Z českého světa/„Svět se třese, když vy hrajete“
| Z českého světa Josef Flekáček | ||
| V kostelní věži Královédvorské | „Svět se třese, když vy hrajete“ | Žena z lidu |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | „Svět se třese, když vy hrajete“ |
| Autor: | Josef Flekáček |
| Zdroj: | FLEKÁČEK, Josef. Z českého světa. Sbírka prvá. Praha: M. Knapp, 1892. s. 84–95. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Dobré srdce, Nám pěje lid!, Tiché duše, Autor:Josef Slavík, Autor:Niccolò Paganini |
Hudební svět Vídeňský byl rozechvěn! — V březnu r. 1828. věstila na rozích veliká oznámení, že bude dávati koncert světoznámý houslista, Mikuláš Paganini, rodák z Janova, Italián, muž tehdy již čtyřiačtyřicetiletý.
Od několika let znal jméno jeho každý hudebník i každý nehudebník, jenž jen poněkud noviny čítával. Jaké to očekávání a napjetí mezi hudebníky, znalci a milovníky ušlechtilé a krásné hudby!
Umělce předcházely pověsti nejrůznější. „Víte,“ tvrdil obecně hlas lidu, „komu má děkovati čarovný Italian za svou nedostihlou hru? Nikomu jinému, nežli knížeti pekla samému, jemuž byl za to umění svou duši zapsal! Považte: on hraje na pouhé struně „G“ sám to, co jiní hudebníci čtyři na čtyřech nástrojích — kvartett se říká takové skladbě! Ku př. Ve kvartetě hrají dvoje housle, viola a basa — to on vyhraje sám na jediné struně „G“! A jaké zvuky a tóny se ozývají z těch jeho houslí — věru, to ani není a nemůže býti samo sebou, to je nemožné, nadpřirozené; z těch jeho čtyř strun to bouří, jako když se žene vichřice, mraky, blesk a hrom — a při tom se ozývají v tom zpěvy a jásání, jakoby kolik slavíků v houslích bylo ukryto.“
„Však on prý,“ dodával tajemně jiný hlas, „Paganini sám již v obličeji tak zasmušile, truchlivě vyhlíží, jako by ho nějaká náramná bolesť hnětla. Nikdy se nesměje, lidem se vyhýbá, na hostiny a pozvání, jimiž podobné umělce knížata, králové a hrabata poctívají, nechodí, je samotář — věru, jistě něco tajemného s ním se událo.“
Tak se tehdy o Paganinim mluvilo nejen v Itálii, ale i v ostatních evropských zemích, kam přišel koncertovat. Nemohloť obecenstvo pochopiti, že Paganiniho hra jest především vzácné a řídké nadání a dar od Boha, a pak i výsledek jeho nesmírné a neúnavné píle a cviku. Zamlklosť a zasmušilosť byly vrozenou mu povahou; bylť v mládí mnoho zkusil od svého otce, Antonína, ziskuchtivého kramáře a dohazovače, jenž, zpozorovav u chlapce veliké nadání k houslím, sám od útlého mládí jej cvičil a při tom surově s ním nakládal. Bil jej, zavíral, o hladu a žizni trýznil, chtěje s ním jako zázračným dítětem po světě jezditi a za jeho koncerty shrabovati pro sebe peníze.
Koncert se konal, a prostranný sál hřměl právě po vyznění posledního tónu nekonečným potleskem, a čarovný Italián opět a opět musil se nadšenému obecenstvu na jevišti objevovati, za bouřlivou pochvalu děkovati a přednesenou skladbu opakovati. Vyvolávání a výkřiky pochvaly nebraly ani konce; vše, co se o Paganinim psalo a mluvilo, vše, co se od něho čekalo, bylo daleko a daleko ještě předstiženo, tak že o nevyrovnané jeho hře nebylo lze pronésti slov, jež by s dostatek naznačila, jak je mistrná a překvapující.
