Vedle cesty/Popularisování vědy lékařské
| Vedle cesty Josef Thomayer | ||
| O útrapách našich nepřátel | Popularisování vědy lékařské | Po stopách Máchových |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Popularisování vědy lékařské |
| Autor: | Josef Thomayer |
| Zdroj: | THOMAYER, Josef. Vedle cesty. Praha : Bursík & Kohout, 1895. s. 159–181. Národní knihovna České republiky |
| Vydáno: | 1878 |
| Licence: |  PD old 70 |
I.
editovatVzdělání povšechné je z nejpalčivějších požadavků naší doby. Ono vyvolalo řadu různých škol a v pravém slova smyslu někdy i přetížilo učícího se ducha mladistvého; ono stvořilo zcela zvláštní literaturu, která nahraditi má jednak vzdělání školní, jednak i doplniti vzdělání, jehož se člověku na školách dostane. Myslím literaturou tou, jakož patrno, populární vědecké výklady, zasahující nejednou i do oboru tak zvaných přísných či exaktních věd, jež původně širší kruhy čtenářské nebaví.
Populární vědecká literatura taková není však pouhým výkvětem přepychu více, ona je požadavkem, duchem času důtklivě diktovaným, je momentem tak závažným, že na všech stranách, u všech vzdělaných národů den ke dni více a více mohutní jsouc pěstována nejen jednotlivci, ale již i celou řadou učenců. Namnoze pak jsou to velikáni vědečtí, kteří uznávajíce potřebu povšechného vzdělání moderního sami záživně ba i poutavě, buď ve spůsobu ústních výkladů aneb ve formě spisů širší obecenstvo z bohatého pokladu vědomostí a výzkumů svých poučují. Slavný John Tyndall přednášívá veřejně širším kruhům londýnského obecenstva z oboru vědy, v níž je nedostižným mistrem. Totéž co on podniká také řada německých učenců. Virchow a Ihering přednášeli kdysi v Praze, Haeckel ve Vídni, a všichni ti mužové repraesentují nemalé síly vědecké. Podobně stojí dále Virchow, slavný pathologický anatom v Berlíně, a Holtzendorf, právník to ve čtoucím světě neméně známý, v čele podniku pro vydávání populárních spisů ve formě přednášek, a za nimi vyskytuje se celá řada jiných mužů stojících v čele podobných podniků. A též u nás ve skromném životě našem nejsme bez příkladů obdobných. Jeden z největších Čechů, muž jak co člověk, tak co učenec veliký — náš Jan Purkyně — mnohem dříve než všichni téměř jmenovaní mužové zanášel se popularisováním vědy. Svědčí o tom mnohá jeho přednáška v Umělecké besedě a spolupůsobení při vzniku populárního podniku par excellence — „Matice lidu“. Do téže Matice lidu psali také Frič, Krejčí, Studnička a jiní, tedy vesměsmužové, o jejichž ceně vědecké slov šířiti netřeba.
Patrno, že popularisování vědy, jsouc namnoze podnikáno duchy bystrými, je více než pouhou libůstkou ducha času, že je momentem kulturně historické důležitosti. Snadno vyhledati příčinu spisů takových. Je-li vzdělání nejen potřebou ale i nutností, musí se každý obraceti po pramenu, z něhož by poučení čerpal. Je-li však pramen nepřístupný, tu dlužno ohlížeti se po pomoci, jíž by se stal přístupným. Pramenem však poučení mají býti spisy vědecké a ty jsou z pravidla širším kruhům obsahem i formou svou nepřístupnými. Poznámku tuto ovšem třeba čísti cum grano salis; nepřístupnost vědeckého spisu v ohledu vytčeném může platiti jen pro neodborného čtenáře. Tomu, kdo se vědou odborně zabývá, tomu spisy dotčené drsnými a nepřístupnými nejsou a býti nemohou, ani formou ani obsahem, leda že by podávaly jen nové a naprosto neznámé věci. Když Rokytanský vydal sensační svůj spis o pathologické anatomii r. 1842, překvapil vědecký svět tak četnými novými výzkumy, že mu tehdy jen málo povolaných rozumělo, a spis jeho dožil se prazvláštní události, že byl professorem Bockem v Lipsku pro širší lékařské, tedy odborné obecenstvo přepracován, či jak se tenkrát řeklo, z němčiny do němčiny přeložen.