Zápas o hrob
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Zápas o hrob |
| Autor: | Arne Novák |
| Zdroj: | Lumír, roč. 64, č. 1. s. 37–39 Ústav pro českou literaturu AV ČR |
| Vydáno: | 15. 12. 1937 |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:Tomáš Garrigue Masaryk, Poznámka k feuilletonu Arne Nováka – odpověď R. Medka |
Zákon, společný nám se všemi vzdělanými národy, že třeba bezpodmínečně dbáti poslední vůle umírajících a mrtvých, nepřešel, jak se zdá, do krve a povědomí české veřejnosti. Jinak by se neopakoval případ, že nebožtík, který si přál zcela tichého pohřbu, jest pochováván s všemožnou pompou, že básník přes svou výslovnou touhu spočinouti ve svém domově na venkovském hřbitůvku mezi mateřídouškou, kručinkou a slzičkami, jest zazděn do studeného kamení na Vyšehradě, že se nad rakví učence unikajícího po celý život plaše před veřejnými poctami, rozhlaholí deset až patnáct smutečních řečníků více méně frázovitých.
Ani největší z nás a mezi námi neušel tomuto trapnému osudu posmrtnému. Dovolili jsme sice T. G. Masarykovi, aby byl filosof a spisovatel dovezen ve způsobě přísně vojenském na lafetě děla k dráze, která jeho tělo dopravila k bráně vesnického hřbitova, kde si po boku své ženy vybral poslední odpočinek a kam ho v prostě vznešeném jeho osobním slohu v lásce a mlčení donesli jeho milí lánští sousedé. Ale sotva si upřímná pieta národa vyšlapala z Prahy do Lán aleji žalu a vděčnosti, pospíšili jsme si, abychom se pokusili o změnu jeho posledního přání, hovějícího jeho povaze, řízené humanistickým heslem: Sinceriter et citra pompam! Několik týdnů po Masarykově skonu se stalo předmětem veřejné schůze jednání, které místo by si přálo československé či spíše pražské obecné mínění pro jeho hrob — proti vlastnímu přání Masarykovu. I on, demokratický zastánce diskuse jako směrodatného principu, by potřásl asi hlavu nad tím, že lze veřejně diskutovati o věcech tak čistě soukromých, a byl by se ironicky pousmál svému posmrtnému osudu jako žalnému pokračování mnoholeté sudby presidenta republiky, kterému stát a národ úplně odňaly právo na soukromí, ba i právo na samotu.
Protimluvné a protismyslné názory a návrhy se ozvaly na oné stejně pošetilé jako netaktní schůzi říjnové. Prostoduší Moravané již již otvírali hrobku pod basilikou na Velehradě, aby přijala ostatky dávného a příkrého odpůrce cyrilometodějství. Pražanům se naopak zdálo, že první president Československé republiky musí stůj co stůj odpočívati intra muros. Jedněm z nich se podobalo, aby byl definitivně uložen u sv. Víta po boku králů a knížat českých, ač jeho duch, z vlastního rozhodnutí evangelický, za života míjel přímo úzkostlivě svatyni katolickou v těsném sousedství svého sídla. Druzí pomýšleli na Vyšehrad, zapomínajíce, že přísný realista neměl zalíbení ani v romantické tradici předvěkého stolce nejstarších vládců nad kmenem Čechů ani v sentimentální elegii pospolitého Žalova národního.
Nakonec však došel převahy požadavek, aby kosti T. G. Masaryka byly přeneseny z Lán do Památníku odboje na vrchu Žižkově; buď oficielně neb z plného přesvědčení se postavila Čewskoslovenská obec legionářská za toto přání a pokusila se mu vtisknouti pečeť nejen národní vděčnosti, ale i národní cti. O Památníku odboje může míti i nejupřímnější vyznavač a ctitel hrdinné velikosti a historického významu našich legií úsudek, mírně řečeno, skeptický, a to nejenom pro jeho nejnešetrnější zásah do celistvosti pražského panoramatu, ale i pro absurdnost koncepce, která chce spojiti pomník s museem, archiv s ossariem, historický ústav se svatyní — všecko na nejméně důstojném místě Prahy na rozhraní nádraží a proletářské čtvrti. Marně se snaží neslavnostnost polohy i stavby posvětiti vyumělkovaná tradice vítkovsko-táborská a nadarmo ji zklášliti dekorativní vynalézavost výtvarníků. Sotva se lze nadchnouti pro myšlenku gigantického relikviáře nad Prahou, ale i ten, kdo se s osnovateli, jimž jistě nelze upírati nejušlechtilejší úmysly, sdílí o myšlenku hromadného sargofágu legionářských reků, si postaví asi skeptickou otázku, zda jest sourodým posmrtným uctěním T. G. Masaryka redukovati celý jeho dějinně národní význam na vytvoření a zorganisování čs. legií a na jejich velitelství, čemu by byl právě dán výraz uložením jeho relikvií v Památníku odboje.