Dva páni, dle všeho dobří znalci hudby, když se poněkud jásavé volání a potlesk utišily, hovořili spolu o hře právě slyšené, a starší, obrátiv se k mladšímu, tázal se: „Slyšel-li jste, příteli, hráti Slavíka?“
Tázaný odvětil: „Ovšem že slyšel, a to dvakráte! Po druhé hrál ve dvorním divadle.“
„Já též,“ odvětil starší pán; první koncert byl dne 5. února, druhý dne 27. dubna roku loňského. Ale myslím též, zdali jste ho slyšel hráti, když zde ve Vídni vůbec ponejprv koncert dával?“
„Toho ani nevím, že kromě loňského roku tu Slavík již dříve hrál.“
„Ovšem že,“ vysvětloval starší pán; r. 1824 v dubnu hrál v sále stavovském. Připomínám toho jen proto, jak se Slavík v té poměrně krátké době tří let nesmírně zdokonalil. Bude-li činiti tak znamenité pokroky jako dosud, věřte mi, že dostihne a snad i předčí Paganiniho!“
Mladší se nedůvěřivě usmál a opakoval: „Že dostihne a snad i předčí Paganiniho? To se nestane! Paganini jest jediný na celém světě.“
„Dobře,“ řekl vážně starší pán, „ale uvažte, že Slavík, když zde poprvé dával koncert, byl mladík osmnáctiletý. A víte, co tehdy říkaly úsudky znalců? „Slavík je pravý čarodějník na housle; a bude-li provozovati deset let své umění, nezbude houslistům, než aby housle odložili!“
„Již tehdy, příteli, nazýván byl Slavík druhým Paganinim zcela veřejně a jednosvorně! Loni bylo mu jedenadvacet let; připomeňte si, co o něm psaly posudky nejslovutnějších hudebníků! „Nikdo jiný nedovede zahráti po Slavíkovi!“ v tom vrcholil soud vážených umělců. Považte, že dnes mu chybí dvaadvacet roků do stáří Paganiniho! Co za těch dvaadvacet let na své housle dokáže, bude-li postupovati tak úžasně, jako dosud!“
V tom vystoupil mistr Paganini opět, a oba páni se zatajeným dechem naslouchali jeho hře.
Po opětné bouři potlesku začal mladší opět přerušený rozhovor.
„Tak bude houslista Slavík rakouským Paganinim?“
„Rcete raději českým, neboť Slavík je Čech, z Jince, a všude se ke své vlasti hlásí. Ale pohleďte: však jsem ho již hledal, tamhle stojí, všecek zanícený! To přece jsme si mohli mysliti, že český Paganini přijde poslechnout italského Paganiniho!“
Slavík, mladík tehdy dvaadvacítiletý, temněrusých, dlouhých vlasů, výrazného, ohnivého oka, všecek unesen a zamyšlen byl sledoval hru krále houslistů, tak že ničeho jiného kolem sebe neviděl a neslyšel!
Mélť tehdy Slavík i přes své mládí krásnou hudební minulosť za sebou. Nejen jako koncertista, ale i jako skladatel znamenitě vynikal. Ještě než vystoupil z Pražské konservatoře hudební, složil koncert na housle, jejž předložil tehdejšímu professoru houslí, Bedřichu Pixisovi. Pixis dosazen byl na nedávno zřízenou konservatoř Pražskou r. 1810; tehdy byl Slavík teprv čtyřletý.
Považoval Slavíka nejen za svého nejvýtečnějšího žáka, ale za prvního žáka celé konservatoře vůbec, a podal mu mnohé důkazy své přízně a náklonosti; prohlédnuv však koncertní skladbu Slavíkem mu odevzdanou, pravil s nevolí: „Nesmysl! Jak může někdo něco podobného napsati? Žádný houslista na světě to nezahraje. Toť jsou krkolomné hmaty!“
R. 1824 pořádal však Slavík v Praze koncert, kdež onu skladbu, již Pixis prohlásil za nemožnou, za nesmírného obdivu a potlesku obecenstva hrál. Tehdy dostalo se mu mnohých nabídnutí od šlechticů českých i cizích, on však žádného místa u nich nepřijal. V Teplici hrál před pruským králem, královnou, korunním princem a četnou šlechtou, a sklidil nejnadšenější pochvalu.
Nyní poslouchal Slavík houslistu Paganiniho a viděl v něm slavný vzor velikého a světového umělce.
Upoutal naň zrak i sluch, sledoval každý jeho hmat a tón, a jediná touha ozývala se v jeho srdci: seznámiti se s Paganinim a závoditi s ním o vavřín na poli umění.
Ano, náš Josef Slavík úplně byl si vědom svého umění a své dovednosti; proto, hned jak prvně Paganiniho slyšel, toužil po tom, aby zároveň s ním mohl objeviti se na jevišti, aby znalcové mohli přirovnávati.