[1] Dnes ovšem může každý lékař spis Rokytanského čísti, poněvadž doktrína, kterou Rokytanský stvořil, stala se integrující částí lékařského učení. Podobně může každý odborný vzdělanec své spisy čísti bez namáhání, neboť jsou mu pojmy, na základě jejichž věda staví, známými, lze mu tedy pohodlně čísti tam, kde laik naráží na jedno úskalí za druhým. Má se to tak hlavně s oněmi odvětvími vědy, které pracují na základě značných výzkumů předběžných. Dokud byly přírodní vědy pouze popisujícími, dokud byl velikým učencem ten, kdo znal na příklad mnoho brouků, dotud byly přístupnými i širším kruhům. Nyní, kdy přírodozpytci filosofují a tedy značně mnoho předpokládají, jsou přírodní vědy více méně majetkem obmezeného počtu jednotlivců. Má-li se však i laik aspoň s povšechnými pravdami věd těch obeznámiti, tu bylo třeba pro něj stvořiti zvláštní literaturu, která by přihlížela k potřebám jeho, vyhýbala se tedy líčení vyčerpávajícímu a byla aspoň poněkud příjemně psaná. Populární vědecká literatura musí býti jiná i formou i množstvím podané látky. Laika všechno stejně nezajímá. Já na příklad jsa laik ve filologii nacházím přec jen spisy Steinthala, Viktora Hehna, Maxe Müllera u vysoké míře poutavými; kdyby mně však někdo dal čísti některý spis Miklosičův, sešedivěl bych nudou, proto, že filologie jako každá věda má odvětví povšechně zajímavá a jiná, s kterými účtovati může jen odborný znalec. Moment ten musí míti na zřeteli každý populární spis, má-li dostáti úkolu svému. Duch času žádá právě povšechné vzdělání a to tuším nikoliv neprávem.
Jednou z věd pro laika nejzajímavějších je bez odporu medicina, zejména učení o nemocech.
Je pak to mnohá vlastnost, pro kterou věda lékařská je jednou z nejzajímavějších. Člověk je zajisté sám sobě tvorem nejbližším. Každodenní život náš, ba přímo každý krok, každé pohnutí poskytuje myslícímu člověku příležitosti k otázce, proč, jak a kdy se to neb ono udává. I prostě tělesná i prostě duševní stránka našeho „já“ poskytuje otázek takových na tisíc. Medicina pak je věda, která všecky otázky, jež si myslící člověk vzhledem k sobě předkládá, rozluštiti se snaží. Ona zanáší se i prostě tělesnou i prosté duševní stránkou člověka a to jak ve stavu zdravém, tak ve stavu chorobném, ona je vědou, která proslulé rady na delfickém chrámu napsané — „Poznej sama sebe“ co nejpřesněji uposlechla, poskytujíc tak nejednou rozervanci útočiště v mnohém ohledu konejšivého. Znalost jednotlivých odvětví její je více než pouhou koketerií s požadavky ducha času, více než požadavek povšechného vzdělání. Kdo by nechtěl býti obeznámen s mechanismem výkonů různých útrob; kdo by nechtěl věděti přesnější detaily o působení srdce, plic, nervů — o působení mozku, jehož působnost zaujímá všecky výjevy duševního života našeho? Věru kdyby medicina neposkytovala jiných zájmů, nežli že je naukou — tedy naukou theoretickou — o složení a působení zdravého těla — bylo by povinností každého vzdělance aspoň se základními větami učení takového se obeznámiti. Avšak medicina poskytuje více. Učení o zdravém těle je jí základem, na němž sestrojila učení o nemocech a hojení jejich, na němž sestrojila nauku o navrácení zdraví, největšího pokladu lidského. V tom leží vlastní těžisko její pro foro externo. Pro svou péči o zdraví vymyká se věda tato z obmezeného kruhu povšechné vzdělanosti a stává se důležitou pro každého. V obyčejném životě setkáváme se často u lidí polovzdělaných s koketováním se smrtí. Zejména vidíme u lidí sentimentálních, nepravým citem plýtvajících, téměř denně nevážnost k životu tak jak je, tedy v prvé řadě k organismu zdravému. Jak směšně působí však takový sit venia verbo stoicismus na člověka, který častěji se stýká s chorými. Nepatrná bolest sborcuje v okamžiku všecku vylhanou tu osnovu a zahání bývalého stoika v náruč tak odporné změkčilosti, že nesnadno si učiniti lichotivý pojem o lidech takových. Sáhnu po drastickém dokladu k svým slovům. Viděl jsem již hezkou řadu lidí, kteří samovraždou chtěli si učiniti konec životu, kteří však z neznalosti pravého počínání pouze více méně nebezpečně se poranili. A samovrah může tuším platit za paradigma člověka zdravím opovrhujícího. Avšak jak si počínají hrdinové tací po poranění? Pouhý okamžik, který je o váze zdraví přesvědčil, nadělá z nich velmi často úzkostlivců, kteří se zdráhají proti každému počínání lékařskému, mají-li domněnku, že by počínání takové mohlo spojeno býti s bolestí. Pouhé vymytí rány vzbudí nejednou takové hořekování a škemrání u poraněného, že přestanete záhy věřiti v pravdivost opovrhování zdravím u lidí takových, kterým neposkytla náhoda až dosud osvědčiti se hrdinou také ve skutečném nebezpečí.
