Ze srdce k srdcím/Poklad

Ze srdce k srdcím Karel Václav Rais
Kmotr Lánský	Poklad	Dobré srdce

Údaje o textu
Titulek:	Poklad
Autor:	Karel Václav Rais
Zdroj:	RAIS, Karel Václav. Ze srdce k srdcím. Praha: Alois Hynek, 1889 nebo 1890. s. 42–57. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Bývaly a jsou si naše venkovské fary náramně podobny. Budova, ať již o přízemku nebo patrová uprostřed zahrádky zelinářské či květinové — jak býval který důstojný pán milovníkem — ukrytá mezi koši starých jabloní a hruší; leckde při vjezdu do dvorka stávaly staré lípy, obyčejně již hodně staré, vydoutnalé. A na těch lipách to na jaře bzučelo a vonělo až radosť. Poblíže farek bělal se kostel, ovroubený hřbitovem; někde přímo z fary dívali se na staré kříže nad zelenými rovy. Některé ty kříže byly železné, s nápisy zlacenými, některé jen z prken černě nebo bíle natřených, jiné jen ze dvou březových snětí sbité.

Takový býval také hřbitov při faře novoveské, z níž díval se naň farář Václav Král, jenž ve století osmnáctém dobrého půl sta let tam působil a přivedl to až na děkana. Ale přijďte tam dnes a ptejte se naň — slůvka o něm nezvíte. I to již zapomněli, že měl poklad. Je tedy třeba, bych to trochu připomněl…

„Pozdvihovánek“ odcinkal při požehnání. Za malou chvilku vycházeli stařečkové i stařenky, již denně v lavicích novoveského kostela z hlubin srdce zpívávali. Poslední postranními dveřmi ze zákristie vyšel děkan Václav Král. Ačkoliv měl již téměř osmdesátku, přece mohutná postava jeho pramálo se chýlila a vlasy, jež v předu skráně zakrývaly a v zadu až na šiji splývaly, byly jen popelovaty. Husté byly, že mnohý mladík byl by panu děkanovi záviděl. Klerika jeho byla skorem trochu krátka, takže důkladným, těžkým botám bylo viděti holínky trochu rezavé.

Pan děkan zašel až ke zdi hřbitovní a rozhlédl se kolem po rovech. Bylo léto, po měsíčkách a letních fijalách poletovaly včely. Pan děkan přidržel ruku k otčím, by paprsky od východu oči nekalily a chvíli díval se do dálky na vísky, pole a lesy až vzhůru ke Zvičínu.

Po polích mezi zlatými klasy bělaly se košile ženců a odběraček. Kukačka kdesi v oboře kukala. U fary vrzly dvéře, pan děkan obrátiv se spatřil občánka, jenž beraničku pokorně v ruce mačkal. Kněz přistoupil až k němu a čepici posadil mu na vlasy, podle rendlíčku střižené.

„Co mi nesete?“ ptal se hlubokým ale lahodným hlasem.

„I jemnostpane, připadlo mi, že lépe přijíti dříve před podzimkem, pokud není mnoho práce. Kolovraty mám sice v pořádku, ale kužele jsou pochroumány. Snad jemnostpán odpustí, přinesl jsem dva!“ hovořil občánek políbiv prve ruku důstojného kněze.

„Dobře, dobře, sousede, pojďte, podíváme se na to!“ odpověděl pan děkan.

A vešli do fary. Když kroky jejich po kamenné síni zaduněly, ukázala se ve dveřích šedivá hlava sestry pana děkana, jež na faře hospodařila.

Pan děkan se sousedem vešli do pokojíku. Občánek přihladiv vlasy nad čelem, rozhlédl se kolem. Byl tu sice každým podzimkem alespoň jednou, ale pokaždé pohleděv kolem, trošku se usmál. Se stropu notně zaprášeného visely provazy pavučin a stěny šedaly se pavučinnými chumáči; v rozích bylo jich až husto. Pokojík měl dvě okna jako křišťál jasná a zářivá. Vedle dveří na pravo stála měkká, tmavočerveně natřená postel, na níž vystlány byly peřiny, jaké v chaloupkách bývalo viděti: málo vycpané, modře pruhovaným kanafasem povlečené. Na pravo od okna stál stůl a na něm rozloženy tlusté matriky, listiny všelijaké a několik knížek černě vázaných. Při druhé stěně naproti posteli stála vysoká a široká skříň, černě natřená, notně rozpryskaná. Uprostřed pak pokojíka bylo haraburdí podivné: veliký soustruh a truhlářská lavice i stůl, plný nožů, nebozezů i hoblíků. Po podlaze ležely rozházené třísky a odřezky.

