Poesie sociální/V poledne

Poesie sociální
Úryvek básně (fragmentu) Boží bojovníci	V poledne	Ze Šumavy

Údaje o textu
Titulek:	V poledne
Autor:	Rudolf Mayer
Zdroj:	Poesie sociální Online na Internet Archive
Vydáno:	In: Poesie sociální. Praha, 1902. Tiskové družstvo českoslovanské strany sociálně demokratické (časopis »Zář«). s. 44–48.
Licence:	PD old 70
Ke zveřejnění vybral Antonín Macek

Na pusté dílně teskno leží,
utichnul dávno kladiv ruch —
jen kola ještě hrčíc běží,
a stále žene páry duch;
ten strašný velikán jak děcko
dá člověkem se vést, mu slouží -
jenž svoboden by sřítil všecko,
na rozkaz na sta kol tu krouží.

V ohromném kotli pára bouří,
a topič klidně přikládá,
ač se to v kotli, rourách spouří,
myšlenky tiše sepřádá;
klidným se okem v oheň dívá,
jen někdy mžikne — sebou trhne,
kdy vzpomínka mu asi divá
do duše strašný blesk svůj vrhne.

A tak dí přitlumeným hlasem:
»Ty nahoře tam, tys můj pán,
jsi bohat — já jen bídným ďasem,
nevážen nikým, sotva znán.
Na tebe cti a hodnost kladou —
já neslýchám leč trpká slova;
tvůj život krášlen všeckou vnadou —
a můj — toť bída povždy nová!

A přec byl čas, kde mysl nesla
lehce ten rozdíl tížící,
že ty si leháš v měkká křesla —
a já na tvrdou lavici,
že šíré statky patří tobě —
mou ani hrstka země není,
že v trpké žije ve porobě
celé to práce pokolení.

Já ženu měl — věčná jí škoda!
Já měl ji z celé duše rád,
u nás vždy pěkná byla shoda
a nikdá zlosti ani vád.
My žili nuzně — peněz málo,
však oko její přec se smálo.
A šlo to — ona byla pilná,
já ramena měl k práci silná.

Já šetřil, nepil, doma seděl,
bych na něco se zmoh',
učil se ledacos a zvěděl —
já nebyl zcela beze vloh.
Já dělal plány na zlepšení -
Bůh dal nám dítko! — ach, jak zhusta
se požehnání v kletbu mění —
že za radostí — žalost pustá! —

Co kojila — to stále vadla,
já dítko brzy pochoval —
však ona den ode dne chřadla,
ač jsem jí lékaře hned vzal.
Já nechal práce — sám jí sloužil,
nás lékař vždycky těšil jarem,
já pořád doufal, pořád toužil —
až poslední groš vydán zmarem.

Já k tobě utek' se v tom žalu —
tys začal krutě hubovat,
abych ji odnes do špitálu
a raději šel pracovat.
Což naplat — muselo se státi,
já se s ní rozloučil, však v noci
se s pláčem začla po mně ptáti,
a ráno nu — bylo po pomoci.

Odzvonili — pár prken sbili
a odvezli ji bez zpěvu. —
Já myslil, lítostí mi puknou žíly —
v ničem jsem neměl úlevu.
V dílně jsem na plano jen bušil,
až topičem mne udělali —
večír jsem pitím lítost hlušil —
a plány mé — ty ďasi vzali!« —

Umlknul — v dílně hrůza leží,
vždy větší v kotli var a ruch,
jak by o závod kola běží,
jak běsi žene páry duch.
Však na to málo topič hledí,
on klidně, beze strachu sedí,
kus po kuse do pece hází —
nad ním se panstvo k hodům schází.

A vztyčiv se, zas topič volá:
»Jen hoduj — bohat jsi — jsi pán!
Vždyť bdím tu já — já bída holá!
Zda víš, že's v moc a soud mi dán?
Jen ruky mé jedinké hnutí —
a krásný palác tvůj se sboří; —
mníš, že jen páni směj' být krutí
k té chátře, co se posud koří?

Mníš, že nepřijde probuzení,
že nepozná za krátký čas,
jak její pot se tobě v zlato mění
a jí jen v novou bídu zas?
Ač z lidu — ztratils srdce k němu,
lid není bližním ti, jen strojem bídným,
ty's zapřel jeho řeč, v níž jemu
jen láti znáš, ne mluvit slovem vlídným.

Tak slepá je ta tvoje pýcha,
že v lidu lásky nehledáš;
nevíš, že v člověku hněv dýchá,
a cit, jichž aspoň šetřit máš.
Ty z nich, jak šneků, tuk jen ssáti,
pak odhodit tu skořepinu,
co jejich jest, jim nechceš dáti —
již zrozeni jsou pro mizinu!

Hoj! jak to v kotli bouří — víří,
jen ještě jeden okamžik —
a stejná záhuba nás smíří,
mé vykoupení a tvůj dík! — —
Však žij! ne všech to vykoupení,
jednoho tyrana-li v světě není!«
Otevřel ventil — klidně sedne —
zdaž nad sykotem tím pán zbledne? —

(Básně R. Mayera. Vydal Jos. Durdík. Grégr a Dattel. 1873)