Výbor z písní a ballad/Smrt a doktor Hornbook

Výbor z písní a ballad Robert Burns
Má beruška	Smrt a doktor Hornbook	Hezká Peg

Údaje o textu
Titulek:	Smrt a doktor Hornbook
Podtitulek:	Death and Doctor Hornbook
Autor:	Robert Burns
Zdroj:	BURNS, Robert. Výbor z písní a ballad. Praha: J. Otto, 1892. [1], [2], [3], [4], [5], [6], [7] a [8] Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Josef Václav Sládek
Licence překlad:	PD old 70

Jsou mnohé knihy samá lež,
lží nepsaných se také střež,
ba v horlivosti kněží též
      si pravdu shýbli,
ač velká byla jako věž,
      a lhali z biblí.

Však to, co teď zde povídám,
se jistě stalo, pravím vám,
jak že je v pekle ďábel sám,
      neb v Irské zemi;
že kdy tak blízko přijde k nám,
      říct líto je mi.

Já zadíval se do sklenice,
sic neměl dost, však nemoh' více,
já vrávoral, však se silnice
      jsem neplet' nohy
a kupky neměl za diblice,
      kře za mátohy.

Nad Cumnockem jak z žluté síry
vyvstával měsíc v obzor širý,
já divil se, jak tmavé díry
      má jeho líc;
však zda měl rohy tři neb čtyry,
      já nemoh' říc'.

Kol vršku jsem se pozahnul
a scházel zvolna v mlýnský důl
svou pevně drže věrnou hůl
      na každém kroku,
ač proti vůli v levo plul
      jsem ku potoku.

V tom u cesty se Něco zvidlo;
mé nadšení mi trochu stydlo,
když na rameni kosu zhlídlo
      ve svitu mdlém
a trojzub dlouhý jako bidlo
      zas na druhém.

Sáh výšky má to nebo víc
a důlky místo zřítelnic
a tam, kde břicho bývá, nic,
      a pak ty údy!
pár suchých, tenkých lískovic
      a holých všudy.

Dím: Dobrý večer, kmotr seče,
když jiný sotva brány vleče? —
Teď stojí, — nohy jak dvě kleče,
      a mlčky též.
A řku: Snad práce neuteče,
      pojď se mnou, chceš? —

»Jsem Smrt« v můj dutě zní to slech,
»však neboj se.« — Dím: Snad můj dech
si přišla vzít, však neměj spěch,
      ty věcho zchudlá,
já radím ti, teď toho nech,
      neb zde má kudla!

»Nech, brachu nech,« zní zas to dutě,
dnes na tvou kudlu nemám chutě,
leč, kdybych mluvit chtěla krutě,
      to věz mi jasně,
že jako slinu odplivnu tě
      zde od své dásně.«

Nu, nu, — dím já, — zle není snad;
pojď, podej mi ten suchý hnát
a sedni, mužem povídat
      si chvilku nyní,
neb u mnohých's teď stála vrat
      a v mnohé síni.

»Ba dlouho, dlouho,« kývá leb,
»už dusím dech a srdcí tep
a házím y temný, vlhký sklep
tu kostí drť, —
však lid se potí o svůj chléb
a tak i Smrť.

Šest tisíc už je tomu let,
co za řemeslem křížím svět,
a marně chtěla mnohá z věd
      mne chytnout v leči, —
až Hornbook se v obchod vplet'
      a ten mne předčí.

Znáš Clachanského Hornbooka,
ďas pro tabák mu dělá kluka,
a v mastičkářských knihách šuká,
      že malá dítka
se smějou mi a jejich ruka
      mi hladí lýtka.

Zde viz mou kosu a ten hrot,
on v mnohé čacké srdce bod',
však doktor léčí jako z not
      a ďas to suď, —
mé nástroje už nejsou vhod,
      — to přejde chuť.

Tak včera, — nechci jíti dál, —
můj trojzub statně zamával,
sto jiných slabším rázem vzal,
      leč zde jen kost
jak jehla trochu poškrábal
      a na tom dost.

Svým uměním tu doktor bděl
a letkvařil a mastmi třel,
že trojzub můj mi otupěl
      jak podávky,
ač jindy byl by v srdce vjel
      jak do hlávky.

Já napřáhla svou kosu rázem,
div nepadla jsem sama na zem,
však apatykář nehnul svazem
      a zůstal stát;
já s žulovým se mohla srázem
      spíš rvát a prát.

A pak ty pilky, nože, tvary
těch kelímků všech na letkvary
a krabičky a jiné škváry,
      až zamrazí,
a latinský ten jazyk starý, —
      to porazí!

Os sepiae a prášků, prachu
a Salmarinum dá ti, brachu,
a Farinam i z bobů, hrachu,
      vše rád ti prodá
i Aquae purae celou splachu,
      to, věz, — je voda!«

Dím: Žel, když tak, jak mluvila jsi,
John hrobník smutné spatří časy,
neb jeho lán, kde sedmikrásy
      tak rostou čistě,
teď zaorají pluhem asi; —
      John zničen jistě.

Teď zachechtal se divý host:
»Pluh nebeř sobě na starost,
však hřbitov sám se zorá dost
      co nevidět;
co rovů tam, kde trávník rošt,
      do dvou, tří let! —

Kde jednoho jsem vzala v spěchu
pro ztrátu krve, nebo dechu,
dnes přísahám si pro útěchu,
      že doktor v hrob
jich pod drnovou složil střechu
      dvé aspoň kop.

Já počestného tkalce znala,
ten ženu měl, jež zle ho prala;
však za dvě grešle dávka malá
      jí hlavu spraví;
i ulehla, víc nepovstala
      a klid má zdravý.

Též statkář, ještě bodrý pán,
měl koliku, a syn měl plán,
hned Hornbook byl obeslán,
      a příštím ránem
zněl umíráček v luh i lán
      a syn byl pánem.

Hezoučká dívka, znal's ji jménem,
se rozloučila s matkou, věnem,
a hanby svojí pod břemenem
      šla k doktorovi,
on jí i hanbě pod zelenem
      dal domov nový.

Tak vede sobě doktor ten
od roku k roku, den co den
i otravuje, vraždí jen,
      jsa dobře placen,
a Smrtonoš je o svůj plen
      tak bídně zkrácen.

Však něco tobě řeknu dnes,
jen dál to ještě neroznes,
já mastičkáře chytnu kdes
      za cůpek přeci;
až příště potkáme se, věz,
      že mám ho v kleci!«

Dál chtěla ještě mluvit, ale
v tom na věži, slyš, nenadále
zní na dvanáctou zvonky malé
      co čtvrt a čtvrt; —
já vstal a po svých šel jsem dále,
      a tak šla Smrt.