Líce jeho plálo nadšením, i umínil si, že hned nazejtří slavného mistra navštíví. Úmysl svůj skutečně provedl.
Paganini byl člověk velice nedůvěřivý. Přátelství své nebylť věnoval nikomu, sdílný nebyl s nikým, styku s lidmi a společnostmi nevyhledával, ba, vyhýbal se jim, a návštěvy umělců vůbec nepřijímal. Bylť též svrchovaně spořivý; obyčejná to vlastnosť dřívějších marnotratníků, jakým prý vlašský umělec za mládí býval.
Když mu sluha ohlásil návštěvu „houslisty Slavíka“, ušklíbl se nevlídně a měl tisíc chutí, vzkázati v předsíni čekajícímu Slavíkovi, že nemá kdy, aby s ním porozprávěl.
Jméno jeho byl však vlašský mistr slyšel, a ovšem velmi chvalně; věděl, že se zde najedná o nějakou prosbu neb almužnu. Neboť za podobnými mistry, jako byl Paganini, Slavík, Lipinský, Laub a jiní, táhne rozličná potulná čeládka „také umělců“, kteří za podpory prosí, udávajíce, že jsou „zchudlí umělci“, „bývalí koncertisté“ atd. Paganini pro velikou svou šetrnosť, jež byla obecně známa, až do skrblictví zabíhajíc, nikoho z takových lidí nepřijímal a také nikomu nikdy podpory nedal.
Nyní však hlásil se k němu Josef Slavík, mladičký mistr, o němž byl slyšel, s jak ohromným úspěchem před ním ve Vídni byl hrál!
Paganini se dlouho nerozmýšlel a kývnul hlavou, aby Slavík vešel.
Náš mistr vešel se svými houslemi a ukloniv se, představil se Paganinimu jazykem francouzským (Slavík meškal dříve též v Paříži) a žádal ho, byl-li by slavný mistr tak laskav, poslechnouti jeho hru a pronésti o ní svůj úsudek?
Paganini, zasmušilý a nevlídný — jakým již vůbec byl — vyslechnul jeho žádosť a pravil: „Není to sice mým zvykem, neboť všude, kam přijdu, byl bych nesmírně obtěžován a zdržován. Ale s vámi učiním výjimku, protože jsem o vás slyšel. Koncertoval jste přede mnou ve Vídni, a to se značným uměleckým úspěchem. Prosím, hrajte.“
Slavík vyňal housle, a jakmile je král houslistů uviděl, zajiskřilo se v jeho nevlídném oku, a aniž byl slyšel jediný jejich tón — jediným jen pohledem je poznal, volaje: „Ach, toť jsou pravé Kremonky mistra Guarneriho! Ano, ano! Kde jste je koupil? A smyčec je pravý pařížský!“
„Housle dostal jsem darem před pěti roky od hraběte Eugena z Vrbna; smyčec koupil jsem si v Paříži,“ odvětil Slavík.
Guarneri byl slovutný vyrabitel houslí v italském městě Kremoně. Jeho housle, obecně pouze „Kremonky“ zvané, od druhé polovice sedmnáctého století těší se pověsti světové; potomci i rodina Petra Ondřeje Guarneriho (1662—80) od té doby výrobou houslí se zaměstnávají.
Paganini usedl do lenošky, a jakmile Slavík smyčcem poprvé struny přejel, opakoval starý mistr několikráte: „Ano, ano; pravé kremonky od Guarneriho.“
Slavík hrál, hrál s vřelým nadšením a výtečnou dovedností…
Nevlídný a zasmušilý obličej Paganiniho znenáhla se vyjasňoval, zardíval, oko se mu jiskřilo, celá bytosť se rozechvívala, vyskočil z lenošky, se zanícením díval se na českého umělce a sledoval celý příval nejrůznějších tónů, jenž se z čarovných houslí jeho řinul… Král houslí tušil, že tento mladičký český umělec je duše Bohem nadaná, nebezpečný soupeř jeho slávy, že nechybí mu mnoho aby dosáhl celé jeho velikosti, že třeba jen, aby ho zasvětil do některých tajností své hry, svého hmatu a přednesu.
