Výbor z písní a ballad/Ďáblu
| Výbor z písní a ballad Robert Burns | ||
| Mylady šat má | Ďáblu | Já snil, že mezi květinami |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Ďáblu |
| Podtitulek: | Address to the Deil |
| Autor: | Robert Burns |
| Zdroj: | BURNS, Robert. Výbor z písní a ballad. Praha: J. Otto, 1892. [1], [2], [3], [4] a [5] Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Josef Václav Sládek |
| Licence překlad: | PD old 70 |
Ó ďáble, ďase, jakýmkoli
tě zovou jménem lid i školy,
jenž na sirnaté pekel roli
si hospodaříš
a obskakuješ hrnce smoly
a duše vaříš, —
Mne, černý brachu, chvilku slyš,
a nech ty bídné duše již;
neb vím, že je to psotná tíž
i satanáši,
jen slyšet kvil a strkat v díž
tu chásku naši.
Jest velká tvoje moc a sláva,
svět za heslo tvé jméno brává,
i ač tvůj domov žumpa žhavá,
přec výlet mnohý
též podnikáš; jsi vtipná hlava,
a shodíš rohy.
Tu řveš jak lev a, pán Bůh s námi,
lup stíháš všemi skulinami,
neb letě vichrem boříš chrámy
a střechy zdvíháš; —
neb ukrytými myšlénkami
nám v prsou číháš.
Já slýchal bábu povídat,
že v pustých roklích bloudíš rád,
neb tam, kde starý, šedý hrad
spí při měsíci,
že slýchá chodec tebe lkát
tmou spěchající.
Když za soumraku zamkla kliku
a modlila se podle zvyku,
tu slýchala tam na rybníku
tvůj bzukot muší,
neb v plot se šoumal's, pekelníku,
z ní třesa duši.
Když v zimě noční vítr vál
a čistily se hvězdy v dál,
já v úvalu se sám tě bál
a sotva dýchal,
jak's jako třtiny trs tu stál
a vlál a vzdychal.
Mně hůl se v pěsti chvěla strachem,
vlas každý vstával před rarachem,
když se žabákem, starým brachem,
jsi kuňkal táhle, —
pak jako kačer v letu plachém
šplouch', vzletěl náhle.
Ať čarodějky vysvětlí,
jak na bahniska s pometly
a na skaliny přilétly ,
po tvojich slovech
a v mrtvých rej se připletly
pak na hřbitovech.
Ať říčné selky u másnice
si vrtí, tlukou sebe více:
jim žlutý poklad zpod moutvice
brán pekla střečkem
a krásná hrouda plizne v mlíče
i s vejvrtečkem.
Když sněhy pouští po kraji
a ledy vrchem roztají,
tu vodníci se chystají
tvém po rozkazu
a noční chodce lákají
k své tůni v zkázu.
Tvých bludic rej přes vřesoviska,
když opičku si někdo spíská,
tak prokletě se točí, blýská,
že zrak mu skalí
a rázem někam do bahniska
se navždy svalí.
Když čarodějník v chorovod
tě vyzve bouře, — kohout, kot
jen ozve se, a ty jsi zkroť!
leč, divno víře:
ten, jenž tě vyzval, o překot
je v pekel díře.
Když kvetly ještě rajské sady
a v lásce první párek mladý
U vytržení živ byl tady
tak z duše hloubí
na květné trávě plné vnady
ve stinném loubí:
Tu přišďs ty, — ďas vezmi to! —
k nim do ráje incognito;
paks ukázal své kopyto
a v světě mladém
tvou prolhou všechno rozbito
tak horempádem!
Zda pamatuješ, brachu zlatý,
jak, čoudě sirou, chundelatý
jsi k lepším lidem vytáh' paty
z té pekel hutě
a muži v Uzz, jenž muž byl svatý,
tak zahrál krutě?
Jak dostal jsi ho do spárů
a v neštěstí a nezdaru
jej ležet nechal v nešváru,
a ženě jeho
jsi jazyk ostřil k nešváru,
což horší všeho ? —
Leč k vypsání tvých léček, robot
a cvoků, vbitých lidem do bot
od časů těch, co Michal proboď
tvá prsa zrádná,
nestačí verš pln rýmu svobod,
ni próza žádná.
A nyní, brachu, myslíš snad,
že zpěvák, jenž si přihne rád
v neblahé chvíli jedenkrát,
ti padne v sítě ? —
Ne! — hezky zahne od tvých vrat
a ošidí tě.
Však měj se dobře, paroháči,
já vím, že znáš, co v lidstvu k pláči!
a nejlíp též, co tebe tlačí,
a kde tě zebe: —
než v žumpě té, věř, jinde radši
bych zřel — i tebe!