Vedle cesty/O útrapách našich nepřátel

Vedle cesty Josef Thomayer
O ztrátě citu	O útrapách našich nepřátel	Popularisování vědy lékařské

Údaje o textu
Titulek:	O útrapách našich nepřátel
Autor:	Josef Thomayer
Zdroj:	THOMAYER, Josef. Vedle cesty. Praha : Bursík & Kohout, 1895. s. 151–158. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1881
Licence:	PD old 70

Myslím, že nebude mezi spanilými čtenáři ani jediného, který by ve svém životě nebyl proklínal aspoň jednou mouchy. Je tak na příklad červnové jitro, slunce počíná svítati a našinec pohřížen je v polospánek vydán v šanc dlouhé řade snů. Kdyby měl takový spáč již vstáti, hořekoval by pláčem holubiným nad tím, že nevyspalý opustiti musí pohodlné lůžko, stejným pak spůsobem klne osudu, když se po ježatém dláždění rozezvučí melodiósní zvuk pekařské káry. A mezitím co se ubožák mní v bezpečí, zabzučí mu kolem ucha, pak kolem nosu moucha. Rozmrzele položíme se v jinou stranu, moucha ulítne, ale v malém okamžiku sedá s důvěrným bzučením na čele spáčově. Marně svrašťuje čelo, takže vypadá jako Viktora Huga „muž, který se směje“. Moucha posadila se na stanovisko konservativní. Seženeme ji rukou s čela. Ona ulítne a je po chvíli zase zpět. Posadila se na jedno líce, zabodla se a týrá vybroušeným spůsobem spáče dál. Rozhněváni mávnem po mouše znova. Ta uletí a kypící ruka dopadne na líce, až to mlaskne. A je po spaní. Sanguinik s cholerikem vstanou a honí k vůli jediné všech devadesát devět spravedlivých much po pokoji. Melancholik zuří po tichu a jediný flegmatik dovede se uložiti znova a zkoušeti štěstí dále.

Jiná scéna!

Jste na příklad svobodný pán a znáte paní X. Ta paní X. má slečnu dceru Y. A slečna Y. je zase majitelkou mnohých drahocenných vlastností. Vyzvete dámy k malému výletu do některé pěkné vísky. Bavíte se výtečně dopoledne v přírodě, v poledne sedáte v anilinově růžovém rozmaru ke stolu. Bavíte se, rozplýváte se jako půl kila másla při padesáti stupních Celsiových, avšak slep jsa nevidíte bouřku na obzoru, nevidíte svornou jednotu much na stropě. Začnete jísti polévku, požijete dvě lžíce a paní X. spadnou se stropu dvě mouchy do talíře, hubíce takto nadějné mládí své v horké polívce. Paní X. nemůže jísti dále a vy ze zdvořilosti také ne. Při hovězím mase opětuje se stejná scéna u slečny, jen že tenkráte nepřicházejí v niveč (kladu na to č důraz, poněvadž již Veleslavín tak psal) dva muší životy. Ale je po hovězím mase a také po humoru.

Vzpomenete si na různé zprávy o truchlivých příhodách, v nichž moucha stala se příčinou lidské smrti. Hovor vázne, po všech čelech rozhosťuje se mrzutost. Paní X. vám podotkne, že vy jste zavedl společnost do tak nebezpečné sluje a jste tak celkem z nebe na skoku atd. atd. Bojím se vylíčiti veškeré ono neštěstí, jehož příčinou může se státi několik much. Jest mi jen „s podivením“, že žádný romanopisec nepovšimnul si látek podobných a nepřilepil na křídla muší zauzlení devítisvazkového napínavého románu! Já sám se přiznávám, že by rozohněné péro mé dovedlo scén podobných nakresliti v malé chvilce celou řadu. Avšak nepotřebuji jich více k důmyslné exposici stati této. Ono s hůry připojené „atd.“ ukazuje, že vybírám maně z bohatého pokladu, ukazuje, že nepozvedne se proti mně bouřlivá opposice, dím-li klidně, že moucha jest nepřítelem pokolení lidského. Moucha připravuje člověka o klid, ničí jeho duševní i tělesné blaho, ba ohrožuje usilovně život lidský!