Pan děkan svléknuv kleriku, pověsil ji do skříně k šosatému kabátu. Spozorovav, že občánek po tom bohatství pavučin pohlíží, pravil: „Díváte se po pavučinách? Stahují vlhkosť, proto je tu mám. A čeho si tedy přejete?“ dodal.

Občánek vyndav z ukryté kapsy náprsní dva kusy kuželů, podával je důstojnému pánu.

„Takové máme kužele, jemnostpane, tak bychom prosili —“

Pan děkan prohlédnuv zbytky, hodil je do kouta a řekl: „Víte co, sousede, tohle nestojí juž za mnoho, udělám nové. Dobře jste přišel nyní, práce je málo. Asi v týdnu je dostanete!“

Soused políbiv děkanovi ruku, upaloval, hlavu k ramenům krče, ze dveří.

A tu již přicházela stará hospodyně přinášejíc talíř plný polévky, z níž valila se vonná pára. Postavivši polévku na truhlářský stůl, odchvátala. Pan děkan přistavil ke stolu důkladnou dubovou stolici, hodně již odřenou, udělal latinský kříž a stoje šeptal modlitbu.

Pokřižovav se, opět usedl a snídal. Posnídav přisedl k soustruhu a dal se do práce.

Měl skoro stále práce dosti; v létě pracoval pro kostel, v zimě pro koláturníky.

Pro kostel soustruhoval svícny, sloupečky na oltáře, sem tam opravil rám i andělíčkům křídla a nožky zvelebil; v zimě spravoval kolovraty, kužele, přeslice, nějakou rohatinku opravil a bylo-li klidněji, i držadla k srpům neb vochlím zhotovil.

I dnes roztočený soustruh vrčel a skřípěl. Chvilkami jej pan děkan zastavil a sáhl na stůl po noži důkladně broušeném.

Zabrán do práce, ani neznamenal, že dvéře se otevřely a jimi vešel nový hosť. Byl to hošek as dvanáctiletý, černých vlasů, obličeje jakoby osmahlého, očí jiskrných. Podle vážného pohledu zdál se hoch býti starším, ale útlé tělo pohledu odporovalo. Stanul tiše u dveří. — Pan děkan po chvilce sahaje pro nůž teprve si hocha povšimnul.

„Vítám tě, Vašíku!“ pravil srdečně. „Pojď, přisedni si vedle mne.“

Hošík skromnince usedl a milým, dobrým okem zíral na pana děkana.

„Tak a nyní mi ku práci pěkně zpívej, půjde nám to vespolek vesele!“ hovořil pan děkan usmívaje se.

A hošek zpíval. Zpíval národní písně. Písně miloučké jako luční květy, písně, ze kterých vane dech jako z těch hustých, rozkvetlých trsů mateřídoušky. A uměl jich, pane! Ne snad jenom ty, které zvučely každodenně po dvorcích a polích, ale písně málokomu známé, čisté a milé, dojímavé. Pan děkan při zpěvu chlapcově nejednou od práce ustál, hlavu o dlaň pravé ruky podepřel a poslouchal písničky, které líbezně plynuly ze rtů hošíkových. Synek měl hlásek jasný jako zvonky. Když hošek řadu písní přezpíval, utřel pan děkan slzu, která po líci zvolna mu stékala a pravil:

„Krásně jsi zazpíval, potěšil jsem se! Ale teď — o čem bych ti tak vypravoval? Ale, ale, vždyť jsme si ještě nepovídali o tom bílém svatojiřském kostelíku na Řípu. Pravda, pravda, ještě tak hned ho neuvidíš, ale dá Pán Bůh, že jednou přece. Musíš se naň potom podívati, nelituj cesty. Je malý, ale stojí za to, uvidíš! Ale vzpomeň si pak na to, co ti nyní povím.“

A pan děkan vypravoval Vašíkovi historii svatojiřského kostelíka na staré hoře Řípu.

