Ze srdce k srdcím/Dobré srdce

Ze srdce k srdcím Karel Václav Rais
Poklad	Dobré srdce	Rok „v Němcích“

Údaje o textu
Titulek:	Dobré srdce
Autor:	Karel Václav Rais
Zdroj:	RAIS, Karel Václav. Ze srdce k srdcím. Praha: Alois Hynek, 1889 nebo 1890. s. 58–68. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Nám pěje lid!, „Svět se třese, když vy hrajete“, Tiché duše, Autor:Josef Slavík

Byl srpnový den roku 1830. Na bleděmodré obloze z ohnivého kruhu slunečného šlehaly milliony žhoucích paprsků a pálily nejprudším žárem. Nad uvadlými květy lučin mdle poletovali bílí i modří motýlkové. V příkopech kolem silnice prováděli cvrčkové a koníci svou letní hudbu; zralé klasy po polích praskaly.

Po císařské silnici od Jihlavy ku Praze uháněl koník, zapřažený do hezkého, malého kočárku. Koník byl pěkný chlapík: bílé tělo jeho poseto bylo velikými šedými i černavými groši, stříhal ušima a zářil očima. Oděn byl v náčiní nedávno nové, teď ovšem notně poprášené. Jaký div v takovém prachu!

V kočárku seděli dva mužové: starý na kozlíku, mladý vzadu. Starý byl tak přes čtyřicet, mladý asi dvacítiletý, neb o málo let starší. Byl to hezký, statečný mladík, kulaté, usměvavé tváře, očí velikých, modrých. Nad čelem a skráněmi kudrnatěly se mu černé vlasy. Oděn byl v úpravném šatě tmavomodré barvy.

Muž na kozlíku měl na hlavě kulatou čapku, kolem níž vynikaly vlasy již trošku prokvetalé. Tváři byl rovněž usmívavé, ale již vrásčité; oděv jeho byl chudobný.

Mladík v kočáře byl Josef Slavík, mladý český houslista, člen vídeňské dvorní hudby. Jak tu v kočárku seděl a s kočím svým vesele hovořil, byl by nikdo neřekl, že jest to umělec světoznámý, v Paříži i ve Vídni slavený, jemuž sám král houslistů, slavný Italčan Paganini řekl: „Svět se třese, když vy hrajete!“

Měl teď několik neděl prázdniny; za ustřádané jmění koupil si koníka a vozík, najal si vozku a hajdy do Čech, do milé domoviny.

Po polích kolem silnice svištěly kosy a ženci i žnečky prozpěvovali vesele.

„Jářku, Václave, slyšíte? Jak vám je při těch písních?“ ptal se Slavík svého vozky.

„Rozkošně, milostpane, jsem jako v nebi. Tohle přece zní jinak než tam v cizině!“

„To věřím, pane, srdce v člověku skáče! Nu, Václave, zanotujte také nějakou!“

„A proč bych nezanotoval, vždyť jsme doma!“ švitořil Václav a již spustil:

„Těžko mne matička vychovala,
z ruky na ruku překládala!“

„Ta je smutná, Václave, nějakou veselejší!“ volal Slavík.

„Spustím tedy veselejší:

„Mám šedivou, mám šedivou, mám šedivou hlavu,
mám šedivou, mám šedivou, mám šedivou bradu;
hlavu od starostí, bradu od šelmovství,
mám šedivou, mám šedivou, mám šedivou hlavu!“

„Ta je veselejší, ale trochu krátká! Spusťme spolu:“

„Nade mlejnem, pode mlejnem husy se pasou,
běž, Jeníčku, vem flintičku, zabij některou!“

Zpívali, až se to rozléhalo; lidé po polích dívali se, jací to veselí páni po silnici ujíždějí.

„Kde máte domov, Václave?“ ptal se Slavík, když dozpívali.

„Až tam pod Krkonošemi, milostpane! Je tam pěkně, ale bída zlá!“

„Proto jste nezůstal doma?“

„Ba ne proto; otec mi umřel, když jsem byl hoškem pětiletým a matka šla za několik roků po něm. Je to zlý život; od časného jitra do pozdní noci seděti za stavem při práci; i siláka to zmůže. Potom jsem zůstal sám; nějaký rok jsem u sedláků pásal, potom vydal jsem se do světa. Nejdříve byl jsem při všelijaké práci po Čechách, potom šel jsem do Vídně. Jak povídám, je to zlý život!“

„Věřím, brachu, věřím! Máme stejně tak daleko domů, já jsem z Hořovic, tam za Prahou. Těším se, že se zase podívám domů!“

„Jak by se milostpán netěšil. Jsem žebrák, ale poslední kus chleba bych dal za to, kdybych mohl jen jednou ještě domů, alespoň na hodinu, co bych se na hrobech pomodlil a podíval se na ty černé kopce. Ale kdež mohu na něco takového pomysliti — žebrotou přece jíti nechci a jinak by to nešlo!“

„Budou-li dobré časy, Václave, dám vám na cestu!“

Václavovi zajiskřilo v očích; obrátil se usmívaje se nevýslovně měkce.

