Výbor z Květů zla II./Tanec kostlivců
Výbor z Květů zla II. Charles Baudelaire | ||
Hra | Tanec kostlivců | Láska ke lži |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Tanec kostlivců |
Podtitulek: | (Str. 277. Danse macabre.) Ernestu Christopheovi |
Autor: | Charles Baudelaire |
Původní titulek: | Danse macabre |
Zdroj: | BAUDELAIRE, Charles. Výbor z Květů zla II. Praha: J. Otto, 1919. s. 116–119. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Překlad: | Jaroslav Haasz |
Licence překlad: | PD old 70 |
Jak živý, postavou se pyšníc ušlechtilou,
svým šátkem, kyticí a párem rukavic,
má lehkou nedbalost a nenucenost milou,
jak suchá koketa, jež výstřední má líc.
Zda někdo uviděl pás štíhlejší kdy v plese?
V své šíři královské šat její přepiatý,
jenž splývá bohatě, se k suché noze nese,
již zdobí střevíček, co kvítek s poupaty.
Lem krajky, plížící se na kraj klíčních kostí,
jak vilný potůček, jenž tře se o skal kryt,
chce směšným posunem svým bránit v stydlivosti
ty vnady pohřební, jež ona hodlá skrýt.
Zrak její hluboký jen tmou a prázdnem zeje,
a lebka šňořena jsouc květy uměle,
kol křehkých obratlů se měkce točí, chvěje.
— Ó, vnado prázdnoty a zdoby veselé!
Snad karikaturou jsi jedněm, málo cennou,
kdož chápat nemohou, když pleť je opájí,
lidského lešení tu vkusnost bezejmennou.
Tvůj, velká kostro, zjev, mé touhy ukájí!
Zda rušit přicházíš svou šklebivostí divou
nám slavnost Života? či chtíče obyčej,
jenž dosud ostruhou štve kostru tvoji živou,
tě tlačí, věřivou, v kouzelný Slasti rej?
Zda v houslí nápěvech a při plamenu svící
ty doufáš zahnati svůj přízrak zlotřilý,
a zdali bystřině svých orgií jdeš říci,
by peklo, rozžaté v tvém srdci, zchladily?
Ó, vin a hlouposti ty nehynoucí zdroji!
ty dávných bolestí retorto odvěká!
já vidím, v ohnutých tvých žeber mříži dvojí
jak nenasytný had se ještě provléká.
Bych pravdu děl, mám strach, že pro své koketnosti
ty ceny neshledáš, jíž hodno úsilí;
Kdo ze všech smrtelných by chápal posměch dosti?
Jen silní — půvabem hrůz všech jsou opilí!
Tvých očí propast zlá děs myšlenek vždy skrývá,
i hloubku závratí; a moudrý tanečník
jsa ošklivosti pln a hořkosti, se dívá,
jak věčným úsměvem tvých zubů plane šik.
A přec, jak mnozí již v svých rukou kostru měli,
jak mnohé živila již ze hřbitova věc!
Co platna vůně, šat, co platen úbor celý?
A kdo je znechucen, mní, že je krasavec.
Ty svůdná holčice, beznosá tanečnice,
rci tanečníkům, již hněv líčí zuřící:
„Ať, drazí, ličidel a pudru sebe více,
vy smrtí páchnete! Ó, kostry vonící,
mdlí Antinoové, vy hejsci tváře šedé,
vy lysí svůdcové, vy trupy natřené,
rej s tanci kostlivců, jejž celá země vede,
vás v kraje unáší, až dosud nezřené!
Od Seiny chladných vod až v žár, jenž Ganges hřeje,
dav skáče smrtelný, až zemdlí, nezřela
mu líc, že v otvoru, jak černý hmoždíř zeje
na stropě osudná již trouba Anděla.
Smrt v každém podnebí v tvém slunci pozoruje,
ó, směšná Lidskosti, všech posunů tvých křeč,
a často, jako ty, se myrhou navoňuje
v tvou mísíc nezdravost své ironie řeč!“