Vzpomínky na paměť třicetileté činnosti Umělecké besedy 1863—1893/Antonín Marek
| Vzpomínky na paměť třicetileté činnosti Umělecké besedy 1863—1893 | ||
| Josef Mánes jako karikaturista | Antonín Marek | Ferdinand Laub na koňském trhu |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Antonín Marek |
| Autor: | Josef Ladislav Turnovský |
| Zdroj: | Vzpomínky na paměť třicetileté činnosti Umělecké besedy 1863—1893. Praha : nákladem Umělecké besedy, 1893. S. 31–32. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:Antonín Marek |
 Související na Wikidatech: Antonín Marek |
|
* 5. září 1785 v Turnově; † 15. února 1877 na Smíchově; pochován na hřbitově Vyšehradském.
„Vodu pij a pravdu hovoři, říkávali naši slovanští bratři Rusové. A kdo toho pořekadla dbá, po dobré cestě kráčí.“
Dlouhých čtyřicet a šest let uplynulo ode chvíle, kdy tuto větu diktoval mně, žáčku třetí a nejvyšší třídy na normální škole sobotecké, při výroční visitaci bělovlasý vikář a školdozorce Antonín Marek, tehdy děkan v Libuni. Pamatuji si toto diktando podnes, poněvadž jsem je tehdy dovedl napsati bez chyby před pány hostmi na tabuli a došel za to od veledůstojného pana vikáře Marka pochvaly, od důstojného pana katechety Šimůnka pohlazení temene a od ctihodného starého pana kantora Kendíka stříbrného pětníku. Nad to všechno byl jsem vřaděn mezi ministranty a mohl jsem o svátcích přisluhovat i panu děkanu Vetešníkovi.
Nade všecko šla mi ovšem pochvala páně vikářova, který si dal moje jméno od katechety ohlásit a ještě na odchodu ze třídy mne oslovil: „Dobře, dobře, Josefe!“
Bylo to oslovení téměř sensační. Takového vyznamenání nedostalo se žádnému druhému žáku. „Pan vikář se mnou mluvil,“ honosil jsem se doma i na ulici všem, kdož právě poslouchati chtěli.
V desíti měsících potom, k svatodušním svátkům památného roku 1848, přijel k nám vikář Marek k uvítání litoměřického biskupa Augustyna Hille, jenž přibyl do Sobotky k udílení svátosti biřmování. Vikář Marek v chrámě i v domě děkanském měl přehlídku, dal si okázat i hochy k ministrování způsobilé a k veliké mé pýše mne poznal. „Ach, to je ten vyznamenaný Josef,“ pravil, když jsem mu ruku líbal, i doložil: „Jen se drž, hochu, ať jsme spolu dobří.“ Lidé divili se, kterak má starý pán tak výbornou paměť.
A po sedmi letech, v srpnu 1855 jsem této výborné paměti sám se obdivoval. Vypravili jsme se tehdy, mladá společnost pětihlavá, přes Libuň na výlet do hor. Měli jsme již o vlasteneckém a literárním působení Markově příslušné ponětí a ctili jsme v něm i přítele Jungmannova. V Libuni, kam jsme dorazili právě za ranních bohoslužeb, vešli jsme do chrámu. Marek šel právě od oltáře a my troufali si za ním do sakristie, kde jsme ho pozdravili. Vlídně děkoval, zadíval se na nás, uhodl, že jsme ze Sobotky, ba dva z nás i jménem oslovil. Pamatoval si nás ještě ze školy, ano vzpomněl si, že jsem tenkrát napsal bez chyby jeho diktando na tabuli. Ve věku 70 let jest ovšem taková paměť obdivuhodna.
Počátkem let šedesátých, na úsvitě druhé konstituční éry rakouské, kdy jsem měl v rodném kraji jakés řízení, navštívil jsem Marka podruhé. Hovořili jsme o volném ruchu v národě, vyptával se na Prahu a kterak zde převrat byl uvítán. Když jsem mu vyličoval naděje v lepší budoucnost, vrtěl bílou hlavou. „Já té konstitučnosti u nás nevěřím,“ pravil; „však uhlídáme.“
A léta plynula, zašlo jich opět patnácte, kdy vzácný kmet uchýliv se na odpočinek, odebral se r. 1876 do matičky Prahy, aby zde strávil zbytek svého požehnaného života. Odstěhoval se na Smíchov do ulice Husovy. Kladl jsem si za povinnost vyhledati nejstaršího, již 91letého buditele vlasteneckého. Byl sešlý, živá druhdy tvářnost jeho strnulá, avšak podoba jeho zůstala nezměněna. Bílá hlava jako o třicet let dříve byla vztyčena, ale vypovídaly mu služby nohy a sluch. Sedával po celé půldne v lenošce a mluvil málo. Bylo již nesnadno s ním se dorozuměti, ale když se to podařilo, projevoval paměť, jížto jsme u něho již před lety se obdivovali. Když jsem mu oznámil, kdo jsem, povztyčil se v lenošce, vztáhl ruku a zvolal: „To jste vy, můj Josefe?“ Mám za to, že na zhubenělou kmetovu ruku, když jsem mu ji jako tehdy v době dětinné líbal, něco mokrého skanulo. A věru jsem se tehdy za to nestyděl.
Kmet se rozhovořil: „Dočítal jsem se o vás, dočítal; zpomínal jsem vás všech, rodáků soboteckých, kteří se zde tužíte. Bůh vám požehnej!“
Vyptával se na toho a onoho známého z okolí soboteckého, nejvíce však ho zajímal František Jeřábek. „Dvakráte nám vyklouzl z bohosloví, ale mám ho rád, tuze rád,“ liboval si Marek, „a že jste spolu v jedné redakci, vyřidte mu pěkné pozdravení, i že bych ho rád viděl.“
Pozoroval jsem, že řeč kmeta unavuje, i rozloučil jsem se. Jeřábkovi neobmeškal jsem vzkaz vyříditi, ale nevím, byl-li u Marka.
Pražského pobytu Markovi dlouho dopřáno nebylo. V lednu r. 1877 roznemohl se a dne 15. února v 92. roce svého věku tiše usnul. Průvodem na posvátný Vyšehrad vzdali jsme Markovi poctu poslední.