“ řekl pan farář vřele. „A právě proto zasluhujete všemožné podpory — jakož i pro český, upřímně vlastenecký směr svých her.“

„Nu,“ podotkl loutkář, „mohu upřímně říci, na tom že si dávám nejvíce záležeti. Vždyť vy, důstojný náš vlastenče, předobře víte, jak to v těch našich milých Čechách vyhlíží. Byli jsme někdy pány; náš mateřský jazyk byl ctěn a vážen v celém světě. Ale teď? Bohužel, že vlastní naši krajané a rodáci se za svůj jazyk stydí a raději němcují, ač ani neumějí, jen aby se zdálo, že jsou vzdělanější. Proto já, milostpane, všude, kam přijedu, ve svých hrách a představeních napomínám krajanův, aby svou rodnou Českou zemi milovali, našeho ctihodného jazyka Svatováclavského si vážili, hleděli si ho, zaň se nestyděli a všude jej vyznávali. Nechci se chlubiti, ale sám jsem pozoroval a i se přesvědčil, že to není nadarmo.“

„Tomu rád věřím,“ dotvrdil Kamaryt a naléval do sklenice vína, jež Martin právě byl přinesl. „Tak ať žije naše mateřština!“ zvolal rozjařen. „Sláva českému jazyku!“ a připil si upřímně. „A“ — obrátil se s novým dotazem ku svému hosti — „jak se vám mezi lidem naším daří?“

„Chvála Bohu, mohu říci, že celkem dobře,“ zněla odpověď. „Ovšem se to po těch krejcárkách špatně schází — Pán Bůh mě četnou rodinou požehnal! Ale za to moji herci jsou jak náleží hodní. Nejedí, nepijí, peněz na mě také nežádají, ani princezky stále nových a nových šatů na mě nechtějí. A to je zajisté vzácná věc!“

„Ovšem,“ usmál se dobromyslný duchovní. „Ale prosím vás — řeknete mi, jak jste se tomuhle divadlu oddal? Vždyť, pokud vím, nejste z rodiny kočujících komediantů?“

Kopecký se usmál, přihnul si z číše ohnivého Mělnického moku a jal se vypravovati: „Nikdy ani ve snu se mi nezdálo, natoť nebožtíku otci — dej mu Pán Bůh nebe — že někdy po světě cestovati budu s loutkami, abych lidem komedii hrál. Vždyť jsem vyučený hodinář. Ale, milostpane, moje mládí — však i vaše, vážený pane vlastenče — připadlo do smutných a bouřlivých časů. Narodil jsem se v roce 1762., a sedm roků po mně narodil se Bonapart,^[1] proti kterému jsem bojoval a pěkné památky si odnesl, na ruce a na noze, od jeho granátníků. Byli to chlapi jako obři a měli císaře rádi, že by za ním byli šli do ohně, kdyby jim to byl poručil. Důstojný vlastenče, tahle dvě poranění byla příčinou, že jsem byl z vojny propuštěn. Usadil jsem se v Miroticích; ze Strážovic, odkud jsem rodič, je tam malý jen kousek. Hodinařil jsem, a šlo to jakž takž; moje žena měla malý obchod se střižným zbožím. Brzy však Pán Bůh dopustil na nás veliké neštěstí. Přišel rok jedenáctý — celé skoro Mirotice lehly popelem; oheň vyšel v noci, a byl strašlivý; sotva jsme životy zachránili.

Byl jsem žebrákem. Co počíti? Dobrá rada byla drahá, čítával jsem vždy rád knihy a zvláště divadla; kde byla jaká loutková komedie, nezapomněl jsem ji navštíviti. Což, Matěji, myslil jsem si ve své bídě a těžkosti, abys jezdil sám po světě s panáčky a panenkami a lidem komedii hrál? Nějakou tu směšnohru nebo truchlohru sám bys si složil; a při tom bys pomáhal těmi svými dřevěnými herci a herečkami křísiti tu zašlou snad již jiskru vlasteneckého vědomí. A tak — milostpane — věru ani nevím, jak se to již vše sběhlo, jen vím, že cestuji již skoro deset let.“

Kamaryt poslouchal se živou účastí jeho líčení a pravil: „Ale měl byste ty své divadelní kusy, jež jste sepsal, také dáti tisknouti, aby jich jiní loutkáři po vás užiti mohli. Nemíním, abyste snad tak učinil již nyní, ale to víte, jsme lidé smrtelní: věčně tu nebudete.“