Přirozeno tu, zajímá-li se veliká část čtoucího obecenstva intensivněji o medicinu a umožňuje tak četná vydání populárních spisů lékařských i publikace populárních statí v časopisech neodborných. Máme interessu takového i u nás v naší literatuře vynikající příklad. Spisy, které, nejsouce k potřebě školní, dožily se několika vydání, jsou v našem písemnictví velikou vzácností. Pátého vydání, pokud je mi známo, dožily se jen spisy Jablonského — čtvrtého ale — domácí lékař od doktora Pečírky. Jak viděti, je populární spis lékařský uznanou potřebou i osvíceného, který chce poučiti, i u toho, který poučen býti má.
Jinak však vypadá odpověď k otázce, je-li medicina celkem přístupna laiku. Odpověď taková má zapotřebí celého řetězu dedukcí. Leč předeběhnu přirozený vývoj a dím tuto prostě: „Není pochyby, že vědecké spisy lékařské jsou naprosto formou i obsahem čtenáři obyčejnému nepřístupnými. Jednak nemáme mezi lékaři mnoho zručných stylistů. Sofisma ovšem dí, že nerozumí-li čtenář knize, tu že není tím vinen spisovatel knihy té, nýbrž nízký stupeň vědomostí čtenářových; avšak názor takový není pravdivým. Dva lidé mohou psáti o témže předmětu stejně dobře, ale přec čtoucí a rozumný čtenář řekne, ta kniha je lépe psaná než ona, je průzračnější druhé. Kdo četl Darwinovy spisy a spisy některého jiného přírodozpytce, na příklad Haeckla, dá mi tuším za pravdu, že forma u spisů mnoho rozhoduje. Jak rozkošná kniha je některé dílo Darwinovo a jak nesympatickým je na kothurnech domněnek se pohybující Haeckel!
Slavný chirurg Jan Dieffenbach pronesl se v jednom ze svých spisů při podobné okolnosti, že velicí duchové vždy psali průzračně a krásně. V mnohém ohledu je sentence ta pravdivou; Cuvier je mistrem ve slohu, Asthley Cooper, Humboldt píší neméně zřetelně, podobně i celá řada učenců, slavných mužů, ale Spinoza byl také bystrým duchem, Kant tuším také, a kdo se pokusí ve čtení spisů jejich, na drsnosti slohu div si zuby nevyláme. A právě v medicině je celá řada velkých lékařů, kteří byli zrovna tak špatnými spisovateli, jako byli velikými učenci. Krásně psáti je umění a vyžaduje vloh. Kdo je velikým učencem a velikým spisovatelem zároveň, je dvojnásobně nadaným člověkem. A že znamenití lékaři nebyli znamenitými stylisty, toho máme dokladů hojnost. Připomínám ještě jednou Rokytanského. Podobně není ani Virchow žádným slynoucím stylistou, a vůbec pokud znám lékařskou literaturu německou, vím jen o malém počtu dobrých, stylistických prací. Musím zde ovšem poukazovati k literatuře cizí; poněvadž sami až dosud objemnější literatury lékařské nemáme. Avšak přes to přece přicházím právem k úsudku, že za prvé není lékařská literatura obecenstvu širšímu přístupnou pro formu svou.
