Vzpomínky na paměť třicetileté činnosti Umělecké besedy 1863—1893/Ballada dětská

Vzpomínky na paměť třicetileté činnosti Umělecké besedy 1863—1893
F. Z. Skuherský	Ballada dětská	Josef Mánes jako karikaturista

Údaje o textu
Titulek:	Ballada dětská
Autor:	Adolf Heyduk
Zdroj:	Vzpomínky na paměť třicetileté činnosti Umělecké besedy 1863—1893. Praha : nákladem Umělecké besedy, 1893. S. 24–27. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Jan Neruda, Balady a romance/Ballada dětská
Související na Wikidatech: Balady a romance/Ballada dětská

Jan Neruda * 10. července 1834 v Praze, † 22. srpna 1891 tamtéž, pochován na hřbitově Vyšehradském.

Den před mým svátkem, 16. června 1878. narodila se nám dceruška. Dávaje Nerudovi zprávu, co jsem dostal vázaného od své milé ženy, prosil jsem ho zároveň za kmotrovství — jak jsme si ondy řekli — jež s milou tchyní vykonati měl. Neruda však nemohl přijeti; byl nemocen, leč rozradostněn přikázal, aby přese všecko do matriky vepsán byl jako kmotr, a dodal, že jakmile mu bude lépe, ihned přijede, aby se podíval na naše hnízdo, na Emilku, jak ženu prostě nazýval, a na malou pěničku naši, svou kmotřenku. Dali jsme jí jméno Jarmilka, vždyť u nadšeného ctitele Máchova ani jinak býti nemohlo, a těšili jsme se velice slibu mého nejstaršího a nejintimnějšího přítele, „bratra z prvního Máje“, a čekali jsme ho toužebně co den; leč Neruda nepřijížděl. Mezitím onemocněla Jarmilka naše velice a žena má, jež starostmi a ošetřováním své něžné dcerušky nespala celé noci, ochuravěla povážlivě únavou, lítostí a starostmi. Ke konci prázdnin, dne 29. srpna t. r., ráno sklonil anděl smrti palmu nad hlavou Jarmilčinou, aniž nemocná žena o tom věděla; usnulať, když dítko v náručí své ošetřovatelky na vždy ztichlo, myslíc, že spí, leč když se probudila a dala si je přinésti, zalkala usedavě a s ní všickni, kdo jsme byli přítomni. Pláči a nářku nebylo konce; domluvy lékařovy nepomohly; bylať to první smrt ve vlastní mé domácnosti, v mém kýženém zátiší píseckém.

Jelikož byla t. r. velká vedra, a snad také aby stálý pohled na úbělovou mrtvolu drahého dítěte nemocné mé ženy stále nerozčiloval, nařídil lékař, abychom prvorozenku svoji pochovali hned druhého dne. Odvezl jsem ji v zakrytém kočáře, na klínu sám do černé kolébky na hřbitově a vrátil jsem se zdrcen, abych potěšil hořekující ženu a dopsal Nerudovi, že kmotřenka jeho odletěla na věčnost.

Můj milý Jan nedostal však listu; byl již na cestě k nám. Chtěje nás překvapiti, zaklepal den po pohřbu před polednem na dvéře a vstoupil do síně, maje v levé dírce knoflíkové temnou růži, svrchník přes rameno a deštník v ruce. Černé oči jeho jen jen hrály. Uvítali jsme ho upřímně, objali jsme vroucně. Neruda vida nás uplakané a milou ženu mou nad jiné bledou, zarazil se, leč netuše posud, co se dělo a mysle snad, že nějaký sivý mráček neshody přeletěl přes naše čela, kráčel ihned ke kolébce, jež posud stála v ústraní naší ložnice, aby se podíval — jak pravil — na svou Jarmilku; leč kolébka byla prázdna. Mysle, že snad u chůvy kdes pospává, rychle se otázal: „A kde máte svou dcerušku?“ Slzy nám vyhrkly do tváří; žena usedla do lenošky a usedavě plakala, já pak vedl jsem milého hostě k oknu a ukázal jsem mlčky ke hřbitovnímu kostelíku. Neruda se zarazil; porozuměl rázem všemu; stiskl mi ruku a přivinuv mě na srdce, tázal se po svém pokojíku. Dovedl jsem ho do útulné, pro něho již dávno uchystané světničky, do níž postavil jsem na malou poličku jeho zamilované knihy, do rohu přes příč psací stůl a vedle stolu náčiní ke kouření s hojnou zásobou viržinek, jež kouříval vždy jen do polovice. Neruda umyv se pojedl jen málo, pak položil se na pohovku, zakryl tvář oběma rukama a dumal. Nechal jsem ho o samotě. Když ho žena šla poprosit, aby s námi posvačil, byl Neruda pryč, pokojík byl prázden; host náš odešel nepozorovaně na procházku a na prohlídku okolí, nevrátiv se až teprve k večeru. Toulal se, jak nám pravil, podél řeky a v lese nad plovárnou v pěkném vrchu hradišťském, nemoha prý se od půvabných břehů Otaviných ani odtrhnouti. Toho večera mluvil nad obyčej málo, klonil jen stále hlavu a tiskl nám ruce, až konečně dojat pravil: „Nepřišel jsem v pravý čas; cítím s Vámi upřímně a hluboce; ráno odjedu, ale jindy to nahradím; tenkrát jsem Vám na potíž, překážím Vašim slzám!“