Námitkou není jenom vyslovená poslední vůle Presidenta-Osvoboditele, že si přeje odpočívati v Lánech, ale i motiv etického rázu. Mnohem důstojnější poctou velkých mrtvých jest, putují-li jejich ctitelé a dědicové k jejich hrobu, obětujíce tomu trochu času, trochu pohodlí, trochu všedního zvyku, než ulehčí-li se vlažné pietě tím, že se předmět úcty přenese do blízkosti a na dosah obce ctitelské. Již teď si zvykli mužové i ženy, Pražané i venkované, lidé prostí i příslušníci inteligence pořádati k lánskému hrobu pouti; měli bychom nahraditi tento důkaz skutečné piety tím, že zavezeme ostatky T. G. Masaryka pro pohodlí návštěvníků na pražský hřbitov nebo do pražského ossaria? Neusnadňujme příliš projevy zbožnosti, loyality a lásky a nevěřme malodušně, že definitivní uložení Masarykových kostí v Praze by znamenalo pro jeho kult zvýšení a znásobení!
Jeden příklad, vyvážený z posmrtné pocty Masarykova spolubojovníka v národním zápase osvoboditelském, mohl a měl by nám být ukazatelem správného řešení. Myslím na výtvarnou mohutnost a symbolickou krásu Štefánikovy mohyly na Bradle, daleko od hlavní trati, v zapadlé a zapomenuté krajině severozápadního Slovenska, kam přes to po celý rok váží celé zástupy rády a nadšeně cestu, jen aby se poklonily památce a poslednímu útulku legionářského hrdiny. Lesnaté Bílé Karpaty, svažující se k tichému Pováží, jsou více než kulisou, jsou přímo součástí gigantického sargofágu bohatýra, který se rád vracíval domů a při posledním triumfálním letu se domů navrátil, aby spočinul navždy mezi svými — tam ho vyhledávají Slováci a Češi, nezapomínající jeho podílu v národním osvobození. Či myslí někdo, že by se krása tohoto kultu nějak stupňovala nebo prohloubila, kdyby bylo pro Štefánika vybudováno mausoleum v Bratislavě, hlavním městě osvobozeného Slovenska nebo kdyby — i tato absurdní možnost byla vyslovena — něco z jeho pozůstatků bylo přeneseno do společného ossaria hrdinů na vrchu Žižkově?
Praha, město rušného a nedočkavého života, není právě nejvděčnější nekropolí — jenom zřídka se tam setkávají pravidelní návštěvníci pražských hřbitovů s opravdovými projevy posmrtné úcty k tvůrcům našich dějin a naší kultury. Snad jenom dva hroby, vyhledávané i za všedních dnů ženami z lidu, prostými vojáky, rodiči s dětmi, činí výjimku, posvěceny již od smrti svých příslušníků nimbem mučednictví, olšanský hrob Havlíčkův a pomníček nad vyšehradským rovem Boženy Němcové. Ale kdo by mohl pověděti slůvko dojatého uznání o kultu hrobu Jungmannova neb Kollárova na Olšanech? V jak nepřímém poměru jest trvale nevšímavé ticho, prostírající se kolem náhrobního kamene Nerudova, Riegrova, Čechova s okázalou pompou, s níž tisícihlavé zástupy donesly a doprovodily jejich těla na Vyšehrad!
Ponechejme relikvie Presidenta-Osvoboditele z úcty k jeho poslední vůli i z úcty ke klidu mrtvých kostí tam, kde si sám přál odpočívati a kam si za nimi hned po jeho pohřbu našly celé zástupy věrných ctitelů nejen z Prahy, ale i ze vzdálených míst cestu bezpečně raženou spontánní pietou! Nechť tyto pouti jsou i nadále vedle obřadů vděčné vzpomínky také liturgiemi soustředění, povznesení a posily! Hrob na venkovském hřbitově lánském se jeví jistě velmi skromným s hlediska důstojenství a významu prvního presidenta osvobozeného státu, ale zato přiléhá k životnímu slohu myslitele, jemuž všecko zevní znamenalo především pomůcku a namnoze i symbol života duchového. Louče se, nalomen chorobou a věkem, se svým úřadem, ustupoval T. G. Masaryk jako starý hospodář do tichého výměnku, slibuje, že se na nás z povzdálí, ne však bez účasti, bude dívat. Ač jeho hrob jest v povzdálí Prahy, jest odtud na Prahu vyhlídka, symbol to účastenství Mrtvého na živých dějích národních, zosnovaných v srdci vlasti. Tento symbol zavazuje, a neměli bychom ho rušiti všetečným zasahováním do klidu záhrobního.
Arne Novák.