Slavík hrál a hrál, a Paganini, nemoha již odolati mohutnému návalu nadšení, všecek okouzlen jeho hrou, zvolal: „Vy jste čaroděj! Svět se třese, když vy hrajete! Ano, čaroděj jste!“
Slavík s rostoucí radostí a nevylíčitelným rozechvěním slyšel tato slova. Paganini, jakoby znova úsudek onen v něm utvrditi chtěl, zvolal s důrazem: „Svět se třese, když vy hrajete! Váš tón dostačí pro divadlo San Carlo v Neapoli!“
Divadlo San Carlo v Neapoli vyniká totiž zvláštní velikostí, a úsudek mistrův byl tudíž neobyčejnou pochvalou našemu umělci.
V té chvíli zmizela všechna nevlídnost a zasmušilost z obličeje Paganiniho a ustoupila výrazu nelíčeného nadšení a obdivu.
Okem plným lásky a něhy díval se na sličného mladíka, podal mu obě ruce a pravil: „Jako v těch houslích dřímá ještě tisíce neznámých tónů, čekajíc, až je někdo k žití probudí, tak i ve vás, drahý příteli, skryto je tisíce a tisíce schopností — vy jste slavný a veliký umělec, ještě slavnějším a větším budete. Vy, ne, já nejsem Paganini, vy jste jím!“
Slavík, poslouchaje chválu nejslavnějšího mistra houslí, pohnutím ani promluviti nemohl.
Od té doby však, kdy Slavík Paganiniho navštívil, starý tento a nedůvěřivý Italian byl jako proměněn. Zamiloval si neobyčejně českého umělce a prosil ho, aby ho jen pilně navštěvoval, kdykoliv se mu zlíbí, pro něj že jest vždy doma, s radostí a ochotně že mu ukáže veškeré domnělé tajnosti své hry a svých hmatů.
Kdož byl více potěšen nežli Slavík! A vskutku: po celou dobu dvou měsíců, kdy Paganini ve Vídni meškal, navštěvoval ho Slavík téměř den co den, a Paganini jej horlivě a ochotně vyučoval. Nedůvěřivost, nesdílnost a nevlídnost slavného mistra byla ta tam — prolomilť hráze nepřístupné a samotářské povahy jeho náš umělec Josef Slavík.
Více a více blížila se doba, kdy Paganini měl opustiti Vídeň.
Tu přišel k němu kdysi Slavík a vroucím hlasem pravil: „Slavný mistře! Dnes přicházím s velikou prosbou. Složil jsem koncert pro dvoje housle — prokažte mně tu čest a dovolte, abych jej s vámi veřejné hrál — na posledním koncertě, jejž budete Vídni dávati na rozloučenou.“
Paganini však zavrtěl hlavou. „Nikoliv, příteli! Miluji vás, přilnul jsem k vám — ale já s vámi, a vy se mnou veřejně nikdy hráti nebudeme!“
Co tím chtěl král houslistů říci? Bál se snad, že by Slavík hru jeho zastínil svým uměním?
Paganini za krátko potom rozloučil se s Vídní a Slavíkem, aby koncertoval v naší královské Praze, pak v Drážďanech, Lipsku, Paříži, Londýně a jinde.
Slavík seznámením se s Paganinim mnoho získal. Ukázalť mu mistr svůj zvláštní a nedostihlý flažeolet (tóny flétě podobné) své hmaty a různá kouzla své hry. Když však z Vidně odejel, chodil Slavík s hlavou skloněnou, jakoby byl vlastního otce ztratil! Celá rozsáhlá Vídeň neměla pro něj půvabu!
„Odjedu do Paříže,“ pravil smutně, „Vídeň všude mně upomíná na Paganiniho, a dlouho bych ho zde nemohl zapomenouti. V Paříži seznám mistra Baillota[1] a budu dávati koncerty.“
V Paříži těšil se český mistr obecné pozornosti. Slavná zpěvačka Jindřiška Sonntágová uvedla ho do nejpřednějších společností francouzských; ona společně s ním a jinými umělci pořádali r. 1828 v Paříži veřejný koncert, kdež sklidil bouři pochvaly a byl zřejmě a nadšeně jmenován „druhým Paganinim“.
Veliký tento úspěch jakož i vřelé doporučení rakouského vyslance v Paříži, hraběte Aponnyiho, měly za následek, že Josef Slavík byl jmenován skutečným členem c. k. dvorní kapely ve Vídni.