Vypravoval o knížeti Soběslavu I., jak nad německým císařem Lotarem zvítězil, jak pýchu Lotarovu láskou a dobrotou pokořil, jak práva země české obhájil a na památku vítězství svého dal na Řípu postaviti kostelíček svatojiřský. Učinil tak nenadarmo.

Svatý Jiří rekovností svou divou, ukrutnou sani zahubil a Soběslav?

Pan děkan vypravoval, že kostelíček na Řípu olomoucký biskup Jindřich Zdík vysvětil. A tento Jindřich Zdík že byl synem českého dějepisce, dobrého vlastence Kosmy.

Vašík poslouchal sotva mrkaje. Když pan děkan dopovídal, pravil:

„Nyní jdi, synku, možná, že by tebe hledali!“

Vašík zulíbav ruku páně děkanovu, odchvátal. Takto chodívaly děti k panu děkanu Královi zpívat a poslouchat…

Důstojný stařec osaměv hluboce se zamyslil.

Tak si ta dobrá jeho hlava myslila: „Kdyby tak na každé faře po Čechách alespoň jedno dítě vychovávali! Či děje se to snad? Ó, pak velebila by duše má Hospodina, neboť brzy potom všecko by jinak rozkvétalo. Probudil by se ten dobrý lid, který spí již přes sto roků, probudil by se, postavil by se na vlastní nohy, vypjal by šiji, zajiskřil by okem… Jenom děje li se tak!“

Pan děkan dlouho a dlouho tak o samotě přemýšlel. Potom pustil se do práce, ale brzy opět ustál a znova se zamyslil. Vzpomínal na svou minulosť…

V chudé chaloupce se narodil; otec byl chudým robotníkem, ale s matičkou groš ku groši skládal, aby synek mohl studovati na kněze. Toužebná přání dvou starých duší stala se skutečností — ale rodiče nedočkali se synova vysvěcení. Zůstal sám se sestrou. Kaplanoval a sestřičku svou podporoval, jak jen mohl. A když na zdejší faru se dostal, vzal ji k sobě na vždy. Jeden druhému oči zatlačí, podle toho kdo dříve odejde…

Pan děkan vzpomínal na studie. Vzpomínal na dny, kdy přišel mezi lid. Z lidu byl a lidu nerozuměl. Sám, vlastní rukou, ze sebe sama činil člověka jiného! Z Krále činil Königa! Bývalo to tak tenkráte často, ba napořád! Ale Bůh dal mu bystrý, prozíravý, jasný rozum. Pan děkan přece jen poznal, že to s českým lidem, s českým duchem takto býti nemá. Poznal, že není tu jedinec, že je tu celý národ, národ, který stával na vlastních nohách a toho že Prozřetelnost Božská přece nedopustí, aby národ ten na vždy zašel…

Potom počal pan děkan jinak pracovati, pro lid… Ovšem, že mohl činiti málo, praničeho.

Dnes by se to zdálo býti téměř ničím… Ale tenkráte!

Opět kdosi na dvéře zaklepal. Vešel člověk statečný, černých, trochu prosivělých vlasů, oko jak oheň, tváři osmahlé. Měl tmavězelený sosák, sahající až ke kolenům; spodky zažloutlé, kožené, nad holínkami svázané. Pangrotku držel v ruce. Hlavu měl trochu přikloněnu a zasmušile díval se na kněze.

Pan děkan také chvíli nepromluvil. Po tom vstal a zvolal:

„Jakže, vy, Stránský, jdete ke mně?“

Příchozí chvilku nepromluvil. Hlavu měl sklopenu, ale stál pevně, nijak pokorně.

„Musím,“ pravil po chvilce, „nevidím jiné pomoci!“

„Ovšem, ovšem, jinak byste ke mně nepřišel!“ hovořil pan děkan.

„Dojista ne!“ pevně odpověděl Stránský.

Slova ta pana děkana zamrzela, vyznívalať z nich veliká nepřízeň.