Porazím skvěle každou námitku proti takovéto thesi! Perty povídá, že mouchy naše domácí jsou jediné, jimž jest ve společnosti lidské blaze; stomoxys, scenopinus, vlítnou-li do příbytku lidského, počnou s povykem do oken bušiti a jsou povděčni tomu, kdo jim okno otevře a je tak ze zajetí vyprostí. Domácí naše mouchy pak nejen z otevřených oken neuletí, byť bychom i všecka okna dokořán otevřeli, ale povolávají spíše ze sousedství nezbedné družky a činí tak z očistce peklo. Prosím, Perty uložil výrok svůj do spisu o duševním životě zvířat, dá se tedy z toho odvoditi, že možno považovati mouchy za tvory hluboce psychologicky vzdělané, ale ptám se, zdaž vy trpící lidé považujete přítulnost takovou za nějakou přednost? Tuším, že jste mínění právě opáčného, že souhlasíte se mnou. Anebo má li z toho lidstvo jaký prospěch, že samečkové muší rvou se pospolu o samičky? Zajisté, že nemá. Projevuje-li silnější pokolení u much ohnivou lásku k sličnějšímu pohlaví, je to pro nás jen semenem záhuby. Také jsou prý mouchy stvoření velmi čistotná, naposled jako dobrý kavalerista, jehož maximou jest: „čistění, půl krmení“. Velikou část dne prý ztráví čištěním hlavy a noh. Ptám se však, zdaž se ozve někdo, že tato čistotnost jest poučným zjevem a že by i mnohému člověku neškodilo, aby měl v hlavě čisto? Malé víry! Kdyby si rozliční lidé mohli vyčistiti mozek, hemžil by se vzduch v Čechách i na Moravě různými pošetilostmi, a čistí-li si mouchy hlavu svou, znamená to, že střásají se sebe všelikou nakažlivinu, kteráž ve vzduchu se rojíc otravuje člověka i veškerý jeho rod.

Perty podotýká také ještě, že se mu zdá, že mouchy mají pamět. Honíme-li prý mouchu po pokoji, ví o tom dobře, stane se plachou a ulétá spíše než octne se v oboru lidské síly. To ovšem by ještě chybělo, aby mouchy věděly o všem a se dokonce v denních zprávách svých časopisů dočítaly o škodlivosti muchomůrky, o nebezpečí, jímž jim hrozí červenka a podobné.

Ano, přiznávám se, že jest to politování hodné, že může býti vynikajícími vlastnostmi duševními obdařen tvor, jenž hubí člověku jeho poklid, jenž zničiti může štěstí lidské, ba tvor, jenž vočkovati může člověku zárodek smrtelný!

Než utište se, pohnutý čtenáři. Nejsem z té moderní spisovatelské školy, která nejdříve reka štve po všech koncích světa a týrá jej jako katan necitelný, aby jej naposledy nějakým ovšednělým spůsobem ubila! Nikoliv. Jsem z dobré, mravné doby spokojených konců v povídce a proto i můj článek skončí s uspokojením morálního genia.

Zajisté znáte onu poučnou báseň o vrabci, jenž lapil brouka na kmeně? Pamatujete se, jak přišel orel a snědl vrabce (i s pozřeným broukem), aniž se ptal jako spořádaný občan devatenáctého století, co by byl dlužen! Tak se to má i s mouchami! Nevidím kárající spravedlnost v muchomůrce, quassii, lepu, červeném papíru s třemi křížky, v „insecticide Vicat“, vidím ji výše. Ano, za člověka mstí se jiný živel na mouše a šlechetným takým mstitelem jsou bakterie. Bakterie se sice nejednou i s lidským organismem v povážlivé míře seznamují, a tím stává se podobenství s vrabcem ještě krásnějším. Avšak což divu, aneb správné řečeno, jaký div? Člověk jest stvoření smrtelné a pro „entreprise de pompes funèbres“ je dočista lhostejno, skonáte-li srdeční vadou anebo ubijou-li vás bakterie! Podle starobylého přísloví „solamen miseris atd.“ může nás jen těšiti, že i na pokušitele dojde. A faktum je, že i na mouchy si dolezou ona maličká, zhoubná stvořeníčka, jimž říkáme bakterie. Při tom však sluší uvážiti, jak snadnou práci mají bakterie u much. Švihneme-li dobrou lískovkou některého svého spoluobčana, tu si sice schladíme palčivou žáhu, avšak spoluobčan následkem toho neskoná, ale, je-li na příklad rázný, vrazí nás do inserátů v novinách. Praštíme-li toutéž lískovkou a toutéž silou na příklad kanára, tu skoná. Tak se má i u much. K pohubení lidského organismu zapotřebí jest svorného soupůsobení celé velké armády bakterií, na mouchu vystačí prostičký bataillon. Toť jasné!