Marné byly naše prosby, marně jsme se snažili, abychom ho přesvědčili, že je nám v společnosti jeho volněji, že s ním okřejeme a se potěšíme v krásných našich lesích; nedal si říci. Brzy dal nám dobrou noc, leč nešel spát, zůstal déle vzhůru, pohlížeje ze salonku, sousedícího s jeho síňkou, do městského parku, jenž se rozkládá pod okny našeho obydlí. Naslouchal šumotu lip a ssál poesii jasné a teplé noci letní. Druhý den ráno odjel do Vlachova Březí, na panství hraběnky Herbersteinovy, kde bratranec jeho, pan Tichý, byl hospodářským ředitelem. Odtud poslal nám kratičký děkovací lístek, v němž mezi jiným stálo:

„Verše na psacím stolku napsal jsem pro Emilku. Je to truchlivý motiv, ale povstal u Vás, je Váš. V lepší a šťastnější chvíli navštívím Vás opět a napíšu snad něco veselejšího. Přijeďte brzy do Prahy; těším se na Vás.“

Teprv po lístku tom prohlédl jsem od Nerudy opuštěný psací stolek, abych nalezl verše pro ženu napsané. Nalezl jsem je; byla to „Ballada dětská“, kterou zde otiskuju, ač již uveřejněna byla v 1. čísle „Poetických Besed“:

Matka zdřímla na úsvitě.
Dítko vyjeveně hledí —
v nožičkách mu Smrtka sedí.
Malá Smrtka, sama dítě,
na hlavičce věnec bílý,
ve košilce drobné tílko,
v ručkách drží hravé sítě
jako k honbě na motýly.
A ty ruce jako hůlky,
žluté jako z vosku čílko,
místo oček modré důlky.

„Pojď děťátko, pojď holátko,
na chvílečku, jen na krátko!
Zahrajem si na Hélice
andělíčkův při muzice
co dvě bílé holubice.“

„„Matička mě nedovolí,
a mne tělíčko tak bolí!““

„Pojď děťátko, holoubátko!
Přišla jsem Ti ku pomoci,
nemoc nemá více moci,
venku ve andílkův kůru
poletíš až k nebi vzhůru.“

„„Matička mně jíti nedá —
myslím, že už hlavu zvedá.““

„Pojď děťátko, pojď babátko!
Posílá mne Jezulátko,
posílá královna nebe,
abych přivedla jim Tebe,
posílá mne ta Tvá svatá:
„Ať už jde má dcerka zlatá.““

„„Pojďme, pojďme — ale z ticha,
ať se matička nevzbudí!
Něco těžkého ji trudí,
i když dřímá, těžce vzdychá,
ňadro bolestně jí skáče,
a když vzhledne, ihned pláče.““

Nesvědčí-li báseň ta soucitu nejhlubšímu a přátelství nejdružnějšímu?

Rok na to milý Jan náš přišel opětně, jak slíbil; oči mu ještě více zářily, a srdce mu junácky bušilo. Při druhé té návštěvě byli jsme veselejší. Vyjeli jsme si do lesů: na Mehelník, do Matky a Svícnu, ku „Hromové jedli“ a k „Černému rybníku“, a Neruda pravil: „Zde, ovšem, musil jsi napsati Lesní kvítí i Dědův odkaz; cítím to s tebou, líbí se mi tu nesmírně.“ Ale když jsem se ho při tom tázal, smíme-li se těšiti, že přijede na rok opětně a v žertu jsem dodal: „Za kmotra, za skutečného kmotra,“ odpověděl mi rychle: „Ne, ne; milý hochu, za kmotra ne! Bojím se, že byste zase plakali; v lásce a podobném nebyl jsem nikdy šťasten, ale přijedu, abych se podíval, jestliže mi červenáte a tloustnete.“

Ale žel! Svou třetí návštěvu zůstal nám Neruda dlužen na věky. Nepřijde nikdy již; odešel tam do hvězdné říše, kterou tak nadšeně opěval; odletěl snad, aby poznal pravdu a svou malou kmotřenku Jarmilku, kterou nám v motýlí síti odnesla „malá Smrtka, sama dítě“. „Nechť andělé jim budou průvodem!“