Za druhé však, a to hlavně činí ji nepřístupnou obsah. Řekl jsem z předu, že onen odbor vědy je obecenstvu laiků jmenovitě nepřístupným, který buduje na veliké řadě praemiss. Medicina je vzorem vědy takové. Věda ta skládá se z celé řady organicky spojených odvětví. Lékařství má léčiti, má se tedy zanášeti hlavně člověkem chorým. Avšak nemožno souditi dříve o změnách ústrojí, neznáme-li do podrobna normálního složení a působnosti jednotlivých částí. Proto vštěpuje lékařství především anatomii učňům svým. Když se byli tito s jednotlivými částkami obeznámili, poučuje je lékařství o působení normálních částic tělesných, to jest vzdělává je ve fysiologii. Teprve po takovéto přípravě přichází kapitola o chorobných změnách těla a konečně o léčení jejich. Ptejme se však, co zajímá laika nejvíce z celé mediciny? Věru ne víc než povrchní znalost nemocí a pak a to hlavně kapitola o léčbě; nehledě ovšem k některým zdánlivě pikantním partiím jednajícím o normálním složení a působnosti ústrojí pohlavních. Poslední — co bizarrní výstřelek, pomíjím mlčením, avšak jinak to vypadá s druhou částí doktriny lékařské, o niž se laik zajímá. Přístupnou laiku je jenom pitva. Tato jediná nepředpokládá zvláštních obsáhlých vědomostí, za to však nemůže připoutati, jsouc ve vědeckém spisu uložena, nižádného čtenáře neodborného. Právě tato část mediciny, tak obšírně a tak zevrubně každou částici lidského těla popisuje, že nelze jí porozuměti z pouhého spisu a třeba bráti útočiště k mrtvole lidské. Tak daleko však nesahá interess neodborného čtenáře, a proto je nevědomost a to nevědomost čirá v obecenstvu laiků vzhledem k pitvě zjevem zcela obyčejným. Viděl jsem sám, že posluchači university považovali v otevřené dutině břišní (!!) viditelná játra za plíce; a podobné pikantní zjevy nejsou snad vzácnými. Jak možno postoupiti k zajímavější kapitole mediciny — jíž je právem fysiologie, když soubor vědomostí z pitvy je pouhá tabula rasa!
Proto nepřekračuje touha po obeznámení se s fysiologií meze okamžité libůstky, a nečetné populární fysiologické spisy v literaturách světových jsou často velice povrchními. Fysiologie nepředpokládá jenom znalost anatomie, ale také dosti značné vědomosti lučebné; zejména tam, kde se jedná o porozumění dvou důležitých výkonů životních — dýchání a trávení. Proto zanedbává se kapitola tato ve spisech populárních dosti značně, jestiť pochopitelno, že by byla nesrozumitelnější mnohých jiných.
S takovou přípravou však, bez vědomostí anatomických a fysiologických, bez názoru o nejpovšechnější podstatě choroby, ubírá se čtenář ke čtení spisů z oboru praktického lékařství. Podivuhodný to úkaz věru! A právě populární spisy o praktické medicině ve formě různých „domácích lékařství“ tvoří velikou většinu ve veškeré populární literatuře lékařské. Zdaž možno mluviti tu o interessu vědeckém?! Spíše poutá medicina jen co pěstovatelka největšího pokladu lidského. Ať si již pak počíná po vědecku čili nic.
A spisy podobné pravidlem odpovídají poptávce obecenstva důstojně. O podstatě nemoci jen málo či povrchně pohovořeno, za to však věnována léčbě pozornost tím větší. Následkem toho neví obecenstvo o veškeré práci duševní badatelů lékařských ničeho — velice zajímavé a předůležité pravdy ze všech možných odborů nejsou z pravidla pro laika ani na světě. Já aspoň přál bych si věděti, mnoho-li ví vzdělanější obecenstvo všech národů o nynějším stavu učení o zánětu, rakoviny a podobně, tedy vesměs chorob, s nimiž denně se stýkáme v životě, pod jejichž tíží úpějí tisíce a tisíce trpících. Je nepochopitelno, jakým směrem ubírá se interess lidstva v oboru tomto — vynález, jako je telefon, třeba primitivní a z počátku o málo jen meze hříčky předstihující, zachvátil veškeré čtoucí obecenstvo; vynález Listrova obvazku, nekonečně důležitější, popelkuje se ledabylo po časopisech, a ač každý den stává se uznanějším a hledanějším u lékařů nemocničních, poněvadž zachraňuje řady lidí před smrtí, není přece posud majetkem obecenstva, aby nejprostějších zásad jeho v případě potřeby užíti mohlo s prospěchem.
II.
editovatKdyž už jsem se vyslovil, že se stanoviska uznávajícího povšechné vzdělání, popularisování vědy lékařské je zjevem oprávněným a v mnohém ohledu zrovna nutným, když dále jsem se snažil ukázati, že nejoblíbenější spůsob popularisování je mnohem více škodlivým než prospěšným: tu, tuším, smím také ukázati, v jakém směru a jakým spůsobem se tento druh literární činnosti po mínění mém ubírati má.
Věc sama, jak za to mám, jest dosti prostou.