Místo takové spojeno bylo se značným služným, a mohl se tudy Slavík zcela bezstarostně oddati jen svému umění. To také činil a hrával každodenně deset i dvanácte hodin.
Kdysi se ho někdo ptal, kolik času asi třeba, aby se člověk na umělce vycvičil?
„Málo,“ odvětil Slavík; „dvanáct hodin denně — po dvaadvacet let.“
Rok po svém jmenování pořádal Slavík opět veliký koncert ve Vídni, na němž přednášel vlastní skladby. Chtěl zřejmě ukázati, jak od posledního koncertu svého pokročil. Uspěch jeho byl ohromný! Ještě větší slávy došel však koncerty dalšími dne 23. dubna a 30. května r. 1832 ve Vídni pořádanými. Tu byl vícekrát než dvacetkráte hlučně vyvolán, a veřejně hlásáno, „že Josef Slavík sňal Paganinimu vavřínový věnec slávy s hlavy“.
Bylo dne 27. dubna roku 1833. Slavík měl příštího dne před nejvybranějším obecenstvem hráti veliký koncert a cvičil se pilně; hrával nejen deset i dvanácte hodin denně, ale probděl i mnoho nocí — skládaje hudební koncerty pro housle.
„Jest mi nějak nevolno,“ stěžoval si svým přátelům, „sotva chodím, stojím-li chvíli, jsem všecek vysílen. Nevím, co to jest.“
„Odřekněte tedy zítřejší koncert,“ radili přátelé, „ten zajisté vás ještě více vysílí. Sejčkejte s ním, až vám bude dobře!“
„Koncertu neodřeknu!“ zalekl se umělec; „tím bych byl ve všech úmyslech a záměrech svých zdržen. Chci, jak víte, jeti do Pešti, a před tím míním napsati koncert pro housle. Kdybych zítra nehrál, vše by se mi zhatilo!“
Příštího dne hrál tedy Slavík, a tento jeho koncert ze všech dosavadních byl nejvelikolepější. Znalci neváhali tvrditi — a to znalci, kteří slyšeli Paganiniho a jiné slavné mistry — „že Slavík v citojemné tklivosti velikého Paganiniho dosáhl, ve zručnosti však jej předčil.“
Slavík veřejným míněním znalců byl tedy povýšen nejen na roven Paganinimu, ale i nad něj. —
Po koncertě se mu nepřilepšilo, a přátelé důtklivě jej varovali, aby do Pešti nejezdil.
Několik dní strávil na lůžku, ale pak povstal a řekl rozhodně: „Ano, pojedu do Pešti — Čím více bych se nemoci poddával, tím hůře pro mne! Mám tříměsíční dovolenou k cestám uměleckým — na posteli tu dovolenou neztrávím! Pojedu!“
Dne 25. května r. 1833. přijel Slavík do Pešti, všecek sesláblý. Železná jeho vůle nic mu nepomáhala; sotva přijel musil ulehnouti, a přitížilo se mu velmi…
Za pět dní po svém příjezdu, dne 30. května, byl Slavík zachvácen nesmírně prudkou horečkou. Lomcovala jím a vzdorovala všem lékům. Pojednou obrátil se ku své opatrovnici, a pravil: „Podejte mu židli, ať si usedne! Honem!“
Opatrovnice viděla, že Slavík mluví horečkou jsa mámen, že přeludy jej trápí.
„Pane,“ pravila, „mýlíte se, nikoho tu není; jen vy a já.“
Slavík však opakoval: „Podejte mu židli. Je zde Paganini, přišel mne naposledy navštívit.“
A podával ruku, potřásaje jí, do prázdného vzduchu…
Slavík se vztýčil naposledy na posteli a opakoval dvakráte za sebou silným a výrazným hlasem: „Svět se třese, když vy hrajete…“
Opatrovnice pospíšila pro kněze. Ten přišel ještě v čas.
Slavík skonal v Pešti dne 30. května 1833 jako mladík sedmadvacetiletý!
Čím by se byl stal, až by byl ještě výše pokročil! Již nyní dosáhl, ba předčil Paganiniho. Odpočívá na Leopoldovském hřbitově v Pešti, kdež má pomník. Paganini jej o sedm let přežil a zesnul dne 27. května r. 1840.
- ↑ Čti Bajjó, professor houslí na Pařížské konservatoři a umělec.