„Také jsem již trochu na to pomýšlel,“ povzdychl si upřímně Kopecký. „Můj syn Václav ví o každém papírku, kde který leží; on to někdy po mně, dá-li Bůh, všechno zdědí; vložím mu na srdce, aby se pak o to postaral. Ale již důstojného pána obtěžuji dlouho svým povídáním, promiňte, prosím, mé sprostnosti.“

„Těšilo mě velice, že jsem vás poznal,“ podával mu přátelsky ruku Kamaryt; „a s vašimi herci a herečkami, dá-li Bůh, se také ještě seznámím.“

„To bude pro mé divadlo největší česť,“ klonil se Kopecký mezi dveřmi a všecek potěšen opouštěl faru.

„Tak vidíte, Martine,“ řekl pan farář vesele, „čeho jsme se v Klokotech nedočkali! Českého národního divadla! Dnes půjdeme spolu na komedii!“

Kostelník přikyvoval šedivou hlavou. „Myslil jsem, že jemnostpán ráčí žertovati — zatím však je to do opravdy. Ten člověk skutečně není podoben svým soudruhům, kteří se po Čechách potulují.“

„Jak jsem pravil,“ dosvědčoval jemnostpán znova, „znám jej dávno z líčení svých přátel, s nimiž si dopisuji. Kopecký jest muž upřímný, dobrý Čech, a zasluhuje, abychom ho podporovali.“

Po Klokotech se ovšem dosti brzy rozneslo, že komediant, který se „U koníčka“ ubytoval, jest Matěj Kopecký, který si své divadelní hry sám sepisuje, že je vlastenec a poctivec, že byl na faře pohoštěn, a kterak mu pan farář sám slíbil, že večer jeho představení navštíví.

Někteří sousedé a sousedky ovšem vrtěli nad tím hlavou, a skoro ani, abychom upřímně řekli, tomu nerozuměli. „Hm,“ povídali pohrdlivě, „nevídáno! Komediant vlastenec nebo nevlastenec, je přece jen komediant.“

Jiní však, a těch byla většina — rázně je poučili. „To není pravda!“ pravili. „Třeba byl komediant a panáčkové divadlo hrál, vážiti si ho musíme, když je poctivý, hodný člověk, a svými hrami k šíření lásky k vlasti působí, když jimi naše české krajany probouzí, aby se rozpomněli, že mají svou mateřskou řeč a svůj národ milovati, a za ně se nestyděti. A třeba Kopecký jen pro své dřevěné loutky směšnohry a truchlohry sepisoval, však ani toho hned tak každý nedovede! A proto mu dokážeme, že mu rozumíme, a půjdeme večer všichni ke „Koníčku“!“

A vskutku, večer „U koníčka“ jablko by nebylo propadlo! A kdežto jindy na podobných komediích vídati bylo jen chlapce, děvčata, výrostky obého pohlaví, oráče nebo děvečku, shromáždila se „U koníčka“ nejlepší společnosť z Klokot, nejváženější sousedé a sousedky, a pan farář v čele.

Kostelník Martin z počátku pořáde hlavu shýbal, aby ho nebylo tak viděti, styděl se za to, že je „na komedii“, ale později, když viděl, kdo jest přítomen, hrdě se okazoval, jako by tím říci chtěl: „Vždyť já tomu také rozumím, že podobné vlastenecké věci podporovati třeba. My na faře Kopeckého známe dávno, a proto jsme přišli.“

Představení „Oldřicha a Boženy“ setkalo se s největším úspěchem. Obecenstvo panáčkového divadla bavilo se znamenitě. Děj, kterak kníže Oldřich v Křivoklátských lesích zabloudil, od uhlíře pohoštěn byl, u něho přes noc zůstal nepoznán, a jej do Prahy pozval — uhlíři Matěji představil se kníže též jako „Matěj“ — a zase kterak uhlíř do Prahy se svou ženou přišel a zde ve své sprostnosti všemu se divil, až se mu kníže poznati dal a hojně jej obdaroval, tento děj velice rozesmál vděčné posluchače, kteří nepřestávali se smáti vtipnému Kašpárkovi a prostosrdečnému uhlíři s jeho: „Pane Matěj, jako doma!“ „Ty Matěj, já Matěj, to jsme dva Matějové.“ Mnozí diváci až slzeli smíchy a prohlásili, že se už dávno tak nepotěšili. Ale co pravda, to pravda: všechna česť hercům Kopeckého! Výborně hráli. Ovšem, tak bohatě jeviště upraveno, tak vkusně a pěkně loutky oblečeny, hned tak jiný umělec neměl, jako náš Matěj Kopecký! A tak hráti, jako on, jeho manželka a syn Václav nedovedl snad nikdo jiný.