„A čeho si tedy přejete?“ ptal se Stránského po malé chvilce.

„Přicházím prositi za pomoc; zápasil jsem s bědami všeho druhu, pokud jsem mohl. Zápasil jsem marně, nezbývá nám nic nežli jíti žebrotou, anebo —“

„Anebo?“ toužebně ptal se pan děkan.

„Anebo, aby pan děkan pomohl. Vím, že má poklad!“

Pan děkan potřásl prosivělou hlavou a velikým, dobráckým, modrým okem zadíval se na Stránského.

„Tedy i vy věříte, vida, nebyl bych si toho pomyslil,“ pravil.

Stránský stáhl obočí a trochu se usmál.

„Vždyť je toho všude plno,“ pověděl.

„Vím, vím, ta stará lazebnice všecko roznesla. Slyšel jsem všecko: Že při zavřených okenicích sám a sám ve zlatě svém se přehrabuji, že počítám a počítám a potom všecko zase zahrabuji do skrýší tajemných. Nemám jí toho příliš za zlé, hněvá se, že několikráte nemocným pomohl jsem kněžskou svou lékárnou.“ A pan děkan ukázal při těch slovech na výklenek ve zdi, kde stály řady lahviček s léky.

„A není-li to snad pravda?“ ptal se Stránský.

„Není! Nepomyslil jsem si, že také vy věříte.“

„Proč právě já?“

„Domníval jsem se, že jste světa zkušenec, který dovede lidským řečem rozuměti.“

Stránský se zamyslil. Potom chystal se k odchodu. „Marně hledal jsem tedy pomoci,“ pravil.

„Počkejte!“ rázně pan děkan promluvil a přistoupil k oknu.

Zadíval se až tam vzhůru na konec vsi, k olšinám, mezi nimiž bělaly se stěny domku. Ten domek patřil Stránskému, jenž býval nepřítelem pana děkana. Málokdy se spolu viděli, ale pan děkan o Stránském nejednou slýchával. Byly o něm divné řeči. Tatík jeho přišel sem do vsi, a nikdo nevěděl odkud. Do kostela nechodili, ale v bibli prý doma mnoho čítávali. Starý i mladý s úřady lecjaké podivné mívali opletačky. Byli jiné jakési víry, jedni říkali, že jsou lutrijáni, jiní, že jsou pikarti. Předkové jejich kdysi z této země stěhovali se pro víru… Do kostela nechodili a mluvilo-li se o knězi, divně se usmívali. O tom všem pan děkan věděl. A tento Stránský přišel nyní prosit za pomoc. Bylo s ním dojista velmi zle, že vydal se k faře.

„Domníval jste se tedy, že mám poklad, věřil jste těm řečem,“ hovořil opět pan děkan, obrátiv se ke Stránskému. „Takového pokladu nemám, ale pomůže-li vám několik mých grošů, pomohu vám jimi rád. Je jich málo, přichází mnoho potřebných!“

Stránský neodpovídal. Stál tu zasmušen.

„Mám rád vašeho Vašíka!“ opět pan děkan hovořil.

Stránský zdvihnul čelo, jakoby se ptal: „Vy jej znáte?“

„Znám jej dobře, bývá u mne denně!“ děkan odpovídal.

„Můj — Vašík?“ zvolal Stránský. „Snad ho tu převracíte?“

„Převracím? Bloude! Kterak bych jej převracel? Žijete, Stránský, ve velikém klamu! Domníváte se, že tuto zemi českou a její nebohý lid milujete jen vy sám, že vy jen v srdci je nosíte! Vašík váš zpívá mi tu české písně; umí jich a pěkných, naučil se jim dojista od vás; já vyprávím mu tak leccos z naší kroniky!“ mírně mluvil pan děkan.

Stránský mlčel, ale lícem jasnějším zíral na kněze.

„Upevňuji v dobrém hošíkovi lásku k té naši zemi! Tak ho převracím!“ usmál se milý kněz.

Stránský stále mlčel.

