Výbor lyriky (Shelley)/Skřivánkovi
| Výbor lyriky (Shelley) | ||
| Mrak | Skřivánkovi | Sloky (2) |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Skřivánkovi |
| Autor: | Percy Bysshe Shelley |
| Původní titulek: | Ode to a Skylark |
| Zdroj: | SHELLEY, P. B. Výbor lyriky. Praha: J. Otto, 1901. s. 69–73. |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Jaroslav Vrchlický |
| Licence překlad: | PD old 70 |
| Vydáno též pod názvem Skřivanu v Moderní básníci angličtí (1700—1800), překlady Jaroslava Vrchlického. Praha : Jos. R. Vilímek, vyd. okolo 1900. s. 219–222. | |
Zdar ti, čacký duchu!
Nejsi ptákem, když
z plna srdce ruchu
z nebes, neb jim blíž
vyléváš s prostým kouzlem svých hojných zpěvů číš!
Vždy výš do oblak
od země ty spěješ,
jak ohnivý mrak
azurem se chvěješ,
a pěje, stoupáš výše a stoupaje vždy pěješ!
V zlatém plání světla,
v němž jde slunce spat,
kde zeď mraků světlá,
letíš napořád
jak beztělesná radost, která chce právě vzplát!
V letu tvém kol tebe
červánků nach kles’,
jako hvězda nebe
den kdy blíž se snes’,
ty’s rovněž nezřen nikým, však já tvůj slyším ples.
Paprsky jak ryzí
té stříbrné z hvězd,
jejíž lamp zář mizí,
v zoře nechtíc kvést,
my sotva vidíme ji, však cítíme, že jest.
Zem i vzduch jsou plny
kouzla hlasu tvého,
jako noci vlny
z mraku jediného,
když luny tryskne záře lem jasníc nebe všeho.
Kdo ty’s? ret náš chví se,
kdo ti roven as?
S duhy nesklání se
takých kapek jas,
jak z přítomnosti tvojí déšť písní zas a zas!
Jako básník skrytý
ve světle dum svých,
v hymnách lká své city,
až svět slouchá tich,
jat nadějí a strachem, ač neměl tuchu jich;
Hradu na cimbuří
princezna jak kvílí,
lásku, jež v ní zuří,
tišíc v tajné chvíli,
jak láska sladké písně až bol ji zatopily;
Světlušky jak blesk
rosnou nivou lítá,
vzdušných barev lesk
sije kol, se kmitá,
že nevidíš jí v květech ni v trávě, kde je skryta;
Jako růže v síti
jež se listů kryje,
když jí květ, jímž svítí,
teplý vánek zryje,
vše těžkokřídlé krádce svou sladkou vůní zpije;
Jarní déšť jak běží
v třpytivých trav tříseň,
květy rosou svěží,
vše, co nezná tíseň,
co jasné, čisté, čerstvé, tvá překonává píseň.
Ptáku nebo duchu,
uč nás dum svých pění,
neslétlo mi k uchu
lásky, vína ctění,
jež dýchat může proudy tak božských unesení!
Svatební, věř, chór,
zpěv jenž triumf hřímá,
ve tvůj rozhovor
prázdnotou nás jímá,
vždy jakýs nedostatek, my tušíme, je s nima.
Kde jsou písní tvojích
zřídla? Na vrcholu
hor, či v polích, zdrojích,
v tvarech nebe, dolů?
Je láska to k tvým dětem, je neznalost to bolu?
Jasný, pronikavý
ples tvůj nezná zmdlení,
nudy těch stín lkavý
nepadne v tvé pění,
ty miluješ, však lásky ty neznáš přesycení.
Ať bdíš nebo spíš,
ty o smrti taji
hlubší pravdu víš,
nežli nám sen bájí,
jen tím to, že tvé písně tak křišťálově hrají!
Zříme v před i zpět,
to, co není, lkáme,
vždycky trudu hnět
v každém smíchu máme,
vždy v nejsladších svých písních svůj smutek zpovídáme.
Míti ve zhrzení
záští, pýchu, strach,
nebýt narozeni
k žití ve slzách,
zda bylo by jen možno tvou radost stihnout v snách?
Dražší nad vše rytmy
zvuků čarovných,
nad poklady v přítmí
spící starých knih
tvůj um by vzor byl pěvci, tvůj, jenž se nad prach zdvih’.
Uč mne plesu části,
jímž se musíš chvět,
šílenou tu slastí
překypí můj ret,
že jak teď slouchám tobě, kol slouchat bude svět.