Stín jakés moci, kterou nevidíme,
vlá nezřen mezi námi, pustý tento svět
nestálých křídel jeho navštěvuje let
jak vánků dech, jejž v květy z květů těkat zříme.
Jak luny paprsky dští za hor svah, který jíme
hvozd sosen, padá zvukem prchavým
na každou tvář i srdce, zachví jím
jak souzvuk, barvy, večer když k nám slet’;
jak mračno rozložené v svitu hvězd,
jak ztichlé hudby sladká zvěst,
jak vše co drahé gracií můž’ být
a dražší tím, že v taj se musí krýt.
Ó duchu Krásy, jenž vše posvěcuješ
svou barvou, nač tvůj vlastní skane svit,
ať myšlenka, ať lidský tvar, kam’s lít’?
Proč opustil’s nás, proč se oddaluješ,
proč z husté strže našich slz a nářků pluješ?
Ó ptej se, proč tam v zřídle pohoří
svit slunce věčnou duhou nehoří,
proč mnohý znikne zjev, jen sotva že se kmit’?
Proč bázeň, strach, smrt, porod jen
na této země jasný den
dští tolik tmy, proč určen člověk lásce
a záští, naději i ochablosti vrásce?
Ze světů vyšších odpovědi nedal
ni mudrci ni pěvci hlasu žádný ruch,
tož jména Démon, Nebesa a Duch
jen svědky citů jsou, jež člověk hledal,
jen zaříkání, hlas jichž nadarmo se zvedal
a nemoh’ odstraniti z všeho, co zem hostí,
nestálost, osud, pochybnosti.
Jen světlo jediné jak na horách mlh pruh
neb hudba větrem zvučící
strunami loutny mlčící,
svit luny, v půlnoci když na vodě se třpytí,
dá pravdu s gracií snu neklidného žití.
Neb Láska, Naděj, ba i Úcta k sobě
jak mrak se dálí, na krátko se vrací zas’,
moh’ člověk všemocný by žíti v příští čas,
by neznám, tajemný, jak ty’s, v své zdobě
se slavnou druží svou v něm trůnil’s v každé době.
Ty posle sladkých sympatií,
jež v očích milenců se rodí, míjí,
ty lidské myšlenky, jenž’s potrava i kvas,
jak tma je ohni mroucímu, ó stůj,
neprchej, stín jak přišel tvůj,
ó neprchej, by nebyl hrob jak strach
a jako život skutečnosti v tmách.
Hoch, strašidla jsem hledal, pozorliv
jsem v mnohou jizbu vstoupil, sklep a skrýš,
krok plachý při hvézdách nes’ v lesní tiš,
že osloví mne, ždal jsem, mnohý kdo žil dřív,
já zhoubná volal jmena, duch jimiž v mládí živ.
Však nic jsem nezřel, neslyšel,
a o životě když jsem přemýšlel
v ten sladký čas, kdy vánek hladí vše, co zříš,
by všem nes’ noviny
co hnízda dělají a květiny,
tu rázem stín tvůj na mne kles’,
já ruce spjal, vzkřik v nadšení a ples!
Já přísahal své zasvětiti síly
tvým, tobě, zda slib dodržen, ó hleď!
s tlukoucím srdcem, oči v slzách, ještě teď
stých drahých hodin volám fantom milý
z jich hrobů bezhlasných. Vždy ony se mnou byly
ať v práci, v lásce, v tíši snivé
po mnohé dlouhé noci závistivé
a vědí, čelo mé že plesy nezjasnily
bez naděje, že jednou svět
z jha otroctví tvůj vysvobodí ret,
že, velká Kráso, vše nám dáš, co slovy
on celý nikdy nevypoví.
Den slavnější i jasnější se stává
po poledni; jest jistá harmonie
v podjeseni, zář s oblohy se lije,
jíž léta doba nemívala žhavá,
jak nemohla by být’, jak nebyla by smavá!
Kéž síla tvá, jež sestoupila
v mou línou mladost a ji posvětila
jak pravda přírody, v můj příští život sije
mír! duchu dej, jenž tebe vzývá,
i každou formu, jež tě skrývá,
jejž, Duchu, luzný čár tvůj řídí,
jen sebe báti se, však milovat vše lidi!
PD old 70