A tak přichází doba, kdy smutek vládne společností muší, kdy každá hodina, ba minuta vyrve z muší společnosti tak mnohý nadějný život. V rodinách a spolcích zavládne nářek, a kdyby věšely mouchy černé prapory, nastalo by nutně v takových dobách zatmění slunce. Ano, jsou doby, kdy na mouchy vyzraje zhoubná epidemie, kteráž k upokojení svému potřebuje milliony životů muších. Chceme-li býti důkladní, můžeme říci, že již před sto lety o epidemii také věděli a že i Goethe muší epidemie zevrubně si povšiml, domnívaje se, že za dob takových mouchy jakýmsi podivuhodným způsobem na prach se rozpadávají. V novější době našlo několik šťastných smrtelníků, že příčinou nemoci takové jsou plísně. Tuším, že záhodno jest odznačiti přátelskou nám plíseň takovou zde jménem; kdož také nechtěl by znáti jméno svého dobrodince? Nuž ohlašuji zvědavému lidstvu, že ušlechtilý tento přítel jmenuje se: „empusa muscae“; nezištné empusy to jsou, které za spáchané křivdy mouchy podle drakonských předpisů trestají. Ba dobré empusy nejsou pouze tribunalem pro mouchy domácí, ale v obor právomocnosti jejich padají i ovádi, střečci a podobná jiná láje. S neobyčejnou promyšleností zvolily si empusy hlavně podzimek za pravou saesonu svou. Na jaře je much málo, v letě se rozhojní jako písek v moři, rozletí se po polích i nivách a hřejí se na každé sluncem ozářené pídi půdy. V době také myslí si empusy, že je škoda času i práce honiti se celým světem za mouchami, avšak když nastane podzim a mouchy, u nichž se spolkové místnosti posud nevytápějí a pro něž veřejných ohříváren dosud není, se shluknou do příbytků lidských a sybaritsky si na příklad na šňůrách od hodin hoví, chápou se empusy díla a vrhají se na mouchy. Sedají na jejich bříšku; neboť na zádech, kde je tělo muší tvrdší, by měly práci nesnadnější a vnikají do vnitřku těla, kdež prodírají se všemi částmi jeho a pustoší se žádoucí důkladností. Trudné chvíle nastávají pak pro generaci muší.

Nemocní jednotlivci jeví zemdlení, stávají se nehybnými. Zachycují se křečovitě tu pokličky na hrnce, tam záclony, zde zase hubí ušlechtilé síly své na drsné omítce nad kamny; křídla rozpřahují a očekávají trudně vyproštění z útrap svých. Znenáhla bobtná jejich břicho, stává se bělavým a v křečích dokonává hříšné jejich tělo. Jedna mrtvá moucha dlí tu bez pohnutí, bledá na chladné stěně. V okolí ještě jakž takž bují jakýsi život. Však tu ubírá se přes mrtvou družku zdravá, zavadí o její tělo a již vočkuje si zárodek smrti. Několik empus utkví na její těle, počne se množiti, rozerve jí útroby a za krátko umírá nadějná moucha, před nedávnem ještě zdravá a čilá, za to, že s pietou blížila se k mrtvé družce. Jindy utkví ztuhlá mumie mrtvé mouchy na zácloně, některý zvědavec muší netuší v nezměněném obličeji svého soupeře smrt, vrhne se na něj, buď za tím neb oním účelem, zavadí o tělo a odlétá maje na těle svém stejný zárodek smrti, jako jiná, která pouze mimochodem o mrtvou družku zavadila. Čtyři až osm dní trvá v podzimku nemoc, po uplynutí doby té možno říci o mouše pouze — že byla.

A takovým způsobem hynou milliony much každoročně.

Hle! effektní konce mé rozpravy! Brodil jsem se z prvu v útrapách lidstva až běda, po té vylíčil jsem plynně útrapy much tak, že se bojím, že vzbudil jsem pro tvory ty sympathii čtenářovu. Ku konci vraždím nešlechetníky po millionech.

Kdybych byl tu celou věc vypsal dramaticky, byl by se trvám starý Kopecký v hrobě radostí obrátil.