Vzpomínky na paměť třicetileté činnosti Umělecké besedy 1863—1893/Josef Mánes jako karikaturista
| Vzpomínky na paměť třicetileté činnosti Umělecké besedy 1863—1893 | ||
| Ballada dětská | Josef Mánes jako karikaturista | Antonín Marek |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Josef Mánes jako karikaturista |
| Autor: | Soběslav Pinkas |
| Zdroj: | Vzpomínky na paměť třicetileté činnosti Umělecké besedy 1863—1893. Praha : nákladem Umělecké besedy, 1893. S. 28–30. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:Josef Mánes |
 Související na Wikidatech: Josef Mánes |
|
* r. 1821 v Praze; † 10. prosince 1871 v Praze; pochován na hřbitově Olšanském.
Dáte-li si na podzim poprvé zatopiti, neobmeškejte připomenouti služce, aby se podívala, neleží-li na kamnech něco, co by shořeti nemělo. Když je člověk mlád, nedbá této hospodářské opatrnosti. Podobná nedbalost byla příčinou, že jsem pozbyl několika památek z roku 1848 a 1849.
Byla to kapesní knížka na náčrtky, čemu nynější generace říká „notes“, čímž zřejmě dává na jevo své pohrdání vlasteneckým slovníkářstvím minulé doby. Oheň má však někdy také rozum; strávil sice značný počet listů, na kterých jsem si na žurnalistické lavici (loží jsme tehda neměli) v kroměřížské sněmovně načrtal pro Havlíčkova „Šotka“ různé ministry a poslance oné pohnuté doby, ušetřil však se znaleckým taktem to, co mělo cenu: velmi zdařilou podobiznu K. Havlíčka, kterou mně pařížský malíř Henri Lehmann v Karlových Varech nakreslil do oné knížky,[1] a dvě humoristické črty Jos. Mánesa, o kterých zde se chci zmíniti.
Jos. Mánes, kteréhož jsem zbožňoval, a který má z veliké části na svědomí, že jsem se též dal na malířství, zavítal do Kroměříže za doby zasedání říšské rady téměř současně s F. Mikovcem. Tento náš výtečný nadšenec právě se vrátil ze své jihoslovanské výpravy v plné zbroji a ve skvostném červeném oděvu serežánském. Nesrovnalost mezi jeho dobráckou, plnou tváří se zlatými brejlemi, a jeho obrovským tělem, po serežánsku vystrojeným, působila neodolatelně na přítele Mánesa. Náš milý Pepík, jak jsme mu říkávali, stal se na několik dnů výtečným karikaturistou, ač to byl obor, který se vlastně příčil ideálnému jeho směru a citu uměleckému.
Tak povstala zajímavá jeho kresba pérem, akvarelem poněkud doplněná, představující seřezána Mikovce, jak se prochází v průvodu místní mládeže po podloubí kroměřížského náměstí, list to dobře známý v našich uměleckých kruzích. Hořejší část Mikovcova těla jest zakryta nízkými oblouky loubí; viděti jest pouze červené nohavice a opasek, překypující handžáry; kluci pak se nahýbají, aby shlédli, kde jest vlastně konec toho ohromného seřezána. Živé pohyby kroměřížské mládeže působí nevýslovně komicky.
Za takové veselé nálady Mánes přišel kdysi odpoledne ke mně, aby se trochu pobavil po práci; kreslilť tehdy pilně své moravské studie. Bylo právě po sněmovním zasedání, a poněvadž do odchodu pošty nezbývalo už mnoho času, zastal mne a tehdejšího dopisovatele Havlíčkových „Národních Novin“ p. V. u stolu v plné práci, abychom v čas ještě dopsali své sněmovní referáty.
Skřipot našich per Mánesa ovšem nebavil: spustil na nás celé litanije vybraného láteření, aby nás odvrátil od nudného zaměstnání. Ohnivý V., kterýž tehdy ještě nepsal monografii o jazyku sv. Jana Nepomuckého, byl však neúprosný, a jeho příkladem posilněn, zůstal jsem také já věren své zpravodajské povinnosti k Jordanovým „Slavische Central-Blätter“, vydávaným tehda už v Praze.