Kdo se stanoviska čistě vědeckého s lékařstvím obeznámiti se hodlá, pro toho tuším není žádných tajemství; ten pohodlně se probéře pitvou, fysiologií, chorobozpytem atd. až k léčení nemocí, a netřeba se tu báti, že by znalost prostředků léčivých a spůsob podávání jich mu mohl býti na závadu — kdo má uvedené předběžné vědomosti, pro toho není žádných arkán, a byť to bylo učení o jedech sebe prudčích; avšak ptám se, zdaž onen laik, který prostudoval tajemství ústrojí tělesného i co do složení i co do činnosti, který zná podrobně změny chorobné i dráhy, po nichž se ubírají, který seznal i všecky obyčeje léčivé a třeba naučil se i přímému zasahování rukou v organismus lidský: zůstává i pak ještě laikem, zdaž není lékařem, třeba neproseděl zákonitě vytknutý čas u zeleného stolu rigorosního? Patrno, že bral se toutéž drahou jako každý lékař a že není tajemství v tomto odboru, s něhož by rouška sejmuta býti nemohla. Však může se takovouto cestou bráti každý laik? Odpověď mohu bez obavy zůstati dlužen. Člověka takového nazvali bychom skoro podivínem a snad právem, neboť naučil-li jsem se s láskou jednomu odboru, sotva více v dobách pozdějších přilnu až k úplnému prozkoumání k odboru jinému, jinak jsem právě podivínem. Avšak jinak než s úplnou znalostí poměrů si laika v nemoci představiti nemohu. Polovičatost škodí.
Aby vyhovělo se tedy požadavkům povšechného vzdělání, postačí po mínění mém znalost složení těla lidského i znalost činnosti jeho útrob, vedle toho však mají a mohou se přístupnými činiti zejména kapitoly z chorobozpytu. Jsouť v tomto odvětví vědeckém jednotlivé kapitoly tak zajímavé, tak poutavé, že podány byvše zábavnějším poněkud spůsobem, nežli se tak stává u suchých učenců, nutně by byly jednou z nejzajímavějších knih, s jakými se ve vědecké literatuře populární setkáváme. Takovou kapitolou bylo by na příklad zejména učení o zánětu. Vidíme chorobný zjev ten téměř denně ve společnosti lidské se vyskytovati, užíváme slova toho hojně; avšak málo lidí as bude, kteří by pojili k užívanému slovu také představu nějakou. Málo kdo as ví, že v útrobě zánětem zachvácené rozšiřují se cévy, jejichž stěnami vystupuje krevní tekutina a po té bezbarvá tělíska krevní, takže vzniká otok, hnis, že teplo podporuje vystupování bílých tělísek krevních stěnami cév, kdežto studeno že pochod ten umírňuje, a přece zakládá se na prostém tomto zjevu fysikalním prastarý obyčej léčivý. Teplo klademe od dávných dob na zanícené místo chtějíce pochod chorobný co možná urychliti, kdežto chladem chceme zánět přerušiti; že pak oboje má vědecký podklad, vidí z pověděného každý s jasností dostatečnou. Ptám se však, zdaž není substrát uvedené kapitoly povšechně zajímavý, zdaž by nedovedl obšírně a zajímavě byv podán, upoutati nejširší kruhy čtenářské, a věru, že by výklad taký byl užitečnějším než špatný politický list, jehož hlavní zásluhou jest, že činí lidi klepu chtivými, že jim pokazí chuť ke čtení věcí vážnějších, u nichž třeba namáhati buňky kůry mozkové.
Avšak to mluveno stále jen o popularisování vědy lékařské potud, pokud povšechné vzdělání toho vyžaduje. My však víme, že počet těch, kteří se interessují o medicinu jakožto pěstitelku zdraví lidského, jest mnohem větší, nežli těch, kteří zájem vědecký na zřeteli mají. Otázka tu tedy, jak se má pro tuto třídu čtenářskou lékařství populárním učiniti? Až dosud hověli spisovatelé snaze této tou měrou, že psali domácí lékařství, t. j. knihy, ve kterých líčeny nemoci na mnoze v pořádku abecedním, tedy soustavou ne zrovna vědeckou, pověděli něco o podstatě nemoci, o příznacích, jimiž se tato projevuje, a všimli si hlavně léčení. Výsledek snahy takové byl ten, že jak jsme v článku minulém okázali, napsány byly knihy špatné a škodlivé. Leč i když knihy také psány jsou s větší znalostí věci nežli kniha Pečírkova, jako na příklad česká kniha Šelova, nelze přece tvrditi, že by byla prospěšnou, jakmile se oddává sdělování receptů a p. Medicina kvapí bouřlivým kvapem ku