Přijížděli k městečku.

„Je potřebí, abychom zastavili; bělouš potřebuje oddechu!“ pravil Slavík.

Václav přikývnul. Při kraji městečka u výsadní hospody zastavili a slezli. Václav přinesl žlábek a koníkovi nasypal obroku; potom spěchal pro vodu.

Slavík odcházel do vnitř; v tom však spatřil u plotu zahrádky ženu jakous a kolem ní pět dětí. Seděly na trávníku ve stínu javoru. Děti měly po kousku chleba a jedly; žena měla ruce složeny v klíně a po tváři valily se jí veliké slzy.

Slavík se zastavil a chvilku díval se na neznámou rodinu. Potom přistoupil k nim.

„Proč pláčete?“ ptal se upřímným hlasem.

„Nad dětmi!“ pravila žena a smutně pohleděla na mladého umělce.

„Nad těmi dětmi — proč? Vždyť jsou zdrávy!“

„Zdrávy, chvála Bohu, ale hladovy! Poslední kousek chleba jsem právě mezi ně rozdělila a to mají od rána. Ani nevím, jak se dostaneme dále!“

„Kam cestujete?“

„Do Vídně — dojdeme-li tam.“

„Pojďte se mnou!“ pravil Slavík vlídně.

Neznámá zadívala se naň udivena.

„Pojďte se mnou všickni, nebojte se mne, vždyť snad tak špatně nevyhlížím. Snad tam dostaneme něco k obědu.“

Žena vidouc, že to mladík myslí upřímně, šla a děti s ní. Byli to dva hoši a tři děvčátka, jedno po druhém jako stupníčky.

V hostinci poručil Slavík každému polévku a kousek masa. Při chutném jídle se mladí hladovci rozveselili; švitořili mezi sebou a po očku pohlíželi na neznámého dobrodince. Slavík vesele se na ně usmíval.

„A nyní mi povězte, kdo jste a proč jedete do Vídně!“ pravil Slavík k ženě.

„Jsme od Jičína; měli jsme tam v městečku pěkný domek a obchůdek; nevedlo se nám zle, můj muž byl přičinliv, a já se práce nebojím. Byli jsme šťastni se svými dětmi, švitor jejich plašil těžké myšlénky z hlav, chladil nám pot a sušil slzy. Ale přede dvěma lety se můj muž rozstonal. Byla to nemoc zlá, dlouhá, bolestná. Sháněla jsem pomoc, kde jsem mohla, obětovala jsem všecko, ale marně. Zakopali nám to drahé srdce a my tu zůstali sami v bídě největší. Přišli jsme o všecko… Ó, proto můj tak těžce umíral, věděl, že bude s námi zle! Co jsem měla počíti? Byla bych pracovala ráda, ale nemohli jsme se vyživiti. Radili mi známí, abych šla do Vídně. Umím pěkné práce jehlou i dráty; u nás na venku to však málo pomůže. Jdeme tedy do Vídně, ale dojdeme-li tam, nevím; nemáme nic, než co nosíme na sobě a co nesu tuto v uzlíku. Nenajdeme-li cestou dobrých lidí, zahyneme!“

Tak vypravovala vdova; slova těžce drala se jí z úst, pláč je dusil.

„Neplačte,“ hovořil Slavík, „jsou ještě na světě dobří lidé!“

V tom právě vracel se Václav do hospody. Udiven díval se ode dveří, s kým že to pán hovoří. Usmál se, vida, jak dětem chutná.

„Václave, přineste všecko z kočáru sem!“ kázal Slavík.

Bylo to sice Václavovi trochu divno, proč že má všecko vykládati, ale poslechl. Když všecko do hospody přinesl, pokynul mu Slavík a vyšli oba.

„Václave, nyní jděte a hleďte v městečku prodati kočárek a koně!“

Václav udiveně zadíval se na pána.

„Prodati?“ zajektal.

„Ano, prodati, není pomoci!“

„Co já ubožák si počnu, kam se obrátím?“ kvílel Václav.

