Mrou. — Mrtví nepřijdou víc. — Hrozná Bída
si sedne k hrobu a je volá dolů,
je mladá s bílým vlasem, lačný zrak lup hlídá
a jména druha, lásky volá v bolu
svým slabým hlasem — všickní jdou, jak sténá,
pryč všichni, mrtví, prázdná pouze jmena
ta družná scena, moje bolest divá,
ty hroby — ejhle, vše, co zbývá.
Ó Bído, nejsladší má družko, nekvil, rci mi,
ty nechceš těchy, viď? — Tomu se nedivím!
Neb já tě viděl od vrat bytu tvého s nimi
zřít v klidný západ, jenž byl kouzelným
a plným klidu tak, leč trval krátkou chvíli;
teď prchly naděje, tvůj vlas je bílý,
ta družná scena a má bolest divá
ty hroby jsou, co z všeho zbývá.
PD old 70