Po divadle rozešla se společnosť ve velmi dobré míře, ale dříve, nežli se to stalo, poděkoval maličký Kašpárek vroucími slovy za tak četnou návštěvu a vzácnou přízeň, a zval velevážené obecenstvo na zítřek, kdy se měla provozovati směšnohra: „Pan Franc ze zámku“.

Oba manželé byli s výsledkem dnešního večera jak náleží spokojeni. Nejen že hostili společnosť vybranou, ale měli i velmi slušný příjem. Ostatně tomu býval Kopecký skoro všude uvyklý.

Líbil-li se „Oldřich a Božena“, líbil se „Pan Franc ze zámku“ tím spíše. Oním „panem Francem“ byl zámecký písař, jenž k lidu tvrdě se choval a sebe za větší vrchnosť považoval, než samého knížete pána. A v tehdejší době právě, před nastoupením našeho nynějšího nemilostivějšího císaře a krále, bylo takových „pánů Franců“ až dost. Lid jich ovšem neměl rád, a mohl-li to některému z nich dáti na jevo ať slovem nebo skutkem, rád to učinil.

Kopeckému v Klokotech přáli. Nejen, že chodili denně na jeho představení, že sál „U koníčka“ býval jak by nabil, ale i hospodyňky Klokotské štědře na „paní principálku“ (jak se choti Kopeckého říkalo, což znamená asi „divadelní ředitelka“) pamatovaly. Nejen proto, že se jejich mužové, ony samy i děti jejich v jeho divadélku výborně bavili i poučili, ale i z útrpnosti, že byl ten náš člověk, Matěj Kopecký, tolika dětmi požehnán. Poslaly jim mouku, chléb, vejce, nějaký kus másla, brambory, bochník Božího daru, hrách, kroupy a tak dále, jak toho v domácnosti potřeba. A myslíte, že se „paní principálka“ hněvala? I toto! Zakládala si malou zásobu, měla v dlouhém voze, nám povědomém, skladiště, a pamatovala zcela moudře, že by mohly nastati horší doby. Všude se jim tak nepovede, jako v Klokotech! Všude nenaleznou tak štědrých rukou! A jejich děti, pane, ty něco snědí!

I na věrného koně „starouška“ pamatovali Klokotští. Dovolili mu ochotně, aby se na jejich šťavnatých lukách popásl, a „staroušek“ dovolení toho s velikou radostí užíval. Ba, jeden soused, nadšený hned prvním představením „Oldřicha a Boženy“, odměnil se mimořádně principálovi Matěji Kopeckému tím, že koni jeho, jenž mu veškeré krále, rytíře, prince a princezky světem vozil, poslal pytel krásného ovsa, jak dukát žlutého…

A když se Kopecký loučil, doprovázely ho celé Klokoty, jakoby je opouštěl dlouholetý, věrný přítel. Musil jim slíbiti, že se na své pouti královstvím Českým opět u nich staví, jakmile jen se mu příležitosť udá.

Když mu již počínaly mizeti obrysy velikolepého a památného poutnického chrámu Panny Marie na Klokotech, když čtyři věže již již se ztrácely pod obzorem, zastavil Kopecký svého „starouška“, ohlédl se zpět, a v obličeji jeho bylo znáti patrné pohnutí.

Pak obrátil se k ženě, řka: „Víš-li, kdo má největší zásluhy, že jsme se tam měli tak dobře, a že nám tam tak přáli? Nikdo jiný, než důstojný náš vlastenec, pan farář Kamaryt… Je to požehnání pro celou osadu, má-li tak znamenitého duchovního pastýře, horlivého Čecha a vlasteneckého spisovatele.“

Po těch slovech přejel rukou obličej, vybídnul vlídně „starouška“, a dlouhý, zeleně natřený vůz pohyboval se zvolna dále se všemi králi, rytíři, princi a princezkami, s hrady, zámky, městy a lesy, brněním, zbraněmi a potutelným Kašpárkem.