předu. Poslední doby ukázaly na příklad, že nepochybnou příčinou mnohých nemocí jsou organismy tvaru nejmenšího, jež vnikajíce v organismus lidský vzbuzují pochody lučebné životu nemocného nebezpečné. Učení to vyvolalo zuřivou bouři u lidí — kteří nic v oboru tom nepracovali a vzpírají se proti momentu, který jim dokazuje, že na novo musí se učiti názorům jiným. Však marné všecko namáhání! Velikolepý spůsob léčení ran na nauce té zbudovaný, honosící se výsledky, o nichž druhdy se ani nesnilo, ukázal, že theorie tato je správnou, podobně jako to ukázala i fakta jiná. Leč nač tuto polemické řádky ty? Proto, poněvadž populární lékařství, t. j. kniha, která má sdělovati lidu prostému obyčeje léčivé, musí pokračovati s duchem času, předpokládaje, že jesti i jinak ještě nezávadnou. Ona musí čas ob čas říci: to co pověděno tenkrát, je dnes falešným, mýlili jsme se, čas nás o lepším poučil; jinak je každý exemplář hříchem a nepotřebným haraburdím. Ptám se však: zdaž užitečnou byla by kniha i tenkrát, kdyby podle potřeby se měnila, tedy v nových vydáních vycházela? Pro koho je kniha tato určena? Pro lid. A kdo řekne tomu prostému člověku, který si jednou knihu takou koupil, že je za čas v mnohém ohledu nesprávnou? Slovem, myšlénka, že by populární lékařství v podobě knihy mohlo býti dílem prospěšným, je naprosto illusorní. Chci dolíčiti pravdu tvrzení toho některým příkladem. Právě v posledních letech ukázalo se, že zvláštní spůsob hnětení chorých částí těla, byv proveden methodicky, korunován bývá výsledkem skvělým u počasných zánětů rozličných, jako kloubů, šlach, svalů (tak zvané rheumatické bolesti). Hnětení toto, zvané massáží (massage) ve světě vědeckém, je věcí starou, cestovatelé, kteří byli poznali lázně orientalské, vypravují, že v ústavech těchto každého hnětou, což prý výtečně pomáhá proti všelikým bolestem; vedle toho vidíme zbytky či stopy methody této i u lidu. Stane se často, že dítě upadne a narazí se na hlavě, což za následek má výron krve do tkaniva podkožního v podobě boule na příklad na čele. V případu takovém otec neb matka plochou nože nebo lžíce na bouli tlačí až zmizí. Toť příklad populární massáže. Avšak někteří lidé pochopili důležitost počínání toho i u jiných chorobných změn již dávno, ba i tajemnou methodu z toho učinili a na všeliké choroby ji rozšířili. Někteří z nich, jako pověstná Dal-Cin, i jakési světové pověsti se dodělali. Teprve později naučili se lékaři od proslulého v oboru tom Metzgera v Amsterodámě prospěšnému počínání tomu a dnes toto již celkem obecnému uznání se těší.
Avšak přeneseme-li si osamělou tuto událost na pole své, tu opětně otázati se dlužno: Jak se má populární lékařská kniha vůči tak prospěšnému vynálezu zachovati? Zajisté že by se slušelo, aby již k vůli osamělé této události uspořádáno bylo nové vydání knih takých, neboť massáže je skutečně obyčejem léčebným, jejž s plným svědomím laiku k vykonávání svěřiti možno! Anebo: před lety vystoupil německý lékař Stricker z čista jasna se zprávou, že prudký hostec kloubní, nemoc tedy tak bolestivá, chorého tak týrající, zmírní se, ač-li je — jak později se ukázalo — dosti svěží, salicylovou kyselinou v čase nesmírně krátkém — obyčejně do dvou tří dnů. Kdo ví, jak dlouho druhdy léčení bolestné této choroby se vleklo, pochopí, že zpráva Strickerova vzbudila netušenou sensaci. Ihned konány s lékem tímto zkoušky a shledalo se, že udání ono bylo pravdivým. Avšak zdaž není i zde povinností, aby čtenáři domácího lékařství podobně s novinou touto obeznámeni byli? Slovem na všech stranách viděti lze, že ani nejlepší domácí lékařství ve formě, jak až posud se dělo, úkolu svému dostáti nemohou, jinak zastarají a nedovedou uspořiti mnohé bědy, jež odstraňovati během času věda se naučila. Přes to však tvrdím, že budou se psáti i dále „domácí lékařství“ a že v mnohém ohledu nutno je psáti. — Nuž tedy, v jakém ohledu nutno je psáti? Toť právě vlastní účel celé této mé práce, jíž už po tak dlouho strany knihy vyplňuju.