„Což vás, brachu, vyháním? Či půjdu-li pěšky, odejdete ode mne?“

„Odejdu-li? Jakž bych mohl odejíti, dovolí-li milostpán, abych šel s ním!“

„Václave, nechtě stále toho „milostpána“ a pospěšte!“

Potom vrátil se Slavík do světnice; zde rozhovořil se s dětmi. Nasyceným pěkně se tu v chládečku odpočívalo. Slavík vypravoval jim o Vídni, jaké jsou tam veliké domy a chrámy, co je stále křiku a hukotu po ulicích. Pravil jim, že se také po několika nedělích do Vídně vrátí.

Malý klučina tuze neposlouchal; stále obcházel kolem stkvostně leštěné schránky Slavíkovy. Posléze si ho umělec povšimnul.

„Podívejme se na chlapíka, chtěl by zvěděti, co je v tom pouzdru, že? Počkej, ukáži ti!“ pravil Slavík a otevřev pouzdro, vytáhl housle.

„Poslouchej, teď zazpívá slavíček!“

Děti dojaty poslouchaly čarokrásné zvuky, které umělec z houslí vyluzoval.

„Takto štěbetá vrabec — takto pěnkava — tak sedmihlásek, posměváček!“ vysvětloval houslista a ze strun zněly veselé zvuky ptačí.

„Takto kráče vrána!“

Malý klučina měl oči otevřeny dokořán; hlavička jeho nechápala, jak ty strunky mohou tak zpívati.

Když umělec housle opět uložil, pravil matce: „Až přijdete do Vídně, ptejte se do Raubensteinské ulice, tam v čísle 935. bydlím. Mám tam sluhu, tomu všecko vypovězte, on vám poradí.“

Žena děkujíc chtěla se již ubírati, ale Slavík ji napomenul: „Počkejte, děti si ještě s dostatek neodpočaly!“ Tu již oknem spatřil Václava; vyšel k němu.

„Prodal jste?“

„Prodal!“

„A kolik jste utržil?“

„Sto dvacet stříbra; je to málo, ale více nedali.“

„Dobře jste, Václave, prodal; nyní se najezte!“

Vešli do jizby a Václav dal se do jídla. Když pojedl, vstal Slavík a řekl: „Václave, seberte housle a partesy, půjdeme. Vám přeji ve Vídni štěstí, tu máte na cestu!“ a dal vdově balíček, ve kterém bylo vše, co Václav za koníka a vůz utržil.

„Bůh nebeský zaplatí vám tisíckráte. My modliti se budeme za vás do skonání!“ děkovala vdova, netušíc ani, kolik jí umělec uštědřil. Děti pospíšily, aby dobrodinci ruce zlíbaly, ale houslista každé k sobě přivinuv, políbil je na ústech. Potom s Václavem pospíchal ze světnice.

Sotva byli venku, Václav se postavil před pána a pravil pláče: „Milostpane, takového srdce ještě jsem nepoznal! Když jsem koníka vedl ku prodeji, plakal jsem. Němé to zvíře tak bolestně na mne pohlíželo, jakoby tušilo, že bude se loučiti. Ale nyní nelituji toho, co jsem učinil. Takovým skutkům, jaký vy jste těm ubohým učinil, musí nebe požehnati. Pro vás šel bych do ohně nejžhavějšího!“

Slavík se usmál.

„Dobře, Václave, vím, že na mém místě nebyl byste jednal jinak, vždyť jsme Češi-dobráci! Nu, těšil jsem se také, že letos poprvé domů přijedu, tatíček byl by měl radosť, ale mělo býti jinak, povinnosť kázala. Dejte sem housle, nechte si partesy, a tak vesele pochvátáme milým krajem českým!“

„Ó, nikoli, milostpane! Housle i partesy ponesu já, vaše ruce pro jiné věci jsou stvořeny. Mně je tak mladě, tak blaze, veselo!“

„Nuže, tedy zpívejme!“

A zpívali si do kroku. Cesta jaře jim ubíhala, ptáci šveholili, louky voněly… Mladý umělec Slavík nadšeně byl vítán všude, kdekoliv koncertoval. Posluchači při zvucích houslí jeho jásali i plakali.

Potěšil se také u tatíčka svého, učitele v Hořovicích. Se starými druhy proběhl se po známých, milých stráních.

Žel, že to mladé, zlaté srdce umělce slavného tak brzo dobilo…

Josef Slavík skonal již dne 30. v měsíci květnu 1833., vzdálen vlasti, kterou tak nevýslovně miloval. Umřel v Pešti; hrob jeho zasypaly květy cizích luhů…

Jistě, že ke hrobu jeho donikl také pláč matky a sirotků, jimž kdysi pomohl. Byl to pláč lásky a díků.

Jest to krásné, postaviti si v srdcích lidí cizích tak veliký pomník!