Poesie francouzská nové doby/Večer, když jsem pozoroval nebesa

Poesie francouzská nové doby
Jde básník do polí	Večer, když jsem pozoroval nebesa	Spící Booz

Údaje o textu
Titulek:	Večer, když jsem pozoroval nebesa
Autor:	Victor Hugo
Původní titulek:	Un soir que je regardais le ciel
Zdroj:	Poesie francouzská nové doby. Překlad Jaroslav Vrchlický. Praha : Ed. Grégr, 1877. s. 141–143. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Kdys večer děla ke mně zářící:
„Můj příteli, nač zříte bez ustání
na den, jenž prchá, na stín, jenž se sklání,
na první hvězdu, východ zlatící?
Co ve výši tam oko vaše zkojí?
Ó nechte nebe, hleďte v duši moji!

Co v nebi valném v tichém zalíbení,
co čísti touží zrak váš v smělém letu?
Co najdete tam nad úsměv mých retů,
co najdeš tam nad moje políbení!
Ó, z mého srdce zvedni závoj sám.
Ó, kdybys věděl, co hvězd plane tam!

Co plá tam sluncí! Když se milujem,
vše divadlem v nás zářícím se stane,
a oddanost, jež nad překážky plane,
jest nad Hesper, jenž zlatí vrchů lem.
Ó věř mi, azur jest jen pouhá báje,
v mé duši nebi tam jest více ráje.

Jest krásná hvězda v prvním, tichém vzplání,
svět jest pln divů, kam zrak padnout může,
jest zora sladká, sladké jsou i růže,
však nejsladší jest všeho milování
a největší zář, nejkrásnější jas
jest paprsk jdoucí z duše v duši v nás.

Nad tisíc sluncí, která hoří tam,
jež člověk jmenuje a sotva tuší,
jest láska! Bůh, jenž ví, co lidem sluší,
v dál nebe snul a ženu nejblíž k nám,
řka k těm, jichž zrak jen bádá v nebes klínu:
Jen v lásce žijte! — zbytek v mém jest stínu.

Nuž milujme! to vše jest, bůh tak věští;
juž s chladnou září opusť tam to nebe
a zde v mých očích, jež zbožňují tebe,
víc krásy najdeš, světla víc i štěstí!
Jest láska, zrak, cit, sen i žití ruch,
pro sladší srdce plá vždy větší ruch.

Ó pojď, můj milý! rci, zda nevlévá
se v žití naše harmonické chvění?
nám kolem v harfu příroda se mění
a lásku naši v hymnách opěvá.
Pojď, milujme se, luhem pojď kol lesa,
a hvězd juž nech! Já žárlím na nebesa!“

Tak pravila po tichu moje milá
na bílé ruce čelo v zadumání,
se zrakem snivým, jak se anděl sklání,
a hlasem vážným takto promluvila,
mne vidouc v štěstí kouzlem svojich vnad
tak tichá, krásná, jak ji vždy mám rád.

Nám bila srdce. Mocný vír mne jal,
a květy v šeru divou vůní plály…
Co z našich slov jste stromy udělaly?
Co stkaly z vzdechů našich sluje skal?
Ó smutný život! Jaké v něm jsou stíny,
když takový den prchne jako jiný!

Ó vzpomínko! tys skvost, jenž v stínu vzrůstá.
Ty obzore myšlenek pochovaných!
ty odlesku všech tužeb oplakaných!
zář, kterou halí minulost jen hustá!
jak na prahu, jak z vnitra dómu v tmách,
zrak ducha tebe pozoruje v snách.

Když krásná vesno země ustoupíš,
juž rozlučme se s každým zdáním štěstí,
a když i naděj vyprázněna jesti,
tu ke dnu moře nechme padnout číš!
Ó zapomnění! vlno, jež vše trhá,
tys moře, kam svou radost člověk vrhá.