Vedle cesty/O ztrátě citu
| Vedle cesty Josef Thomayer | ||
| Na povzbuzenou | O ztrátě citu | O útrapách našich nepřátel |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | O ztrátě citu |
| Autor: | Josef Thomayer |
| Zdroj: | THOMAYER, Josef. Vedle cesty. Praha : Bursík & Kohout, 1895. s. 142–150. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Jako všecko na světě, tak i cit svůj ztratiti můžeme. Nemluvím ovšem o citu duševním, neboť ztráta tohoto jest historií pravšední a vyskytuje se za našich dnů pomalu již u celých národů; ale o ztrátě citu tělesného, což jest zajisté zjev, po kterém toužíme nemálo, když nás pronásleduje na příklad bolení zubů. V psychologii jsem se sice učil, že cit jest veliké dobrodiní pro člověka, jemuž prokazuje služby kontrolorské po těle a v mozku, jakožto v ústřední kanceláři, s velikým povykem oznamuje, že nastává to či ono ohrožení celistvosti tělesné. Ale prosím vás, co pak je do člověka! Tisíce lidí psychologii nestuduje, následkem toho nedovedou ani žehnati citu v dobách, kdy se sami přesvědčí, že na příklad hlavou zeď proraziti nelze. Co ale po tom všem! Já vím jen, že ztráta citu vskutku zjev vzácný není. Také není ztráta citu ani mým vynálezem ani kohokoliv v naší době. Že možno cit ztratiti, věděli již za starodávna. Jen že naši předkové měli v té věci svou hlavu! Kdybychom na příklad žili v patnáctém století, rozvážil bych si nemálo, než bych do takového středověkého „Lumíra“ napsal, že bych si přál ztratiti cit, když mne zuby bolí. Pamatuji se sice, že mi někdo pravil, že všechno snese jenom ne bolest, ale přes to bylo lépe dáti se druhdy mučiti od zubů a neceknouti.
Poslyšte ku příkladu, jak se druhdy u soudu konstatovalo čarodějnictví[1]. Když obžalována byla nějaká osoba z čarodějství, zavázali jí „znalci“ oči a oholili pak všecky části těla pokryté vlasy, po té zvětšovacím sklem prohlíželi celou kůži, zdaž by nenalezli nějakou známku — Satana. Kde sebe menší skvrnku na kůži objevili, tu ihned jehlami píchali. Nevzbudilo-li pak píchnutí žádný bolestivý projev, žádný výkřik, žádné ucouvnutí, byla prohlášena osoba taká čarodějem a následkem toho odsouzena ihned k smrti. Cítila-li však píchnutí, byla propuštěna: neboť Satan nezaťal do ní spáry své. Byly to doby, v nichž se bodří předkové naši opírali o učení otců církevních, z nichž na příklad svatý Hippolyt, mučedník, pravil, že ďábel „sibi obtemperantes sigillo suo notat“ (sobě poslušné pečetí svou odznačuje). Ztráta citu pak zdála se býti čímsi neobyčejným, i domnívali se, že nemůže býti než dílem ďáblovým. Necitelnost kožní platila za známku čarodějství.
Přiznávám se sice, že by mi za našich dnů nemálo lichotilo, kdyby mne publikum považovalo za kouzelníka, avšak za „starých zlatých dob“ byla, jak víme, reputace taková asi tak příjemná, jako nihilismus za naší doby. V středověku opírali se u věci té o staré rčení — morte moriatur — a usvědčeného čaroděje nejdříve mučili, pak aby se lépe bavil, za živa upálili a posléze spálené tělo na šibenici pověsili. Později teprve je nejprve oběsili a pak upálili. Není pak nižádné pochyby, že necitelnost kožní za známku čarodějství platila. Kolem roku 700 ustanovil papež Innocenc osmý zvláštní úředníky pro vyhledávání čarodějů. Znalci takoví dlouho se udrželi na světě. Walter Scott vypravuje ve své „Démonologii“ o jakémsi Hopkinsovi, jenž druhdy s nemalou vášní kouzelníky vyhledával. V Bayonu (viz citovaný spis Briquetův) slynul druhdy stejným spůsobem jakýsi lazebník. Dobrý tento muž maje po spůsobu svém vyšetřiti pět set obžalovaných, u většiny nešťastníků těchto necitelná místa na těle nalezl. K vyhledávání necitelných míst volívali vůbec lazebníky a ranhojiče. Poněvadž pak dobrým cvikem člověk vůbec stává se mistrem, slynuli i takovíto znalci nejednou měrou nemalou. Praktika jejich spočívala v tom, že dlouhou tenkou jehlu pomalu do těla vráželi. Jest patrno, že v době té nemohla se vyvinouti umělá prsa neb lýtka, kteráž, jak Neruda líčí, nejlépe dobrým špendlíkem se objevují.