Správná kniha o domácím lékařství má za prvé raditi velkému svému kruhu čtenářskému, aby vzdal se obvyklých svých pošetilostí vůči řade lékařské a zejména nesmyslné kritiky. Kapitola tato by zasluhovala knihu, v tom tuším každý lékař se mnou souhlasiti bude. Místo širokých důvodů mluviž ze mne některý příklad, čerpaný ze života. Je tomu asi šest měsíců aneb snad více, co se představila na jedné zdejší chirurgické škole ženština s malinkým nádorem na prsou, v němž poznán zhoubný rak. Řeklo se ženštině, že odstranění zhoubné této rostliny je nutností. Rada ta se však setkala s rozhodným odporem. Že prý je to ještě malé a že počká. V posledních dnech představila se žena ta opětně — v stavu, ve kterém na odstranění nelze více pomysliti, poněvadž rakovina rozšířila se měrou úžasnou. Smrt ji za krátko také uchvátila. Operace před uvedeným časem by jí byla jistě život značně prodloužila. Kloníť se dnešního dne chirurgové vždy více a více k mínění, že čím spíše se zhoubné takové novotvary odstraní, tím později že se zase vrátí ba i vyléčí. Anebo: k nejvíce u našeho obecenstva nenáviděným operacím náleží tak zvaná tracheotomie, t. j. otevření průdušky spůsobem umělým, hrozí-li nebezpečí zadušením, jakož se to zejména při záškrtu a mázdřivce přihází. Málokterým počínáním může se lékař tak snadno zničiti jako nešťastnou tracheotomií. Je pak skutečně zjevem podivným, že rodičové mnohem spíše snesou krutý obraz, jakého poskytuje při záškrtu a mázdřivce dusící se dítě, než operaci. Nemoc o sobě je velmi těžkou a je tudíž zjevem zcela oprávněným, nastoupí-li i mnohdy po vykonané operaci smrt, avšak smrt po operaci ztratí ihned hrůznou svou barvitost a poskytuje obrazu mnohem klidnějšího, nehledě ani k tomu, že operace mnohdy život přímo zachrání. Avšak marné jest přimlouvání se za operaci v době výhodné. Teprve tenkrát, když dítě již umírá, svolí rodičové k operaci, aby po smrti dítěte lékaři operujícímu mnohdy krutě spílali. Věc tato je po Čechách a zejména po Praze tak obecnou, že tracheotomie náleží k nejvzácnějším operacím u nás. Na důkaz toho uvádím, že jediné ve dvou berlínských nemocnicích či lépe, jen na dvou odděleních Langenbeckově a Wilmsově v Charité a Bethanii vykoná se do roka tolik hrdlořezů, co v celé Praze asi tak za třicet let. Abych pak aspoň jediným ještě drastickým příkladem nerozum lidský osvětlil, uvedu tuto příklad sdělený geniálním Dieffenbachem: Šedesátileté měšťance berlínské vyhřezlo střevo v kýle a uskřinulo se tou měrou, že nebylo lze vpraviti je zpět. Kdo jen málo zná z lékařství, ví, že stav podobný bez operace znamená téměř absolutní jistotu smrti. Osmého dne, co stav tento trval, zavolali Dieffenbacha. Když tento však vkročil do dveří, stála zde již dcera, která ho vracela řkouc, že se matka „řezati“ nedá. D. nedal se mýlit, avšak slečna zastoupila mu cestu a řekla mu z hruba, že matka řezána býti nemá, že ostatně slyšela o D., jak rád řeže. Ke skutku, jejž D. vykonal, patří skutečně resolutnost onoho ducha, jímž muž tento slynul. Odstrčil zkrátka slečnu a vnikl do pokoje. Děvče běželo za ním a postavilo se mezi postel matčinu a mezi něj hrozíc mu příchodem svého bratra. Matka však dovolila mu přece na kýlu se podívati, avšak více prý ne. V tom okamžiku vkročil kýžený bratr a jal se z ostra D. z domu vypuzovati. Tu napadlo D. zavolati dvě starší ženštiny, které byl z podobné příčiny operoval a které byly již zdrávy. Za půl hodiny vskutku také ženštiny ty přišly. D. šel s nimi ihned k nemocné. Matka přivítala ho však se slavnostní tváří, že již je svátostmi umírajících zaopatřena a že chce zemříti. Leč tu vkročily ony dvě matrony, a co nesvedl D., dokázala výřečnost jejich — matka i děti svolily. D. operoval a stařena za čtyři neděle chodila. D. čítá případ tento a dva jiné podobné k oněm, ve kterých zachránil přímo život lidský; tuším však, že geniální muž tento měl plnou měrou to, co nazval neméně slavný ruský chirurg Pirogov — štěstím v chirurgii. Jak se věci měly, měla stařena ta mnohem větší chance — i přes operaci — pro smrt než pro uzdravení. Avšak toť jen mimotné. Pověděv tak příklady, kteréž svrchu uvedené mínění mé dostatečným tuším spůsobem illustrují, ptám se, zdaž nemá míti populární lékařství v prvé řadě za účel, aby bojovalo proti nerozumu a zaslepenosti, aby přimělo obecenstvo k důvěře ve vědu a počínání její?