Když se Mánes tedy přesvědčil, že snaha jeho, aby nás vytrhl z práce, zůstává marnou, sedl také ke stolu a za neustálého láteření vyčkával, až doškrábeme své dopisy. Tu mu padl pod ruku můj náčrtník, který ležel na stole, a Mánes se nám pomstil roztomilým způsobem, naplniv dva listy velmi podařenými našimi karikaturami.
V kučeravé hlavě a ve vášnivém spěchu dopisovatele „Národních Novin“ málo kdo dnes arci pozná učeného a vážného kazatele řádu jezuitského P. V. Mohu však dosvědčiti, že to byl tehdy jeho věrný kontrfej. Moji přátelé pak dosud snad ještě shledají, že Mánesův humor výtečně zachytil bambuli mého nosu.
Z téže doby nalezl jsem ve svých papírech ještě jednu památku Mánesova humoru. Z Kroměříže Mánes se vrátil do Prahy a čas ob čas psával mně o zajímavějších zjevech v životě pražském. Byl tehdy značně zaujat „Jednotou výtvarných umělců“, prvním to spolkem umělcův českých, založeným proti utraquistické „Krasoumné Jednotě“. Ve spolku tom hrál vynikající úlohu, a pilně pro něj sháněl členy. I mne zval do Jednoty a za tím účelem poslal mně list, datovaný 22. února 1849. Z dopisu toho vyjímám následující odstavec, který sice už netýká se spolku umělcův, ale do oboru umění přece padá. Odstavec ten zní:
„Novinek nemám nijakých, kromě té jediné, kterou zde ihned uvidíš. Master J… koupil si totiž řeckou čepici, a sice nejjasnější cinobrové barvy a vypadá v ní jako zapečetěná láhev. Vystříhal jsem ho, že vlněná čepice hubí vlasy, což se osvědčilo ještě téhož dne, neboť J… byl na plese a tam prý si ještě k tomu utancoval nohy až po kolena, tak že dle líčení mých známých na konec plesu vypadal prý takto:
Poněvadž Master J… na obrázku uznal za vhodnější, odvrátiti se tváří od diváka, nemáme práva prozatím ho vyzrazovati.
Naprosto marna byla by však delikátnost podobného způsobu při obrázku následujícím. Kdo znával Josefa Mánesa, pozná ho okamžitě v štíhlém pánovi s knírkem směle vzhůru trčícím, který spěchá Bůh ví do kolikátého poschodí, ovšem z trapné povinnosti.
Ta dáma, nikoliv už nejútlejšího mládí, k níž obráceny zraky umělcovy, vyšívala zlatem a stříbrem podle nákresu Mánesova prapor pro zpěvácký spolek v Blánsku. Spolek chtěl přijeti do Prahy na pěveckou slavnost, pořádanou Hlaholem o dnech svatojanských r. 1864, ale chtěl přijeti se svým praporem, a to s praporem posvěceným. Přes to však, že do slavnosti zbýval už necelý měsíc, prapor ležel ještě ve vyšívacím rámci pražské dámy a na Mánesa sypaly se z Blánska blesky, ovšem blesky jen jemné, poněvadž je vysýlala něžná ručka ženská. „Bombardování nebeskými růžemi“ nazval Mánes ve svém dopise ony blesky. Ale pálily patrně dvojnásob.
Proto nedbal výšky schodů a navštěvoval pilně vyšivačku, aby mohl nedočkavým zpěvákům v Blánsku podati zprávu o tom, že se práce blíží k vytouženému konci. A na důkaz své horlivosti nakreslil svůj spěch ve psaní v té formě, jak jej tuto podáváme. Povážíme-li, že nebohý umělec stoupal přes tři schody najednou, nemůžeme se ubrániti starostlivému pocitu, že tu šlo vlastně o jeho zdraví a že tedy jednání jeho nebylo prozřetelné.
Ale dnes bylo by pozdě o tom uvažovati: hlavní věc jest, že tyto lehce na papír vržené črty jsou zjevné stopy obratné a duchaplné ruky našeho Josefa Mánesa.
- ↑ Podobizna ta byla uveřejněna v Tůmově životopise K. Havlíčka.