„Věřím, že jen ty děti jsou nás všech poklad největší, že jejich srdci zlatými země česká jednou opět zbohatne! A pro tyto poklady žiji a pomáhám v chudobě své, jak mohu. Ale sám přece také mám poklad, sousede. Mimo mne a sestru mou neviděl ho posud nikdo, ale vy jej spatříte. Mluvíme spolu poprvé, ale důvěřuji vám. Pojďte!“

Potom vedl pan děkan Stránského do podkrovní světničky. Tam spatřil poklad pana děkana. A když ten zasmušilý muž, který pana děkana jindy nenáviděl, opouštěl faru, měl oči plné slz a líbal ruku starého kněze — vlastence. Penězi, které mu pan děkan ze skrovninkého jmění svého zapůjčil, pomohl si v potřebě nejtužší. Potom dřel se jen a lopotil pro svůj poklad — pro své děti. Vašík býval na faře stále denním hostem, zpíval a poslouchal, když pan děkan vyprávěl. Také otec Stránský velice se změnil — lidé přenáramně se divili, že do kostela i na faru chodil.

Ale pověsti o pokladu děkana Krále dlouho mezi lidem žily. Jednou i lupiči neznámí v pozdní hodině noční do fary si přišli pro poklad. Pan děkan seděl ještě při svém soustruhu a sestra jeho předčítala mu z tlusté knihy.

Pan děkan se lupičů neulekl, sám podal jim klíče od celé fary.

„Vezměte si, co se vám líbí!“ pravil mírně zakuklencům neznámým. Ale tito odešli tichounce, jak byli přišli. Ta milá jeho tvář udusila v nich myšlénky loupežné. Vidouce starce při práci v tak pozdní hodině, maně poznali, že ve faře báječných pokladů není… Od té doby uplynula léta. Oči pana děkana Krále i sestry jeho na věky se zavřely. Lid mrtvá těla jejich pláče doprovázel do hrobu. — Ptáte se, co stalo se s Vašíkem? Nevím, nemohu vám pověděti. Snad mladá hlava jeho časně zapadla do hrobu, snad sám také působil jednou tak, jak učíval jej pan děkan Král. Nevím určitě, nemohu pověděti. I zvěsti o farském pokladu se zapomínaly. Jen sem tam někdy stařeček nebo stařenka napověděli dětem, že na novoveské faře ukryt je poklad po faráři Královi.

V polovici našeho století farářoval tam kněz, jemuž říkalo se všeobecně farář František. Byl to usměvavý dobrák a podivný šťáral. Znal jsem ho také, a kdo zná se v archaeologickém písemnictví našem, dojista zná jeho jméno.

Každá stará kniha byla u něho jako svátosť, toulával se po okolí, na některých místech dával kopati a sebral každý vykopaný hrnek i podkovu. Leckdo o něm říkal, že zná místa, kde zakopány jsou poklady.

Tento farář František objevil také poklad děkana Krále. Ve staré jakési pamětnici našel zapsáno: „V horním pokoji uložil jsem svůj poklad.“ Farář František našel ho po práci neveliké; byl uložen ve zdi, v důkladné, dubové, železem sbité truhlici. Na vrchu pokladu ležel lístek pergamenový a na něm bylo napsáno:

Příteli!

Když v české zemi bylo nejhůře, nashromáždil jsem tento svůj poklad. Když mi bývalo nejsmutněji, jím jsem se potěšil. Příštímu nálezci skvostů svých zpovídám se, že také já kdysi těžce jsem hřešil. Zapomněl jsem otce i matky a z Krále učinil jsem Königa. Kéž Bůh mi hřích můj odpustí! Kéž poklad můj i objeviteli jeho jest radostí. Snad již bude po Čechách lépe! Ať jest nálezcem tím kdokoliv, prosím ho, aby vážil si drahého odkazu předků, aby zkoumal, jak oni žili, aby v duchu jejich na mne vzpomněl a se pomodlil.

Václav Král, děkan novoveský.

Pod lístkem ležely balíky knih ve starých vazbách, na nichž přilepeny byly zažloutlé lístky s nápisy: Václav Hájek, Martin Kuthen, Pavel Skála, Tadeáš Hájek, Prokop Lupáč, Komenský, Balbin, Beckovský.

Z oka faráře Františka padla na knihy veliká slza.

To byl tedy poklad pana děkana Krále!