Zřídka, zřídka přicházíš
ke mně, Duchu Plesu.
Noc, den mnohý prchly již,
sám co tíž svou nesu.
Ba mnohá noc mdlá, mnohý den,
co prch’s mi v dálku nevěren.
Může, jako já kdo jest,
zpět tě zavolati?
S volnými chceš rej svůj vést,
bolesti se smáti?
S tebou se, zrádný, shledají,
kdo potřebí tě nemají.
Ještěrku jak před stínem
listů bázeň stihne,
před starostí prcháš něm,
kde vzdech žalu jíhne,
ti vyčítá, že prch’ jsi hned,
že slyšet nechceš píseň běd.
Mojí smutné písni nech
v lehčí rytm se vznésti,
soucit nesláká tvůj běh,
rozkoš chceš a štěstí;
tvá krutá křídla soucit v chvat
ti přistřihne a budeš stát.
Duchu Plesu! Vše mám rád,
hruď co v ples mi vlní,
svěží země květný šat,
noc, již hvězdy plní,
šer jeseně i jitra zář,
v němž zlatých mlh se rodí šlář.
Rád mám sníh i každý tvar
mrazu, jenž kol svítí,
vlny, bouře, větrů svár,
vše, co lze jen zříti
kol v Přírodě a čehož tknout
se nemůž bída lidských pout.
Samotu rád tichou mám,
milý druh kde známý,
dobrý, moudrý nezná klam;
jaký mezi námi
jest rozdíl, rci! Vše, co ty máš,
já hledám stejně, ty čím pláš.
Rád mám Lásku. Na křídlech
jako světlo v dál ač pádí,
ale nejvíc z věcí všech
tebe rád mám, Duchu! Mládí,
ty’s láska, život! — Domovem
mé srdce ještě jednou vem!
PD old 70