Však jsou ještě jiné stránky, kteréž se svého stanoviska osvětliti chci a ve kterých populárnímu lékařství kladnou úlohu vykazuji. Je totiž důležito, aby nemocní a přátelé jich sřekli se při vypuknutí nemoci či po úrazu všeho škodlivého tak zvaného pomáhání. Tvrdím totiž zcela určitě, že ohromná většina všech domácích prostředků zejména tam, kde užívána bývá při pohromách vzniklých následkem úrazu, je naprosto škodlivou. Důkazů pro to jest tolik, že bych uvedl jimi redaktora svého v zoufání. Abych aspoň o něco mohl opříti výrok svůj, přidržím se jediného úrazu; tedy na příklad rány či krvácení. Krvácející rána je událost v kruhu poraněnému příslušícím a zastavení krve bývá zde mnohdy nesmírnou úlohou. Znám případy, ve kterých celá ves se shromáždila, aby radou svou přispěla. Pavučiny, mech, bílek a bůh sám ví co všecko se přikládá; anebo přikládají se studené náčinky — je-li však krvácení jen poněkud značné, je v okamžiku prádlo i okolí poskvrněno, věc nabývá rozměrů, vůči nimž i nejsrdnatějšímu občanu vyvstává pot na čele. Aby však někdo vejce Kolumbovo nalezl, se neudá. Všecko tak zarytě v zázračnou tajemnou moc rozličných těch prostředků věří, že nezdá se prosté stlačení krvácející cévy výkonem povšimnutí hodným; a přece je stlačení také v okamžiku podobném jediným rozumným a výhodným počínáním. Aneb: jaké pošetilosti vídáme tropiti s ranami! Stará pověra udržela se v paměti nejširších vrstev společnosti lidské, jakoby balsám aneb populární po Čechách arnika měla hojivou jakousi moc na rány. Pověru tu udržují básníci a pořekadla dosud v také živosti, že nesnadno ji vyvrátiti. Přes to však je přece jenom pravdou, že balsám nebo arnika hojení rány nejen neurychlí, ale zcela určitě zdržuje. Jestiť patrno, že líhové lektvary také zleptají povrch rány tak, že nelze na zahojení prvním rázem ani pomýšleti! A rána déle otevřená snadno se může státi pramenem různé pohromy pro celé ústrojí lidské. Zde by si každý, kdož může poranění jaké utrpěti, mohl pamatovati, že čím méně kdo s neznečištěnou ranou dělá, tím rychleji se zahojí, a že vysazení rány na prostý vzduch, aniž by vůbec čím pokryta byla, je stále ještě stokrát pro ránu prospěšnějším, nežli nejzázračnější balsám dotýkaný nebo prýštící se třeba u hrobu některého svatého.
V tomto ohledu jest si zejména přáti, aby lékařství se popularisovalo, aby jednak učiněna byla konečně přítrž nesmyslnému počínání všech „těch ctihodných“ osob, které se v prázdné jen chvíli lékařstvím obírají, jednak ale aby umírněn byl počet nehod každoročně svévolným počínáním laiků se udávající. Tak zejména by se měla výslovně naznačiti a oceniti nebezpečí všech poranění hlavy, kloubů a p., u nichž se nerozumné počínání jmenovitě krutě trestá, kteréž však, jak zkušenosti s Listrovým obvazem ukazují, při správném počínání jsou zjevem téměř lhostejným. Nejlepším důkazem povšechné této sentence je zajisté okolnost ta, že za našich dnů otvírají chirurgové klouby za účelem léčebným beze všech rozpaků. Ještě před nemnohými lety byli by lékaři počínání také za šílenost prohlásili! V ohledu tomto by se mělo zajisté písmem plamenným do duše vštípiti každému, aby svévolným počínáním neničil zdraví člověka tam, kde by po zákonech vědy rychlé uzdravení následovalo.
Třetí úlohou populárního lékařství je — a úloze té literatura tato ode dávna již dostačiti se snaží — naznačiti obyčeje léčivé při náhlých nebezpečích života, jako je utopení, zmrznutí, otrávení a podobně. Avšak zde netřeba slov ztráceti.
Jen měrou takovou a ve smyslu podobném mělo by se lékařství popularisovati, a konče práci svou nemohu než uzavříti ji přáním, aby slova tato nebyla — starým známým hlasem volajícího na poušti.
- ↑ Zvláštní ironie osudu tomu chtěla, že německému spisovateli Rokytanskému, z české krve ovšem narozenému, před několika roky Virchow vytýkal, že neuměl dobře německy (1895).