Zajímavé jest ale u věci té dobrozdání, jež podal kdysi Pigray, ranlék Jindřicha třetího. Překládám dobrozdání to z citovaného spisu Briquetova: „Soudem pařížským odebravším se do Toursu roku 1589 ustanoveni jsme byli pánové Leroy a Renard jakož i já, abychom vyšetřili čtrnáct osob, mužů i žen, odvolavších se z rozsudku, jímž odsouzeni byli k smrti pro zločin (!) čarodějství. Viděli jsme dobré zdání, o něž opíral se rozsudek prvých soudců. Neznám sice ani schopnost ani hodnověrnost těch, již dobré zdání ono učinili, avšak nenalezli jsme ničeho, co oni tvrdili, mezi jiným ne zejména to, že nalézají se u osob vyšetřovaných po těle jistá necitelná místa atd. Domnělí tito kouzelníci byli „tout simplement“ blbci neb melancholikové.“
Než mužové jako Pigray narodili se trochu pozdě a následkem toho páčí se počet osob zjištěním ztráty citlivosti odsouzených na sta tisíce!
Kdo má za našich dnů naději státi se porotcem, nepotřebuje hrubě litovati toho, že starobylý zvyk, upalovati lidi necitelné, neuchoval se více. Lidé tací považováni byli za spojence ďáblovy, kteréžto povolání platilo ovšem druhdy za nemalý zločin. Poněvadž pak by zločin, pro nějž určen trest smrti, patřil u nás před porotu, tu by se mohlo státi, že bychom od rána do večera samé ďáblovy spojence upalovali. Neboť mluví-li staré kroniky o stech lidí, mohli bychom my mluviti pomalu o tisících. Sluší míti ovšem na zřeteli, že ztráta citu jest zejména častou u osob hysterických a jak je hysterie častou, o tom netřeba mluviti. Starý anglický lékař Sydenham dovolil si tu poznámku, že mezi ženami, kteréž hrubě nepracují, jest málo jen, jež jsou prosty hysterie. Třebas bych sice musil učiniti kompliment našemu publiku, že jeho nervy nejsou daleko tak rozhlodané jako v zemích jiných, tož přece jest mi s druhé strany přiznati se, že Sydenham nepřeháněl přílišně a že hysterie a tudíž i částečná ztráta citu tělesného nijak nepatří k vzácnostem. Může se říci celkem as, že ze sta osob hysterických šedesát více neb méně citlivost, aspoň z části, ztratily. Následkem toho patří ztráta citu k zjevům všedním. Jen že ji ovšem sluší nejednou vyhledati. Jsou nemocní a zejména nemocné, jež nemálo objev takový překvapí, netušilyť ničeho.
Jest to pochopitelno, obmezuje-li se ztráta citu na paže neb lýtka neb jinou část těla, jejíž výkony tak bedlivě neprohlížíme. Kde však na př. ruka citlivosti postrádá, tam ovšem jest zjev ten nemocnému dobře známý. Ztráta citlivosti jest pak někdy tak úplná, že možno silnou jehlou značnou část ramene na příč protnouti, aniž by nemocní tušili, co se s nimi děje. Podobně lze je páliti, řezati, aniž by co věděli. V dobách pověrčivých mohl ovšem býti zjev takový nemálo nápadný a podezřelý.
Osoby takové jsou na pohled namnoze zdravé. Necitelnost tělesná pak mohla by se zdáti spíše užitečnou nežli škodlivou i není to tudíž tak příliš nápadné, že doba nevzdělaná vlastnost takovou za ďábelskou považovala. K tomu všemu vyskytuje se necitelnost namnoze u náměsíčnic a osob s těmito spřízněných, jež ještě v našem století za cosi vskutku obzvláštního považovány byly! Dnes ovšem považujeme i náměsíčnictví za známku hysterie a professor Charcot v Paříži nemálo náměsíčných ženštin mezi nemocnými svými objevil, ukázav tak, že vlastnost tato není žádným zjevem nadpřirozeným. Viděl jsem sám na oddělení velikého tohoto muže nemocné, jež bylo lze snadno učiniti náměsíčnými a zase k normálnímu stavu probuditi.
Následkem toho leží ovšem na snadě otázka, co že je vlastně hysterie za nemoc? Otázku tu však nelze tak snadno zodpověděti. Hysterie je nemoc vyznačující se velikou skupinou všelikých příznaků, křečemi, neobyčejnou citlivostí, zvláštními výkony duševními a podobně. Poněvadž však nevíme, jaká změna nervové soustavy známky tyto zavinuje (dosavadním zkoumáním nenalezeno totiž ničeho), nevíme o vlastní podstatě její příliš mnoho jistého. Přes to ale učiněna u věci té mnohá zajímavá pozorování. Tak na příklad nalezeno, že některé kovy a nejnověji i rozličné druhy dřev, byvše ve spůsobě desk na místa necitlivá přiložena, cit zde navracují, při čemž ale nejednou na druhé straně těla souměrné místo zase necitelným se stává. (Viz „Zlato“ ve spise tomto.)