* * *

V letech 1816—1846., tedy skoro plných třicet let, bylo jméno Matěje Kopeckého po Čechách velmi známo, a podotýkáme opět, že hrami svými valně prospěl probuzení zanedbané tehdy české národnosti.

Od té doby, kdy navštívil poprvé Klokoty, uplynulo mnoho let.

Ke vsi Kalatovu v Budějovicku blížil se opět známý náš vůz, dlouhý, zelené natřený. Ale netáhl ho již „staroušek“, vystřídal ho již soudruh jiný, silnější a mladší. A vedle silnějšího, mladšího koně nekráčel již náš starý známý Matěj Kopecký, nýbrž jeho syn Václav Kopecký. Otec seděl ve voze na bedně; chvílemi bylo slyšeti z vozu dlouhý, slabý, křečovitý kašel — stařec churavěl, vážné churavěl, jaký div, vždyť mu bylo již sedmdesát čtyři léta…

V Kalatově v hospodě postaveno jako obyčejně jeviště, a večer měla se hráti poprvé komedie. Obecenstva, nejvíce ovšem mládeže, dostavilo se dost a nemohouce se dočkati začátku, zatím vesele se bavili, velice se těšíce na požitky, jež jich čekají.

Zatím však velice se starému Kopeckému přitížilo. Studený pot pokrýval mu čelo, syn Václav a manželka stáli u něho. Mluvení činilo mu obtíže, kašel jej příliš byl zmořil. Vděčným pohledem díval se na rozvěšené panenky a panáky, ku hře připravené, a bylo viděti, že záblesk jakési radosti zasvitnul mu v oku.

„Děkuji vám,“ šeptal, obraceje se ku svým dřevěným figurám, děkuji, věrně jste mne životem doprovázely… zle mi nikdy s vámi nebylo…

„Ty, Václave,“ pravil hlasitěji, „srovnej ty všechny papíry, ty komedie a hry, je toho hodně, a dej to vytisknouti. Mnohé, vím to dobře, nemá valné ceny —“

A křečovitý kašel přerušil slova dědečkova.

„Ale,“ pokračoval po chvíli, „já to vždy dobře myslil s naší drahou českou řečí, s naším národem a naší otčinou…“

Nastala opět chvíle trapného ticha a bolestného zápasu.

„Václave!“ pravil stařec, sbíraje všechny síly — „Václave, co živ, miluj naši českou řeč a náš dobrý lid… on toho zaslouží…“ A stařec upadl ve spánek.

Za chvíli po tom — konečně! — vyhrnula se před zvědavými zraky nedočkavého obecenstva opona. A hned vystoupil herec nejoblíbenější, vtipný a veselý Kašpárek. Ten vždy býval prostředníkem mezi jevištěm a obecenstvem, co „pan principál“ obecenstvu povědíti chtěl, to mu vždy Kašpárek ochotně a uctivě vyřizoval.

Také tentokrát předstoupil Kašpárek až na kraj jeviště před obecenstvo a chvějícím se hlasem oznamoval: „Velevážené a vzácné obecenstvo! Dnes a zítra, ani pozejtří nemůžeme hráti a prosíme za odpuštění. Právě před malou chvílí umřel náš ředitel a majetník loutkového divadla, Matěj Kopecký. Peníze u kasy se každému navrátí. Až budeme hráti zase, prosíme vzácné zdejší obecenstvo za milostivou přízeň.“

Kašpárek se poklonil a zmizel, opona spadla…

Ale nehrálo se ani za tři dny. Když uložili Kopeckého k věčnému spánku, složil Václav vše do beden, naložil na vůz, zapřáhl koníka a pravil ku zvědavé mládeži: „Nebudeme tady hráti, když nám zde tatínek umřel…“ A setřel si bohaté slzy.

Vůz se hnul dále, a vyjel zase na pouť tím českým světem.

Věnujme upřímnou vzpomínku každému, kdo s námi dobře smýšlel, třeba byl jen chudý a prostý — komediant.

---

1. Kopecký míní tu Napoleona I., potomního císaře francouzského.