Okolnost tato druhdy netušená na novo dokazuje, že Shakespearův výrok o věcech, jež filosofie netuší, dosud pravdivosti nepozbyl. Podobá se však, že jednotlivé osoby, jako zejména Mesmer, již v minulém století zjevy podobné znaly, poněvadž pověrčivost doby jim překážky kladla. Slavný náš Purkyně také byl z těch, kteří věděli, že se po přiložení kovu někdy citlivost vrací, a nabyl zkušenosti té u nemocné, kteráž stala se citlivou, když jí byl hodinky na místo necitlivé přiložil, avšak pozorování jeho zapomenuto, ač uloženo v pověstném příručním slovníku fysiologie, jejž druhdy Rudolf Wagner vydával. Teprve dnes o pozorování Purkyňovu zase víme, když podivuhodná ona vlastnost kovů s velikým povykem z Francie byla oznámena.
Tak tedy o nejčastěji se vyskytující ztrátě citu víme jen, že se vyskytuje a že mizí mnohdy za okolností romanticky vypadajících. Na čem se zakládá, to třeba ještě hledati, a kdo ví, kdy se příslušný nález podaří.
Takováto však u osob nervosních se vyskytující ztráta citu na základě neznámém není jediným možným spůsobem necitelnosti vůbec. Jsou to ještě jiné zcela přesně objasněné choroby, zejména nervstva ústředního i obvodového, u nichž se ztrátou takovou se potkáváme.
Smutně zajímavý příklad ztráty citu po celém těle poskytoval jakýsi r. 1873 zesnulý nemocný jménem Remigius Leins. Třicet roků před smrtí počaly ruce i páže citlivost ztráceti. Po čtrnácti letech objevily se tytéž vlastnosti na nohou. Následkem toho upadl, jestliže zavřel oči. Vstal-li v noci, zdálo se mu, že se vznáší ve vzduchu, což jest zajisté všecko pochopitelné, uvážíme-li, že následkem necitelnosti nohou neposkytovalo mu šlápnutí na zemi žádného obvyklého pocitu. Později také trup ještě citlivosti pozbyl. Více jak deset roků žil nešťastník ten s podivuhodnou chorobou svou, nemoha rukama svýma ničeho vykonati, než co očima postřehnouti mohl. Po smrti nalezeno těžké onemocnění míchy.
Případ takovýto jest význačným příkladem ztráty citu při onemocnění nervstva ústředního. Jest ostatně příkladů osvětlujících hojnost. Jsou známy případy, ve kterých bodnuti byli lidé při rvačkách nožem do hřbetu. Ostrý nůž projel obratly a poranil po jedné straně míchu. Následkem toho osoba poraněná pozbyla citu na protější polovině těla. Zejména nastává zjev tento po porušení jisté určité částky nevelikého rozsahu. Tak na příklad může nastati porušení citlivosti po celé polovině těla při jistém druhu mrtvice a tak dále.
Jak si možno takovouto ztrátu citu vysvětliti?
Dosti prostě. Po celém těle máme nervy cítící. Mozek, zejména kůra jeho jest ústřední bureau, kamž nervy cítící ohlašují všeliké porušení, kteréž je potkalo, rapport takový presentuje se v mozku v mírných druzích jako pocit hmatový, v hrubých jako bolest. Každé přeříznutí aneb jiné porušení dráhy, po níž se pocity k mozku ubírají, má v zápětí ztrátu citu. Mozek jest sídlem vědomí, avšak kde porušeny dráhy, po nichž se mu jisté zprávy podávají, tam vědomí takového není. Poněvadž ale dráhy tyto se ubírají nervy do míchy a míchou do mozku, může porušení nervů obvodových, míchy i mozku, t. j. oné části, kudy pocity takové vnikají, míti ztrátu citu za následek. Zničí-li se ovšem nejvyšší části mozku, nenastává jen ztráta citu, ale také ztráta vědomí. Avšak zdá se, že jsou stavy, v nichž mozek při zdravé jinak konstrukci pocity hmatové nevnímá. V takovém případě jsou lidé rovněž necitelní. Zdá se, že běží při hysterii o necitelnosť tohoto druhu.
- ↑ Vyňato ze spisu: Traité clinique et thérapeutique de l’hysterie par P. Briquet. 1859. p. 269.